Śrīmad-Bhāgavatam 10.48.19

Gramatická shoda śruta-pratyakṣa-gocaram, v sanskrtském tvaru středního rodu, s ātma-sṛṣṭam idaṁ viśvam znamená, že Nejvyšší Pán vstupem do svého stvoření se svými energiemi činí sám sebe ve vesmíru vnímatelným. Po celém Bhāgavatamu a ostatní autorizované védské literatuře často nacházíme popisy Pánovy současné svrchované vlády nade všemi ostatními věcmi a Jeho totožnost s nimi. Z védské literatury nemůžeme vyvodit žádný jiný rozumný závěr než ten, který mocným způsobem kázal Śrī Caitanya Mahāprabhu: acintya-bhedābheda-tattva. To znamená, že Pán, Absolutní Pravda, je větší než vše a odlišný ode všeho (jelikož je všemocným stvořitelem a vládcem všeho) a zároveň je se vším totožný (neboť vše, co existuje, je expanzí Jeho vlastní síly).

V těchto kapitolách Śrīmad-Bhāgavatamu také průběžně pozorujeme jeden z jedinečných, pozoruhodných rysů tohoto velkého díla. Ať už Kṛṣṇa posílá zprávu gopīm, nebo přijímá Akrūrovy modlitby, probíhá zde neustálá filosofická diskuse. Mimořádným rysem celého Bhāgavatamu je ustálená kombinace úchvatných zábav s nepomíjivou duchovní filosofií. Je nám dovoleno letmo nahlédnout na duchovní emoce Pána a Jeho osvobozených společníků a dokonce je i ochutnat, a přesto je nám neustále připomínáno jejich ontologické postavení, abychom neupadli na úroveň levného, antropomorfního pohledu. Je tedy zcela v souladu s povahou tohoto díla, že Akrūra ve své extázi oslavuje Pána bezchybnými filosofickými modlitbami.