Když se v minulosti Śrī Caitanya Mahāprabhu vydal na cestu po jižní Indii, doprovázel Ho brāhmaṇa Kālā Kṛṣṇadāsa. Ten se však nechal svést jakousi ženou a Śrī Caitanya Mahāprabhu ho pak musel vysvobodit ze spárů cikánů. Z tohoto důvodu zde Pán říká, že chce někoho nového, kdo má klidnou mysl. Ten, jehož mysl není klidná, je dokonce i ve společnosti Caitanyi Mahāprabhua rozrušován různými svody, zvláště touhou po sexu. Takový člověk se stane obětí žen a poklesne i ve společnosti Nejvyšší Osobnosti Božství. Māyā je tak silná, že dokud člověk není pevně odhodlaný nestat se její obětí, neochrání ho ani Nejvyšší Osobnost Božství. Nejvyšší Pán a Jeho zástupce chtějí vždy poskytovat ochranu, ale člověk musí osobního styku s nimi využít. Ten, kdo si myslí, že Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, nebo Jeho zástupce jsou obyčejní lidé, jistě poklesne. Śrī Caitanya Mahāprabhu proto nechtěl, aby Ho doprovázel někdo jako Kālā Kṛṣṇadāsa. Chtěl někoho, kdo je odhodlaný, má klidnou mysl a koho nerozptylují vedlejší pohnutky.

Śrī Caitanya Mahāprabhu chtěl někoho nového, aby to nebyl člověk jako Kālā Kṛṣṇadāsa, který padl za oběť ženám. Svarūpa Dāmodara proto ihned poukázal na nového brāhmaṇu jménem Balabhadra Bhaṭṭācārya. Śrī Svarūpa Dāmodara tuto osobu zevrubně prozkoumal a viděl, že chová velkou lásku ke Śrī Caitanyovi Mahāprabhuovi a vedle toho je také vzdělaný a čestný. Nebyl to pokrytec a měl pokročilé vědomí Kṛṣṇy. Bengálské přísloví říká: ati bhakti corera lakṣaṇa – „Přílišná oddanost je příznakem zloděje.“ Člověk, který se předvádí jako velký oddaný, ale v duchu myslí na něco jiného, je pokrytec. Ten, kdo není takto dvojaký, se nazývá sādhu. Svarūpa Dāmodara okamžitě zdůraznil, že Balabhadra Bhaṭṭācārya je zcela způsobilý Pána doprovázet, protože je vzdělaný, upřímný a chová velkou lásku ke Śrī Kṛṣṇovi Caitanyovi Mahāprabhuovi. A protože byl pokročilý ve vědomí Kṛṣṇy, byl shledán tou pravou osobou, která mohla Pána doprovázet jako osobní služebník.

Slova snigdha („velmi klidný“) a su-snigdha („chovající náklonnost“) jsou použita ve verších čtrnáct a patnáct a najdeme je také ve Śrīmad-Bhāgavatamu (1.1.8): brūyuḥ snigdhasya śiṣyasya guravo guhyam apy uta. „Žák, který ke svému duchovnímu mistrovi chová skutečnou lásku, je milostí duchovního mistra obdařen veškerým důvěrným poznáním.“ Śrīla Śrīdhara Svāmī ve svém komentáři napsal, že slovo snigdhasya znamená prema-vataḥ. Slovo prema-vataḥ vyjadřuje, že člověk chová velkou lásku ke svému duchovnímu mistrovi.

Śrī Caitanya Mahāprabhu byl Nejvyšší Osobnost Božství hrající roli velkého, pokročilého oddaného. Na úrovni mahā-bhāgavaty oddaný nedělá rozdíly mezi přáteli a nepřáteli. Na této úrovni vidí každého jako služebníka Kṛṣṇy. V Bhagavad-gītě (5.18) je řečeno:

„Pokorní mudrci hledí díky pravému poznání stejně na učeného a mírného brāhmaṇu, krávu, slona, psa i pojídače psů (nedotknutelného).“

Mahā-bhāgavata je učený a pokročilý v rozvoji duchovního vědomí, a proto nevidí rozdíl mezi tygrem, slonem nebo vzdělaným učencem. Zkouškou pokročilého duchovního vědomí je, že se člověk stává nebojácným. Nikomu nezávidí a je neustále zapojený v Pánově službě. Každou živou bytost vidí jako věčnou část Pána, která vůlí Nejvyššího Pána slouží podle svého postavení. Kṛṣṇa to potvrzuje v Bhagavad-gītě (15.15):

„Sídlím v srdci každého a ode Mne pochází paměť, poznání i zapomnění.“

Mahā-bhāgavata ví, že Kṛṣṇa je v srdci každého. Kṛṣṇa nařizuje a živá bytost jedná podle Jeho nařízení. Kṛṣṇa je v srdci tygra, slona i kance. Takže Kṛṣṇa jim říká: „Zde je mahā-bhāgavata. Nerušte ho prosím.“ Proč by se potom zvířata měla k takové velké osobnosti chovat nepřátelsky? Ani začátečníci, ani ti, kdo již v oddané službě trochu pokročili, by se neměli snažit napodobovat mahā-bhāgavatu. Měli by raději následovat jeho příkladu. Slovo anukara znamená „napodobování“ a anusara znamená „snaha následovat příkladu“. Činnosti mahā-bhāgavaty nebo Śrī Caitanyi Mahāprabhua bychom se neměli snažit napodobovat. Měli bychom se co nejvíce snažit je podle našich schopností následovat. Srdce mahā-bhāgavaty je zcela prosté hmotného znečištění a on se může stát osobou drahou i divé zvěři, jako jsou tygři a sloni. Mahā-bhāgavata se k nim dokonce chová jako ke svým drahým přátelům. Na této úrovni nepřipadá v úvahu touha někomu ubližovat. Když Pán putoval lesem, zažíval extázi, kdy les považoval za Vrindávan. A jen hledal Kṛṣṇu.

Tento verš ze Śrīmad-Bhāgavatamu (10.21.11) vyslovily gopī z Vrindávanu.

Toto je výrok ze Śrīmad-Bhāgavatamu (10.13.60). Poté, co Pán Brahmā ukradl Śrī Kṛṣṇovi pasáčky a telátka, uspal je a schoval. Po chvíli se Brahmā vrátil, aby se podíval, co Kṛṣṇa dělá. Když viděl, že si Kṛṣṇa nadále hraje se svými přáteli i zvířaty a není vůbec rozrušen, uznal transcendentální majestát Vrindávanu.

Hlasité zpívání Hare Kṛṣṇa mantry je tak mocné, že může vstoupit dokonce i do uší stromů a lián, ani nemluvě o uších zvířat a lidí. Śrī Caitanya Mahāprabhu se jednou zeptal Haridāse Ṭhākura, jak mohou být osvobozeny stromy a rostliny, a Haridāsa Ṭhākura odpověděl, že hlasité zpívání Hare Kṛṣṇa mahā-mantry prospívá nejen stromům a rostlinám, ale i hmyzu a všem ostatním živým bytostem. Nikoho by proto hlasité zpívání Hare Kṛṣṇa nemělo rušit, protože je prospěšné jak pro toho, kdo zpívá, tak i pro každého, kdo dostává možnost naslouchat.

Velký džhárkhandský les je rozsáhlé území, do kterého patří Átagad, Dhénkánal, Ángul, Láhára, Kijaňdžhad, Bámada, Bónái, Gángapur, Čhóta Nágpur, Jašapur a Saragudža. Všechna tato hornatá a džunglí zarostlá místa se nazývají Džhárkhand.

Zde je vysvětlena transcendentální síla Hare Kṛṣṇa mahā-mantry. Svaté jméno nejdříve zpíval Śrī Caitanya Mahāprabhu. Ten, kdo je slyší přímo od Něho, je očištěn. Nasloucháním této osobě se očistí další. Tak tento očistný proces postupuje dále mezi čistými oddanými. Śrī Caitanya Mahāprabhu je Nejvyšší Osobnost Božství a nikdo nemůže tvrdit, že má stejnou moc jako On. Pokud je však někdo čistý oddaný, mohou být jeho zpěvem očištěny stovky a tisíce lidí. Tuto schopnost má každá živá bytost za předpokladu, že zpívá Hare Kṛṣṇa mahā-mantru bez přestupků a bez hmotných pohnutek. Když ji bez přestupků zpívá čistý oddaný, stane se vaiṣṇavou další člověk a od něho zase další. To je systém parampary.

Śrīla Rūpa Gosvāmī popsal Śrī Caitanyu Mahāprabhua jako mahā-vadānya-avatāra, nejštědřejší inkarnaci. I když v současné době už Śrī Caitanya Mahāprabhu není fyzicky přítomný, lidé po celém světě se stávají oddanými jen pouhým zpíváním Jeho svatého jména (śrī-kṛṣṇa-caitanya prabhu-nityānanda śrī-advaita gadādhara śrīvāsādi-gaura-bhakta-vṛnda). To je výsledek extatického zpěvu svatého jména Pána. Je řečeno, že čistý oddaný vidí Pána v každém okamžiku, a díky tomu je Pánem zmocněn. To je potvrzeno v Brahma-saṁhitě (5.38): premāñjana-cchurita-bhakti-vilocanena santaḥ sadaiva hṛdayeṣu vilokayanti. Śrī Caitanya Mahāprabhu se zjevil před pěti sty lety, ale nedá se říci, že by dnes měla Hare Kṛṣṇa mahā-mantra méně síly než za Jeho přítomnosti. Nasloucháním Śrī Caitanyovi Mahāprabhuovi skrze systém parampary je možné se očistit. V tomto verši je proto řečeno: tathāpi tāṅra darśana-śravaṇa-prabhāve. Ne každý může vidět Kṛṣṇu nebo Śrī Kṛṣṇu Caitanyu Mahāprabhua fyzicky, ale pokud o Něm naslouchá z knih, jako je Śrī Caitanya-caritāmṛta, a skrze paramparu čistých vaiṣṇavů, není těžké stát se čistým vaiṣṇavou, prostým světských tužeb a osobních pohnutek.

Slovo bhilla označuje třídu lidí patřících k Bhillům. Bhillové jsou podobní černým Afričanům a jsou na nižší úrovni než śūdrové. Žijí obvykle v džungli a Śrī Caitanya Mahāprabhu se s nimi musel setkat.

Důkazem milosti Śrī Caitanyi Mahāprabhua jsou naše zkušenosti s Afričany, kteří přijímají vědomí Kṛṣṇy, zpívají, tančí a přijímají prasādam jako ostatní vaiṣṇavové. To vše se děje díky moci Śrī Caitanyi Mahāprabhua. Kdo je schopen pochopit, jak Jeho moc působí po celém světě?

Sannyāsī nebo brāhmaṇa ve skutečnosti nepřijme pozvání od osoby narozené v nižší rodině. Je však mnoho oddaných, kteří jsou povýšeni na úroveň brāhmaṇy zasvěcením. Těm se říká śūdra-mahājana. To znamená, že ten, kdo se nenarodil v brāhmaṇské rodině, nabyl postavení brāhmaṇy zasvěcením. Takoví oddaní zvali Balabhadru Bhaṭṭācāryu. Māyāvādský sannyāsī přijme pozvání pouze do brāhmaṇské rodiny, ale vaiṣṇava nepřijme pozvání od brāhmaṇy, pokud by nenáležel k vaiṣṇavské škole. Vaiṣṇava však přijme pozvání od brāhmaṇy neboli śūdra-mahājana, který je zasvěceným vaiṣṇavou. Samotný Śrī Caitanya Mahāprabhu přijímal pozvání od śūdra-mahājanů, což potvrzuje skutečnost, že každý, kdo je zasvěcený do zpívání vaiṣṇavské mantry, může být považován za brāhmaṇu. Od takové osoby je možné přijmout pozvání.

Toto je citát z knihy Bhāvārtha-dīpika, komentáře ke Śrīmad-Bhāgavatamu (1.1.1).

Káší je jiné jméno Váránasí. Už od nepaměti je to poutní místo. Stékají se tam řeky Asih a Varuna. Manikarnika je známé místo, protože tam podle názoru velkých osobností spadla drahokamy posázená náušnice Pána Viṣṇua. Podle jiných náušnice spadla z ucha Pána Śivy. Slovo maṇi znamená „drahokam“ a karṇikā znamená „z ucha“. Podle některých je Pán Viśvanātha velkým lékařem léčícím nemoc hmotné existence skrze ucho, jež obdrží zvuk svatého jména Pána Rāmy. To je důvod, proč se toto svaté místo jmenuje Manikarnika. Je řečeno, že neexistuje lepší místo než to, kterým protéká Ganga, a že koupací ghát Manikarnika je zvláště posvěcený, protože je velmi drahý Pánu Viśvanāthovi. V Kāśī-khaṇḍě se uvádí:

Podle této pasáže z Kāśī-khaṇḍy ten, kdo opustí tělo na Manikarnice, získá osvobození, když jen vzpomíná na jméno Pána Śivy.

Chrám Bindu Mādhavy je nejstarším chrámem ve Váránasí. Dnes se jmenuje Veṇī Mādhava a leží na břehu Gangy. Původně se tam stékalo pět řek: Dhútapápa, Kirana, Sarasvatí, Ganga a Jamuna. Nyní je viditelná pouze Ganga. Starý chrám Bindu Mādhavy, který navštívil Śrī Caitanya Mahāprabhu, byl později rozbořen císařem Aurangzébem z mughalské dynastie, který nenáviděl hinduisty. Ten tam postavil velký masjīd neboli mešitu. Později byl vedle mešity postaven další chrám, který stojí dodnes. V chrámu Bindu Mādhavy jsou Božstva čtyřrukého Nārāyaṇa a bohyně Lakṣmī. Před těmito Božstvy stojí sloup se Śrī Garuḍou a na straně jsou Božstva Pána Rāmy, Sīty, Lakṣmaṇa a Śrī Hanumānjīho.

Ve státě Maháráštra leží kraj zvaný Sátára. V dobách Bhaktisiddhānty Sarasvatīho Ṭhākura následoval tamější vládce vaiṣṇavské učení. Protože byl brāhmaṇou, staral se o uctívání Božstva. Byl známý jako Śrīmanta Bālāsāheb Pantha Mahārāja. Stát i nadále platí chrámové výdaje. Prvním králem v této dynastii, který se staral o uctívání v chrámu, byl před dvěma sty lety Mahārāja Jagatjīvana Rāo Sāheb.

Śrī Caitanya Mahāprabhu setrvával za svého pobytu ve Váránasí v domě Tapany Miśry. Nedaleko Miśrova domu se nacházel koupací ghát zvaný Paňčanadí-ghát. Śrī Caitanya Mahāprabhu se tam denně koupal a chodil do chrámu Bindu Mādhavy. Potom v domě Tapany Miśry obědval. Nedaleko Bindu Mādhavova chrámu roste velký banyán, pod kterým prý Śrī Caitanya Mahāprabhu po jídle odpočíval. Dodneška je tento strom známý jako Čaitanja-vat. Kvůli postupným jazykovým změnám zní dnešní název „Jatana-vat“. Místní lidé tomuto místu ještě stále říkají Jatana-vat.

V současnosti stojí po straně uličky hrobka Vallabhācāryi, ale není zde ani stopy po tom, že by zde někdy žil Caitanya Mahāprabhu. Vallabhācārya byl mezi svými žáky také známý jako Mahāprabhu. Śrī Caitanya Mahāprabhu pravděpodobně žil u Jatana-vatu, ale není zde žádný nápis označující dům Tapana Miśry nebo Candraśekhara. Není zde ani nápis týkající se māyāvādského sannyāsīho Prakāśānandy Sarasvatīho, se kterým Śrī Caitanya Mahāprabhu hovořil o Vedānta-sūtře. Kousek dál od Jatana-vatu stojí chrám Gaura-Nityānandy založený Śaśibhūṣaṇou Niyogīm Mahāśayou z Kolkaty. V dobách Śrīly Bhaktisiddhānty Sarasvatīho tento chrám spravovala Śaśibhūṣaṇova tchyně a jeho švagr Nārāyaṇa-candra Ghoṣa.

Slovo prārabdhe („dřívější činy“) je v tomto verši významné. Protože byl Candraśekhara oddaný, neustále dychtil naslouchat o Kṛṣṇovi a Jeho transcendentálních zábavách. Většina obyvatel Váránasí byli a jsou impersonalisté, uctívači Pána Śivy a následovníci metody pañcopāsanā. Impersonalisté si představují nějakou podobu neosobního Brahmanu a pro usnadnění meditace se soustřeďují na podoby Viṣṇua, Śivy, Ganeśe, Sūryi a bohyně Durgy. Tito pañcopāsakové ve skutečnosti nejsou oddáni nikomu. Říká se, že být služebníkem všech znamená nebýt služebníkem nikoho. Váránasí neboli Káší je hlavním poutním místem impersonalistů a pro oddané se vůbec nehodí. Vaiṣṇava chce žít na viṣṇu-tīrtě, místě, kde jsou chrámy Pána Viṣṇua. Ve Váránasí jsou stovky a tisíce chrámů Pána Śivy a chrámů pañcopāsaků. Candraśekhara proto vyjádřil velkou lítost, když sděloval Pánu Caitanyovi, že musí kvůli svým minulým chybám žít ve Váránasí. V Bhakti-rasāmṛta-sindhu je řečeno: durjāty-ārambhakaṁ pāpaṁ yat syāt prārabdham eva tat – „Podle svých minulých přečinů se člověk narodí na nižší úrovni.“ V Brahma-saṁhitě (5.54) je však řečeno: karmāṇi nirdahati kintu ca bhakti-bhājām – „Ten, kdo se zabývá oddanou službou, nenese následky za své minulé činy, ať byly dobré, či špatné.“ Oddaný nepodléhá karma-phale, následkům ploduchtivého jednání. Karma-phala se vztahuje na karmī, ne na bhakty.

Existují tři druhy oddaných: ti, kdo jsou věčně na transcendentální úrovni (nitya-siddha), ti, kdo se na transcendentální úroveň dostali vykonáváním oddané služby (sādhana-siddha), a začátečníci na cestě k dokonalé úrovni (sādhakové). Sādhakové se postupně osvobozují od následků ploduchtivých činností. Bhakti-rasāmṛta-sindhu (1.1.17) popisuje příznaky bhakti-yogy takto:

Oddaná služba je kleśa-ghnī dokonce i pro začátečníky, což znamená, že zmírňuje nebo odstraňuje všechny druhy utrpení. Slovo śubha-dā vyjadřuje, že oddaná služba přináší veškeré štěstí, a slovo kṛṣṇa-ākarṣiṇī znamená, že postupně přitahuje Kṛṣṇu k oddanému, který ji vykonává. Oddaný tak není vystaven žádným hříšným reakcím. V Bhagavad-gītě (18.66) Kṛṣṇa říká:

„Zanech všech druhů náboženství a odevzdej se jen Mně. Já tě osvobodím od všech druhů hříšných reakcí. Neboj se.“

Plně odevzdaný, upřímný oddaný je tak okamžitě zbaven všech následků za hříchy. Hřích dozrává ve třech fázích. V jedné fázi se člověk dopustí hříšného činu, předtím existuje semínko tohoto činu a ještě předtím existuje nevědomost, kvůli které hřích spáchá. Ve všech třech fázích je obsaženo utrpení. Kṛṣṇa je však ke svému oddanému milostivý a okamžitě odstraní všechna tři stádia hříchu – hřích, jeho semínko i nevědomost, která k hříchu vede. Padma Purāṇa to potvrzuje:

Pro další vysvětlení tohoto tématu se obraťte na Nektar oddanosti.

K šesti filosofickým tezím patří: (1) vaiśeṣika Kaṇādy Ṛṣiho, (2) nyāya Gautamy Ṛṣiho, (3) yoga neboli mystika Patañjaliho Ṛṣiho, (4) sāṅkhyová filosofie Kapily Ṛṣiho, (5) filosofie karma-mīmāṁsā Jaiminiho Ṛṣiho a (6) Vedavyāsova filosofie brahma-mīmāṁsā neboli vedānta, konečný závěr o Absolutní Pravdě (janmādy asya yataḥ). Filosofie vedānty je ve skutečnosti určena oddaným, protože v Bhagavad-gītě (15.15) Pán Kṛṣṇa říká: vedānta-kṛd veda-vid eva cāham – „Já jsem sestavil Vedāntu a jsem znalec Véd.“ Vedavyāsa je inkarnace Kṛṣṇy, a Kṛṣṇa je proto sestavitelem vedāntské filosofie a dobře zná její význam. V Bhagavad-gītě se uvádí, že každý, kdo naslouchá vedāntské filosofii od Kṛṣṇy, si je opravdu vědom skutečného významu Vedānty. Māyāvādī o sobě prohlašují, že jsou znalci Vedānty, ale jejímu významu vůbec nerozumějí. Vinou nedostatečného vzdělání si lidé obyčejně myslí, že Vedānta znamená výklad Śaṅkarovců.

I když je Candraśekhara věčným služebníkem Pána, pokorně se představil jako pokleslý. Žádá proto Pána, aby jeho i Tapanu Miśru, své dva služebníky, osvobodil.

Vaiṣṇavský sannyāsī nikdy nepřijme pozvání od těch, kdo nedělají rozdíly mezi māyāvādskými a vaiṣṇavskými sannyāsīmi. Vaiṣṇavský sannyāsī se s māyāvādskými sannyāsīmi nechce sdružovat, natož aby s nimi jedl. Tuto zásadu musí sannyāsī hnutí pro vědomí Kṛṣṇy následovat. Je to pokyn, který dal Śrī Caitanya Mahāprabhu svým osobním jednáním.

Śrīpāda Prakāśānanda Sarasvatī byl māyāvādský sannyāsī a jeho vlastnosti jsou popsány v Caitanya-bhāgavatě (Madhya-khaṇḍě, třetí kapitole):

Ve dvacáté kapitole Madhya-khaṇḍy se uvádí:

Prakāśānanda Sarasvatī jako impersonalista vysvětloval, že Absolutní Pravda nemá ruce, nohy, ústa ani oči. Podváděl tak lidi popíráním Pánovy osobní podoby. Takový byl Prakāśānanda Sarasvatī hlupák; jeho jediným zájmem bylo dokázat, že Pán je neosobní a tak usekat Jeho končetiny. Pán má svou podobu, ale Prakāśānanda Sarasvatī se snažil Pánovy ruce a nohy useknout. Taková je snaha démonů. Védy říkají, že ti, kdo neuznávají Pánovu podobu, jsou darebáci. Pánova podoba je skutečná, protože Pán Kṛṣṇa v Bhagavad-gītě (15.15) říká: vedaiś ca sarvair aham eva vedyaḥ. Kṛṣṇa říká aham neboli „Já jsem“, což znamená „Já, osoba“, a přidává slovo eva jako nezvratné potvrzení. Studiem vedāntské filosofie tedy musí člověk dospět k poznání Nejvyšší Osoby. Každý, kdo védské poznání popisuje jako neosobní, je démon. Uctíváním Pánovy podoby dosáhne člověk v životě úspěchu. Māyāvādští sannyāsī popírají Pánovu podobu, která osvobozuje všechny pokleslé duše. Māyāvādští démoni se tuto podobu v podstatě snaží rozsekat na kusy.

Osobnost Božství je uctívána vznešenými polobohy, jako jsou Pán Brahmā a Pán Śiva. První māyāvādský sannyāsī Śaṅkarācārya také přijal skutečnost, že Pánova podoba je transcendentální: nārāyaṇaḥ paro 'vyaktāt. „Nārāyaṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, se nachází nad avyaktou, neprojevenou hmotnou energií.“ Avyaktād aṇḍa-sambhavaḥ: „Tento hmotný svět je stvořen z oné neprojevené hmotné energie.“ Nārāyaṇa má však svou věčnou podobu, která není výtvorem hmotné energie. Pouhým uctíváním Pánovy podoby se může každý očistit. Māyāvādští sannyāsī jsou neosobní filosofové a Pánovu podobu považují za māyu neboli neskutečnou. Jak by se mohl člověk očistit uctíváním něčeho neskutečného? Māyāvādští filosofové nemají pro své neosobní pojetí dostatek důvodů. Pouze slepě následují představu, kterou nelze podpořit rozumem či argumenty. Tak na tom byl i Prakāśānanda Sarasvatī, hlavní māyāvādský sannyāsī z Váránasí. Měl učit vedāntskou filosofii, ale protože neuznával Pánovu podobu, dostal lepru. Se svým hříšným jednáním neboli s popisováním Absolutní Pravdy jako neosobní však nepřestal. Absolutní Pravda, Nejvyšší Osobnost Božství, neustále projevuje zábavy a činnosti, ale māyāvādští sannyāsī o nich tvrdí, že jsou neskutečné.

Někteří lidé mylně prohlašují, že Prakāśānanda Sarasvatī se později stal známým jako Prabodhānanda Sarasvatī. To však není pravda. Prabodhānanda Sarasvatī byl strýcem a duchovním mistrem Gopāla Bhaṭṭy Gosvāmīho. Prabodhānanda Sarasvatī žil jako gṛhastha ve Šrí Ranga-kšétře a patřil k vaiṣṇavské Rāmānuja-sampradāyi. Považovat Prakāśānandu Sarasvatīho a Prabodhānandu Sarasvatīho za stejnou osobu je omyl.

Śrī Caitanya Mahāprabhu byl považován za bhāvuku (sentimentálního), protože byl neustále viděn ve stavu bhāvy. Neustále projevoval extatickou lásku ke Kṛṣṇovi. Hlupáci Jej však považovali za sentimentálního. V hmotném světě někdy takzvaní oddaní projevují příznaky emocí, ale extatickou lásku Caitanyi Mahāprabhua s těmito podvodnými napodobeninami emocionálních projevů nelze srovnávat. Takové představení netrvá příliš dlouho. Je dočasné. Ve skutečnosti vidíme, jak někteří imitátoři emocí projeví určité příznaky, ale ihned po jejich představení je zláká kouření a jiné věci. Když se tedy Prakāśānanda Sarasvatī dozvěděl o činnostech Caitanyi Mahāprabhua, považoval je zpočátku za předstírání, a tak Ho označil jako loka-pratāraku neboli podvodníka. Māyāvādī nemohou pochopit transcendentální příznaky projevované oddaným. Když je māyāvādī vidí, prohlašují je za dočasné emotivní stavy. Protože je jeho výrok urážlivý, měl by být Prakāśānanda Sarasvatī považován za ateistu (pāṣaṇḍīho). Podle Śrīly Rūpy Gosvāmīho je sannyās Prakāśānandy Sarasvatīho phalgu-vairāgyou, jelikož se nevěnoval oddané službě Pánu. Znamená to, že jeho zříkání se světa bylo umělé, jelikož nevěděl, jak používat věci ve službě Pánu.

Slovo ucchṛṅkhala, které znamená „náladový“, je v tomto verši významné. V Bhagavad-gītě (16.23) samotný Pán Kṛṣṇa říká:

„Pokud někdo jedná z rozmaru a nenásleduje zásady písem, nikdy nedosáhne dokonalosti, štěstí ani duchovního světa.“

Prakāśānanda Sarasvatī Śrī Caitanyu Mahāprabhua ponižoval a urážel. Slova jako brahma, caitanya, ātmā, paramātmā, jagadīśa, īśvara, virāṭ, vibhu, bhūmā, viśvarūpa a vyāpaka nepřímo označují Kṛṣṇu. Ten, kdo tato jména pronáší, však není přitahován k Nejvyšší Osobnosti Božství Kṛṣṇovi a Jeho transcendentálním zábavám. Z těchto jmen lze získat trochu světla, ale člověk nemůže pochopit, že svaté jméno Pána je s Pánem totožné. Kvůli chabému poznání považuje Pánova jména za hmotná. Māyāvādští filosofové a pañcopāsakové vůbec existenci duchovního světa ani tamní blažené různorodosti nerozumějí. Nechápou Absolutní Pravdu a Její duchovní rozmanitost – jméno, podobu, vlastnosti a zábavy. Docházejí proto k závěru, že Kṛṣṇovy transcendentální činnosti jsou māyā. Každý by proto měl přímo rozvíjet poznání o svatém jménu Pána, aby se tomuto nepochopení vyhnul. Māyāvādští filosofové si nejsou těchto skutečností vědomi, a proto páchají velké přestupky. Nikdo by neměl poslouchat nic o Kṛṣṇovi či oddané službě z úst māyāvādských impersonalistů.

Śrī Caitanya Mahāprabhu zde brāhmaṇovi poukazuje na neschopnost māyāvādských filosofů pochopit kvalitativní totožnost živé bytosti a Nejvyšší Osobnosti Božství. Jelikož to nepřijímají, domnívají se, že živá bytost je iluzorně oddělená od původního Brahmanu kvůli svému podmínění māyou. Māyāvādī věří, že Absolutní Pravda je z konečného hlediska neosobní. Myslí si, že když přijde inkarnace Boha nebo Bůh samotný, je zahalený māyou. Māyāvādští impersonalisté si jinými slovy myslí, že Pánova podoba je také výtvorem tohoto hmotného světa. Kvůli svému chabému poznání nerozumějí tomu, že Kṛṣṇa nemá tělo, které by se od Něho lišilo. Jeho tělo a On samotný jsou tatáž Absolutní Pravda. Vzhledem k tomu, že nemají o Kṛṣṇovi dokonalé poznání, dopouštějí se přestupků u Jeho lotosových nohou. Proto nevyslovují ,Kṛṣṇà, původní jméno Absolutní Pravdy. Svým neosobním způsobem vyslovují jméno neosobního Brahmanu neboli duše. Jinak řečeno, libují si v nepřímém označování Absolutní Pravdy. I když se někdy stane, že vyřknou jména jako „Govinda“, „Kṛṣṇa“ nebo „Mādhava“, přesto nechápou, že tato jména jsou stejně dobrá jako Govinda, Kṛṣṇa nebo Mādhava osobně. Jelikož jsou to v konečném smyslu impersonalisté, jejich vyslovování osobního jména nemá žádnou moc. Ve skutečnosti v Kṛṣṇu nevěří a všechna tato jména považují za hmotné zvuky. Neschopni ocenit svaté jméno Pána pronášejí jen nepřímá jména jako Brahman, ātmā a caitanya.

Skutečností však je, že jak jméno Kṛṣṇa, tak Kṛṣṇa jakožto osoba jsou duchovní. Vše, co se Kṛṣṇy týká, je transcendentální, blažené a objektivní. U podmíněné duše se tělo od duše liší a jméno dané otcem se od duše také liší. Pokud se podmíněná duše ztotožňuje s hmotnými objekty, brání jí to v dosažení jejího skutečného postavení. I když je Kṛṣṇovým věčným služebníkem, chová se jinak. Svarūpu neboli skutečnou totožnost živé bytosti popsal Śrī Caitanya Mahāprabhu slovy jīvera`svarūpa' haya – kṛṣṇera ̀nitya-dāsa'. Podmíněná duše zapomněla na skutečné činnosti svého původního postavení. U Kṛṣṇy tomu tak ale není. Kṛṣṇovo jméno a Jeho osoba jsou totožní. Neexistuje nic takového jako māyā-Kṛṣṇa, protože Kṛṣṇa není výtvorem hmotného stvoření. Mezi Kṛṣṇovým tělem a duší není rozdíl. Kṛṣṇa je zároveň duše i tělo. Rozdíl mezi tělem a duší se týká podmíněných duší. Tělo podmíněné duše se liší od duše a její jméno se liší od jejího těla. Někdo se může jmenovat pan John. Když však zvoláme „pane Johne“, pan John se možná vůbec neobjeví. Pokud však pronášíne svaté jméno Kṛṣṇy, Kṛṣṇa je okamžitě přítomný na našem jazyku. V Padma Purāṇě Kṛṣṇa říká: yatra gāyanti mad-bhaktā tatra tiṣṭhāmi nārada – „Ó Nārado, jsem všude tam, kde zpívají Moji oddaní.“ Když oddaní zpívají svaté jméno Kṛṣṇy: Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare  /  Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare, Pán Kṛṣṇa je okamžitě přítomný.

Toto je citát z Padma Purāṇy.

Kṛṣṇovo transcendentální tělo, jméno, podoba, vlastnosti, zábavy a doprovod jsou Absolutní Pravda, a proto jsou stejně dobré jako Kṛṣṇa samotný (sac-cid-ānanda-vigraha). Dokud je živá bytost podmíněná třemi kvalitami hmotné přírody (dobrem, vášní a nevědomostí), objekty jejích hmotných smyslů – hmotná podoba, chuť, vůně, zvuk a dotek – jí nepomohou pochopit duchovní poznání a blaženost. Ty jsou však vyjeveny čistému oddanému. Naše hmotné jméno, podoba a vlastnosti se od sebe navzájem liší. V hmotném světě neexistuje pojetí absolutna, ale když získáme vědomí Kṛṣṇy, dozvíme se, že mezi Kṛṣṇovým tělem a Jeho jmény, činnostmi a doprovodem není žádný hmotný rozdíl.

Tento verš je zapsán v Bhakti-rasāmṛta-sindhu (1.2.234).

Pokud osoba pochopí, že nepatří do hmotného světa, ale do světa duchovního, nazývá se osvobozená. Nacházet se v duchovním světě je jistě radostné, ale ti, kdo zrealizovali transcendentální jméno, podobu, vlastnosti a zábavy Pána Kṛṣṇy, prožívají transcendentální blaženost mnohokrát větší než ti, kdo pouze zrealizovali své vlastní já. Ten, kdo se nachází na úrovni seberealizace, může být snadno Kṛṣṇou upoután a stát se Pánovým služebníkem. To je vysvětleno v Bhagavad-gītě (18.54):

„Ten, kdo je v tomto transcendentálním postavení, okamžitě realizuje Nejvyšší Brahman a začne být naprosto šťastný. Nikdy nenaříká ani po ničem netouží a každé živé bytosti je nakloněný stejně. V tomto stavu dosáhne čisté oddané služby Mně.“

Ten, kdo je duchovně realizovaný (brahma-bhūta), začne být šťastný (prasannātmā), protože je prost hmotných představ. Na této úrovni ho nerozrušují hmotné akce a reakce. Každého vidí na úrovni duše (paṇḍitāḥ sama-darśinaḥ). Když je někdo zcela realizovaný, může se povznést na úroveň čisté oddané služby (mad-bhaktiṁ labhate parām). Na úrovni bhakti, oddané služby, přirozeně zrealizuje, kdo Kṛṣṇa je. Pán říká v Bhagavad-gītě (18.55):

„Poznat Mě takového, jaký jsem, jako Nejvyšší Osobnost Božství, lze jedině oddanou službou. A ten, kdo si Mě je díky takové oddanosti plně vědom, může vstoupit do Božího království.“

Jedině na úrovni bhakti může člověk poznat Nejvyšší Osobnost Božství Kṛṣṇu i s Jeho transcendentálním jménem, podobou, vlastnostmi, zábavami a doprovodem. Takto duchovně kvalifikovanému je mu pak dovoleno vstoupit do duchovního království Boha a vrátit se domů, zpátky k Bohu (viśate tad-anantaram).

Tento verš vyslovil Sūta Gosvāmī ve Śrīmad-Bhāgavatamu (12.12.69).

Toto je verš ze Śrīmad-Bhāgavatamu (3.15.43). Vidura a Maitreya diskutovali otěhotnění Diti. Její těhotenství nahánělo polobohům velký strach, a tak se vydali za Pánem Brahmou. Pán Brahmā vysvětlil počáteční incident, jehož výsledkem bylo prokletí Jayi a Vijayi od Catuḥsana Kumārů. Catuḥsana Kumārové se jednou vydali na Vaikuṇṭhu navštívit Nārāyaṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, ale u sedmé brány jim ve vstupu do paláce zabránili dva vrátní, kteří se jmenovali Jaya a Vijaya. Ze závisti jim zakázali jít dál, což Kumāry rozzlobilo, a následně Jayu a Vijayu prokleli, aby se narodili v rodině asurů v hmotném světě. Vševědoucí Pán, Osobnost Božství, okamžitě věděl, co se stalo, a tak přišel se svou věčnou chotí, bohyní štěstí. Catuḥsana Kumārové se Pánu okamžitě poklonili. Stačilo, aby Kumārové Pána spatřili a ucítili vůni tulasī a šafránu z Jeho lotosových nohou, a stali se oddanými a vzdali se svého tak dlouho pěstovaného impersonalismu. Tak se čtyři Kumārové stali vaiṣṇavy jednoduše tím, že ucítili vůni tulasī smíšených se šafránem. Ti, kdo se opravdu nacházejí na úrovni realizace Brahmanu a nedopustili se přestupku vůči lotosovým nohám Kṛṣṇy, se mohou okamžitě stát vaiṣṇavy pouhým ucítěním vůně Pánových lotosových nohou. Avšak ty, kdo se dopouštějí přestupků nebo jsou démoni, Pánova osobní podoba nikdy nezačne přitahovat, ani když mnohokrát navštíví Pánův chrám. Ve Vrindávanu jsme viděli mnoho māyāvādských sannyāsīch, kteří nevstoupili dokonce ani do chrámu Govindajīho, Gopīnātha nebo Madana-mohana, protože tyto chrámy považují za māyu. Proto se jim říká māyāvādī. Śrī Kṛṣṇa Caitanya Mahāprabhu proto řekl, že māyāvādī jsou ti největší rouhači.

Māyāvādští filosofové neustále urážejí Nejvyšší Osobnost Božství tvrzením, že nemá žádnou hlavu, ruce ani nohy, proto zůstávají rouhači po mnoho zrození, i když dosáhli částečné realizace Brahmanu. Pokud však takoví impersonalisté neurážejí lotosové nohy Pána, okamžitě se ve společnosti oddaného stanou také oddanými. Pokud se tedy jinými slovy impersonalista nedopouští přestupků, může se stát oddaným, dostane-li možnost sdružovat se s jinými oddanými. Pokud se však dopouští urážek, nemůže ho změnit ani společnost Nejvyšší Osobnosti Božství. Śrī Kṛṣṇa Caitanya Mahāprabhu se tohoto māyāvādského rouhače velmi obával, a tak promluvil následovně.

Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu prodával transcendentální svaté jméno Pána. Káší však bylo město māyāvādīch (impersonalistů) a takoví lidé svatá jména Hare Kṛṣṇa mahā-mantry nikdy zpívat nebudou. Śrī Caitanya Mahāprabhu byl proto zklamaný. Jak by mohl māyāvādīm vysvětlit důležitost zpívání Hare Kṛṣṇa mahā-mantry? Připoutanost ke zpěvu svatého jména Pána patří zcela čistým oddaným, ale v Káší nebylo možné čisté oddané najít. Zboží Śrī Caitanyi Mahāprabhua bylo tedy přirozeně těžké prodat. Pán proto řekl, že i když v Káší nejsou čistí oddaní, pokud by někdo projevil nepatrný zájem o zpívání Hare Kṛṣṇa mantry, dostal by ten velký náklad, i kdyby nezaplatil správnou cenu.

To samé jsme zažili, když jsme přijeli šířit hnutí Hare Kṛṣṇa na Západ. Po příjezdu do New Yorku v roce 1965 jsme nečekali, že Hare Kṛṣṇa mahā-mantru v této zemi někdo přijme. Zvali jsme však lidi do našeho obchůdku, aby se připojili ke zpěvu Hare Kṛṣṇa mantry, a Pánovo svaté jméno je tak přitažlivé, že pouhým navštěvováním našeho obchůdku v New Yorku požehnaní mladí lidé získali vědomí Kṛṣṇy. Přestože byla tato mise započata s nepatrným kapitálem, nyní hezky pokračuje. Šíření Hare Kṛṣṇa mahā-mantry na Západě je úspěšné, protože mladí lidé nebyli rouhači. Mládež, která se k tomuto hnutí připojila, nebyla příliš pokročilá, co se týče čistoty, ani nebyla vzdělaná ve védském poznání, ale protože nebyli rouhači, byli schopni přijmout důležitost hnutí Hare Kṛṣṇa. Nyní jsme nesmírně šťastní, když vidíme, jak se toto hnutí v západních zemích šíří víc a víc. Docházíme proto k závěru, že takzvaní mlecchové a yavanové ze západních zemí jsou očištěnější než māyāvādští rouhači nebo ateističtí impersonalisté.

Město Prajág se nachází několik kilometrů od města Iláhábádu. Jméno Prajág dostalo díky úspěšným obětem, které se tam prováděly. Prakṛṣṭo yāgo yāga-phalaṁ yasmāt. Ten, kdo provede oběť v Prajágu, získá bez problémů okamžité výsledky. Prajágu se také říká Tīrtharāja, král všech poutních míst. Toto posvátné místo leží na soutoku Gangy a Jamuny. Každý rok se tam pořádá slavnost zvaná Māgha-melā a každých dvanáct let také Kumbha-melā. Každoročně se tam tedy chodí koupat mnoho lidí. Během Māgha-mely obyčejně přicházejí lidé z okolí a na Kumbha-melu přicházejí lidé z celé Indie, aby tam pobyli a koupali se v Ganze a Jamuně. Každý, kdo tam přijde, okamžitě cítí duchovní vliv tohoto místa. Místní pevnost nechal postavit přibližně před pěti sty lety císař Akbar a nedaleko ní je místo zvané Trivéní. Na druhé straně Prajágu je staré místo známé jako Pratišthán-pur. Je také dobře známé pod jménem Džhunsi. Žije tam mnoho svatých lidí, a tak je to místo z duchovního hlediska velice přitažlivé.

Śrī Caitanya Mahāprabhu v minulosti obrátil mnoho lidí při svých cestách jižní a západní Indií. Také dnes vysvobozuje hnutí Hare Kṛṣṇa lidi v západním světě všude tam, kde oddaní zpívají svatá jména. To vše se děje milostí Pána. Śrī Caitanya Mahāprabhu předpověděl, že osvobodí lidi v každém městě i vesnici na světě tím, že jim dá možnost zpívat Hare Kṛṣṇa mahā-mantru.

Dnes je chrám Keśavajīho v mnohem lepším stavu než dříve. Kdysi byl Keśavajī-mandir napaden císařem Aurangzébem. Ten vedle postavil tak velkou mešitu, že ve srovnání s ní byl chrám Keśavajīho zanedbatelný. Za pomoci mnoha bohatých Márvárců se tento chrám vylepšuje a staví se obrovský chrám, takže již nyní vypadá mešita ve srovnání menší. Bylo tam učiněno také mnoho archeologických nálezů a mnoho lidí z cizích zemí začíná Kṛṣṇovo rodiště oceňovat. Toto hnutí pro vědomí Kṛṣṇy přitahuje do chrámu Keśavajīho mnoho cizinců, a ti budou nyní upoutáni ještě chrámem Kṛṣṇy a Balarāmy ve Vrindávanu.