Skip to main content

Śrīmad-bhāgavatam 10.28.13

Verš

jano vai loka etasminn
avidyā-kāma-karmabhiḥ
uccāvacāsu gatiṣu
na veda svāṁ gatiṁ bhraman

Synonyma

janaḥ — lidé; vai — jistĕ; loke — ve svĕtĕ; etasmin — tomto; avidyā — bez poznání; kāma — na základĕ tužeb; karmabhiḥ — kvůli jednání; ucca — mezi vyššími; avacāsu — a nižšími; gatiṣu — cíli; na veda — nepoznávají; svām — svůj; gatim — cíl; bhraman — putující.

Překlad

(Pán Kṛṣṇa si říkal:) Lidé v tomto svĕtĕ putují nĕkdy do vyšších a jindy do nižších postavení, kterých dosahují činnostmi, jež konají podle svých tužeb a bez úplného poznání. Proto neznají svůj pravý cíl.

Význam

Śrīla Jīva Gosvāmī podrobnĕ vysvĕtlil, jak se tento verš vztahuje na vĕčnĕ osvobozené obyvatele Śrī Vṛndāvanu, sídla Pána. Jedním ze základních filosofických principů Śrīmad-Bhāgavatamu je rozlišovat mezi dvĕma druhy iluze, Yoga-māyou a Mahā-māyou, duchovní a hmotnou existencí. I když je Kṛṣṇa Bůh, všemohoucí, vševĕdoucí Nejvyšší Bytost, Jeho důvĕrní společníci v duchovním svĕtĕ Ho tolik milují, že Ho vidí jako své milované dítĕ, přítele, milence a tak podobnĕ. Aby jejich extatická láska mohla překročit hranice pouhé úcty, zapomínají, že Kṛṣṇa je Nejvyšší Bůh všech vesmírů, a tak se jejich čistá, důvĕrná láska donekonečna expanduje. Nĕkdo by mohl jejich chování vůči Kṛṣṇovi jako bezmocnému dítĕti, pohlednému nápadníkovi nebo milenci považovat za projev avidyi, neznalosti božského postavení Pána Kṛṣṇy, ale obyvatelé Vṛndāvanu ve skutečnosti neberou na vĕdomí Kṛṣṇův druhořadý majestát a svými city se silnĕ zamĕřují na Jeho nekonečnou krásu, která je podstatou Jeho existence.

Popisovat Pána Kṛṣṇu jako nejvyššího vládce a Boha témĕř připomíná politickou analýzu, protože to znamená zabývat se hierarchií moci a vlády. Tato analýza různých úrovní moci a stupňů vlády má svůj význam tehdy, když jedna bytost není plnĕ a s láskou odevzdaná jiné, výše postavené bytosti. Jinak řečeno, vláda je vnímána jen tehdy, existuje-li proti ní odpor. Například zbožný občan poslušný zákona vidí policistu jako přítele a dobrodince, kdežto zločinec v nĕm vidí hrozící symbol trestu. Ti, kterým vládní politika vyhovuje, nevnímají vládu tak, že je ovládá, ale spíše že jim pomáhá.

Pána Kṛṣṇu tedy vidí jako „vládce“ a tedy jako „Nejvyššího Boha“ ti, kdo nejsou plnĕ uchváceni Jeho krásou a Jeho zábavami. Ti, kdo Pána Kṛṣṇu milují, se zamĕřují na Jeho vznešené, přitažlivé rysy a vzhledem k tomu, jaký s Ním mají vztah, si moc nevšímají Jeho vládnoucí moci.

Jednoduchým důkazem toho, že obyvatelé Vraji překonali nižší úrovnĕ vĕdomí Boha, a ne že jich dosud nedosáhli, je skutečnost, že v průbĕhu Pánových zábav často „vzpomínají“ na to, že Kṛṣṇa je Bůh. Tato vzpomínka je obvykle udiví, neboť byli plnĕ pohroužení ve svém vnímání Kṛṣṇy jako přítele, milence a tak podobnĕ.

Slovem kāma se bĕžnĕ označuje hmotná touha nebo duchovní touha, která je tak silná, že ponĕkud připomíná silné hmotné touhy. Stále však zůstává základní rozdíl: hmotná touha je sobecká a sleduje vlastní uspokojení; duchovní touha je naprosto nesobecká a je čistĕ pro potĕšení toho druhého, Pána. Obyvatelé Vṛndāvanu konali své každodenní činnosti výhradnĕ pro potĕšení svého milovaného Kṛṣṇy.

Mĕli bychom mít na pamĕti, že Kṛṣṇa sestupuje do tohoto svĕta se zámĕrem vzbudit v živých bytostech zájem o návrat domů, zpátky k Bohu. K tomu jsou zapotřebí dvĕ vĕci: aby Jeho zábavy ukazovaly krásu duchovní dokonalosti a aby podmínĕné duše v tomto svĕtĕ cítily, že se jich tyto zábavy nĕjak týkají a byly pro nĕ tedy zajímavé. Bhāgavatam na mnoha místech uvádí, že Pán Kṛṣṇa hraje jako mladý herec a není pochyb o tom, že své vĕčné oddané zapojuje do divadelního představení. Zde tedy Pán Kṛṣṇa přemítá, že lidé tohoto svĕta jistĕ neznají svůj konečný cíl, a s jistou dávkou humoru také uvažuje o svých vĕčnĕ osvobozených společnících, kteří v tomto svĕtĕ hráli role obyčejných obyvatel pastevecké vesnice.

Kromĕ dvojího významu, který je v tomto verši zjevnĕ obsažený ve vztahu ke Kṛṣṇovým vĕčným společníkům, se zde Kṛṣṇa také zcela přímo a jasnĕ kriticky vyjadřuje o obyčejných lidech. Ve vztahu k podmínĕným duším, které putují tímto vesmírem, není Jeho prohlášení, že lidé jednají na základĕ nevĕdomosti a chtíče, zmírnĕné žádným hlubším, duchovním významem. Lidé jsou vĕtšinou nevĕdomí a s vážností nepřemýšlejí, kde je jejich konečný cíl. Pán Śrī Kṛṣṇa zde jako obvykle vyjadřuje nĕkolika jednoduchými slovy mnoho závažných a složitých sdĕlení. Jaké máme štĕstí, že Bůh není nĕjaké bezcitné energetické pole, transcendentní zářivá koule nebo úplná nicota, jak si Ho různí lidé představují! Ve skutečnosti je nejúžasnĕjší Osobností Božství, oplývající absolutními osobními vlastnostmi, a cokoliv dokážeme, to dokáže lépe – což ukazuje tím, jak dokonale vládne slovy.