Satrājitova vražda a navrácení drahokamu

Pán si byl dobře vědom toho, že Pāṇḍuovci unikli Duryodhanovu pokusu o vraždu, ačkoliv svět slyšel falešnou zprávu, že Pāṇḍuovci a jejich matka zahynuli v ohni.

Śrīla Śrīdhara Svāmī poukazuje na to, že ti, kdo byli zapleteni v pokusu o vraždu, samozřejmě nebyli vůbec zarmouceni, když se doslechli o smrti Pāṇḍuovců. Osoby zde zvláště zmíněné – Bhīṣma, Kṛpa, Vidura, Gāndhārī a Droṇa – však byly opravdu nešťastné, když slyšely o údajné tragédii.

Akrūra a Kṛtavarmā uvažovali, že vzhledem ke Kṛṣṇově a Balarāmově nepřítomnosti ve Dvārace může být Satrājit zabit a drahokam ukraden. Śrīla Śrīdhara Svāmī zmiňuje, že ti dva museli Śatadhanvovi polichotit slovy: „Jsi mnohem statečnější než my, tak ho zabij.“

Jelikož byl Satrājitův bratr Prasena násilně zabit, náznak „následující cestu svého bratra“ je zřejmý. Máme zde vražedný plán.

Je dobře známo, že Akrūra a Kṛtavarmā jsou vznešení, čistí oddaní Nejvyššího Pána, takže jejich neobvyklé chování vyžaduje nějaké vysvětlení. Ācāryové je podávají takto: Śrīla Jīva Gosvāmī uvádí, že Akrūra, ačkoliv prvotřídní, čistý oddaný Pána, byl obětí hněvu obyvatel Gokuly, protože odvezl Pána Kṛṣṇu z Vṛndāvanu. Gosvāmī dále uvádí, že Kṛtavarmā se stýkal s Kaṁsou – oba byli členy dynastie Bhoja – a tak nyní trpí za tuto nežádoucí společnost.

Śrīla Viśvanātha Cakravartī nabízí jiné vysvětlení: Akrūra i Kṛtavarmā se na Satrājita hněvali, protože urazil Pána Kṛṣṇu a šířil o Něm ve Dvārace falešné zvěsti. Za běžných okolností by Akrūra a Kṛtavarmā byli nanejvýš rádi, že si Pán Kṛṣṇa vzal krásnou Satyabhāmou. Jako čistí oddaní nemohli ve skutečnosti být z tohoto sňatku nešťastní, ani se nemohli stát žárlivými soky Pána. Proto svým chováním jako Jeho soci sledovali skrytý motiv.

Podle Śrīly Viśvanātha Cakravartīho slovo asattamaḥ vyjadřuje, že Śatadhanvā byl v podstatě zlomyslný a Satrājita hluboce nenáviděl.

Podle Śrīly Jīvy Gosvāmīho byla Satyabhāmina duševní muka a slova po smrti jejího otce vnuknuta energií zábav Pána Kṛṣṇy (līlā-śakti), aby připravila Pánovu násilnou reakci proti Śatadhanvovi.

Śrīla Śrīdhara Svāmī vysvětluje, že slovo helanam vyjadřuje jednání proti vůli Pánů a vṛjinam znamená přestupek vůči Pánům.

Použití jednotného čísla yaḥ, „ten, kdo“, vyjadřuje, že časté odkazy na „dva Pány, Kṛṣṇu a Rāmu“ nekompromitují pevně daný princip monoteismu vyjadřovaný ve Śrīmad-Bhāgavatamu. Jak vysvětlují mnohá védská písma, jeden Nejvyšší Pán se expanduje do nesčetných podob, a přesto zůstává jediným a všemocným Bohem. V Brahma-saṁhitě (5.33) například máme tento výrok: advaitam acyutam anādir ananta-rūpam. „Jediný Nejvyšší Pán neklesá, nemá počátek a expanduje se do nesčetných projevených podob.“ V duchu Pánových zábav, v nichž se expanduje a zjevuje jako svůj starší bratr Balarāma, zde Bhāgavatam zmiňuje „dva Pány“. Z konečného hlediska však existuje jediný Svrchovaný Bůh, jediná Absolutní Pravda, která se zjevuje ve své původní podobě jako Kṛṣṇa.

Výraz nyasya, „zanechávající v péči“, naznačuje, že Śatadhanvā nyní považoval drahokam za svůj; nechal jej tedy v péči přítele. Řečeno bez obalu, jedná se o mentalitu zloděje.

Kṛṣṇa a Balarāma nakonec Śatadhanvu dostihli na předměstí Mithily. Jelikož král tohoto města byl Balarāmův drahý přítel, Pán se rozhodl jít do města a strávit tam nějaký čas.

Královna Satyabhāmā byla přirozeně potěšena, když slyšela, že vraha jejího otce dostihla spravedlnost. Ještě musel být získán zpět otcův drahokam Syamantaka, a tak ji také potěšilo, když slyšela o odhodlanosti Pána Kṛṣṇy jej získat.

Slovo daivika se zde vztahuje na potíže způsobené nadpřirozenými bytostmi. Často se projevují v podobě přírodních pohrom jako zemětřesení, přílivové vlny nebo extrémní počasí. V dnešní době materialističtí lidé přičítají tyto potíže pozemským příčinám a neuvědomují si, že představují trest z rukou vyšších bytostí. Slovo bhautikāḥ se týká potíží způsobených tvory, kteří s námi spoluobývají zemi, jako jsou lidé, zvířata a hmyz.

Podle Śrīly Śrīdhary Svāmīho Akrūra vzal drahokam Syamantaka a usadil se ve městě Vārāṇasī, kde se stal známým jako Dānapati, „vládce dobročinnosti“. Konal tam ohňové oběti na zlatých oltářích s výborně vybavenými skupinami kvalifikovaných kněží.

Někteří obyvatelé Dvāraky cítili, že za neobyklé pohromy může Akrūrova nepřítomnost, přičemž zapomínali na to (jak popisuje příští verš), že osobní přítomnost Nejvyššího Pána ve Dvārace tuto možnost vylučuje. Protože když Pán přichází na Zemi, Jeho zábavy se podobají lidským a je třeba počítat s principem „co člověk má, toho si neváží“. Je zřejmé, že za životů mnoha svatých osob a inkarnací Boha vždy existuje skupina lidí, kteří nedokáží ocenit nebo jen příležitostně oceňují postavení přítomných velkých duší. Na druhou stranu požehnané a osvícené duše, které uznávají skutečné postavení Pána a Jeho společníků, jsou svrchovaně požehnané.

Śrīla Viśvanātha Cakravartī poskytuje tento vhled do tohoto verše: Ve Vārāṇasī se Akrūra stal slavným díky konání obětí na zlatých oltářích a svému hojnému rozdávání milodarů brāhmaṇům. Když se o tom doslechli obyvatelé Dvāraky, někteří šířili pomluvy, že Kṛṣṇa považoval Akrūru za soka, a proto ho poslal do vyhnanství. Aby Pán Kṛṣṇa rozptýlil tuto novou a neuvěřitelnou poskvrnu své pověsti, vytvořil ve Dvārace různé pohromy, čímž přiměl obyvatele, aby volali po Akrūrově návratu, který Pán poté nařídil.

Śvaphalka byl Akrūrův otec a obyvatelé měli pocit, že syn musí mít stejnou moc jako otec. Śrīla Viśvanātha Cakravartī poukazuje na to, že kvůli Akrūrovu vztahu se svým dědem z matčiny strany, králem Kāśī, Akrūra v době, kdy čelil potížím, odešel do tohoto města.

Jelikož je Pán Kṛṣṇa svrchovaný vládce, jisté potíže se ve městě Dvārace očividně objevily z Jeho vůle. Navenek mohla tato zla způsobit Akrūrova nepřítomnost a také nepřítomnost příznivého drahokamu Syamantaka. Měli bychom si však připomenout, že Dvārakā je věčné sídlo Pána Kṛṣṇy; je to město božské blaženosti, protože tam sídlí Pán. Přesto, aby Pán Kṛṣṇa sehrál své zábavy vládce z tohoto světa, učinil potřebné a zavolal Akrūru.

Jednání Pána Kṛṣṇy s Akrūrou zde potvrzuje, že je to ve skutečnosti Pánův velký oddaný.

Śrīla Śrīdhara Svāmī cituje tento příkaz smṛti o dědictví: patnī duhitaraś caiva pitaro bhrātaras tathā/tat-sutā gotra-jā bandhuḥ śiṣyāḥ sa-brahmacāriṇaḥ. „Dědictví přechází nejprve na manželku, potom (pokud manželka zemřela) na dcery, potom na rodiče, potom na bratry, potom na syny bratrů, potom na rodinné členy ze stejné gotry jako zemřelý a potom na jeho žáky včetně brahmacārīch.“

Śrīla Viśvanātha Cakravartī dodává, že Satrājit neměl syny, jeho manželky byly zabity spolu s ním a jeho dcera Satyabhāmā neměla o drahokam Syamantaka, který představoval dědictví, zájem. Patřil tedy právoplatně jejím synům.

V knize Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství Śrīla Prabhupāda vysvětluje: „Pán Kṛṣṇa tak naznačil, že Satyabhāmā již byla v jiném stavu a že její syn bude mít na drahokam oprávněný nárok a jistě ho Akrūrovi odebere (pokud by se ho snažil ukrýt).“

I když po právní stránce měli Satyabhāmini synové na drahokam nárok, Pán Kṛṣṇa rozhodl ponechat jej v péči Akrūry, který používal bohatství drahokamu k nepřerušenému konání náboženských obětí. Akrūrova schopnost konat tyto obřady na oltářích ze zlata byla vskutku známkou moci drahokamu.

V této kapitole vidíme, kolik intrik, násilí a utrpení cenný drahokam způsobil. To je jistě dobrá lekce pro ty, kdo touží po klidném duchovním životě.

Podruhé jsou pochybnosti o Pánově pověsti způsobené drahokamem Syamantaka rozptýleny samotným drahokamem. A podruhé Pán přinesl drahokam do Dvāraky, aby tam prokázal svou bezúhonnost. Tato úžasná série událostí ukazuje, že i když Pán Kṛṣṇa sestupuje do tohoto světa, Jemu „rovní“ mají sklon Ho kritizovat. Celý hmotný svět je nakažen sklonem vyhledávat chyby a v této kapitole Nejvyšší Pán ukazuje povahu této nežádoucí vlastnosti.