Modlitby Pána Indry a matky Surabhi

Slovo go-lokāt zde označuje hmotnou planetu zvanou Goloka, která je plná výjimečných krav. Surabhi se vydala za Pánem Kṛṣṇou s radostí, ale Indra se strachem. Jak stojí v tomto verši, Pán Kṛṣṇa musel použít neobyčejné prostředky, aby ochránil své vṛndāvanské společníky před Indrovým nepřístojným útokem. Indra se jistě styděl, a byl také nesvůj, protože nevěděl, co ho čeká. Jelikož se zachoval nevhodně, vyhledal s bázní Pána Brahmu, který mu pak nařídil, ať vezme Surabhi z hmotné planety Goloky a jde Kṛṣṇu navštívit.

O konkrétním „osamělém místě“, kam Indra přišel za Śrī Kṛṣṇou, mluví mudrc Śrī Vaiśampāyana v Hari-vaṁśe (Viṣṇu-parva 19.3): sa dadarśopaviṣṭaṁ vai govardhana-śilā-tale. „Uviděl Ho (Kṛṣṇu), jak sedí na úpatí kopce Govardhanu.“

Z komentářů ācāryů chápeme, že Pán Kṛṣṇa chtěl Indrovi umožnit, aby se s Ním setkal v ústraní, a tak byl ušetřen dalšího ponížení. Indra se přicházel odevzdat a prosit o odpuštění a Pán mu dovolil udělat to neveřejně.

Významný komentátor Bhāgavatamu Śrīla Śrīdhara Svāmī mistrně vysvětlil sanskrtské komponenty tohoto hlubokého verše.

Sanskrtské slovo dhāma má několik významů: a) bydliště, dům, sídlo a tak podobně; b) oblíbená věc nebo osoba, radost či potěšení; c) podoba či vzhled; d) moc, síla, majestát, sláva, záře či světlo.

Co se týče prvních významů, Vedānta-sūtra uvádí, že Absolutní Pravda je zdrojem a místem spočinutí veškeré existence. V prvním verši Bhāgavatamu je řečeno, že touto Absolutní Pravdou je Kṛṣṇa. Pán Kṛṣṇa sice žije ve svém vlastním dhāmu neboli sídle zvaném Kṛṣṇaloka, ale zároveň je sám sídlem veškeré existence, což potvrzuje i Arjuna v Bhagavad-gītě, kde Kṛṣṇu oslovuje výrazem paraṁ dhāma, „nejvyšší sídlo“.

Samotné jméno Kṛṣṇa označuje dokonale přitažlivou osobu. Pán Kṛṣṇa jako zdroj veškeré krásy a potěšení je tedy nepochybně „oblíbená věc nebo osoba, radost či potěšení“. V konečném smyslu se tato označení mohou vztahovat jedině na Kṛṣṇu.

Dhāma také vyjadřuje podobu či vzhled a když Indra přednášel tyto modlitby, viděl Kṛṣṇovu podobu přímo před sebou.

Védská literatura jasně vysvětluje, že moc, síla, majestát a záře Pána Kṛṣṇy jsou obsažené v Jeho transcendentálním těle, a tak dosvědčují Jeho nekonečnou slávu.

Śrīla Śrīdhara Svāmī všechny tyto významy slova dhāma znamenitě shrnul tím, že mu jako synonymum přiřadil sanskrtský pojem svarūpa. Slovo svarūpa znamená „vlastní podoba či tvar“ a také „vlastní stav, charakter či povaha“. Jelikož se Pán Kṛṣṇa jako čistě duchovní osoba neliší od svého těla, není mezi Ním a Jeho viditelnou podobou absolutně žádný rozdíl. Oproti tomu my podmíněné duše v tomto hmotném světě se všechny od svých těl výrazně lišíme, ať jsou ta těla mužská, ženská, černá, bílá nebo jakákoliv jiná. Všichni jsme věčné duše lišící se od svých dočasných těl, která snadno podléhají zániku.

Když se slovo svarūpa vztahuje na nás, označuje hlavně naši duchovní podobu, protože naše „vlastní podoba“ je náš věčný „vlastní stav, charakter či povaha“. Svarūpou se tedy nazývá osvobozený stav, kdy vnější podoba živé bytosti odpovídá její nejhlubší duchovní povaze. V první řadě se však tento pojem vztahuje na Nejvyšší Osobnost Božství, Śrī Kṛṣṇu. To vše v tomto verši podle Śrīdhara Svāmīho vyjadřují slova tava dhāma.

Śrīdhara Svāmī také vysvětlil, že slovo śāntam zde znamená „se stále stejnou podobou“. Śāntam může rovněž znamenat „nerozrušený, bez vášně, očištěný“. Podle védské filosofie jsou všechny změny v tomto světě způsobené vlivem vášně a nevědomosti. Vášnivá kvalita je tvořivá a nevědomá kvalita je ničivá, zatímco kvalita dobra, sattva, je klidná a udržuje. Tento verš mnoha způsoby zdůrazňuje, že Pán Kṛṣṇa je mimo kvality přírody – to vyjadřují slova viśuddha-sattvam, śāntam, dhvasta-rajas-tamaskam a guṇa-sampravāho na vidyate te. My jsme na rozdíl od Kṛṣṇy s kvalitami přírody ve styku, a proto přecházíme z jednoho těla do druhého. Všechny přeměny hmotných podob jsou vynucené kvalitami přírody, které uvádí do chodu vliv času. Proto ten, kdo je osvobozený od hmotných kvalit přírody, nepodléhá změnám a je věčně spokojený v blažené duchovní existenci. Slovo śāntam tedy vyjadřuje, že Pána nerozrušují žádné změny, neboť na Něj nepůsobí vliv hmotných kvalit přírody.

Základem silného proudění hmotných kvalit – vášně, poštilosti a světské zbožnosti – je podle tohoto verše agrahaṇa, což Śrīla Śrīdhara Svāmī překládá jako „nevědomost“. Jelikož sanskrtský kořen graḥ znamená „brát, přijímat, uchopovat či porozumět“, znamená grahaṇa „pochytit“ přesně ve smyslu „pochopit určitou myšlenku či skutečnost“. Agrahaṇa zde tedy poukazuje na neschopnost chápat své duchovní postavení, která je příčinou pádu do divokých proudů hmotné existence.

Další význam slova agrahaṇa získáme, když z něho uděláme složeninu agra-haṇa. Agra znamená „první, nejvyšší či nejlepší“ a hana znamená „zabíjení“. Nejlepší částí naší existence je čistá duše, která je věčná, oproti dočasnému hmotnému tělu a mysli. Ten, kdo upřednostňuje hmotnou existenci před vědomím Kṛṣṇy, tedy vlastně zabíjí nejlepší část sebe sama, duši, jež se ve svém čistém stavu může těšit z vědomí Kṛṣṇy bez omezení.

Śrīla Śrīdhara Svāmī přeložil výraz tapo-mayam jako „plný poznání“. Slovo tapas, které obvykle označuje „askezi“, je odvozené ze sanskrtského slovesa tap, o němž lze souhrnně říct, že poukazuje na různé funkce slunce. Tap znamená „pálit, svítit, hřát a tak dále“. Nejvyšší Pán je věčně dokonalý, takže zde tapo-mayam nevyjadřuje, že Jeho transcendentální tělo je určené pro podstupování askze, neboť tomu se věnují podmíněné duše, aby se očistily nebo aby nabyly určité schopnosti. Všemohoucí, dokonalá bytost se ani neočišťuje, ani nezískává moc – je věčně čistá a všemocná. Śrīdhara Svāmī tedy inteligentně pochopil, že v tomto případě slovo tapas označuje osvětlující vliv slunce a tedy vyjadřuje, že Pánovo tělo, které vydává vlastní záři, je vševědoucí. Světlo je běžný symbol poznání. Pánova duchovní záře nesvětluje pouze fyzicky, jako je tomu v případě svíčky nebo žárovky; důležitější je, že Pánovo tělo osvětluje naše vědomí dokonalým poznáním, neboť Pánova záře sama o sobě představuje dokonalé poznání.

Skládáme uctivé poklony u lotosových nohou Śrīly Śrīdhara Svāmīho a děkujeme mu za jeho vysvětlující poznámky k tomuto verši.

Toto Indrovo složité filosofické prohlášení lze analyzovat takto: V prvním řádku tohoto verše Indra navazuje na hlavní myšlenku vyjádřenou na konci verše předchozího – že mocné proudy hmotné existence, které se zakládají na nevědomosti, nemohou v Nejvyšším Pánu existovat. Slova tad-dhetavaḥ a tat-kṛtāḥ vyjadřují, že něco způsobuje projevení kvalit přírody a že zároveň se tyto kvality stávají příčinou toho, co je vyvolalo. Ve druhém řádku čteme, že hmotné emoce, jako chamtivost, chtíč, závist a hněv, způsobují projevení kvalit přírody, a že kvality jsou tím, co vzbuzuje tyto emoce.

Tento zdánlivý paradox má toto vysvětlení: Když se podmíněná duše rozhodne být ve styku s hmotnými vlastnostmi, tyto vlastnosti ji znečistí. To uvádí Gītā (13.22): kāraṇaṁ guṇa-saṅgo 'sya sad-asad-yoni-janmasu. Například muž se může v přítomnosti svůdné ženy podvolit svým nižším pudům a snažit se užívat si s ní sexu. Kvůli jeho rozhodnutí být ve styku s nižšími kvalitami přírody se v něm tyto kvality velmi mocně projeví. Přemůže ho chtíč a cítí nutkání pokoušet se znovu a znovu svou palčivou touhu uspokojit. Jelikož se jeho mysl nakazila chtíčem, bude vše, co dělá, co si myslí a co říká, ovlivněné jeho silnou připoutaností k sexu. To znamená, že jeho volba stýkat se s chtivými kvalitami přírody způsobila, že se v něm mocně projevují, a nakonec ho právě tyto chtivé kvality přinutí přijmout další hmotné tělo, které bude pro činnosti ovládané těmito kvalitami vhodné.

Nižší vlastnosti, jako je chtíč, chamtivost, hněv a závist, jsou abudha-liṅga-bhāvāḥ, příznaky nevědomosti. Jak vyjádřil Śrīla Śrīdhara Svāmī ve svém komentáři, projev kvalit přírody se rovná projevu určitého hmotného těla. Celá védská literatura jasně vysvětluje, že podmíněná duše dostává určité tělo, opouští je a přijímá další jen proto, že je ve styku s kvalitami přírody (kāraṇaṁ guṇa-saṅgo 'sya). Když tedy říkáme, že někdo má něco společného s kvalitami přírody, znamená to, že přijímá určitá těla odpovídající příslušným hmotným vlastnostem, se kterými je ve spojení.

Neznalý přihlížející by si mohl Kṛṣṇovu zábavu zvednutí kopce Govardhanu vyložit zjednodušeně: Obyvatelé Vṛndāvanu museli podle védských zásad provádět jisté oběti pro boha nebes, Indru. Malý Kṛṣṇa ignoroval Indrovo postavení a přivlastnil si všechny obětiny pro vlastní potěšení. Když se Indra pokusil Kṛṣṇu a Jeho společníky potrestat, Pán zmařil jeho pokus, pokořil ho a připravil ho o hrdost i o prostředky.

Tento povrchní výklad však tento verš vyvrací. Pán Indra zde oslovuje Śrī Kṛṣṇu jako bhagavāna a tím dává najevo, že není obyčejné dítě, ale ve skutečnosti Bůh. To, že Kṛṣṇa Indru potrestal, patřilo k Jeho poslání chránit náboženské zásady a krotit zlovolné osoby; nejednalo se o projev hmotného hněvu nebo chamtivosti po obětinách určených pro Indru. Śrī Kṛṣṇa je čistou duchovní existencí a Jeho prostou, vznešenou touhou je zapojit všechny živé bytosti do dokonalého a blaženého života s vědomím Kṛṣṇy. Kṛṣṇova touha vzbudit v nás vědomí Kṛṣṇy není egoistická, protože Kṛṣṇa je v konečném smyslu vším a vědomí Kṛṣṇy je objektivně tím nejlepším vědomím. Pán Indra je ve skutečnosti Kṛṣṇův pokorný služebník a nyní si tuto pravdu začíná připomínat.

Významné je zde slovo hitāya. Pán Kṛṣṇa chrání náboženství a trestá zlovolné pro dobro celého vesmíru. Pošetilí falešní kněží, kterým se nedostává víry, Boha kritizují, když působením přírody trestá živé bytosti. Ale ať je Pán Kṛṣṇa trestá nepřímo skrze přírodu nebo přímo ve svých inkarnacích, jak se o tom mluví zde, má plné právo to dělat, protože je otcem, duchovním učitelem a nejvyšším vládcem celého vesmíru. Další způsob, jak potlačuje mylné pokusy podmíněných duší založit království Boha bez Boha, je prostřednictvím svého aspektu nepřemožitelného času. Říká se: „Škoda každé rány, která padne vedle“ a to je pravda. Ve skutečnosti je to Pánova milost, že si dává tu práci s nápravou našeho špatného chování, i když lidé bez víry Jeho otcovskou bdělost kritizují.

V dějinách najdeme mnoho příkladů, jak svrchovaná autorita ničí pýchů pošetilců. Vůdci moderního světa spolu pyšně bojují, a uvádějí tak obyčejné lidi do horšího nebezpečí než kdy dřív. Také Indra, který byl pyšný na své zdánlivě vyznamné postavení, opovážil ohrozit životy nevinných obyvatel Vṛndāvanu s použitím hrozných zbraní, až Nejvyšší Pán svou pohotovou reakcí jeho povýšenost pokořil.

V dnešní době jsou obvykle vlády v západních zemích voleny demokratickým způsobem a vzhledem k tomu sdílejí masy lidu osud svých vůdců. Když se pyšní vůdci uchylují k násilí, lidé, kteří je zvolili, nesou tíži následků jejich agresivních rozhodnutí. Proto by lidé v demokratických zemích světa měli volit Kṛṣṇy si vědomé vůdce, kteří zavedou vládu ve shodě s Božími zákony. Jinak budou materialističtí vůdci neteční k vůli Nejvyššího Pána nepochybně potrestáni v podobě různých pohrom a lidé, kteří je zvolili, ponesou zodpovědnost za jejich počínání a budou se tedy podílet i na jejich utrpení.

Ironické je, že v moderních demokratických zemích se nejen sami vůdci považují za vládce vesmíru, ale masy lidu, jež berou vůdce jen jako své představitele, nikoliv jako představitele Boha, se také považují za vládce svého státu. Trest, o kterém se mluví v tomto verši, se tedy v moderním světě víc než kdykoliv jindy vztahuje i na obyčejné lidi.

Moderní člověk by neměl dopustit, aby se stal jen ukázkou moci přírody, která ho svrhne z jeho pyšného postavení. Měl by raději pokorně plnit vůli všepřitažlivé Osobnosti Božství, Absolutní Pravdy, Śrī Kṛṣṇy, a vítat novou epochu duševního zdraví, vyrovnanosti a všeobecného osvícení.

Pán Kṛṣṇa sice zvednutím kopce Govardhanu ochránil obyvatele Vraji, ale samotného Indru ještě nepotrestal. Indra se bál, že by Śrī Kṛṣṇa mohl kdykoliv povolat Vivasvānova syna Yamarāje, jenž trestá ty, kdo se nestydí porušovat zákony Boha.

Indra měl nemalý strach, a tak prosil Pána o odpuštění s odůvodněním, že jedině Kṛṣṇova milost ho může očistit – že on sám je příliš tvrdohlavý na to, aby si vzal ponaučení z pouhého trestu.

Pravda je, že i když se v tomto případě Indra zachoval pokorně, jeho srdce ještě nebylo úplně očištěné. Později v tomto zpěvu uvidíme, jak Pán Kṛṣṇa jednou vzal z Indrova království květ pārijāta a nebohý Indra opět proti Nejvyšší Osobnosti Božství zareagoval násilně. Proto bychom se měli ucházet o návrat do našeho věčného domova v Kṛṣṇově království a nezaplétat se v nedokonalém životě hmotných bohů.

Tento verš používá přitažlivý básnický obrat: Je řečeno, že účelem sestoupení Pána Kṛṣṇy do tohoto světa je abhava, doslova „neexistence“ nebo „záhuba“ démonských vojevůdců, a zároveň bhava neboli „existence, prosperita“ těch, kdo věrně slouží Pánovým lotosovým nohám.

Pravá existence, kterou zde vyjadřuje slovo bhava, je sac-cid-ānanda, věčná a oplývající blažeností a poznáním. Neznalému pozorovateli se může zdát, že Śrī Kṛṣṇa jednoduše odměňuje své následovníky a trestá své nepřátele tak, jak by to mohl dělat jakýkoliv obyčejný člověk. O této konkrétní pochybě ohledně Pána obsáhle pojednává šestý zpěv v souvislosti s tím, jak se Kṛṣṇa během jedné vesmírné války přiklání na stranu věrných polobohů proti nevěrným démonům. Vaiṣṇavské autority tam jasně vysvětlují, že Pán Kṛṣṇa je ve skutečnosti otcem a Pánem všech živých bytostí a že vše, co dělá, je tedy ve prospěch veškeré existence. Pán Kṛṣṇa ve skutečnosti neuvádí nikoho do stavu neexistence; jen potlačuje pošetilé, destruktivní, hmotné jednání těch, kdo se vzpěčují Božím zákonům. Tyto zákony jsou vytvořené tak, aby celému stvoření zajišťovaly prosperitu, harmonii a štěstí a jejich nedodržování je rušivým jednáním, jež nelze ospravedlnit.

Indra jistě doufal, že ho Pán Kṛṣṇa bude počítat mezi oddané, a ne mezi démony – i když vzhledem k jeho jednání se dalo pochybovat, na čí straně vlastně je. Indra si uvědomoval tuto možnou pochybu, a proto se snažil, jak nejlépe dovedl, se odevzdat Nejvyššímu Pánu. To uvidíme v příštím verši.

Z prvního řádku tohoto verše by se těžko dalo vyvodit, že Bůh je něco neosobního, ale že přijímá osobní hmotné tělo. Zde je jasně řečeno, že důvodem, proč Pán přijímá různé podoby, je svacchanda – Jeho vlastní přání nebo přání Jeho oddaných. Neosobní Bůh by těžko dokázal reagovat na osobní přání svých oddaných a nemohl by mít ani svá vlastní přání, neboť přání je charakteristikou osobnosti. To, že Pán osobním způsobem projevuje různé podoby jako odpověď na osobní přání, tedy vyjadřuje, že je věčně osobou a projevuje svá různá transcendentální těla jako výraz své věčné přirozenosti.

Slovní spojení viśuddha-jñāna-mūrtaye je velmi důležité. Mūrti je označení pro podobu Božstva a zde je výslovně řečeno, že Pánova podoba je sama o sobě zcela čistým vědomím. Vědomí je základní duchovní prvek, odlišný od jakýchkoliv hmotných prvků, dokonce i od subtilních či psychologických hmotných prvků: světské mysli, inteligence a falešného ega, což jsou pouhé psychické obaly čistého vědomí. Jelikož Pánovu podobu tvoří čisté vědomí, těžko ji můžeme chápat jako nějaké hmotné tělo podobné těm smrtelným pytlům masa a kostí, které nosíme po tomto světě.

V posledních dvou řádcích tohoto verše je poeticky zdůrazněno slovo sarva, „vše“. Pán je vším: je semenem všeho a Duší každé bytosti. Připojme se tedy i my k Indrovi, který se klaní Pánu.

I když v této zábavě Pán Kṛṣṇa vypadal jako malý chlapec, slova megha-gambhīrayā vācā vyjadřují, že k Indrovi promluvil hlubokým, dunivým hlasem Nejvyššího Pána.

Podle Śrīdhara Svāmīho zde spolu Indra a Pán Kṛṣṇa mluví od srdce. Indra vyjevil Pánu svou mysl a nyní podobně Pán Kṛṣṇa vyjevuje svůj záměr.

V 11. sloce této kapitoly Indra zdůraznil, že Pán Kṛṣṇa je ve skutečnosti vším, takže podle Indrova vlastního měřítka je zapomenutí na Pána Kṛṣṇu jasným šílenstvím. Když nám Nejvyšší Pán připomíná svou svrchovanou existenci, nedělá si tak pyšně reklamu jako nějaký světský politik nebo bavič. Pán je spokojený ve své vlastní nekonečné existenci a nás se z lásky snaží přivést zpátky k naší dokonalé existenci v úloze Jeho věčných společníků.

Z pohledu Boha je i mocný nebeský král Indra pouhé dítě – a ještě k tomu zlobivé – a tak Pán jako starostlivý otec své dítě potrestal a přivedl zpátky k duševnímu zdraví, vědomí Kṛṣṇy.

Někdo může namítat: „Bůh by si měl přát skutečné dobro všech, tak proč Pán Kṛṣṇa v tomto verši říká, že zbavuje opojného bohatství toho, kdo má získat Jeho milost? Proč neřekne, že vezme bohatství všem a že všem požehná?“ Na druhou stranu můžeme poukázat na to, že se nikdo nevyhne smrti, takže Pán Kṛṣṇa bere všem jejich bohatství a pýchu. Když ale vztáhneme Jeho prohlášení na události v průběhu současného života, před smrtí, můžeme si poukázat Kṛṣṇa výrok v Bhagavad-gītě (4.11): ye yathā māṁ prapadyante tāṁs tathaiva bhajāmy aham. „Každého odměňuji podle toho, jak se Mi odevzdá.“ Pán Kṛṣṇa přeje dobro všem, ale když tady říká yasya cecchāmy anugraham, „toho, jemuž přeji prospěch,“ rozumí se, že mluví o osobách, které svým jednáním a uvažováním projevily touhu získat duchovní prospěch. Pán Kṛṣṇa chce, aby všichni byli šťastní s vědomím Kṛṣṇy, ale jakmile vidí, že někdo sám touží po duchovním štěstí, pak ho takové osobě obzvlášť přeje. To je přirozené jednání ve vztahu, v souladu s Pánovým prohlášením samo 'haṁ sarva-bhūteṣu – „Zaujímám stejný postoj ke všem živým bytostem.“ (Bg. 9.29)

Pán Kṛṣṇa zde oslovuje Indru v množném čísle (vaḥ), protože tento vážný pokyn měl být ponaučením pro všechny polobohy.

Sdělení, že nebeská kráva Surabhi přišla za Pánem Kṛṣṇou se svým potomstvem (sva-santānaiḥ), poukazuje na transcendentální krávy, které si s Pánem Kṛṣṇou hrají ve Vṛndāvanu. I když jsou Kṛṣṇovy krávy transcendentální, nebeská kráva Surabhi na ně s láskou hleděla – tak jako samotný Pán Kṛṣṇa – jako na své příbuzné. Jelikož měl Pán Kṛṣṇa podobu pasáčka, celá situace byla velmi příhodná a Surabhi využila příležitosti k tomu, aby přednesla tyto modlitby.

Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura poukazuje na to, že když zde matka Surabhi opakuje slova „Kṛṣṇo, Kṛṣṇo“, pociťuje přitom velkou extázi. Kṛṣṇa zvedl svou mystickou silou kopec Govardhan a tak ochránil vṛndāvanské krávy, zatímco její takzvaný pán, Indra, se je snažil zabít. Surabhi tedy nyní jasně chápe, že jejím skutečným věčným pánem není žádný polobůh, ale Nejvyšší Bůh, samotný Kṛṣṇa.

Nejvyšší Pán je soběstačný, všechno může udělat sám. Pán dosadil jedno ze svých nesčetných dětí do postavení Indry, vládce nebes. Indra však svého postavení zneužil a Surabhi teď žádá Pána Kṛṣṇu, Absolutní Pravdu, aby se přímo On stal jejím Pánem, jejím Indrou. Měli bychom pečlivě konat své povinnosti bez pýchy; pak se nestane, že bychom se ztrapnili, jak se stalo králi Indrovi, který dokonce napadl Pána Kṛṣṇu a Jeho vṛndāvanské oddané.

Surabhi v tomto verši dává jasně najevo, že má dost vlády nedokonalých polobohů, jako je Purandara (Indra), a chce nyní sloužit přímo Nejvyššímu Pánu. Jelikož jednala na Brahmův pokyn, byla její snaha korunovat Pána Kṛṣṇu za svého osobního Pána posvěcená vyšší autoritou. Pán Kṛṣṇa sám navíc sestupuje na Zemi proto, aby jí odlehčil od břemene světské sebedestruktivní vlády, a stát se Pánem Surabhi je tedy v dokonalé shodě s Jeho vlastním záměrem. Jelikož Pán vládne miliónům vesmírů, jistě se dokáže postarat i o matku Surabhi.

Surabhi ve skutečnosti chtěla Pána koupat pro své vlastní očištění a přednáší svůj vážně míněný návrh Viśvātmě, Duši vesmíru, Śrī Kṛṣṇovi.

Podle ācāryů se Indra zdráhal Pána uctívat, protože se styděl za svou hrubou chybu v podobě útoku na Vṛndāvan. Proto ho k tomu nebeské matky, jako je Aditi, pobídly. Vykoupal tedy Pána s pocitem, že ho k tomu opravňují pobídky polobohů, kteří se nezachovali tak špatně jako on. Indra zjistil, že ten krásný pasáček jménem Kṛṣṇa je opravdu Nejvyšší Osobnost Božství.

Slovo ketavaḥ znamená doslova „korouhve“. Vůdčí polobozi jsou symboly či korouhvemi rasy polobohů. Vedli opěvování Pána a zasypávali Ho úžasnými sprškami voňavých květů mnoha barev.

Lidé nakažení jistým sofistikovaným cynicismem se těmto popisům, jak samotné uctívání Nejvyššího Pána vytvořilo na světě rajské poměry, mohou posmívat. Moderní člověk si bohužel vytvořil na zemi peklo, když cynicky odmítl nebe na zemi, přestože je možné skrze vědomí Kṛṣṇy. Zde popsaná situace, která vznikla pouhou příznivou obřadní koupelí Pána, je skutečnou dějinnou událostí. Dějiny se opakují, a tak je naděje, že hnutí pro vědomí Kṛṣṇy může znovu uvést světové společenství do vynikající reality seberealizované existence.