Śrīmad-Bhāgavatam 10.27.5

Toto Indrovo složité filosofické prohlášení lze analyzovat takto: V prvním řádku tohoto verše Indra navazuje na hlavní myšlenku vyjádřenou na konci verše předchozího – že mocné proudy hmotné existence, které se zakládají na nevědomosti, nemohou v Nejvyšším Pánu existovat. Slova tad-dhetavaḥ a tat-kṛtāḥ vyjadřují, že něco způsobuje projevení kvalit přírody a že zároveň se tyto kvality stávají příčinou toho, co je vyvolalo. Ve druhém řádku čteme, že hmotné emoce, jako chamtivost, chtíč, závist a hněv, způsobují projevení kvalit přírody, a že kvality jsou tím, co vzbuzuje tyto emoce.

Tento zdánlivý paradox má toto vysvětlení: Když se podmíněná duše rozhodne být ve styku s hmotnými vlastnostmi, tyto vlastnosti ji znečistí. To uvádí Gītā (13.22): kāraṇaṁ guṇa-saṅgo 'sya sad-asad-yoni-janmasu. Například muž se může v přítomnosti svůdné ženy podvolit svým nižším pudům a snažit se užívat si s ní sexu. Kvůli jeho rozhodnutí být ve styku s nižšími kvalitami přírody se v něm tyto kvality velmi mocně projeví. Přemůže ho chtíč a cítí nutkání pokoušet se znovu a znovu svou palčivou touhu uspokojit. Jelikož se jeho mysl nakazila chtíčem, bude vše, co dělá, co si myslí a co říká, ovlivněné jeho silnou připoutaností k sexu. To znamená, že jeho volba stýkat se s chtivými kvalitami přírody způsobila, že se v něm mocně projevují, a nakonec ho právě tyto chtivé kvality přinutí přijmout další hmotné tělo, které bude pro činnosti ovládané těmito kvalitami vhodné.

Nižší vlastnosti, jako je chtíč, chamtivost, hněv a závist, jsou abudha-liṅga-bhāvāḥ, příznaky nevědomosti. Jak vyjádřil Śrīla Śrīdhara Svāmī ve svém komentáři, projev kvalit přírody se rovná projevu určitého hmotného těla. Celá védská literatura jasně vysvětluje, že podmíněná duše dostává určité tělo, opouští je a přijímá další jen proto, že je ve styku s kvalitami přírody (kāraṇaṁ guṇa-saṅgo 'sya). Když tedy říkáme, že někdo má něco společného s kvalitami přírody, znamená to, že přijímá určitá těla odpovídající příslušným hmotným vlastnostem, se kterými je ve spojení.

Neznalý přihlížející by si mohl Kṛṣṇovu zábavu zvednutí kopce Govardhanu vyložit zjednodušeně: Obyvatelé Vṛndāvanu museli podle védských zásad provádět jisté oběti pro boha nebes, Indru. Malý Kṛṣṇa ignoroval Indrovo postavení a přivlastnil si všechny obětiny pro vlastní potěšení. Když se Indra pokusil Kṛṣṇu a Jeho společníky potrestat, Pán zmařil jeho pokus, pokořil ho a připravil ho o hrdost i o prostředky.

Tento povrchní výklad však tento verš vyvrací. Pán Indra zde oslovuje Śrī Kṛṣṇu jako bhagavāna a tím dává najevo, že není obyčejné dítě, ale ve skutečnosti Bůh. To, že Kṛṣṇa Indru potrestal, patřilo k Jeho poslání chránit náboženské zásady a krotit zlovolné osoby; nejednalo se o projev hmotného hněvu nebo chamtivosti po obětinách určených pro Indru. Śrī Kṛṣṇa je čistou duchovní existencí a Jeho prostou, vznešenou touhou je zapojit všechny živé bytosti do dokonalého a blaženého života s vědomím Kṛṣṇy. Kṛṣṇova touha vzbudit v nás vědomí Kṛṣṇy není egoistická, protože Kṛṣṇa je v konečném smyslu vším a vědomí Kṛṣṇy je objektivně tím nejlepším vědomím. Pán Indra je ve skutečnosti Kṛṣṇův pokorný služebník a nyní si tuto pravdu začíná připomínat.