ŚB 5.9.4
Dévanágarí
तस्यापि ह वा आत्मजस्य विप्र: पुत्रस्नेहानुबद्धमना आसमावर्तनात्संस्कारान् यथोपदेशं विदधान उपनीतस्य च पुन: शौचाचमनादीन् कर्मनियमाननभिप्रेतानपि समशिक्षयदनुशिष्टेन हि भाव्यं पितु: पुत्रेणेति ॥ ४ ॥
Verš
tasyāpi ha vā ātmajasya vipraḥ putra-snehānubaddha-manā āsamāvartanāt saṁskārān yathopadeśaṁ vidadhāna upanītasya ca punaḥ śaucācamanādīn karma-niyamān anabhipretān api samaśikṣayad anuśiṣṭena hi bhāvyaṁ pituḥ putreṇeti.
Synonyma
tasya — jeho; api ha vā — jistě; ātma-jasya — svého syna; vipraḥ — bráhmanský otec Jaḍa Bharaty (šíleného Bharaty); putra-sneha-anubaddha-manāḥ — který byl poutaný láskou ke svému synovi; ā-sama-āvartanāt — až do konce brahmacarya-āśramu; saṁskārān — očistné procesy; yathā-upadeśam — jak jsou předepsané v śāstrách; vidadhānaḥ — vykonával; upanītasya — toho, kdo má posvátnou šňůru; ca — také; punaḥ — znovu; śauca-ācamana-ādīn — udržování čistoty, vyplachování úst, mytí nohou a rukou atd.; karma-niyamān — usměrňující zásady plodonosných činností; anabhipretān api — ačkoliv si to Jaḍa Bharata nepřál; samaśikṣayat — učil; anuśiṣṭena — učený dodržovat usměrňující zásady; hi — vskutku; bhāvyam — má být; pituḥ — od otce; putreṇa — syn; iti — takto.
Překlad
Mysl bráhmanského otce byla vždy plná lásky ke svému synovi, Jaḍa Bharatovi (Bharatovi Mahārājovi). Proto k němu otec vždy lnul. Jelikož Jaḍa Bharata nebyl způsobilý přijmout gṛhastha-āśram, vykonával očistné procesy pouze do konce brahmacarya-āśramu. I když nechtěl přijímat otcovy pokyny, brāhmaṇa ho nepřestal poučovat, jak udržovat čistotu a jak se mýt, neboť myslel na to, že je třeba, aby otec učil svého syna.
Význam
Jaḍa Bharata byl Bharata Mahārāja v těle brāhmaṇy a navenek se choval, jako kdyby byl tupý, hluchý, němý a slepý. Ve skutečnosti byl v nitru velice bystrý. Dobře znal výsledky plodonosného jednání a výsledky oddané služby. V těle brāhmaṇy byl Mahārāja Bharata zcela pohroužený do oddané služby ve svém nitru, a proto nebylo vůbec nutné, aby vykonával plodonosné činnosti podle usměrňujících zásad. Jak potvrzuje Śrīmad-Bhāgavatam: svanuṣṭhitasya dharmasya saṁsiddhir hari-toṣaṇam (Bhāg. 1.2.13). Člověk musí uspokojit Hariho, Nejvyšší Osobnost Božství. To je dokonalost usměrňujících zásad plodonosného jednání. Kromě toho je ve Śrīmad-Bhāgavatamu řečeno:
dharmaḥ svanuṣṭhitaḥ puṁsāṁ
viṣvaksena-kathāsu yaḥ
notpādayed yadi ratiṁ
śrama eva hi kevalam
viṣvaksena-kathāsu yaḥ
notpādayed yadi ratiṁ
śrama eva hi kevalam
“Povinnosti (dharma), které lidé vykonávají — bez ohledu na to, v jakém zaměstnání — jsou jen zbytečnou námahou, nevzbudí-li zájem o poselství Nejvyššího Pána.” (Bhāg. 1.2.8) Tyto činnosti karma-kāṇḍy jsou zapotřebí jen do té doby, než člověk vyvine vědomí Kṛṣṇy. Pokud ho již vyvinul, nemusí se řídit jejich předběžnými usměrňujícími zásadami. Śrīla Mādhavendra Purī říká: “Ó usměrňující zásady karma-kāṇḍy, prosím, promiňte mi. Nemohu dodržovat všechna tato pravidla, protože jsem plně zaměstnaný oddanou službou.” Vyjádřil touhu sedět někde pod stromem a bez ustání zpívat Hare Kṛṣṇa mahā-mantru. Nechtěl se tedy řídit všemi usměrňujícími zásadami. Haridāsa Ṭhākura, který se narodil v muslimské rodině, nebyl nikdy vychovávaný podle systému karma-kāṇḍa, ale jelikož neustále zpíval svaté jméno Pána, Śrī Caitanya Mahāprabhu ho uznal za nāmācāryu, autoritu na zpívání svatého jména. Jako Jaḍa Bharata vykonával Bharata Mahārāja neustále oddanou službu v mysli. Jelikož se řídil usměrňujícími zásadami již po tři poslední životy, neměl dále zájem takto jednat, i když si to jeho bráhmanský otec přál.