Kṛṣṇa těší své oddané

Tento text poskytuje zajímavý vhled do Pánových zábav. První řádka uvádí: atha vijñāya bhagavān: „Tak Pán, když pochopil (Uddhavovu zprávu)....“ Druhá říká, že Pán Kṛṣṇa je Duše všeho (sarvātmā) a pozorovatel všeho (sarva-darśanaḥ). Jinak řečeno, ačkoliv zajisté nezávisí na ústních zprávách poslů, hraje úlohu lidské bytosti a naslouchá poslovým zprávám  –  ne z nutnosti, jak bychom to činili my, ale v rámci blaženosti svých duchovních zábav, láskyplných vyměn se svým čistým oddaným. Slovo sarva-darśanaḥ také vyjadřuje, že Pán dokonale chápal city obyvatel Vraji a dokonale jim je oplácel v jejich srdcích. Nyní, ve svých vnějších zábavách, zatoužil požehnat Śrīmatī Trivakru, která bude brzy zbavena nemoci hmotného chtíče.

Podle Śrīdhara Svāmīho smyslné rekvizity v domě Trivakry zahrnovaly obrazy se sexuálními náměty. Śrīla Viśvanātha Cakravartī dodává, že k jejímu vybavení patřila bylinná afrodiziaka. Trivakřin záměr není těžké uhodnout, a přesto k ní Pán Kṛṣṇa šel, aby ji zachránil z hmotné existence.

Podle ācāryů Uddhava z úcty ke svému Pánu odmítl sedět na skvostném sedadle v Jeho přítomnosti; místo toho se dotkl křesla rukou a usedl na podlahu. Śrīla Viśvanātha Cakravartī dodává, že Pán Kṛṣṇa se uvelebil na lůžku ve vnitřních komnatách Trivakřina domu.

Z tohoto verše je zřejmé, že způsoby, jakými se žena připravuje na sexuální radovánky, se za tisíce let nezměnily.

Śrīla Viśvanātha Cakravartī vysvětluje, že slova nava-saṅgama-hriyā znamenají, že Trivakrā byla v tu chvíli ještě ve skutečnosti panna. Bývala to znetvořená hrbačka a Pán z ní nedávno udělal krásnou dívku. Byla proto přirozeně stydlivá a neklidná, i když zjevně cítila smyslnou touhu po Śrī Kṛṣṇovi.

Podle Śrīly Viśvanātha Cakravartīho se Śrīmatī Trivakrā modlila k Pánu: „Prosím užívej si pouze se mnou a s žádnou jinou ženou.“ Trivakrā je zde popsaná jako nešťastná, jelikož Kṛṣṇa nebyl připravený toto požehnání udělit. Śrīdhara Svāmī dodává, že ačkoliv obyčejným očím se zdálo, že prosila o hmotnou pohlavní rozkoš, ve skutečnosti byla tehdy již osvobozenou duší.

Slovo ambu znamená „voda“ a ruha „vystupující“. Amburuha tedy znamená „lotos, který vyčnívá z vody“. Pán Kṛṣṇa se nazývá amburuhekṣaṇa, „lotosooký“. Je zdrojem a ztělesněním veškeré krásy a Trivakru přirozeně přitahoval. Pánova krása je však duchovní a čistá a Jeho záměrem nebylo si s Trivakrou užívat, ale přivést ji k čisté duchovní existenci, vědomí Kṛṣṇy.

Všichni ācāryové se shodují, že slova kāma-varaṁ dattvā naznačují, že Pán Kṛṣṇa slíbil Trivakře, že jí splní její chtivé touhy.

Z komentářů ācāryů je zřejmé, že příběh o Trivakře je třeba chápat na dvou úrovních. Na jedné straně je chápána jako osvobozená duše přímo se sdružující s Pánem a účastnící se Jeho zábav. Na druhé straně má její chování jednoznačně dát ponaučení o tom, co nedělat ve vztahu s Pánem Kṛṣṇou. Jelikož všechny Pánovy zábavy jsou nejen blažené, ale také poučné, v této zábavě není skutečný rozpor, neboť čistota Trivakry a její špatný příklad se nacházejí na dvou odlišných úrovních. Arjuna je také považován za čistého oddaného a přesto ukázal příklad toho, co nedělat, když nejprve nechtěl uposlechnout Kṛṣṇův pokyn, aby bojoval. Tyto „špatné příklady“ však mají vždy šťastné konce v blažené společnosti Absolutní Pravdy, Śrī Kṛṣṇy.

Předchozí událost, návštěva Pána Kṛṣṇy v Trivakřině domě, a nyní Jeho návštěva v Akrūrově jsou fascinující ukázky každodenních činnosti Śrī Kṛṣṇy ve městě Mathuře.

Śrīla Jīva Gosvāmī poukazuje na to, že Pán Śrī Kṛṣṇa a ostatní přišli za Akrūrou v přátelském duchu. Nejprve Akrūra reagoval na tuto přátelskou náladu a potom, v rámci prokazování pohostinnosti, zaujal svůj přirozený oddaný postoj vůči Pánu, a tak se Śrī Kṛṣṇovi a Śrī Balarāmovi poklonil.

Akrūra pochválil Kṛṣṇu a Balarāmu, že zachránili svou dynastii, a nyní poukazuje na to, že Pán ve skutečnosti nemá žádné světské spojení se žádnou společenskou ani politickou institucí. Je původní Osobností Božství konající své zábavy ve prospěch celého vesmíru.

Gramatická shoda śruta-pratyakṣa-gocaram, v sanskrtském tvaru středního rodu, s ātma-sṛṣṭam idaṁ viśvam znamená, že Nejvyšší Pán vstupem do svého stvoření se svými energiemi činí sám sebe ve vesmíru vnímatelným. Po celém Bhāgavatamu a ostatní autorizované védské literatuře často nacházíme popisy Pánovy současné svrchované vlády nade všemi ostatními věcmi a Jeho totožnost s nimi. Z védské literatury nemůžeme vyvodit žádný jiný rozumný závěr než ten, který mocným způsobem kázal Śrī Caitanya Mahāprabhu: acintya-bhedābheda-tattva. To znamená, že Pán, Absolutní Pravda, je větší než vše a odlišný ode všeho (jelikož je všemocným stvořitelem a vládcem všeho) a zároveň je se vším totožný (neboť vše, co existuje, je expanzí Jeho vlastní síly).

V těchto kapitolách Śrīmad-Bhāgavatamu také průběžně pozorujeme jeden z jedinečných, pozoruhodných rysů tohoto velkého díla. Ať už Kṛṣṇa posílá zprávu gopīm, nebo přijímá Akrūrovy modlitby, probíhá zde neustálá filosofická diskuse. Mimořádným rysem celého Bhāgavatamu je ustálená kombinace úchvatných zábav s nepomíjivou duchovní filosofií. Je nám dovoleno letmo nahlédnout na duchovní emoce Pána a Jeho osvobozených společníků a dokonce je i ochutnat, a přesto je nám neustále připomínáno jejich ontologické postavení, abychom neupadli na úroveň levného, antropomorfního pohledu. Je tedy zcela v souladu s povahou tohoto díla, že Akrūra ve své extázi oslavuje Pána bezchybnými filosofickými modlitbami.

Spojení jñānātmanas te kva ca bandha-hetuḥ  –  „Jelikož sestáváš z poznání, co by mohla být příčina Tvé spoutanosti?“  –  s konečnou platností vyjadřuje zjevnou pravdu, že vševědoucí Nejvyšší Bůh nikdy nepodléhá iluzi. Impersonalistická teorie, že jsme všichni Bůh, ale zapomněli jsme na to a nyní žijeme v iluzi, je tedy zde na stránkách Śrīmad-Bhāgavatamu vyvrácena.

Akrūra zde uvádí dva důvody, proč Pán vypadá jako pokrytý hmotným tělem, neboli že se rodí jako lidská bytost. Zaprvé, když Pán Kṛṣṇa sehrává své zábavy, Jeho milující oddaní na Něho myslí jako na své milované dítě, přítele, milence a tak dále. V extázi této láskyplného vztahu nemyslí na Kṛṣṇu jako na Boha. Například ve své jedinečné lásce si matka Yaśodā dělá starosti, že se Kṛṣṇa v lese zraní. To, že cítí tímto způsobem, je Pánova touha, zde vyjádřená slovem nikāmaḥ. Druhý důvod, proč může Pán vypadat hmotně, vyjadřuje slovo avivekaḥ: jednoduše z nevědomosti, nedostatečné rozlišovací schopnosti může člověku unikat postavení Osobnosti Božství. V jedenáctém zpěvu Bhāgavatamu, v rozhovoru Pána Kṛṣṇy se Śrī Uddhavou, Pán zevrubně hovoří o svém transcendentálním postavení nad stavy spoutanosti a osvobození. Védská literatura uvádí: deha-dehi-vibhāgo 'yaṁ neśvare vidyate kvacit  –  „Mezi tělem a duší Nejvyššího Pána není nikdy rozdíl.“ Jinak řečeno, tělo Śrī Kṛṣṇy je věčné, duchovní, vševědoucí a zdroj veškeré radosti.

Výraz suretarāṁśa-rājñām vyjadřuje, že démonští králové zabití Kṛṣṇou byli ve skutečnosti expanze či inkarnace nepřátel polobohů. Tento fakt je podrobně vysvětlen v Mahābhāratě, která vyjevuje konkrétní totožnost každého z démonských králů.

Śrīla Śrīdhara Svāmī pěkně vyložil Akrūrovy pocity:

Akrūra řekl: „Můj Pane, ačkoliv jsem hospodář, dnes se můj domov stal zbožnějším než lesy, kde mudrci provádějí askezi. Proč? Jednoduše proto, že jsi Ty do něho vstoupil. Ty jsi ztělesnění božstev vládnoucích pěti obětem, které musí hospodář denně konat, aby odčinil nevyhnutelné násilí, jehož se dopouští na živých bytostech v domě. Ty jsi duchovní pravda za všemi těmito tvory, a nyní jsi přišel do mého domova.“

Pět každodenních obětí nařízených hospodáři jsou (1) oběť Brahmanu studiem Véd, (2) oběť předkům prostřednictvím jim určených obětin, (3) oběť všem tvorům odkládáním části svého pokrmu, (4) oběť lidským bytostem pohostinností a (5) oběť polobohům konáním ohňových obětí a tak dále.

Tento verš popisuje Pána i Jeho oddané jako suhṛdaḥ, „dobrodince“. Pán je dobrodinec svého oddaného a oddaný s láskou přeje Pánu veškeré štěstí. I v tomto světě může někdy nadbytek lásky zplodit přílišnou úzkostlivost. Například často vidíme, že matka si dělá zbytečné starosti o své dospělé dítě, které přitom není v žádném nebezpečí. Odrostlé dítě může být bohaté, schopné a zdravé, a láskyplná starost matky přesto zůstává. Podobně čistý oddaný vždy cítí láskyplnou starost o Pána Kṛṣṇu, jejímž příkladem je matka Yaśodā, která dokázala na Kṛṣṇu myslet jen jako na svého krásného syna.

Pán Kṛṣṇa slíbil Akrūrovi, že po zabití Kaṁsy navštíví jeho domov, a nyní svůj slib dodržel. Akrūra to bere na vědomí a oslavuje Pána jako „toho, kdo drží své slovo“ (ṛta-giraḥ). Pán je kṛta-jña, vděčný za sebemenší uctívání od oddaného, a dokonce i když oddaný zapomene, Pán nezapomíná.

Zatímco polobozi mohou udělit hmotný prospěch, svatí oddaní Pána mají schopnost udělit skutečnou dokonalost života, vědomí Kṛṣṇy. Tak Pán Kṛṣṇa zvýrazňuje uctivou náladu, kterou zde zaujal vůči svému strýci Akrūrovi.

V sanskrtu může být imperativ „jdi“ vyjádřen slovy gacchasva nebo gaccha. Ve druhém případě je slovo následující po gaccha, tedy sva, bráno jako oslovení, které Kṛṣṇa používá pro Akrūru: „Náš vlastní.“ To poukazuje na důvěrný vztah, jaký měl Pán Kṛṣṇa se svým strýcem.