Kṛṣṇa zachraňuje Nandu Mahārāje ze sídla Varuṇy

Nanda Mahārāja byl odhodlaný přerušit svůj půst během Dvādaśī, z něhož zbývalo jen několik minut. Proto vstoupil do vody, aby se vykoupal v nepříznivou dobu před úsvitem.

Varuṇův služebník, který zajal Nandu Mahārāje, je zde označen jako asura neboli démon ze zjevných důvodů. Za prvé si pošetile neuvědomoval postavení Nandy Mahārāje jako otce Nejvyšší Absolutní Pravdy v Pánových zábavách. Kromě toho bylo záměrem Nandy Mahārāje vykonat příkaz písma, a proto ho Varuṇův služebník neměl zajmout na základě formálního důvodu, že se koupal v Yamuně v nepříznivou dobu. Později v této kapitole Varuṇa sám uvede: ajānatā māmakena mūḍhena – „To udělal můj pošetilý, neznalý služebník.“ Tento pošetilý služebník nevěděl, kdo je Kṛṣṇa, kdo je Nanda Mahārāja, ani co je oddaná služba Pánu.

Závěr zní, že Pán Kṛṣṇa očividně chtěl poctít Varuṇu svou osobní návštěvou a zároveň splnit své další poučné záměry. Nyní se tedy bude odvíjet tato úžasná zábava.

Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura vysvětluje, že když se šel Nanda Mahārāja vykoupat do řeky, několik pastevců ho doprovázelo. Když nevyšel z vody, dali se do křiku a Pán Kṛṣṇa tam okamžitě přišel. Śrī Kṛṣṇa pochopil, co se stalo, vešel do vody a odebral se ke dvoru poloboha Varuṇy, odhodlaný zbavit svého otce a ostatní pastevce strachu z pouhého poloboha.

Varuṇa zde extaticky prohlašuje, že když nyní uviděl nekonečně krásné tělo Pána Kṛṣṇy, svrchovanou měrou to vynahradilo všechny těžkosti spojené s přijetím hmotného těla. Nyní Varuṇa dosáhl arthy, cíle nebo pravé hodnoty svého života. Podoba Pána Kṛṣṇy je transcendentální, a proto ti, kdo přijímají Jeho lotosové nohy, překračují meze hmotné existence. Jedině duchovně nevědomé osoby tedy mohou považovat Pánovy lotosové nohy za hmotné.

Slovo śrūyate je zde významné. Śruti neboli védskou literaturu tvoří autorizované výroky Pána samotného nebo Jeho osvícených představitelů. Ani Pán, ani uznávané duchovní autority by tedy nikdy neřekli, že Absolutní Pravda, Osobnost Božství, je poznamenaná nedostatkem v podobě klamu. Śrīla Śrīdhara Svāmī poukazuje na to, že slovo brahmaṇe zde vyjadřuje, že Pán je úplný sám o sobě, a výraz paramātmane vyjadřuje, že je vládcem všech živých bytostí.

Svrchovaná bytost, sama o sobě úplná a všemohoucí, tedy hmotné, klamné energii nepodléhá.

Slovo ayam, „tento člověk zde“, jasně ukazuje, že Kṛṣṇův otec, Nanda Mahārāja, byl u toho, když Varuṇa mluvil. Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura dokonce uvádí, že Varuṇa usadil Śrī Nandu na trůn posázený drahokamy a sám ho zdvořile uctíval.

Jednání Nandy Mahārāje, jenž vstoupil do vody těsně před východem slunce, bylo vlastně i po formální stránce v pořádku. Śrīla Jīva Gosvāmī uvádí následující vysvětlení ve svém komentáři k prvnímu verši této kapitoly: Po mimořádně krátkém Ekādaśī trvajícím jen osmnáct hodin uplynulo již před svítáním asi šest hodin z lunárního dne, v němž bylo třeba půst přerušit, tedy ze Dvādaśī. Jelikož při východu slunce by čas vhodný pro přerušení půstu vypršel, Nanda Mahārāja se rozhodl vstoupit do vody v době, která je jinak nepříznivá.

Varuṇův služebník měl samozřejmě znát tyto technické podrobnosti určené přísným následovníkům védských obřadů. Nanda Mahārāja navíc jednal jako otec Nejvyššího Pána, a proto byl nanejvýš posvátnou osobou nepodléhající nepatrným vesmírným byrokratům, jako byl Varuṇův pošetilý služebník.

V této zábavě Pán Kṛṣṇa vznešeným způsobem předvádí své postavení Nejvyššího Pána všech pánů. Varuṇa, polobůh vládnoucí mořím, je velmi mocný, ale přesto s potěšením uctíval dokonce i Kṛṣṇova otce, natož samotného Kṛṣṇu.

Pro pastevce bylo vzrušující slyšet, jak se Kṛṣṇa vydal zachránit svého otce do Varuṇova sídla. Najednou si uvědomili, že jsou vlastně ve styku s Nejvyšší Osobností Božství a radostně se mezi sebou dohadovali o příznivém místě, kam se odeberou po skončení současného života.

Śrīla Jīva Gosvāmī podrobně vysvětlil, jak se tento verš vztahuje na věčně osvobozené obyvatele Śrī Vṛndāvanu, sídla Pána. Jedním ze základních filosofických principů Śrīmad-Bhāgavatamu je rozlišovat mezi dvěma druhy iluze, Yoga-māyou a Mahā-māyou, duchovní a hmotnou existencí. I když je Kṛṣṇa Bůh, všemohoucí, vševědoucí Nejvyšší Bytost, Jeho důvěrní společníci v duchovním světě Ho tolik milují, že Ho vidí jako své milované dítě, přítele, milence a tak podobně. Aby jejich extatická láska mohla překročit hranice pouhé úcty, zapomínají, že Kṛṣṇa je Nejvyšší Bůh všech vesmírů, a tak se jejich čistá, důvěrná láska donekonečna expanduje. Někdo by mohl jejich chování vůči Kṛṣṇovi jako bezmocnému dítěti, pohlednému nápadníkovi nebo milenci považovat za projev avidyi, neznalosti božského postavení Pána Kṛṣṇy, ale obyvatelé Vṛndāvanu ve skutečnosti neberou na vědomí Kṛṣṇův druhořadý majestát a svými city se silně zaměřují na Jeho nekonečnou krásu, která je podstatou Jeho existence.

Popisovat Pána Kṛṣṇu jako nejvyššího vládce a Boha téměř připomíná politickou analýzu, protože to znamená zabývat se hierarchií moci a vlády. Tato analýza různých úrovní moci a stupňů vlády má svůj význam tehdy, když jedna bytost není plně a s láskou odevzdaná jiné, výše postavené bytosti. Jinak řečeno, vláda je vnímána jen tehdy, existuje-li proti ní odpor. Například zbožný občan poslušný zákona vidí policistu jako přítele a dobrodince, kdežto zločinec v něm vidí hrozící symbol trestu. Ti, kterým vládní politika vyhovuje, nevnímají vládu tak, že je ovládá, ale spíše že jim pomáhá.

Pána Kṛṣṇu tedy vidí jako „vládce“ a tedy jako „Nejvyššího Boha“ ti, kdo nejsou plně uchváceni Jeho krásou a Jeho zábavami. Ti, kdo Pána Kṛṣṇu milují, se zaměřují na Jeho vznešené, přitažlivé rysy a vzhledem k tomu, jaký s Ním mají vztah, si moc nevšímají Jeho vládnoucí moci.

Jednoduchým důkazem toho, že obyvatelé Vraji překonali nižší úrovně vědomí Boha, a ne že jich dosud nedosáhli, je skutečnost, že v průběhu Pánových zábav často „vzpomínají“ na to, že Kṛṣṇa je Bůh. Tato vzpomínka je obvykle udiví, neboť byli plně pohroužení ve svém vnímání Kṛṣṇy jako přítele, milence a tak podobně.

Slovem kāma se běžně označuje hmotná touha nebo duchovní touha, která je tak silná, že poněkud připomíná silné hmotné touhy. Stále však zůstává základní rozdíl: hmotná touha je sobecká a sleduje vlastní uspokojení; duchovní touha je naprosto nesobecká a je čistě pro potěšení toho druhého, Pána. Obyvatelé Vṛndāvanu konali své každodenní činnosti výhradně pro potěšení svého milovaného Kṛṣṇy.

Měli bychom mít na paměti, že Kṛṣṇa sestupuje do tohoto světa se záměrem vzbudit v živých bytostech zájem o návrat domů, zpátky k Bohu. K tomu jsou zapotřebí dvě věci: aby Jeho zábavy ukazovaly krásu duchovní dokonalosti a aby podmíněné duše v tomto světě cítily, že se jich tyto zábavy nějak týkají a byly pro ně tedy zajímavé. Bhāgavatam na mnoha místech uvádí, že Pán Kṛṣṇa hraje jako mladý herec a není pochyb o tom, že své věčné oddané zapojuje do divadelního představení. Zde tedy Pán Kṛṣṇa přemítá, že lidé tohoto světa jistě neznají svůj konečný cíl, a s jistou dávkou humoru také uvažuje o svých věčně osvobozených společnících, kteří v tomto světě hráli role obyčejných obyvatel pastevecké vesnice.

Kromě dvojího významu, který je v tomto verši zjevně obsažený ve vztahu ke Kṛṣṇovým věčným společníkům, se zde Kṛṣṇa také zcela přímo a jasně kriticky vyjadřuje o obyčejných lidech. Ve vztahu k podmíněným duším, které putují tímto vesmírem, není Jeho prohlášení, že lidé jednají na základě nevědomosti a chtíče, zmírněné žádným hlubším, duchovním významem. Lidé jsou většinou nevědomí a s vážností nepřemýšlejí, kde je jejich konečný cíl. Pán Śrī Kṛṣṇa zde jako obvykle vyjadřuje několika jednoduchými slovy mnoho závažných a složitých sdělení. Jaké máme štěstí, že Bůh není nějaké bezcitné energetické pole, transcendentní zářivá koule nebo úplná nicota, jak si Ho různí lidé představují! Ve skutečnosti je nejúžasnější Osobností Božství, oplývající absolutními osobními vlastnostmi, a cokoliv dokážeme, to dokáže lépe – což ukazuje tím, jak dokonale vládne slovy.

Z tohoto verše je zřejmé, že Absolutní Pravda existuje ve svém věčném sídle. My všichni usilujeme o to, abychom žili co nejpohodlněji, v pokojném a krásném prostředí. Jak můžeme chtít ve jménu „logiky“ upírat Nejvyššímu Pánu, který nás stvořil, svrchovaně krásné a pohodlné sídlo, jemuž lidé říkají království Boha?

Ve 14. sloce vyjevil Pán Kṛṣṇa obyvatelům Vṛndāvanu své sídlo, duchovní planetu Kṛṣṇaloku. Ta spolu s nesčetným množstvím dalších Vaikuṇṭh plave v nekonečném oceánu duchovního světla zvaného brahmajyoti. Toto duchovní světlo vlastně tvoří duchovní nebe, které Kṛṣṇa obyvatelům Vṛndāvanu přirozeně také vyjevil. Když chceme například dítěti ukázat měsíc, řekneme mu: „Podívej se nahoru na nebe. Vidíš, támhle na nebi je měsíc.“ Tak Pán Kṛṣṇa vyjevil obyvatelům Vṛndāvanu celé rozlehlé duchovní nebe, ale jak zdůrazňuje 14. i následující 16. sloka, skutečným cílem Pánových společníků je Jeho duchovní planeta.

Neomezená expanze duchovního světla nazvaná v 15. sloce brahmajyoti je přirovnána k jezeru zvanému Brahma-hrada. Pán Kṛṣṇa ponořil pastevce do tohoto jezera v tom smyslu, že je ponořil do vědomí neosobního Brahmanu. Slovo uddhṛtāḥ však vyjadřuje, že potom je pozvedl k vyššímu pochopení, k vědomí Pána, Osobnosti Božství, na Jeho vlastní planetě. Zde je jasně řečeno: dadṛśur brahmaṇo lokam – viděli, tak jako Akrūra, transcendentální sídlo Absolutní Pravdy.

Takto lze stručně shrnout vývoj vědomí: V běžném stavu vědomí vnímáme rozmanitost hmotných věcí, která nás přitahuje. Když pokročíme do prvního stádia duchovního vědomí, hmotnou rozmanitost transcendujeme a místo ní se zaměřujeme na nerozlišenou jednotu za vším, která umožňuje existenci mnoha podob. Když se nakonec povzneseme k vědomí Kṛṣṇy, zjistíme, že absolutní, duchovní jednota obsahuje svou vlastní věčnou rozmanitost. Jelikož tento svět je pouhým stínem věčné existence, můžeme očekávat, že v jednotě najdeme duchovní pestrost, a přesně tu nacházíme v posvátném textu Śrīmad-Bhāgavatamu.

Všímaví čtenáři možná postřehli, že zábava týkající se Akrūry se v Bhāgavatamu odehrává později, až po této epizodě s pastevci. Důvodem, proč Śukadeva Gosvāmī říká, že Akrūra viděl Vaikuṇṭhu „dříve“ (purā), je to, že všechny tyto události proběhly o mnoho let dříve než rozhovor mezi Śukadevou Gosvāmīm a Mahārājem Parīkṣitem.

Obyvatelé Vṛndāvanu se sice považovali za obyčejné lidi, ale Pán Kṛṣṇa chtěl, aby věděli o svém neobyčejném štěstí. Proto jim v jezeře na řece Yamuně ukázal své osobní sídlo. Pastevci žasli, když viděli, že v království Boha panuje stejná duchovní atmosféra jako v jejich pozemském Vṛndāvanu, a že tak jako byl Pán Kṛṣṇa osobně přítomný v jejich Vṛndāvanu, byl přítomný i v jejich jedinečné vizi jako Pán duchovního světa.

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura uvádí, co tyto verše zdůrazňují: nejenže Pán Kṛṣṇa ukázal pastevcům Vaikuṇṭhu, ale vyjevil přímo svou Kṛṣṇaloku, nejvznešenější z věčných sídel a přirozený domov obyvatel Vṛndāvanu, kteří milovali Kṛṣṇu více než kdokoliv jiný.