VERSO 15

Sloka 15

Texto

Verš

anta-kāle tu puruṣa
āgate gata-sādhvasaḥ
chindyād asaṅga-śastreṇa
spṛhāṁ dehe ’nu ye ca tam

Sinônimos

Synonyma

anta-kāle — à última fase da vida; tu — mas; puruṣaḥ — a pessoa; āgate — tendo chegado; gata-sādhvasaḥ — sem nenhum medo da morte; chindyāt — deve cortar; asaṅga — desapego; śastreṇa — com a arma do; spṛhām — todos os desejos; dehe — no que diz respeito ao tabernáculo material; anu — referente; ye — tudo isso; ca — também; tam — a eles.

anta-kāle — na konci života; tu — však; puruṣaḥ — osoba; āgate — když dospěje; gata-sādhvasaḥ — beze strachu ze smrti; chindyāt — musí odseknout; asaṅga — nepřipoutanost; śastreṇa — zbraní; spṛhām — všechny touhy; dehe — týkající se hmotné schránky; anu — patřící k; ye — to vše; ca — také; tam — je.

Tradução

Překlad

Na última fase da vida, a pessoa deve ser bastante corajosa para não temer a morte. E deve eliminar todo o apego ao corpo material e tudo o que está relacionado com ele, bem como todos os desejos daí provenientes.

V posledních okamžicích svého života má být člověk natolik statečný, aby se nebál smrti. Musí však přetnout veškerá pouta k hmotnému tělu a ke všemu, co k němu náleží, a ukončit všechny touhy po těchto věcech.

Comentário

Význam

SIGNIFICADO—A tolice própria do materialismo grosseiro é que as pessoas pensam em fazer residência permanente neste mundo, embora seja um fato consumado que aqui todos têm de deixar tudo o que foi criado com a valiosa energia humana. Grandes estadistas, cientistas, filósofos etc., que são tolos e não têm nenhuma informação sobre a alma espiritual, pensam que esta vida que dura apenas poucos anos é tudo o que existe e que, depois da morte, tudo se acaba. Esse pobre fundo de conhecimento, presente até mesmo nos supostos círculos eruditos do mundo, está matando a vitalidade da energia humana, e é possível sentir as consequências terríveis. Apesar disso, os materialistas tolos não se importam com o que acontecerá na próxima vida. A instrução preliminar da Bhagavad-gītā é que todos devem saber que a entidade viva individual não perde sua identidade nem mesmo após o término do corpo atual, o qual não passa de uma simples vestimenta externa. Assim como alguém troca uma roupa velha, do mesmo modo, o ser vivo individual também troca de corpo, e essa troca de corpo chama-se morte. A morte, portanto, consiste em trocar de corpo quando termina a atual duração de vida. A pessoa inteligente deve estar preparada para isso e deve empenhar-se para obter, na próxima vida, a melhor espécie de corpo. A melhor espécie de corpo é o corpo espiritual, que é obtido por aqueles que voltam ao reino de Deus ou entram no domínio do Brahman. No segundo capítulo deste canto, este assunto será amplamente discutido, mas, quanto à mudança de corpo, a pessoa deve preparar-se agora para a próxima vida. As pessoas tolas dão mais importância à atual vida temporária, daí os líderes tolos proporem melhoras que favorecem o corpo e as relações corpóreas. As relações corpóreas se estendem não apenas a este corpo, mas também a todos os membros familiares, esposa, filhos, sociedade, nação e tantos outros itens que terminam no fim da vida. Após a morte, a pessoa se esquece de todas as situações relacionadas com o corpo atual. À noite, quando vamos dormir, temos uma pequena experiência disso. Enquanto dormimos, nos esquecemos de tudo o que se refere a este corpo e às relações corpóreas, embora esse esquecimento seja uma situação temporária, que dura apenas algumas horas. A morte nada mais é do que dormir por alguns meses para que se possa depois cumprir outro período de aprisionamento corpóreo, que a lei da natureza nos concede de acordo com nossa aspiração. Portanto, tudo o que a pessoa precisa fazer é mudar de aspiração enquanto está neste corpo atual, para o que é necessário que se pratique na atual duração de vida humana. Pode-se começar esse treinamento em qualquer fase da vida, ou mesmo alguns segundos antes da morte, mas o procedimento costumeiro é que a pessoa comece o treinamento bem cedo na vida, desde a época de brahmacarya, e continue praticando-o enquanto gradualmente ingressa nas ordens de vida de gṛhastha, vānaprastha e sannyāsa. A instituição que dá esse treinamento se chama varṇāśrama-dharma, ou o sistema de sanātana-dharma, o melhor procedimento para tornar a vida humana perfeita. Portanto, recomenda-se que, aos cinquenta anos, ou talvez mais cedo, a pessoa abandone o apego à família ou à vida social e política e, nos āśramas de vānaprastha e de sannyāsa, aprenda a preparar-se para a próxima vida. Os materialistas tolos, disfarçados de líderes da população em geral, mergulham-se nos afazeres familiares, sem tentar nenhum rompimento com eles. Assim, tornam-se vítimas da lei da natureza e, de acordo com seu trabalho, voltam a obter corpos grosseiros. Ao chegar ao fim da vida, talvez esses líderes tolos recebam algum respeito da população, mas isso não significa que esses líderes estarão imunes às leis naturais, às quais todos estão fortemente amarrados pelas mãos e pelos pés. Portanto, a melhor atitude é abandonar voluntariamente as relações familiares, transferindo ao serviço devocional do Senhor o apego a família, sociedade, nação e todos os aspectos consequentes a isso. Nesta passagem, afirma-se que a pessoa deve abandonar todos os desejos de apego familiar. Ela deve aprender a cultivar desejos melhores; caso contrário, é muito difícil abandonar esses desejos mórbidos. O desejo é um fator inerente à entidade viva. A entidade viva é eterna, em consequência do que seus desejos, que são naturais ao ser vivo, também são eternos. Por isso, ninguém pode parar de desejar, mas é possível mudar o objeto que se deseja. Logo, a pessoa deve desenvolver o desejo de voltar ao lar, de voltar ao Supremo, e automaticamente os desejos de ganho, honra e popularidade materiais diminuirão em proporção ao desenvolvimento do serviço devocional. O ser vivo destina-se a prestar serviço, e seus desejos giram em torno dessa atitude de serviço. Começando do mais alto líder executivo do Estado e descendo até o insignificante pobre na rua, todos estão prestando algum tipo de serviço aos outros. A perfeição dessa atitude de serviço só é alcançada quando simplesmente se transfere ao espírito o desejo de prestar serviço a matéria, ou se transfere a Deus o desejo de prestar serviço a Satanás.

Pošetilost hrubého materialismu spočívá v tom, že si lidé myslí, že na tomto světě dosáhnou nějakého trvalého stavu. Je přitom jasné, že všeho, co zde pomocí cenné lidské energie stvoří, se nakonec musí vzdát. Velcí státníci, vědci, filozofové atd. jsou hlupáci, neboť tento život, který trvá pouze několik roků, pokládají za vše a neuvažují, že by něco mohlo být po smrti. O duši nevědí nic. Toto nedostatečné poznání, zasahující i do takzvaných vědeckých kruhů, zabíjí činorodou lidskou energii. Hrůzostrašné výsledky jsou palčivě cítit. Ale pošetilí materialisté se přesto nestarají, co se s nimi bude dít v příštím životě. Úvodním pokynem Bhagavad-gīty je, že individuální živá bytost neztrácí svoji totožnost ani tehdy, když zemře její tělo, které není ničím jiným, než pouhým vnějším oděvem. Individuální živá bytost mění svoje tělo jako když člověk svléká staré šaty, a této výměně těla se říká smrt. Smrt není tedy nic jiného než výměna těla na konci současného života. Inteligentní osoba se na to musí připravit a pokusit se získat v příštím životě ten nejlepší druh těla. Nejlepším druhem těla je duchovní tělo, jež dostávají ti, kteří jdou zpět do Božího království nebo kteří vstupují do oblasti Brahmanu. Tyto věci bude podrobně rozebírat druhá kapitola tohoto zpěvu. Ale pokud jde o výměnu těla, je nutné se na příští život připravovat již nyní. Bláhoví lidé přikládají větší důležitost tomuto dočasnému životu a stejně tak i bláhoví vůdci společnosti apelují pouze na tělo a tělesné vztahy. Tělesné vztahy zahrnují nejen samotné tělo, ale i rodinné příslušníky, manželku, děti, společnost, zemi a mnoho dalších věcí, které končí s koncem jednoho života. Po smrti člověk na vše o svých současných tělesných vztazích zapomíná. Něco podobného můžeme poznat, když chodíme večer spát — je to sice dočasná situace, která trvá pouze několik hodin, ale při spaní zapomínáme na vše, co se týká tohoto těla a jeho dočasných tělesných vztahů. Smrt není nic jiného než několikaměsíční spánek, kdy se vytváří další etapa tělesného uvěznění, které nám zákony přírody udělí podle naší touhy. Je tedy pouze nutné, abychom v době existence tohoto těla změnili svoji touhu, a v tom je třeba se cvičit během lidského života. Je možné začít v kterémkoliv životním stádiu — dokonce i několik vteřin před smrtí — ale obvykle se začíná již v útlém mládí, v období brahmacaryi, a dále se pak pokračuje v duchovních stavech gṛhasta, vānaprastha a sannyās. Instituce, která poskytuje tento výcvik, se nazývá varṇāśrama-dharma neboli systém sanātana-dharma, který je tím nejlepším způsobem, jak dospět k dokonalosti lidského života. Na člověku se tedy vyžaduje, aby se v padesáti letech—ne-li dřív — vzdal pout k rodině a společenskému či politickému životu a aby začal výcvik v āśramech vānaprastha a sannyās, kde se připravuje na příští život. Pošetilí materialisté, kteří se vydávají za vůdce lidstva, lpějí na svých rodinách a ani se nepokusí svá rodinná pouta přerušit. Stávají se tak obětí přírodních zákonů a podle své práce dostávají další hrubá těla. Může se stát, že těmto pošetilým vůdcům vzdávají lidé na konci jejich života úctu, ale to neznamená, že pro ně přestanou platit přírodní zákony, které pevně svazují ruce a nohy všem. Pro všechny je proto nejlepší dobrovolně se vzdát rodinných vztahů a přeměnit připoutanost k rodině, společnosti, zemi a podobně v oddanou službu Pánu. Jak je zde řečeno, člověk se má vzdát všech tužeb spojených s rodinnými pouty. Jediná možnost, jak se zbavit takových nezdravých tužeb, je dostat možnost toužit po něčem lepším. Touha je průvodní jev živé bytosti. Živá bytost je věčná, a její touhy — pro živého tvora přirozené — jsou proto také věčné. Nemůžeme tedy přestat toužit, můžeme však změnit cíl svých tužeb. Musíme vyvinout touhu po návratu domů, zpátky k Bohu, a touhy po hmotném zisku, hmotné úctě a hmotné slávě se samočinně zmenší úměrně rozvoji oddané služby. Živá bytost je určená ke službě, a její touhy se také soustřeďují kolem nějaké služby. Všichni — od nejvyšší hlavy státu po bezvýznamného chudáka na ulici — svým způsobem slouží ostatním. Tento služebnický postoj je dokonalý tehdy, když se touha sloužit jednoduše přeorientuje od hmoty k duši, od Satana k Bohu.