ŚB 6.1.54

Hrubohmotné tělo je výtvorem jemnohmotného. Bhagavad-gītā (8.6) uvádí:

“Každý dospěje právě do toho stavu bytí, na který vzpomíná, když opouští své tělo.” Rozpoložení jemnohmotného těla v okamžiku smrti vytvářejí činnosti těla hrubohmotného. Hrubohmotné tělo tedy jedná během života a jemnohmotné v době smrti. Jemnohmotné tělo, které se nazývá liṅga, “tělo touhy”, je základem pro rozvoj určitého druhu hrubohmotného těla, které se podobá buď tělu matky, nebo tělu otce. V Ṛg Vedě stojí, že jsou-li v době pohlavního styku matčiny výměšky hojnější než otcovy, dítě dostane ženské tělo, a je-li tomu naopak, dostane tělo muže. To jsou subtilní zákony hmotné přírody, které působí podle touhy živé bytosti. Učí-li se živá bytost měnit své jemnohmotné tělo rozvojem vědomí Kṛṣṇy, pak jí v čase smrti toto jemné tělo vytvoří takové hrubé tělo, ve kterém bude oddaným Kṛṣṇy. Pokud je živá bytost ještě dokonalejší, nepřijme další hmotné tělo, ale obdrží okamžitě duchovní tělo, a tak se vrátí domů, zpátky k Bohu. Tak probíhá převtělování duše. Namísto snahy sjednotit lidskou společnost dohodami o smyslovém požitku — což se nemůže nikdy podařit — je tedy zjevně žádoucí učit lidi, jak vyvinout vědomí Kṛṣṇy a vrátit se domů, zpátky k Bohu. To je pravda nyní i v každé době.