Podle Śrīly Śrīdhara Svāmīho a dalších ācāryů slova tatra eva v tomto verši vyjadřují, že Pán Kṛṣṇa žil ve vesnici brāhmaṇů, jejichž manželky Ho uspokojily svou oddaností. Udĕlil tedy svou milost tĕmto brāhmaṇům a také jejich ctnostným ženám, které kromĕ svých manželů nemĕly nikoho, s kým by se mohly sdružovat. Na tom místĕ připravovali pastevci v čele s Kṛṣṇovým otcem Nandou Mahārājem bohatou obĕť pro Pána Indru a Pán Kṛṣṇa na to reagoval takto.

Pán Kṛṣṇa dychtil sehrát svou zábavu zvednutí kopce Govardhanu a zničení nemístné Indrovy pýchy a z toho důvodu se chytře ptal svého otce na chystanou obĕť.

Kṛṣṇův otec si mohl myslet, že jeho syn je pouhé dítĕ, takže nemůže dost dobře zpochybňovat právoplatnost védské obĕti. Tento Pánův chytrý výrok však Nandu jistĕ přesvĕdčí, že se Śrī Kṛṣṇa neptá z rozmaru, nýbrž vážnĕ, a že je třeba Mu vážnĕ odpovĕdĕt.

I kdyby Nanda Mahārāja nevidĕl přátele, nepřátele a neutrální strany na úplnĕ stejné úrovni, Pán Kṛṣṇa byl jako Nandův syn jistĕ jeho přítelem hodným naprosté důvĕry, a proto by nemĕl být vyloučen z důvĕrných hovorů. Nanda Mahārāja si totiž mohl myslet, že jako hospodář nemůže jednat na nejvyšší úrovni svĕtce, a proto Pán Kṛṣṇa doplnil ještĕ dodatečné důvody, proč by Mu mĕl otec důvĕřovat a vyjevit celý zámĕr obĕti.

Podle Śrīly Jīvy Gosvāmīho Nanda Mahārāja mlčky stál a pochyboval o své rodičovské zdrženlivosti, neboť Garga Muni mu předpovĕdĕl, že jeho syn „se vlastnostmi vyrovná Nārāyaṇovi“, a chlapec již přemohl a zabil mnoho mocných démonů.

Zde Pán sdĕluje svému otci, že by lidé mĕli vykonat určitý obřad nebo činnost až poté, co je proberou s přáteli a tím je důkladnĕ pochopí. Nemĕli bychom být slepými následovníky tradice. Pokud nĕkdo ani neví, co dĕlá, jak může být ve svém jednání úspĕšný? To je v podstatĕ Pánův argument v tomto verši. Jelikož se od Śrī Kṛṣṇy jako mladého Nandova syna přirozenĕ očekávalo, že bude projevovat zaujetí pro náboženské činnosti svého otce, bylo otcovou povinností synovi obřad obšírnĕ vysvĕtlit.

Bez čisté dešťové vody by zemĕ nemohla nikomu poskytovat potravu či pití a nebylo by ani čistoty. Stĕží tedy lze přecenit význam deštĕ.

Nanda Mahārāja se trpĕlivĕ snažil vysvĕtlit svému mladému synovi, Śrī Kṛṣṇovi, základní životní pravdy, ale ve skutečnosti mĕl brzy sám Nanda a všichni obyvatelé Vṛndāvanu obdržet úžasné ponaučení, jež popisuje tato kapitola.

Nĕkdo může namítat, že se lidé zaopatřují sami prací v zemĕdĕlství, průmyslu a tak dále. Jak již bylo však zmínĕno, veškeré snažení lidí a jiných bytostí závisí na potravĕ a pití, které nelze vytvořit bez dostatečného deštĕ. Dále Nanda slovem tri-varga poukazuje na to, že blahobyt dosažený konáním obĕti pro Indru není určen jen pro smyslový požitek, ale má rovnĕž posílit náboženství a ekonomický rozvoj. Pokud lidé nemají dostatek jídla, je pro nĕ tĕžké plnit své povinnosti, a pokud nekonají povinnosti, tĕžko mohou být zbožní.

Pokud nĕkdo kvůli chtíči, zášti, strachu či chamtivosti zanedbává své náboženské povinnosti, jeho život nikdy nebude vynikající či dokonalý.

Śrīla Śrīdhara Svāmī vysvĕtluje, že zámĕrem Pána Kṛṣṇy nebylo urazit poloboha, ale strhnout obrovskou horu pýchy, která se vzedmula v Pánovĕ nepatrném služebníkovi, jenž mĕl Pána zastupovat jako Indra. Zvednutím kopce Govardhanu se Pán Kṛṣṇa chystal zavést každoroční blaženou slavnost zvanou Govardhana-pūjā a také si chtĕl vychutnat příjemnou zábavu, kdy stráví nĕkolik dní pod horou se všemi svými milujícími oddanými.

Pán Kṛṣṇa snižoval důležitost polobohů vykládáním filosofie zvané karma-vāda nebo karma-mīmāṁsā, což je v podstatĕ ateismus spojený s vírou v reinkarnaci. Podle této filosofie existují subtilní přírodní zákony, které nás odmĕňují nebo trestají podle toho, jak jednáme. „Jak zaseješ, tak sklidíš.“ V budoucím životĕ živá bytost sklidí plody svého současného jednání a to je celá podstata reality. Pán Kṛṣṇa by jako samotný Bůh stĕží zastával tuto průmĕrnou filosofii. Tím, že ji kázal, jen v roli mladého chlapce škádlil své čisté oddané.

Śrīla Jīva Gosvāmī poznamenává, že Pán Kṛṣṇa uvažoval: „Proč jsou tito Mí vĕční společníci, vystupující jako Můj otec a další příbuzní a přátelé, tak pohroužení do uctívání Indry?“ I když tedy Jeho hlavním zámĕrem bylo zbavit Indru pýchy, chtĕl také připomenout svým vĕčným oddaným, že nemusí odvracet pozornost k jiným takzvaným bohům, protože již žijí s Nejvyšší Absolutní Pravdou, samotným všemohoucím Pánem.

Zde Pán Kṛṣṇa namítá, že pokud existuje nĕjaký svrchovaný vládce, nutnĕ závisí na konateli činností, na jehož konání reaguje, a tedy také nutnĕ podléhá zákonům karmy, jelikož je nucen udílet podmínĕným duším štĕstí a neštĕstí podle zákonů dobra a zla.

Tato povrchní námitka přehlíží zjevnou skutečnost, že zákony přírody, které určují dobré a špatné výsledky zbožných a bezbožných činů, jsou samy o sobĕ výtvory všedobrého Nejvyššího Pána. Jelikož je Pán stvořitelem a udržovatelem tĕchto zákonů, nevztahují se na Nĕho. Kromĕ toho Pán nezávisí na činnostech podmínĕných duší, jelikož je spokojený a úplný sám v sobĕ. Vzhledem ke své dokonale milostivé povaze nám udílí plody odpovídající našemu jednání. To, čemu říkáme osud nebo karma, je komplikovaný a subtilní systém odmĕn a trestů, jež mají pobízet podmínĕné duše k postupnému vývoji do stádia dokonalého vĕdomí, které je jejich původní a přirozenou povahou.

Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, definoval a zavedl zákony hmotné přírody ohlednĕ trestů a odmĕn za lidské chování tak chytře, že odrazují živou bytost od hříchů a povzbuzují její smĕřování k dobru, aniž by nĕjak výraznĕ zasahovaly do její svobodné vůle jako vĕčné duše.

V duchovním svĕtĕ, na rozdíl od hmotné přírody, Pán projevuje svou dokonalou povahu, když opĕtuje vĕčnou lásku svých čistých oddaných. Tyto láskyplné vztahy jsou založené výhradnĕ na vzájemném svobodném jednání Pána a Jeho oddaných, nikoliv na mechanické výmĕnĕ sobeckých zájmů. Nejvyšší Pán za pomoci svých čistých oddaných znovu a znovu nabízí podmínĕným duším tohoto svĕta příležitost zanechat podivných snah vykořisťovat hmotný vesmír a vrátit se domů, zpátky k Bohu, k vĕčnému životu plnému blaženosti a poznání. Vzhledem ke všem tĕmto bodům nelze brát vážnĕ ateistické námitky, které zde Pán Kṛṣṇa v žertu předkládá.

Argument, který zde Pán Kṛṣṇa dává, nepopírá svobodnou vůli. Pokud přijmeme existenci karmy jako systému zákonů udílejících reakce za naše současné jednání, pak my sami, v souladu s naší povahou, rozhodujeme o své budoucnosti. Naše štĕstí a neštĕstí v tomto životĕ nám již byly přisouzené a jsou dané našimi dřívĕjšími činnostmi, a to ani polobozi nemohou zmĕnit. Musí nám přidĕlovat blahobyt či chudobu, nemoc či zdraví, štĕstí či neštĕstí podle toho, jak jsme jednali dříve. Nám však stále zůstává svoboda vybrat si mezi zbožným a bezbožným jednáním v tomto životĕ a naše volba rozhodne, nakolik budeme v budoucnosti trpĕt a užívat si.

Například pokud jsem byl v minulém životĕ zbožný, mohou mi v tomto životĕ polobozi dát velké hmotné bohatství. Je však na mnĕ, zda ho utratím na dobré či špatné účely, a má volba určí můj další život. I když tedy nikdo nemůže zmĕnit karmické výsledky, které mu náleží v tomto životĕ, každý si stále ponechává svobodnou vůli, se kterou si určuje svoji budoucí situaci. Kṛṣṇův argument v tomto verši je celkem zajímavý; opomíjí však nejdůležitĕjší faktor, že jsme všichni vĕčnými služebníky Boha a vším, co dĕláme, Ho musíme tĕšit.

Zde Pán Kṛṣṇa rozvádí argument, který uvedl v minulém verši. Jelikož vše závisí na svabhāvĕ neboli podmínĕné povaze jedince, proč se obtĕžovat s uctíváním Boha či polobohů? Tento argument by mĕl váhu, kdyby svabhāva, podmínĕná povaha, byla všemocná. To ale bohužel není. Je zde svrchovaný vládce, jehož musíme uctívat, což Pán Kṛṣṇa v této kapitole Śrīmad-Bhāgavatamu názornĕ vyjeví. Prozatím je však spokojen s tím, že škádlí své příbuzné.

Zákon karmy poutá a omezuje i polobohy. Že i sám Indra podléhá zákonům karmy, je výslovnĕ uvedeno v Brahma-saṁhitĕ (5.54): yas tv indra-gopam athavendram aho sva-karma-bandhānurūpa-phala-bhājanam ātanoti. Nejvyšší Pán, Govinda, udílí všem tvorům náležité výsledky jejich činností. To platí pro mocného Indru, vládce hmotného nebe, i pro bakterii zvanou indra-gopa. Bhagavad-gītā (7.20) rovnĕž uvádí: kāmais tais tair hṛta-jñānāḥ prapadyante 'nya-devatāḥ. Jen ti, kdo kvůli různým hmotným touhám pozbyli inteligence, se odevzdávají polobohům, místo aby uctívali Nejvyššího Pána. Polobozi přitom nikoho nemohou odmĕňovat nezávisle, jak uvádí Pán Kṛṣṇa v Gītĕ: mayaiva vihitān hi tān. Všechny dary dává v konečném smyslu Pán sám.

Není tedy zcela chybné říkat, že uctívání polobohů je zbytečné, protože i polobozi sami podléhají zákonům karmy. To je ve skutečnosti jejich situace. Pán Kṛṣṇa, Nejvyšší Absolutní Pravda, však zákonu karmy nepodléhá; naopak může nezávisle poskytovat či odnímat svou přízeň. To potvrzuje výše citovaný verš z Brahma-saṁhity, jehož třetí řádek uvádí: karmāṇi nirdahati kintu ca bhakti-bhājām – „Nejvyšší Pán spaluje všechnu nahromadĕnou karmu tĕch, kdo Mu s láskou slouží.“ Nejen, že Pán Kṛṣṇa stojí nad zákony hmotných akcí a reakcí, ale může také okamžitĕ tyto zákony zbavit platnosti pro kohokoliv, kdo Ho tĕší láskyplnou službou. Všemocný Bůh je tedy svrchovaný, má absolutní svobodu, a když se Mu odevzdáme, můžeme uniknout z pout karmy a přestat si myslet, že její bezútĕšná vláda je svrchovaná.

Zde Pán Kṛṣṇa předkládá moderní, byť absurdní filosofii, že naše práce či zamĕstnání je vlastnĕ Bůh a že bychom tedy mĕli jednoduše uctívat svou práci. Při bližším zkoumáním vidíme, že naše práce není nic víc než interakce hmotného tĕla s hmotnou přírodou, což Pán Kṛṣṇa sám říká – ve vážnĕjším rozpoložení – v Bhagavad-gītĕ (3.28): guṇā guṇeṣu vartanta. Filosofie karma-mīmāṁsā uznává, že správné jednání v tomto životĕ nám zajistí lepší příští život. Je-li to pravda, musí existovat určitá vĕdomá duše lišící se od tĕla. A pokud existuje, proč by mĕla transcendentální duše uctívat interakce dočasného tĕla s hmotnou přírodou? Pokud zde slova sampūjayet karma znamenají, že máme uctívat zákony karmy, jež ovládají naše jednání, pak je na místĕ se ptát, co znamená uctívat zákony a také odkud se tyto zákony berou a kdo je udržuje. Říkat, že zákony stvořily nebo udržují svĕt, nedává smysl, protože nic v povaze zákona nenaznačuje, že by mohl vytvořit situaci, kterou má řídit. Uctívání je ve skutečnosti vyhrazené samotnému Kṛṣṇovi – to je správný závĕr, který bude v této kapitole jasnĕ vyjeven.

Slovo kṣemam označuje skutečný prospĕch, což neznamená jen dostatek penĕz. Zde Pán Kṛṣṇa smĕle prohlašuje, že obyvatelé Vṛndāvanu nemohou být šťastní, když budou zanedbávat pravý zdroj svého blahobytu a místo toho uctívat Indru, tak jako ženĕ se od milence nikdy nedostane skutečné důstojnosti a osvícení. Podle Śrīly Jīvy Gosvāmīho bychom troufalost, kterou malý Kṛṣṇa projevil před svým otcem a dalšími stařešiny, mĕli chápat jako výraz transcendentálního hnĕvu, který se v Nĕm probudil, když vidĕl, jak Jeho vĕční oddaní uctívají nĕjakého bezvýznamného poloboha.

Poté, co Pán Kṛṣṇa oslavil karmu neboli práci, nyní vysvĕtluje, co míní předepsanými povinnostmi zrozenými z povahy človĕka. Nemluvil o nĕjakém náladovém jednání, ale o náboženských povinnostech předepsaných ve védském společenském systému varṇāśrama.

Pán Kṛṣṇa očekával možnou námitku, že živobytí založené na kravách rozhodnĕ závisí na Pánu Indrovi, který dodává déšť, a proto zde předkládá mechanistickou teorii existence známou jako ateistická sāṅkhya. Snaha prohlašovat zdánlivĕ mechanické činnosti přírody za jedinou příčinu všeho je skutečnĕ stará. Před pĕti tisíci lety se Pán Kṛṣṇa odvolával na učení, které již bylo ve společnosti dobře známé.

Pán Kṛṣṇa pokračuje se svým mechanistickým výkladem existence, který uzavírá: mahendraḥ kiṁ kariṣyati – „Kdo potřebuje velkého Indru? Vždyť jídlo pro každého vytváří déšť, který sesílají mraky, a ty jednají na popud kvality vášnĕ.“ Slovo sarvataḥ vyjadřuje, že mraky štĕdře sesílají déšť i na oceán, skály a neúrodnou půdu, kde tato sladká voda zdánlivĕ není zapotřebí.

Zde Pán Kṛṣṇa upozorňuje, že by obyvatelé Vṛndāvanu mĕli uznat svůj vztah s kopcem Govardhanem a s vṛndāvanskými lesy a nedĕlat si starosti s nĕjakým vzdáleným polobohem jako je Indra. Tímto Pán Kṛṣṇa uzavírá své argumenty a v příštím verši předkládá radikální návrh.

Pán Kṛṣṇa je známý jako go-brāhmaṇa-hita, dobrodinec krav a brāhmaṇů. Zámĕrnĕ do svého návrhu zahrnul místní brāhmaṇy, protože je vždy oddaný osobám oddaným zbožné védské kultuře.

Slovo sūpa označuje jak luštĕninový vývar, tak zeleninu v tekutém stavu. Pán Kṛṣṇa tedy na oslavu Govardhana-pūji žádal teplá jídla, jako jsou polévky, studená jídla, jako je sladká rýže, a mléčné produkty všeho druhu.

Podle Śrīly Śrīdhara Svāmīho dal Pán Śrī Kṛṣṇa svému otci a ostatním obyvatelům Vṛndāvanu pokyny ohlednĕ technických podrobností této védské obĕti proto, aby zajistil kvalitu obĕti a také aby naplnil Nandu a ostatní vírou v plán této obĕti. Pán tedy zmínil, že je nutná přítomnost ortodoxních brāhmaṇů, standardních obĕtních ohňů a patřičného rozdávání milodarů. A vše se mĕlo vykonat v pořadí, které Pán stanovil.

Pán Kṛṣṇa chtĕl, aby se všichni lidé a dokonce i zvířata najedli dobrého bhagavat-prasādam, posvĕceného jídla obĕtovaného Pánu. Aby ve svých příbuzných vzbudil slavnostní náladu, vyzval je, aby si vzali pĕkné šaty a ozdoby a osvĕžili svá tĕla drahocennou santálovou pastou. Nejdůležitĕjší činností však bylo obřadné obcházení svatých brāhmaṇů, krav, obĕtních ohňů a hlavnĕ kopce Govardhanu.

Cokoliv je milé brāhmaṇům, kravám a samotnému Nejvyššímu Pánu, je příznivé a prospĕšné pro celý svĕt. Duchovnĕ slepí „moderní“ lidé tomu nerozumĕjí a svým „vĕdeckým“ přístupem k životu rychlým tempem ničí celou Zemi.

Obyvatelé Vṛndāvanu byli jednoduše oddaní Pánu Kṛṣṇovi; to byla podstata jejich existence. Jako Pánovým vĕčným společníkům jim v konečném smyslu nešlo o Pána Indru nebo obřadní obĕť a rozhodnĕ je nezajímala mechanistická filosofie, kterou jim Kṛṣṇa právĕ vyložil. Jednoduše Kṛṣṇu milovali a ze své hluboké lásky udĕlali přesnĕ to, co po nich chtĕl.

Jejich prosté láskyplné smýšlení nebylo projevem omezenosti či nevĕdomosti, neboť byli oddaní Nejvyšší Absolutní Pravdĕ, jež v sobĕ zahrnuje veškerou existenci. Proto obyvatelé Vṛndāvanu neustále prožívali nejvyšší, dokonalou pravdu, která je základem všech ostatních pravd – a tou je samotný Śrī Kṛṣṇa, příčina všech příčin udržující bytí všeho, co existuje. Vṛndāvanští obyvatelé byli pohroužení v láskyplné službĕ této Nejvyšší Absolutní Pravdĕ, a byli proto nejšťastnĕjšími, nejinteligentnĕjšími a nejpraktičtĕjšími ze všech živých bytostí.

Ve dvacáté čtvrté kapitole knihy Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství Śrīla Prabhupāda píše: „Když obřad skončil, Kṛṣṇa přijal velkou transcendentální podobu a oznámil vṛndāvanským obyvatelům, že On sám je Govardhan, aby přesvĕdčil oddané, že kopec Govardhan a osobnost Kṛṣṇy jsou totožní. Pak začal jíst veškeré obĕtované jídlo. Kṛṣṇova totožnost s kopcem Govardhanem je dodnes ctĕná a velcí oddaní sbírají kameny z kopce Govardhanu a uctívají je stejnĕ, jako se uctívají Božstva Kṛṣṇy v chrámech. Stoupenci hnutí pro vĕdomí Kṛṣṇy si tedy mohou brát malé kamínky nebo oblázky z kopce Govardhanu a doma je uctívat, protože toto uctívání je stejnĕ dobré jako uctívání Božstev.“

Pán Kṛṣṇa přimĕl obyvatele Vṛndāvanu, aby kvůli Nĕmu přijali značné riziko. Přesvĕdčil je, ať upustí od obĕti mocné vládĕ vesmíru a místo toho uctívají kopec zvaný Govardhan. Společenství pastevců to vše udĕlalo jen z lásky ke Kṛṣṇovi a nyní je chtĕl Pán Kṛṣṇa přesvĕdčit o správnosti jejich rozhodnutí, a proto se zjevil v nebývalé, obrovské transcendentální podobĕ a ukázal, že kopec Govardhan je On sám.

Z tohoto verše je jasné, že se Pán Kṛṣṇa expandoval – byl přítomný ve své normální podobĕ mezi účastníky vṛndāvanské slavnosti a zároveň se projevil ve velké podobĕ kopce Govardhanu. V podobĕ dítĕte tedy Kṛṣṇa vedl obyvatele Vṛndāvanu při klanĕní se své nové inkarnaci, kopci Govardhanu a všechny upozornil na velkou milost, kterou jim tato božská podoba Govardhanu udĕlila. Kṛṣṇovy podivuhodné transcendentální činnosti se jistĕ hodily do slavnostní atmosféry.

Kāma-rūpī vyjadřuje, že kopec Govardhan se může projevit jako jedovatí hadi, divoká zvířata, padající kameny a podobnĕ a ti všichni mohou zabíjet lidské bytosti.

Podle Śrīly Śrīdhara Svāmīho Pán v této kapitole předložil šest teoretických bodů: 1) že jen samotná karma předurčuje osud každé bytosti; 2) že podmínĕná povaha živé bytosti je svrchovaným vládcem; 3) že kvality přírody jsou svrchovaným vládcem; 4) že Nejvyšší Pán je jen závislým aspektem karmy; 5) že On sám podléhá karmĕ; a 6) že zamĕstnání je pro každého tím pravým božstvem hodným uctívání.

Tyto argumenty Pán předložil ne proto, že jim vĕřil, ale protože chtĕl zastavit blížící se obĕť Indrovi a přesmĕrovat ji k sobĕ v podobĕ kopce Govardhanu. Tímto způsobem chtĕl rozčílit pyšného poloboha.

Govardhana-pūjā sice probĕhla úspĕšnĕ a v blažené náladĕ, ale tím to neskončilo. Pán Indra je koneckonců přece jen nesmírnĕ mocný a zpráva o obĕti Govardhanu ho rozpálila hnĕvem. Co následovalo, bude popsáno v příští kapitole.