Pán Kṛṣṇa zvedá kopec Govardhan

Śukadeva Gosvāmī hned na začátku této kapitoly vyjevuje Indrovu pošetilost a absurditu jeho hněvu. Indra byl zklamaný, protože obyvatelé Vṛndāvanu přijímali Śrī Kṛṣṇu jako svého Pána. Śrī Kṛṣṇa přitom je Pánem, nejen obyvatel Vṛndāvanu, ale všeho, co existuje, včetně samotného Indry. Indrova podrážděná reakce tedy byla směšná. Jak se se říká: „Pýcha předchází pád.“

Velmi důležité je zde slovo īśa-mānī. Indra se povýšeně považoval za Pána, a tak projevil postoj typický pro podmíněnou duši. Mnozí myslitelé ve dvacátém století zaznamenali, jak se v naší kultuře stalo rozšířeným jevem pokládat se za nesmírně významného. Spisovatelé dokonce zavedli pojem „sebestředná generace“. Každého v tomto světě více či méně poznamenává syndrom zvaný īśa-māna, což znamená, že pyšně považuje sebe sama za Pána.

Indra samozřejmě mínil to, že pastevci urazili jeho, Indru, když přijali útočiště u Kṛṣṇy, jehož Indra považoval za martyu, obyčejného smrtelníka. To byl však Indrův obrovský omyl.

Podle Śrīly Śrīdhara Svāmīho ve skutečnosti skrze Indrovy urážky bohyně Sarasvatī opěvuje Kṛṣṇu. Ācārya vysvětluje: „Vācālam znamená ,ten, kdo umí hovořit v souladu s védskou autoritoù. Bāliśam znamená ,bez jakékoliv okázalosti, jako dítě̀. Stabdham znamená, že se nikomu neklaní, protože není nikdo, komu by měl vzdávat úctu, ajñam znamená, že není nic, co by měl ještě poznat, protože je vševědoucí, paṇḍita-māninam znamená, že znalci Absolutní Pravdy Ho chovají ve velké vážnosti a kṛṣṇam znamená, že je Nejvyšší Absolutní Pravdou s transcendentální podobou oplývající věčností a extází. Martyam znamená, že i když je Absolutní Pravdou, z lásky ke svým oddaným se přesto zjevuje v tomto světě jako lidská bytost.“

Slovem vācālam chtěl Indra Kṛṣṇu pokárat za mnoho drzých argumentů v duchu filosofií karma-mīmāṁsā a sāṅkhya, které Pán předložil, i když je sám neuznává; proto Ho Indra nazval slovem bāliśa neboli „nerozumný“. Slovo stabdha Indra použil proto, že Pán mluvil troufale i před vlastním otcem. I když se tedy Indra snažil Śrī Kṛṣṇu kritizovat, Pánův transcendentální charakter je ve skutečnosti bezúhonný, a tato kapitola ukáže, jak Indra uznal Pánovo postavení.

Z tohoto verše je zřejmé, že samotná ochrana krav zajišťovala obyvatelům Vṛndāvanu blahobyt, neboť Indra chtěl zničit jejich takzvanou pýchu založenou na bohatství zabitím jejich zvířat. Dobře zaopatřené krávy dávají velké množství mléka, ze kterého se dělá sýr, máslo, jogurt, ghí a tak dále. Tyto pokrmy jsou chutné samy o sobě a také obohacují další potraviny, jako je ovoce, zelenina a obiloviny. Pečivo a zelenina chutnají dobře s máslem a ovoce je zvláště lahodné, když se smíchá se smetanou či jogurtem. Mléčné produkty jsou v civilizované společnosti vždy žádoucí a přebytky se mohou vyměňovat za mnoho cenného zboží. Jen díky védskému mlékárenství tedy byli obyvatelé Vṛndāvanu i z hmotného hlediska bohatí, zdraví a šťastní a především byli věčnými společníky Nejvyššího Pána Kṛṣṇy.

Mraky Sāṁvartaka polekala Indrova silácká nálada, a proto splnily jeho příkaz, jak popisuje následující verš.

Mraky Sāṁvartaka, které z celé Země mohly udělat jeden velký oceán, začaly s velkou silou zaplavovat prosté území Vraji.

Śrīla Śrīdhara Svāmī vysvětluje, že výraz marud-gaṇaiḥ označuje sedm mocných větrů, jako je Āvaha, jenž vládne oblasti Bhuvarloky, a Pravaha, jenž udržuje planety na svých místech.

V době Kṛṣṇova zrození Garga Muni předpověděl: anena sarva-durgāṇi yūyam añjas tariṣyathā (Bhāg. 10.8.16) – „Jeho milostí snadno překonáte všechny těžkosti.“ Obyvatelé Vṛndāvanu byli přesvědčení, že v tak nebezpečné situaci Pán Śrī Nārāyaṇa zplnomocní Kṛṣṇu, aby je ochránil. Kṛṣṇa pro ně byl vším a On sám opětoval jejich lásku.

Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura vysvětluje, že velké soužení, které zdánlivě Indra způsobil obyvatelům Vṛndāvanu, zapříčinila osobní energie Śrī Kṛṣṇy starající se o Jeho zábavy, aby prohloubila láskyplné vztahy mezi nimi a Pánem. Ācārya to přirovnává k bolesti způsobené hladem, která zvětšuje požitek hladového člověka, když se nakonec nají výborného jídla. O hladu se tedy dá říci, že zvyšuje požitek z jídla. Podobné to bylo v případě obyvatel Vṛndāvanu, kteří nezažívali obyčejnou, hmotnou úzkost, ale Indrovo jednání v nich přesto vzbuzovalo určitou tíseň a kvůli ní zintenzívnili svou meditaci o Kṛṣṇovi. Když nakonec Pán zasáhl, výsledek byl úžasný.

U polobohů se očekává, že budou sad-bhāva-yukta, obdaření duchovní povahou, neboť jsou pověřenými služebníky Nejvyššího Pána. V Bhagavad-gītě (4.24) je řečeno:

„To, co se náležitě obětuje Pánu, se zduchovní.“ Polobozi se věnují oddané službě Pánu tím způsobem, že řídí různá oddělení správy vesmíru. Povaha polobohů neboli Pánových služebníků je tedy čistá (sad-bhāva). Když se jim nedaří žít jak náleží ke vznešenému postavení, které od Pána dostali, a nechovají se, jak by měli, pak nejednají jako polobozi, ale jako podmíněné duše.

Māna, pýcha, je pro podmíněnou duši přítěží, která působí úzkost. Ten, kdo je pyšný, není skutečně klidný a spokojený, protože nechápe a zveličuje své postavení. Když se Pánův služebník stane asat, bezbožným, Pán ho zachrání tím, že zničí pýchu, která ho vedla k jeho urážlivému či hřísnému jednání. Pán sám říká: yasyāham anugṛhṇāmi hariṣye tad-dhanaṁ śanaiḥ – „Když někomu odeberu jeho takzvané bohatství, je to Mé požehnání.“

Pokročilé stádium oddané služby Pánu, jak ho popisuje Rūpa Gosvāmī, je samozřejmě yukta-vairāgya, používání bohatství tohoto světa k šíření Pánovy mise. Věci tohoto světa se zjevně dají používat úžasným způsobem k šíření Boží slávy a vytváření zbožné společnosti a pokročilejší oddaný se nenechá zlákat hmotnými prostředky, ale bude je věrně a poctivě využívat jen pro Pánovo potěšení. V tomto případě Pán Indra zapomněl, že je pokorným služebníkem Boha, a Pán Kṛṣṇa proto zařídil, aby tento zmatený polobůh přišel k rozumu.

Výraz mac-charaṇam vyjadřuje nejen to, že Pán Kṛṣṇa byl pro vraja-jany, lidi z Vṛndāvanu, jediným útočištěm, ale také že si mezi nimi zřídil svůj domov. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura cituje ze slovníku Anekārtha-varga: śaraṇaṁ gṛha-rakṣitroḥ – „Slovo śaraṇam může označovat buď domov, nebo ochránce.“ Kṛṣṇa byl pro obyvatele Vṛndāvanu jejich milovaným dítětem, přítelem, milencem i samotným životem a jejich emoce opětoval. Tak žil Śrī Kṛṣṇa mezi těmito požehnanými lidmi, chodil do jejich domů a po jejich polích a přirozeně chtěl tak blízké oddané ochránit před nebezpečím všeho druhu.

Hari-vaṁśa potvrzuje, že Śrī Kṛṣṇa zvedl kopec Govardhan levou rukou: sa dhṛtaḥ saṅgato meghair giriḥ savyena pāṇinā. „Zvedl tu horu, která se dotýkala mraků, levou rukou.“ Podle Śrīly Viśvanātha Cakravartīho Ṭhākura v době, kdy se Pán Kṛṣṇa chystal zvednout kopec Govardhan, částečná expanze Jeho energie Yogamāyi zvaná Saṁhārikī dočasně odstranila všechen déšť z nebe, aby se Mu během toho, kdy z verandy svého domu utíkal rychle k hoře, nenamočil turban ani jiné části oděvu.

Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura podává zajímavý náhled na tuto situaci: Normálně by se velké společenství pastevců, k němuž patřilo mnoho tisíc krav, telat, býků a tak dále, pod středně velkou horu, jako byl Śrī Govardhan, nemohlo vejít. Kopec byl ale v extázi, jelikož se ho dotýkala ruka Nejvyšší Osobnosti Božství, a tak získal nepochopitelnou moc; dokonce i stovky smrtících blesků, které rozzlobený Indra metal na jeho hřbet, vnímal jako obětiny v podobě měkkých vonných květů. Chvílemi Śrī Govardhan údery blesků vůbec necítil. Ācārya také cituje Śrī Kṛṣṇu z Hari-vaṁśi: trai-lokyam apy utsahate rakṣituṁ kiṁ punar vrajam – „Śrī Govardhan může poskytnout útočiště všem třem světům, o prosté oblasti Vraji nemluvě.“

Když Indra zaútočil a Kṛṣṇa zvedl kopec, jeleni, divoká prasata a další zvířata i ptáci žijící na stráních kopce se vyšplhali k jeho vrcholkům a dokonce ani oni necítili sebemenší strádání.

Všechna domácí zvířata z Vṛndāvanu byla přivedena do úkrytu pod kopec Govardhan.

Podle Viṣṇu Purāṇy:

„Pán Kṛṣṇa držel horu zvednutou, zatímco obyvatelé Vraji, kteří měli nyní všichni příležitost být s Ním a hleděli na Něj radostnými a užaslými pohledy, opěvovali Jeho slávu. Všichni pastevci a jejich ženy byli nadšení a z lásky měli oči dokořán otevřené.“

Jelikož obyvatelé Vṛndāvanu neustále pili nektar krásy a sladkosti Śrī Kṛṣṇy, necítili hlad, žízeň ani únavu a Pán Kṛṣṇa také zapomněl na jídlo, pití a spánek, když hleděl na jejich nádherné podoby. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura podotýká, že sedm dní nepřetržitého deště z mraků Sāṁvartaka nedokázalo oblast Mathury zaplavit, protože Nejvyšší Pán jednoduše svou energií vodu ihned po dopadu na zem vysoušel. Kṛṣṇovo zvednutí kopce Govardhanu je tedy plné úchvatných podrobností a po tisíce let zůstává jednou z Jeho nejslavnějších zábav.

Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura vysvětluje, že každý obyvatel Vṛndāvanu vnímal Kṛṣṇu po svém – jako níže postaveného, mladšího člena společenství; jako sobě rovného; nebo jako výše postaveného – a podle toho s Ním jednali. Ti, kteří byli vůči Kṛṣṇovi ve společensky vyšším postavení, Mu dávali příznivá požehnání, láskyplně Mu čichali k hlavě, líbali Ho, mnuli Mu paže a prsty a s rodičovskou náklonností se Ho ptali, zda není unavený nebo zda Ho něco nebolí. Ti, kteří Mu byli rovni, se s Ním smáli nebo žertovali a ti, kteří byli mladší než On, Mu padali k nohám, masírovali je a podobně.

Slovo ca v tomto verši vyjadřuje, že k pasačkám se připojily manželky brāhmaṇů a společně nabízely příznivé věci, jako je jogurt a nepolámaná zrna. Pán Kṛṣṇa obdržel požehnání jako například: „Nechť porazíš zlomyslné, chráníš slušné, těšíš své rodiče a dostává se Ti veškerého bohatství.“

Polobozi na nebesích byli stejně nadšení jako obyvatelé Vṛndāvanu, a tak probíhala velká vesmírná slavnost.

Než se gopī vrátily do svých domovů, proběhla mezi nimi a jejich milým, Śrī Kṛṣṇou, důvěrná výměna kradmých pohledů. Běžně nemohly mluvit o Kṛṣṇovi na veřejnosti, protože to byly cudné dívky ze zbožné vesnice, ale nyní využily Pánova podivuhodného vystoupení a bez zábran zpívaly o Jeho překrásných vlastnostech. Pro mladého muže je přirozené, že chce před krásnou mladou dívkou udělat něco podivuhodného. Gopī byly ty nejkrásnější dívky s čistým srdcem a Śrī Kṛṣṇa v jejich přítomnosti prováděl ty nejpodivuhodnější činy. Tím vstupoval do jejich jemných srdcí a osvěžoval jejich věčnou oddanost vůči Němu.