Śrīmad-Bhāgavatam 10.28.13

Śrīla Jīva Gosvāmī podrobně vysvětlil, jak se tento verš vztahuje na věčně osvobozené obyvatele Śrī Vṛndāvanu, sídla Pána. Jedním ze základních filosofických principů Śrīmad-Bhāgavatamu je rozlišovat mezi dvěma druhy iluze, Yoga-māyou a Mahā-māyou, duchovní a hmotnou existencí. I když je Kṛṣṇa Bůh, všemohoucí, vševědoucí Nejvyšší Bytost, Jeho důvěrní společníci v duchovním světě Ho tolik milují, že Ho vidí jako své milované dítě, přítele, milence a tak podobně. Aby jejich extatická láska mohla překročit hranice pouhé úcty, zapomínají, že Kṛṣṇa je Nejvyšší Bůh všech vesmírů, a tak se jejich čistá, důvěrná láska donekonečna expanduje. Někdo by mohl jejich chování vůči Kṛṣṇovi jako bezmocnému dítěti, pohlednému nápadníkovi nebo milenci považovat za projev avidyi, neznalosti božského postavení Pána Kṛṣṇy, ale obyvatelé Vṛndāvanu ve skutečnosti neberou na vědomí Kṛṣṇův druhořadý majestát a svými city se silně zaměřují na Jeho nekonečnou krásu, která je podstatou Jeho existence.

Popisovat Pána Kṛṣṇu jako nejvyššího vládce a Boha téměř připomíná politickou analýzu, protože to znamená zabývat se hierarchií moci a vlády. Tato analýza různých úrovní moci a stupňů vlády má svůj význam tehdy, když jedna bytost není plně a s láskou odevzdaná jiné, výše postavené bytosti. Jinak řečeno, vláda je vnímána jen tehdy, existuje-li proti ní odpor. Například zbožný občan poslušný zákona vidí policistu jako přítele a dobrodince, kdežto zločinec v něm vidí hrozící symbol trestu. Ti, kterým vládní politika vyhovuje, nevnímají vládu tak, že je ovládá, ale spíše že jim pomáhá.

Pána Kṛṣṇu tedy vidí jako „vládce“ a tedy jako „Nejvyššího Boha“ ti, kdo nejsou plně uchváceni Jeho krásou a Jeho zábavami. Ti, kdo Pána Kṛṣṇu milují, se zaměřují na Jeho vznešené, přitažlivé rysy a vzhledem k tomu, jaký s Ním mají vztah, si moc nevšímají Jeho vládnoucí moci.

Jednoduchým důkazem toho, že obyvatelé Vraji překonali nižší úrovně vědomí Boha, a ne že jich dosud nedosáhli, je skutečnost, že v průběhu Pánových zábav často „vzpomínají“ na to, že Kṛṣṇa je Bůh. Tato vzpomínka je obvykle udiví, neboť byli plně pohroužení ve svém vnímání Kṛṣṇy jako přítele, milence a tak podobně.

Slovem kāma se běžně označuje hmotná touha nebo duchovní touha, která je tak silná, že poněkud připomíná silné hmotné touhy. Stále však zůstává základní rozdíl: hmotná touha je sobecká a sleduje vlastní uspokojení; duchovní touha je naprosto nesobecká a je čistě pro potěšení toho druhého, Pána. Obyvatelé Vṛndāvanu konali své každodenní činnosti výhradně pro potěšení svého milovaného Kṛṣṇy.

Měli bychom mít na paměti, že Kṛṣṇa sestupuje do tohoto světa se záměrem vzbudit v živých bytostech zájem o návrat domů, zpátky k Bohu. K tomu jsou zapotřebí dvě věci: aby Jeho zábavy ukazovaly krásu duchovní dokonalosti a aby podmíněné duše v tomto světě cítily, že se jich tyto zábavy nějak týkají a byly pro ně tedy zajímavé. Bhāgavatam na mnoha místech uvádí, že Pán Kṛṣṇa hraje jako mladý herec a není pochyb o tom, že své věčné oddané zapojuje do divadelního představení. Zde tedy Pán Kṛṣṇa přemítá, že lidé tohoto světa jistě neznají svůj konečný cíl, a s jistou dávkou humoru také uvažuje o svých věčně osvobozených společnících, kteří v tomto světě hráli role obyčejných obyvatel pastevecké vesnice.

Kromě dvojího významu, který je v tomto verši zjevně obsažený ve vztahu ke Kṛṣṇovým věčným společníkům, se zde Kṛṣṇa také zcela přímo a jasně kriticky vyjadřuje o obyčejných lidech. Ve vztahu k podmíněným duším, které putují tímto vesmírem, není Jeho prohlášení, že lidé jednají na základě nevědomosti a chtíče, zmírněné žádným hlubším, duchovním významem. Lidé jsou většinou nevědomí a s vážností nepřemýšlejí, kde je jejich konečný cíl. Pán Śrī Kṛṣṇa zde jako obvykle vyjadřuje několika jednoduchými slovy mnoho závažných a složitých sdělení. Jaké máme štěstí, že Bůh není nějaké bezcitné energetické pole, transcendentní zářivá koule nebo úplná nicota, jak si Ho různí lidé představují! Ve skutečnosti je nejúžasnější Osobností Božství, oplývající absolutními osobními vlastnostmi, a cokoliv dokážeme, to dokáže lépe – což ukazuje tím, jak dokonale vládne slovy.