Písně gopī v odloučení

Tato kapitola líčí, jak gopī, přemožené pocity odloučení od Kṛṣṇy, usedly na břehu Yamuny a začaly se modlit o Jeho přítomnost a opěvovat Jeho slávu.

Jelikož gopī zasvětily Kṛṣṇovi své mysli a samotné životy, byly z transcendentální bolesti z odloučení úplně bez sebe. Jejich pláč, který vypadá jako důkaz utrpení, ve skutečnosti ukazuje jejich vznešený stav transcendentální blaženosti. Je řečeno: yata dekha vaiṣṇavera vyavahāra duḥkha niścaya jāniha sei paramānanda sukha – „Kdykoliv někdo vidí vaiṣṇavu, že se chová neštastně, měl by s jistotou vědět, že ve skutečnosti zakouší nejvyšší duchovní blaženost.“ Každá gopī tedy začala Pána Śrī Kṛṣṇu oslovovat podle své individuální nálady extáze a všechny se k Němu modlily o Jeho milost.

S tím, jak v jejich myslích spontánně vyvstávaly Kṛṣṇovy zábavy, gopī zpívaly svou píseň, jež skýtá úlevu těm, kdo trpí palčivou bolestí z odloučení od Kṛṣṇy a jež udílí nejvyšší přízeň osudu. Zpívaly: „Ó Pane, ó milenče, ó povodníku, když vzpomínáme na Tvůj úsměv, Tvé láskyplné pohledy a Tvé zábavy s Tvými přáteli pasáčky, jsme nesmírně rozrušené. Když vzpomínáme na Tvůj lotosový obličej ozdobený loknami černých vlasů a pokrytý prachem zvířeným kravami, neodolatelně nás to k Tobě přitahuje. A když vzpomínáme, jak jsi po svých jemných nohách chodil za kravami z lesa do lesa, působí nám to nesmírnou bolest.“

Ve svém odloučení od Kṛṣṇy považovaly gopī jediný okamžik za celý věk. I předtím, v době, kdy Ho viděly, považovaly mrkání víček za nesnesitelné, protože jim na zlomek vteřiny zakrývalo pohled.

Extatické city vůči Pánu Kṛṣṇovi, které gopī vyjadřovaly, se mohou jevit jako příznaky chtíče, ale ve skutečnosti jsou projevy jejich čisté touhy uspokojovat duchovní smysly Nejvyššího Pána. Tyto nálady gopī neobsahují ani sebemenší náznak chtíče.