Sloka 1:

Mahārāja Parīkṣit řekl: Ó můj pane, ó Śukadeve Gosvāmī, již jsi popsal (ve druhém zpěvu) cestu osvobození (nivṛtti-mārga). Kdo se drží této cesty, jistě postupně dospěje na nejvyšší planetární soustavu, Brahmaloku, z níž se společně s Pánem Brahmou přemístí do duchovního světa. Tak skončí jeho koloběh zrození a smrti.

Sloka 2:

Ó velký mudrci Śukadeve Gosvāmī, dokud se živá bytost nezbaví nákazy hmotných kvalit přírody, získává různé druhy těl, v nichž si má užívat nebo trpět, a podle daného těla má různé sklony. Tím, že se těmito sklony nechává vést, putuje cestou zvanou pravṛtti-mārga, po níž může dosáhnout nebeských planet, jak jsi již vyložil (ve třetím zpěvu).

Sloka 3:

Popsal jsi také (na konci pátého zpěvu) různé podoby pekelného života, které jsou výsledkem bezbožných činností, a (ve čtvrtém zpěvu) první manvantaru, jíž vládl Svāyambhuva Manu, syn Pána Brahmy.

Sloka 4-5:

Můj drahý pane, popsal jsi dynastie a vlastnosti krále Priyavraty a krále Uttānapādy. Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, stvořil tento hmotný svět s různými vesmíry, planetárními soustavami, planetami a hvězdami, jakož i různými zeměmi, moři, oceány, horami, řekami, zahradami a stromy. To vše má své příslušné charakteristiky a dělí se mezi planetu Zemi, svítící tělesa na nebi a nižší planetární soustavy. Srozumitelně jsi popsal tyto planety a živé bytosti, které na nich žijí.

Sloka 6:

Ó Śukadeve Gosvāmī, jenž jsi obdařen velkým štěstím a bohatstvím, nyní mi prosím řekni, jak mohou být lidské bytosti zachráněny, aby se nemusely ocitnout v pekelných podmínkách, kde trpí hroznými bolestmi.

Sloka 7:

Śukadeva Gosvāmī odpověděl: Můj milý králi, jestliže člověk před smrtí neodčiní bezbožné činy — které v životě napáchal svou myslí, slovy a tělem — prostřednictvím náležité metody popisované v Manu-saṁhitě a dalších dharma-śāstrách, nepochybně se po smrti dostane na pekelné planety a zakusí hrozné utrpení, které jsem ti popsal.

Sloka 8:

Proto by měl každý rychle přijmout proces odčinění daný v śāstrách — dříve, než si pro něho přijde smrt, a dokud je jeho tělo dostatečně silné. Jinak bude ztrácet čas a reakce za jeho hříchy porostou. Stejně jako zkušený lékař určí diagnózu a léčí nemoc podle její vážnosti, člověk by měl podstoupit odčinění podle závažnosti svých hříchů.

Sloka 9:

Mahārāja Parīkṣit řekl: Člověk může vědět, že mu hříšné jednání škodí — protože osobně vidí, jak zločince trestá vláda a všichni lidé mu zlořečí, a protože z písem a od učenců slyší, že za hříšné činy bude živá bytost v příštím životě uvržena do pekelných podmínek — ale přestože má takové poznání, je dokonce i po svém odčinění nucen hřešit znovu a znovu. Jakou má tedy takové odčinění cenu?

Sloka 10:

Někdy se má člověk před hříšným jednáním velice na pozoru, ale přesto mu znovu podlehne. Považuji proto tento proces opakovaného hřešení a pykání za neužitečný. Je jako koupel slona — slon se celý vykoupe a je čistý, ale ihned poté, co vyjde z vody, si rozpráší prach po celém těle.

Sloka 11:

Śukadeva Gosvāmī, syn Vedavyāsy, odpověděl: Můj milý králi, jelikož činy určené k neutralizaci bezbožných činností jsou také plodonosné, nezbaví člověka sklonů k ploduchtivému jednání. Ti, kdo se podrobují pravidlům odčinění, nejsou vůbec inteligentní; ve skutečnosti jsou v kvalitě temnoty. Dokud se člověk nezbaví kvality nevědomosti, jeho snaha neutralizovat jeden čin druhým bude marná, protože neodstraní jeho touhy. I když může navenek vypadat jako zbožný, nepochybně bude mít sklony k bezbožnému jednání. Skutečným odčiněním je tedy osvícení dokonalým poznáním, Vedāntou, pomocí něhož živá bytost pochopí Nejvyšší Absolutní Pravdu.

Sloka 12:

Můj milý králi, když nemocný člověk jí čistou stravu, kterou mu předepsal lékař, postupně se vyléčí a nákaza na něho již nebude mít vliv. Stejně tak ten, kdo dodržuje usměrňující zásady poznání, postupně spěje k osvobození od hmotného znečištění.

Sloka 13-14:

Aby člověk mohl soustředit mysl, musí žít v celibátu a nepoklesnout. Musí podstoupit tu askezi, že se dobrovolně vzdá smyslového požitku. Dále musí ovládat mysl a smysly, rozdávat milodary, být pravdomluvný, čistý a nenásilný, dodržovat usměrňující zásady a pravidelně zpívat svaté jméno Pána. Takto je rozvážný člověk, který má víru a zná náboženské zásady, dočasně očištěn od všech hříchů, jež vykonal tělem, slovy a myslí. Tyto hříchy jsou jako uschlé listy popínavých rostlin pod bambusem, které lze spálit ohněm; jejich kořeny zůstanou a při první příležitosti mohou začít znovu růst.

Sloka 15:

Jen vzácná duše, která přijala úplnou, čistou oddanou službu Kṛṣṇovi, může vykořenit plevel hříšných činností tak, že již nikdy znovu nevzejde. Dokáže to pouhým vykonáváním oddané služby, stejně jako slunce ihned rozptýlí mlhu svými paprsky.

Sloka 16:

Můj milý králi, zaměstná-li se hříšný člověk službou pravému oddanému Pána a tak se učí, jak zasvětit svůj život lotosovým nohám Kṛṣṇy, může se zcela očistit. Toho nelze dosáhnout pouhým podstupováním askeze, brahmacaryi a dalších metod odčinění, které jsem popsal dříve.

Sloka 17:

Cesta čistých oddaných, kteří mají dobré chování a jsou plně obdařeni těmi nejlepšími vlastnostmi, je nepochybně tou nejpříznivější cestou v tomto hmotném světě. Je prostá strachu a autorizovaná śāstrami.

Sloka 18:

Můj milý králi, stejně jako nádobu obsahující alkohol nelze očistit, ani když ji umyjeme ve vodách mnoha řek, neoddaní se neočistí procesy odčinění, ani když je vykonají sebelépe.

Sloka 19:

Ti, kdo se byť jen jednou zcela odevzdali lotosovým nohám Kṛṣṇy a začali být přitahováni k Jeho jménu, podobě, vlastnostem a zábavám, jsou zcela zproštěni všech hříšných reakcí, i když nerealizovali Kṛṣṇu plně, neboť tímto způsobem přijali pravou metodu odčinění. Takové odevzdané duše neuvidí Yamarāje nebo jeho služebníky s provazy na svazování hříšníků ani ve snu.

Sloka 20:

V této souvislosti popisují učenci a světci dávnou historickou událost, při níž došlo k rozhovoru mezi služebníky Pána Viṣṇua a služebníky Yamarāje. Prosím, poslouchej.

Sloka 21:

Ve městě zvaném Kānyakubja žil brāhmaṇa jménem Ajāmila, který se oženil se služebnou, jež byla prostitutka, a vlivem společnosti této ženy z nízké třídy pozbyl všech svých bráhmanských vlastností.

Sloka 22:

Tento pokleslý brāhmaṇa Ajāmila obtěžoval druhé tím, že je zadržoval, podváděl v hazardních hrách nebo přímo okrádal. Takto si vydělával na živobytí a zaopatřoval svou manželku a děti.

Sloka 23:

Můj milý králi, zatímco takto trávil čas odpornými hříšnými činnostmi pro zaopatření své rodiny s mnoha syny, uplynulo osmdesát osm let jeho života.

Sloka 24:

Starý Ajāmila měl deset synů, z nichž nejmladším bylo dítě jménem Nārāyaṇa. Jakožto nejmladší ze všech synů byl Nārāyaṇa svému otci a matce přirozeně velice drahý.

Sloka 25:

Dítě neumělo souvisle mluvit a jeho pohyby byly neohrabané, a starý Ajāmila k němu byl proto velice připoutaný. Neustále se o ně staral a vychutnával všechny jeho činnosti.

Sloka 26:

Když Ajāmila žvýkal potravu a jedl, volal k jídlu i svého syna, a když pil, volal ho, aby se šel také napít. Zatímco se takto neustále staral o své dítě a volal jeho jméno, Nārāyaṇa, nevěděl, že jeho vlastní čas se naplnil a že si pro něho přichází smrt.

Sloka 27:

Když nadešel čas jeho smrti, pošetilý Ajāmila začal myslet výhradně na svého syna Nārāyaṇa.

Sloka 28-29:

Tehdy Ajāmila uviděl tři zrůdné osoby se znetvořenými tělesnými rysy, divoce vyhlížejícími zkřivenými obličeji a zježenými chlupy na těle, které ho s provazy v rukách přišly odvést do sídla Yamarāje. Pohled na ně ho nesmírně ohromil, a jelikož byl připoutaný ke svému dítěti, hrajícímu si opodál, začal ho hlasitě volat jeho jménem. Se slzami v očích tak Ajāmila nějakým způsobem pronášel svaté jméno Nārāyaṇa.

Sloka 30:

Můj milý králi, jakmile Viṣṇudūtové, služebníci Viṣṇua, uslyšeli umírajícího Ajāmila volat svaté jméno jejich Pána — pronášené bez přestupků, protože Ajāmila volal v naprosté úzkosti — ihned byli u něho.

Sloka 31:

Služebníci Yamarāje chtěli vytáhnout duši z hloubi srdce Ajāmila, manžela prostitutky, ale poslové Pána Viṣṇua, Viṣṇudūtové, jim to hromovými hlasy zakázali.

Sloka 32:

Když služebníci Yamarāje, syna boha Slunce, slyšeli tento zákaz, odpověděli: Kdo jste, pánové, že se opovažujete vzdorovat pravomoci Yamarāje?

Sloka 33:

Drazí pánové, čí jste služebníci, odkud přicházíte a proč nám zakazujete dotýkat se Ajāmilova těla? Jste polobozi z nebeských planet, nižší polobozi, nebo nejlepší z oddaných?

Sloka 34-36:

Služebníci Yamarāje řekli: Vaše oči jsou jako okvětní lístky lotosových květů. V žlutých hedvábných šatech, ozdobeni girlandami z lotosů a s přitažlivými helmicemi a náušnicemi vypadáte všichni velice svěže a mladě. Vaše čtyři dlouhé paže zdobí luky a toulce plné šípů, meče, kyje, lastury, disky a lotosy. Svou neobyčejnou září jste rozptýlili temnotu tohoto místa. Proč nám nyní bráníte, pánové?

Sloka 37:

Śukadeva Gosvāmī pokračoval: Takto osloveni Yamarājovými posly se služebníci Vāsudeva usmáli a hlasy hlubokými jako hřmění mraků pronesli následující slova.

Sloka 38:

Požehnaní poslové Pána Viṣṇua, Viṣṇudūtové, pravili: Jste-li skutečně služebníky Yamarāje, musíte nám vysvětlit význam náboženských zásad a příznaky bezbožnosti.

Sloka 39:

Jak probíhá trestání druhých? Kdo si skutečně zaslouží trest? Zaslouží si ho všichni karmī, kteří se věnují plodonosným činnostem, nebo jen někteří?

Sloka 40:

Yamadūtové odpověděli: To, co je předepsáno ve Vedách, tvoří dharmu, náboženské principy, a opak toho je bezbožnost. Vedy jsou přímo Nejvyšší Osobnost Božství, Nārāyaṇa, a jsou samozrozené. To jsme slyšeli od Yamarāje.

Sloka 41:

Nejvyšší příčina všech příčin, Nārāyaṇa, se nachází ve Svém sídle v duchovním světě, ale přesto ovládá celý vesmírný projev pomocí tří kvalit hmotné přírody — sattva-guṇy, rajo-guṇy a tamo-guṇy. Tak dostávají všechny živé bytosti různé vlastnosti, různá jména (jako například brāhmaṇa, kṣatriya a vaiśya), různé povinnosti podle systému varṇāśramy a různé podoby. Nārāyaṇa je příčinou celého vesmírného projevu.

Sloka 42:

Slunce, oheň, nebe, vzduch, polobozi, měsíc, večer, den, noc, světové strany, voda, země a Samotná Nadduše jsou svědky činností živé bytosti.

Sloka 43:

Trest si zasluhují ti, o kom tito mnozí svědkové doloží, že se odchýlili od svých předepsaných usměrnění. Každý, kdo se věnuje plodonosnému jednání, podléhá trestu úměrně svým hříšným činům.

Sloka 44:

Ó obyvatelé Vaikuṇṭhy, vy jste zcela prosti hříchu, ale všichni ti, kdo žijí v tomto hmotném světě, jsou karmī, ať už jednají zbožně či bezbožně. Mohou jednat oběma způsoby, protože jsou znečištěni třemi kvalitami přírody a musí se chovat podle toho. Kdo přijal hmotné tělo, nemůže být nečinný, a pro každého, kdo jedná pod vlivem kvalit hmotné přírody, je hříšné jednání nevyhnutelné. Všechny živé bytosti v tomto hmotném světě proto podléhají trestu.

Sloka 45:

Úměrně rozsahu zbožných či bezbožných činností vykonaných v tomto životě si živá bytost musí užívat nebo vytrpět odpovídající reakce své karmy v životě příštím.

Sloka 46:

Ó nejlepší z polobohů, vidíme tři různé druhy života, jež jsou výsledkem znečištění třemi kvalitami přírody. Živé bytosti jsou proto označovány za klidné, neklidné a hloupé; za šťastné, nešťastné a něco mezi tím, nebo za zbožné, bezbožné a napůl zbožné. Z toho můžeme vyvodit, že v příštím životě budou tyto tři druhy hmotné přírody působit podobně.

Sloka 47:

Stejně jako nynější jaro naznačuje, jaké bylo jaro v minulosti a jaké bude v budoucnosti, tak i tento život plný štěstí, neštěstí nebo směsi obojího svědčí o zbožných a bezbožných činnostech v minulých a budoucích životech.

Sloka 48:

Všemocný Yamarāja je na stejné úrovni jako Pán Brahmā, neboť zatímco setrvává ve svém sídle či v srdci každého jako Paramātmā, mentálně sleduje minulé činnosti živých bytostí, a tím pádem chápe, jak budou jednat v budoucích životech.

Sloka 49:

Stejně jako spící člověk jedná v závislosti na těle projeveném ve snu a pokládá ho za sebe samotného, živá bytost se ztotožňuje se svým současným tělem, které získala za minulé zbožné či bezbožné činy, a nemůže znát své minulé a budoucí životy.

Sloka 50:

Nad pěti smysly pro vnímání, pěti činnými smysly a pěti smyslovými předměty je jakožto šestnáctý prvek mysl. Nad myslí je sedmnáctý prvek — duše, samotná živá bytost, která si ve spolupráci s ostatními šestnácti sama užívá hmotného světa. Živá bytost prožívá situace trojího druhu—šťastné, nešťastné a smíšené.

Sloka 51:

Jemnohmotné tělo má šestnáct částí — pět poznávacích smyslů, pět činných smyslů, pět předmětů smyslového požitku a mysl — a je důsledkem působení tří kvalit hmotné přírody. Skládá se z nepřekonatelně silných tužeb, a proto způsobuje, že se duše převtěluje z jednoho těla do druhého a podstupuje životy lidí, zvířat a polobohů. Když získá živá bytost tělo poloboha, její život je plný radosti, když obdrží lidské tělo, neustále naříká, a dostane-li tělo zvířete, má vždy strach. Za všech okolností však ve skutečnosti trpí. Její utrpení se nazývá saṁsṛti neboli převtělování v hmotném životě.

Sloka 52:

Pošetilá vtělená živá bytost, jež nedokáže ovládat své smysly a mysl, je nucena jednat pod vlivem kvalit hmotné přírody, v rozporu se svými touhami. Je jako housenka bource morušového, která z vlastní sliny vytváří kuklu, v níž je potom uvězněná a nemůže se dostat ven. Živá bytost se zaplétá do sítě vlastních plodonosných činností a pak se z ní nedokáže vyprostit. Je proto stále zmatená a opakovaně umírá.

Sloka 53:

Ani jediná živá bytost nemůže byť jen na okamžik zůstat nečinná. Každý musí jednat podle svého přirozeného sklonu, který odpovídá třem kvalitám hmotné přírody, neboť ten ho nutí počínat si příslušným způsobem.

Sloka 54:

Plodonosné činy, které živá bytost vykonává — ať už zbožné či bezbožné — jsou neviditelnou příčinou pro vyplnění jejích tužeb. Tato příčina je počátkem jejích různých těl. Díky své velké touze se živá bytost rodí v určité rodině a dostává tělo, jež se podobá buď tělu matky, nebo tělu otce. Hrubohmotná a jemnohmotná těla vznikají podle její touhy.

Sloka 55:

Jelikož se živá bytost stýká s hmotnou přírodou, je v nepříjemném postavení, ale pokud se v lidské podobě učí, jak se stýkat s Nejvyšším Pánem, Osobností Božství, nebo Jeho oddaným, může toto postavení překonat.

Sloka 56-57:

Tento brāhmaṇa jménem Ajāmila zpočátku studoval veškerou védskou literaturu. Byl sídlem dobrého charakteru, mravů a vlastností, neochvějný ve vykonávání všech védských příkazů, velmi mírný a jemný a ovládal svou mysl a smysly. Navíc vždy mluvil pravdu, uměl správně pronášet védské mantry a byl také velice čistý. Měl velkou úctu ke svému duchovnímu mistrovi, bohu ohně, hostům a starším členům domácnosti. Netoužil po falešném uznání, byl spravedlivý a laskavý ke všem živým bytostem a měl dobré chování. Nikdy nemluvil nesmysly a nikomu nezáviděl.

Sloka 58-60:

Jednou šel tento brāhmaṇa Ajāmila na pokyn svého otce do lesa nasbírat ovoce, květy a dva druhy trávy, zvané samit a kuśa. Cestou domů narazil na śūdru, chtíčem posedlého muže čtvrté třídy, který nestydatě objímal a líbal prostitutku. Śūdra se smál, zpíval a užíval si, jako kdyby na tom, co dělal, nebylo nic špatného. Oba byli opilí; prostitutka v opilosti koulela očima a měla uvolněné šaty. V takovém stavu je Ajāmila uviděl.

Sloka 61:

Śūdra objímal prostitutku paží ozdobenou práškem z kurkumy. Když Ajāmila tuto ženu spatřil, probudily se v jeho srdci spící chtivé touhy a v iluzi se dostal pod jejich kontrolu.

Sloka 62:

Ze všech sil se snažil upamatovat na pokyny śāster, že by se na ženu neměl ani podívat. Za pomoci tohoto poznání a svého intelektu se snažil potlačit chtivé touhy, ale vlivem Amorovy síly v srdci svou mysl nedokázal ovládnout.

Sloka 63:

Stejně jako podřadná planeta způsobuje zatmění slunce a měsíce, brāhmaṇa pozbyl všechen zdravý rozum. Využíval této situace a neustále na prostitutku myslel. Brzy ji přijal do svého domu jako služebnou a přestal dodržovat všechny usměrňující zásady brāhmaṇů.

Sloka 64:

Ajāmila začal utrácet všechny peníze, které zdědil po svém otci, na různé hmotné dary, aby prostitutku potěšil a aby s ním byla stále spokojená. Pro její uspokojení se vzdal všech svých bráhmanských činností.

Sloka 65:

Jelikož byla Ajāmilova inteligence probodnuta chtivým pohledem prostitutky, nebohý brāhmaṇa se v její společnosti věnoval hříšným činům. Opustil dokonce svou krásnou mladou ženu, která pocházela ze ctihodné bráhmanské rodiny.

Sloka 66:

I když se tento darebák narodil v bráhmanské rodině, ve společnosti prostitutky ztratil veškerou inteligenci. Nějakým způsobem získával peníze — bez ohledu na to, zda zákonně či nezákonně — a zaopatřoval jimi její syny a dcery.

Sloka 67:

Tento brāhmaṇa strávil svůj dlouhý život nezodpovědným porušováním všech pravidel svatých písem, žil výstředním způsobem a jedl potravu, kterou připravovala prostitutka. Je proto plný hříchů, nečistý a oddává se zakázaným činnostem.

Sloka 68:

Tento muž, Ajāmila, nepodstoupil odčinění. Za jeho hříšný život ho proto musíme odvést před Yamarāje, aby ho potrestal. Tam dostane trest odpovídající rozsahu jeho hříchů, a tak bude očištěn.