ŚB 6.1.13-14

Co je to tapaḥ, vysvětluje smṛti-śāstra: manasaś cendriyāṇāṁ ca aikāgryaṁ paramaṁ tapaḥ — “Úplné ovládání mysli a smyslů a jejich naprosté soustředění na jeden druh činnosti se nazývá tapaḥ.” Naše hnutí pro vědomí Kṛṣṇy učí lidi, jak soustředit mysl na oddanou službu. To je prvotřídní tapaḥ. Brahmacarya, život v celibátu, má osm aspektů: nemyslet na ženy, nemluvit o sexu, nekoketovat se ženami, nedívat se chtivě na ženy, nemluvit důvěrně se ženami, neplánovat sex, neusilovat o něj a nemít pohlavní styk. Člověk nemá na ženy ani myslet nebo se na ně dívat, a už vůbec ne s nimi mluvit. To se nazývá prvotřídní brahmacarya. Jestliže brahmacārī nebo sannyāsī mluví v ústraní se ženou, přirozeně je zde možnost sexu, o kterém nebude nikdo vědět. Úplný brahmacārī proto jedná právě naopak. Je-li někdo dokonalým brahmacārīnem, dokáže velice snadno ovládat mysl a smysly, rozdávat milodary, mluvit pravdu a tak dále. Pro začátek je však třeba ovládnout jazyk a proces jedení.

Na cestě oddané služby (bhakti-mārga) musí člověk striktně dodržovat usměrňující zásady, což znamená, že musí nejprve ovládnout jazyk (sevonmukhe hi jihvādau svayam eva sphuraty adaḥ). Jazyk (jihvā) může ovládnout zpíváním Hare Kṛṣṇa mahā-mantry, tím, že nebude mluvit o jiných námětech než těch, které se týkají Kṛṣṇy, a nebude ochutnávat nic, co nebylo obětováno Kṛṣṇovi. Dokáže-li takto ovládnout jazyk, brahmacarya a další očistné procesy budou automaticky následovat. V příštím verši bude vysvětleno, že cesta oddané služby je naprosto dokonalá, a je tudíž lepší než cesta plodonosného jednání a cesta poznání. Śrīla Vīrarāghava Ācārya na základě citátu z Ved vysvětluje, že askeze zahrnuje co nejúplnější dodržování půstů (tapasānāśakena). Śrīla Rūpa Gosvāmī také oznamuje, že atyāhāra, přílišné holdování jídlu, je překážkou pokroku v duchovním životě. Rovněž v Bhagavad-gītě (6.17) Kṛṣṇa říká:

“Ten, kdo je usměrněný ve svých zvycích co se týče jídla, spánku, práce a odpočinku, může praktikováním systému yogy zmírnit všechny hmotné bolesti.”

Ve sloce 14 je velice významné slovo dhīrāḥ, které znamená “ti, kdo nejsou rozrušeni za žádných okolností”. Kṛṣṇa říká Arjunovi v Bhagavad-gītě (2.14):

“Ó synu Kuntī, krátkodobé radosti a bolesti přicházejí a odcházejí jako zimní a letní období. Pocházejí ze smyslových vjemů, ó potomku Bharaty, a člověk se je musí naučit snášet, aniž by jimi byl rozrušen.” V hmotném životě se setkáváme s mnoha zneklidňujícími vlivy (adhyātmika, adhidaivika a adhibhautika). Ten, kdo se je naučil za všech okolností tolerovat, se nazývá dhīra.