STIHOVI 1-3

TEXTS 1-3

Tekst

Verš

śrī-bhagavān uvāca
abhayaṁ sattva-saṁśuddhir
jñāna-yoga-vyavasthitiḥ
dānaṁ damaś ca yajñaś ca
svādhyāyas tapa ārjavam

ahiṁsā satyam akrodhas
tyāgaḥ śāntir apaiśunam
dayā bhūteṣv aloluptvaṁ
mārdavaṁ hrīr acāpalam

tejaḥ kṣamā dhṛtiḥ śaucam
adroho nāti-mānitā
bhavanti sampadaṁ daivīm
abhijātasya bhārata

Synonyms

Synonyma

śrī-bhagavān uvāca – Svevišnja Božanska Osoba reče; abhayam – neustrašivost; sattva-saṁśuddhiḥ – pročišćenje postojanja; jñāna – u znanju; yoga – povezivanje; vyavasthitiḥ – položaj; dānam – milostinja; damaḥ – vladanje umom; ca – i; yajñaḥ – izvođenje žrtvovanja; ca – i; svādhyāyaḥ – proučavanje vedske književnosti; tapaḥ – vršenje strogosti; ārjavam – jednostavnost; ahiṁsā – nenasilje; satyam – istinoljubivost; akrodhaḥ – odsutnost srdžbe; tyāgaḥ – odricanje; śāntiḥ – smirenost; apaiśunam – odsutnost sklonosti k nalaženju nedostataka; dayā – samilost; bhūteṣu – prema svim živim bićima; aloluptvam – odsutnost pohlepe; mārdavam – blagost; hrīḥ – skromnost; acāpalam – odlučnost; tejaḥ – energičnost; kṣamā – opraštanje; dhṛtiḥ – hrabrost; śaucam – čistoća; adrohaḥ – odsutnost zavisti; na – ne; ati-mānitā – očekivanje poštovanja; bhavanti – su; sampadam – odlike; daivīm – transcendentalnom prirodom; abhijātasya – onoga tko se rodio sa; bhārata – o Bharatin sine.

śrī-bhagavān uvāca — Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, pravil; abhayam — nepřítomnost strachu; sattva-saṁśuddhiḥ — očišťování se; jñāna — na úrovni poznání; yoga — spojení; vyavasthitiḥ — spočinutí; dānam — dávání milodarů; damaḥ — ovládání mysli; ca — a; yajñaḥ — konání oběti; ca — a; svādhyāyaḥ — studium védské literatury; tapaḥ — askeze; ārjavam — přímost; ahiṁsā — nenásilí; satyam — věrnost pravdě; akrodhaḥ — nepodléhání hněvu; tyāgaḥ — odříkání; śāntiḥ — klid; apaiśunam — nechuť k vyhledávání chyb; dayā — soucit; bhūteṣu — se všemi živými bytostmi; aloluptvam — oproštěnost od chamtivosti; mārdavam — mírnost; hrīḥ — zdrženlivost; acāpalam — odhodlání; tejaḥ — síla; kṣamā — schopnost odpouštět; dhṛtiḥ — neochvějnost; śaucam — čistota; adrohaḥ — oproštěnost od zášti; na — ne; ati-mānitā — očekávání úcty; bhavanti — jsou; sampadam — rysy; daivīm — transcendentální povahy; abhijātasya — toho, kdo zrozením odpovídá; bhārata — ó synu Bharaty.

Translation

Překlad

Svevišnja Božanska Osoba reče: Neustrašivost, pročišćenje postojanja, njegovanje duhovnog znanja, milostinja, samoovladanost, izvođenje žrtvovanja, proučavanje Veda, vršenje strogosti, jednostavnost, nenasilje, istinoljubivost, odsutnost srdžbe, odricanje, smirenost, odbojnost prema nalaženju grešaka, samilost prema svim živim bićima, odsutnost pohlepe, blagost, skromnost, postojana odlučnost, energičnost, opraštanje, hrabrost, čistoća i odsutnost zavisti i žudnje za ugledom – ove transcendentalne odlike, o Bharatin sine, posjeduju pobožni ljudi obdareni božanskom prirodom.

Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, pravil: Nepřítomnost strachu, očišťování se, rozvíjení duchovního poznání, dávání milodarů, sebeovládání, konání oběti, studium Ved, askeze, přímost, nenásilí, věrnost pravdě, nepodléhání hněvu, odříkání, klid, nechuť k vyhledávání chyb, soucit se všemi živými bytostmi, oproštěnost od chamtivosti, mírnost, zdrženlivost, stálé odhodlání, síla, schopnost odpouštět, neochvějnost, čistota a oproštěnost od zášti a od prahnutí po úctě — tyto transcendentální rysy patří k lidem s božskou povahou, synu Bharaty.

Purport

Význam

SMISAO: Na početku petnaestoga poglavlja bilo je objašnjeno stablo materijalnog svijeta. Sporedno korijenje koje se širi iz njega bilo je uspoređeno s povoljnim i nepovoljnim djelatnostima živoga bića. U devetom poglavlju bili su opisani deve, pobožne osobe, i asure, odnosno bezbožne osobe, demoni. Prema vedskim obredima, djelatnosti u guṇi vrline smatraju se povoljnim za napredovanje na putu oslobođenja. Takve su djelatnosti daivī prakṛti, po prirodi transcendentalne. Osobe utemeljene u transcendentalnoj prirodi napreduju na putu oslobođenja. Za razliku od njih, oni koji djeluju u guṇama strasti i neznanja ne mogu dostići oslobođenje. Oni moraju ostati u materijalnom svijetu kao ljudska bića ili silaze u životinjske vrste ili još niže oblike života. U ovom poglavlju Gospodin objašnjava transcendentalnu i demonsku prirodu i njihove odlike. Također objašnjava njihove prednosti i nedostatke.

Na začátku patnácté kapitoly byl uveden popis banyánu představujícího tento hmotný svět. Jeho postranní kořeny byly přirovnány k činnostem živých bytostí, z nichž některé jsou příznivé a jiné nepříznivé. V deváté kapitole bylo také vysvětleno, kdo jsou devové, osoby s božskou povahou, a kdo asurové, bezbožné osoby neboli démoni. Z hlediska védských zvyklostí jsou činnosti na úrovni kvality dobra pokládány za příznivé pro pokrok na cestě osvobození a jsou transcendentální povahy (daivī prakṛti). Ti, kdo mají transcendentální povahu, kráčejí k osvobození. Naproti tomu ti, kdo jednají pod vlivem kvalit vášně a nevědomosti, osvobození nemohou dosáhnout. Buď budou muset zůstat v hmotném světě v podobě lidských bytostí, nebo sestoupí mezi zvířata či ještě nižší druhy. Zde v šestnácté kapitole Pán líčí transcendentální i démonskou povahu a vlastnosti, které jsou s nimi spojené. Rovněž popisuje klady a zápory těchto vlastností.

Riječ abhijātasya, koja se odnosi na osobu rođenu s transcendentalnim odlikama, ili božanskim sklonostima, vrlo je značajna. Začeće djeteta u pobožnom ozračju u vedskim se spisima naziva garbhādhāna-saṁskāra. Ako roditelji žele dijete s božanskim odlikama, trebaju slijediti deset načela preporučenih za društveni život ljudskih bića. U Bhagavad-gīti bilo je objašnjeno da je seks namijenjen rađanju dobroga djeteta sam Kṛṣṇa. Seks se ne osuđuje, pod uvjetom da se koristi u svjesnosti Kṛṣṇe. Osobe svjesne Kṛṣṇe ne bi trebale začimati djecu poput mačaka i pasa. Trebaju ih začeti na takav način da nakon rođenja mogu postati svjesna Kṛṣṇe. To treba biti prednost djece čiji su roditelji svjesni Kṛṣṇe.

Velice důležité je slovo abhijātasya, jež se vztahuje na toho, jehož zrození vychází z transcendentální povahy či sklonů k božskému jednání. Zplození dítěte v božské atmosféře se ve védských písmech nazývá Garbhādhāna-saṁskāra. Pokud chtějí mít rodiče dítě obdařené božskými vlastnostmi, měli by následovat deset očistných principů doporučených pro společenský život lidské bytosti. V Bhagavad-gītě jsme již četli, že pohlavní život určený k plození dětí s dobrými vlastnostmi je samotný Kṛṣṇa. Pohlavní styk se nazavrhuje, pokud je na úrovni vědomí Kṛṣṇy. Ti, kdo si jsou vědomi Kṛṣṇy, by neměli plodit děti způsobem jako kočky a psi. Mají zajistit, aby si po narození mohly být vědomé Kṛṣṇy i ony. To by měla být výhoda dětí narozených otci a matce, kteří si jsou plně vědomi Kṛṣṇy.

Društveni sustav poznat kao varṇāśrama-dharma – u kojem se društvo dijeli na četiri duhovna reda i četiri kaste ili staleža – ne temelji se na rođenju. Takva se podjela temelji na obrazovnim kvalifikacijama i služi za održavanje mira i blagostanja u društvu. Transcendentalne odlike spomenute u ovom stihu omogućuju osobi da napreduje u duhovnom razumijevanju i tako se oslobodi materijalnog svijeta.

Společenské zřízení zvané varṇāśrama-dharma, které rozděluje společnost na čtyři stavy duchovního života a čtyři třídy podle zaměstnání, se neřídí zrozením. Dělení odpovídá studijním schopnostem a jeho účelem je udržovat ve společnosti mír a blahobyt. Je řečeno, že zde uvedené povahové rysy jsou transcendentální a napomáhají všem dosahovat pokroku v duchovním chápání, aby mohli být vysvobozeni z hmotného světa.

U varṇāśrama društvu, sannyāsī, osoba koja je prihvatila red odricanja, smatra se glavom ili duhovnim učiteljem svih staleža i duhovnih redova. Brāhmaṇa se smatra duhovnim učiteljem tri ostala društvena staleža – kṣatriya, vaiśya i śūdra – ali sannyāsī, koji zauzima položaj na vrhu toga sustava, smatra se duhovnim učiteljem svih staleža. Prva osobina sannyāsīja treba biti neustrašivost. Sannyāsī mora živjeti sam, bez ičije pomoći ili osiguranja i zato mora ovisiti samo o milosti Svevišnje Božanske Osobe. Ako netko misli: „Tko će me zaštititi kad raskinem sve odnose?", ne bi trebao prihvatiti red odricanja. Mora biti potpuno uvjeren da Kṛṣṇa, Svevišnja Božanska Osoba, u Svom lokaliziranom vidu, uvijek prebiva u njegovu srcu kao Paramātmā, da sve vidi i uvijek zna njegove namjere. Tako mora biti čvrsto uvjeren da će se Kṛṣṇa kao Paramātmā pobrinuti za osobu koja Mu se predala. „Nikada neću biti sam", treba misliti. „Čak i ako živim u najmračnijim predjelima šume, pokraj mene će biti Kṛṣṇa. On će mi pružiti svu zaštitu." To uvjerenje naziva se abhayam, neustrašivost. Takvo stanje uma prijeko je potrebno za osobu u redu odricanja.

Ve varnášramské společnosti je sannyāsī neboli ten, kdo žije ve stavu odříkání, považován za představeného či duchovního učitele všech společenských stavů a tříd. Brāhmaṇa je pokládán za duchovního učitele tří zbývajících částí společnosti — kṣatriyů, vaiśyů a śūdrů — ale sannyāsī, jenž stojí v celém zřízení nejvýše, je duchovním učitelem i pro brāhmaṇy. Prvním předpokladem, který musí splňovat, je nemít strach. Jelikož musí žít sám, bez podpory a bez záruky, že ho někdo podpoří, musí záviset pouze na milosti Nejvyšší Osobnosti Božství. Jestliže uvažuje: “Kdo mě ochrání, až se všemi přeruším styky?” není připraven žít ve stavu odříkání. Musí být naprosto přesvědčen o tom, že Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, je ve svém lokalizovaném aspektu Paramātmy stále v jeho nitru, vidí vše a vždy ví, co kdo zamýšlí udělat. Je tedy nutné, aby měl pevné přesvědčení, že se Kṛṣṇa v podobě Paramātmy postará o duši, která je Mu odevzdaná. Má si myslet: “Nikdy nebudu sám. I když budu žít v tom nejtemnějším lese, Kṛṣṇa bude se mnou a poskytne mi veškerou ochranu.” Takové přesvědčení se nazývá abhayam, stav beze strachu. Toto rozpoložení mysli je pro osobu žijící ve stavu odříkání nezbytné.

Potom mora pročistiti svoje postojanje. Postoji toliko mnogo pravila i propisa koje treba slijediti u redu odricanja. Sannyāsīju se strogo zabranjuje da održava bilo kakav prisan odnos sa ženom. To je najvažnije pravilo. Čak mu se zabranjuje da razgovara sa ženom na osami. Gospodin Caitanya je bio uzoriti sannyāsī i za vrijeme Njegova boravka u Purīju Njegove bhaktine nisu Mu smjele prići blizu, čak ni da Mu odaju poštovanje. Bilo im je savjetovano da odaju poštovanje s udaljena mjesta. To nije znak mržnje prema ženama, već strogo pravilo za sannyāsīja da ne smije održavati prisne odnose sa ženama. Čovjek mora slijediti pravila i propise određenog staleža kako bi pročistio svoje postojanje. Sannyāsīju se strogo zabranjuje da održava prisne odnose sa ženama i posjeduje bogatstvo radi zadovoljavanja osjetila. Gospodin Caitanya je bio uzoriti sannyāsī i iz Njegova života vidimo da je bio vrlo strog što se tiče žena. Premda se smatra najvelikodušnijom inkarnacijom Boga, koja je prihvatila najpalije uvjetovane duše, strogo je slijedio pravila i propise sannyāse u smislu druženja sa ženama. Jedan od Njegovih osobnih pratilaca, Choṭa Haridāsa, koji je zajedno s drugim povjerljivim osobnim pratiocima bio u društvu Gospodina Caitanye, jednom je požudno pogledao mladu ženu i Gospodin Caitanya je bio tako strog da ga je odmah izbacio iz društva Svojih osobnih pratilaca. Gospodin Caitanya je rekao: „Ako sannyāsī ili onaj tko se želi osloboditi okova materijalne prirode i tko se pokušava uzdignuti na duhovnu razinu i vratiti kući, Bogu, želi materijalne posjede i žene kako bi zadovoljio osjetila – ne mora čak ni u njima uživati, već ih samo željeti – toliko je osuđen da treba radije počiniti samoubojstvo nego imati takve nezakonite želje." To su procesi pročišćenja.

Dále je třeba se očišťovat. Ve stavu odříkání je nutné dodržovat mnoho pravidel a usměrnění. Ze všeho nejdůležitější je přísný zákaz jakéhokoliv důvěrného vztahu se ženami. Sannyāsīni nesmí se ženou ani mluvit o samotě. Pán Caitanya byl ideální sannyāsī, a když pobýval v Purī, Jeho oddané se k Němu nesměly přiblížit, ani aby Mu projevily úctu. Bylo jim doporučeno klanět se Mu zpovzdálí. To není známka nenávisti k ženám, ale omezení předepsané sannyāsīnům — nepřicházet do blízkosti žen. K očištění je třeba dodržovat usměrňující pravidla příslušného stavu. Sannyāsī má přísně zakázáno se důvěrně stýkat se ženami a vlastnit majetek za účelem smyslového požitku. Jak jsme již uvedli, ideálním sannyāsīnem byl samotný Pán Caitanya a na Jeho životě vidíme, že ve vztahu k ženám byl velmi striktní. I když je považován za nejvelkorysejší inkarnaci Boha, projevující milost těm nejpokleslejším podmíněným duším, co se týče styku se ženami striktně dodržoval usměrňující pravidla sannyāsu. Například Choṭa Haridāsa byl ve společnosti těch, kteří byli s Pánem Caitanyou v důvěrném styku, ale jednou nějak došlo k tomu, že žádostivě pohlédl na mladou ženu, a Pán byl tak přísný, že ho ihned zavrhl a již nikdy ho nechtěl mezi svými blízkými společníky vidět. Śrī Caitanya řekl: “Pro sannyāsīna nebo kohokoliv, kdo se chce vysvobodit ze zajetí hmotné přírody, pozvednout se na úroveň duchovní přirozenosti a vrátit se domů, zpátky k Bohu, je pohlížet na hmotné vlastnictví a ženy s myšlenkami na smyslový požitek — dokonce ani ne si s nimi užívat, ale jen na ně s touto touhou hledět — tak špatné, že by bylo lepší, kdyby spáchal sebevraždu, než aby trpěl takové nepřípustné touhy.”

Sljedeća je odlika jñāna-yoga-vyavasthiti: njegovanje znanja. Svrha je sannyāse pružanje znanja obiteljskim ljudima i drugima koji su zaboravili pravi život duhovnog napredovanja. Sannyāsī treba prositi od vrata do vrata kako bi održao život, ali to ne znači da je prosjak. Poniznost je također jedna od osobina osobe na transcendentalnoj razini. Iz čiste poniznosti, sannyāsī ide od vrata do vrata, ne da bi prosio, već da bi susreo obiteljske ljude i probudio u njima svjesnost Kṛṣṇe. To je dužnost sannyāsīja. Ako je istinski napredan i ako mu je to naredio duhovni učitelj, treba propovijedati svjesnost Kṛṣṇe s logikom i razumijevanjem, a ako nije tako napredan, ne bi trebao prihvatiti red odricanja. Ali čak i ako je prihvatio red odricanja bez dovoljno znanja, treba slušati duhovnog učitelja kako bi stekao znanje. Sannyāsī, osoba koja je prihvatila red odricanja, mora biti utemeljen u neustrašivosti, sattva-saṁśuddhi (čistoći) i jñāna-yogi (znanju).

Dalším aspektem je jñāna-yoga-vyavasthiti — rozvíjení poznání. Sannyāsī má rozdávat poznání hospodářům a všem, kdo zapomněli na skutečný život, zasvěcený duchovnímu pokroku. Má chodit od domu k domu a prosit o almužnu. To však neznamená, že je žebrák. Jednou z vlastností osob na transcendentální úrovni je také pokora — sannyāsī z pokory chodí ode dveří ke dveřím, a to nikoliv za účelem žebrání, ale aby navštěvoval hospodáře a probouzel v nich vědomí Kṛṣṇy. To je jeho povinnost. Pokud je skutečně pokročilý a nařídil mu to jeho duchovní učitel, má kázat o vědomí Kṛṣṇy pomocí logiky, a jestliže tak pokročilý není, nemá stav odříkání přijímat. I když se ale stalo, že bez dostatečného poznání tento stav přijal, měl by vždy pozorně naslouchat pravému duchovnímu učiteli, aby své poznání rozšířil. Sannyāsī, člen stavu odříkání, nesmí mít strach, musí se vyznačovat čistotou (sattva-saṁśuddhi) a setrvávat na úrovni poznání (jñāna-yoga).

Sljedeća je odlika milostinja. Milostinju trebaju davati obiteljski ljudi. Obiteljski ljudi trebaju zarađivati za život na pošten način i trošiti pedeset posto svoje zarade na širenje svjesnosti Kṛṣṇe po čitavom svijetu. Zato trebaju davati milostinju društvima koja se time bave. Milostinja se treba dati pravoj osobi. Postoje razne vrste milostinje, kao što će kasnije biti objašnjeno – milostinja u guṇi vrline, strasti i neznanju. Davanje milostinje u guṇi vrline u spisima se preporučuje, ali davanje milostinje u guṇama strasti i neznanja se ne preporučuje, jer se time samo rasipa novac. Milostinja se treba davati samo za širenje svjesnosti Kṛṣṇe po čitavom svijetu. To je milostinja u guṇi vrline.

Dalším rysem je dávání milodarů, a to je úkolem hospodářů. Ti si mají poctivě vydělávat na živobytí a padesát procent příjmu věnovat ve prospěch šíření vědomí Kṛṣṇy po celém světě. Každý hospodář by tedy měl přispívat organizacím, které usilují o tento cíl. Pro každý milodar je třeba najít správného příjemce. Jak bude vysvětleno později, jsou tři druhy milodarů — patřící ke kvalitám dobra, vášně a nevědomosti. Milodar patřící ke kvalitě dobra písma doporučují, ale milodary patřící ke kvalitám vášně a nevědomosti nikoliv, neboť ty jsou pouhým mrháním penězi. Podporovat se má jedině šíření vědomí Kṛṣṇy po celém světě. To je dobročinnost na úrovni kvality dobra.

Što se tiče dame (samoovladanosti), ona nije namijenjena samo ostalim redovima pobožnog društva, već posebno obiteljskim ljudima. Premda ima ženu, obiteljski čovjek ne bi trebao nepotrebno koristiti svoja osjetila za spolno uživanje. U obiteljskom životu postoje ograničenja čak i po pitanju spolnih odnosa, koji se trebaju održavati samo radi začimanja djece. Ako obiteljskom čovjeku nisu potrebna djeca, ne bi trebao uživati u spolnim odnosima sa svojom ženom. Suvremeno društvo uživa u seksu uz kontraceptivna sredstva ili još odvratnija sredstva, kako bi izbjeglo odgovornost prema djeci. To nije transcendentalna, već demonska odlika. Ako netko želi napredovati u duhovnom životu, čak i ako živi s obitelji, mora ograničiti svoj spolni život i treba začeti dijete samo ako želi time služiti Kṛṣṇu. Ako može začeti djecu koja će biti svjesna Kṛṣṇe, može začeti stotine djece, ali ako nije sposoban za to, ne bi trebao održavati spolne odnose samo radi osjetilnog uživanja.

Sebeovládání (dama) je zvláště určeno pro hospodáře. Není jen pro ostatní stavy nábožensky založené společnosti. Hospodář sice žije s manželkou, ale neměl by užívat smyslů k sexu, když to není třeba. Má dodržovat omezení, která se vztahují i na pohlavní styk — ten je dovolen jedině za účelem plození dětí. Jestliže nechce plodit děti, nemá si s manželkou užívat sexu. Moderní společnost holduje sexu s použitím antikoncepčních prostředků nebo ještě horších metod, jak se vyhnout zodpovědnosti, kterou znamená dítě. To není transcendentální, ale démonské. Jestliže chce kdokoliv — byť i hospodář — dosahovat pokroku v duchovním životě, musí usměrnit sex a neplodit děti bez toho, že by tím chtěl sloužit Kṛṣṇovi. Pokud je schopen plodit děti, které si budou vědomy Kṛṣṇy, může jich mít stovky, ale jinak se nemá jen oddávat smyslové rozkoši.

Žrtvovanje je još jedna dužnost obiteljskih ljudi, jer žrtvovanja iziskuju veliku količinu novaca. Pripadnici drugih redova života, brahmacārīji, vānaprasthe i sannyāsīji, nemaju novaca; oni žive od prošnje. Stoga je izvođenje raznih žrtvovanja namijenjeno obiteljskim ljudima. Oni trebaju izvoditi agni-hotra žrtvovanja po uputama vedskih spisa, ali u današnje vrijeme takva su žrtvovanja vrlo skupa i nijedan obiteljski čovjek ih ne može izvoditi. Najbolje žrtvovanje preporučeno za ovo doba je saṅkīrtana-yajña. Ta saṅkīrtana-yajña – pjevanje Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare – najbolje je i najjeftinije žrtvovanje. Svatko ga može vršiti i steći dobrobit. Tako su milostinja, vladanje osjetilima i vršenje žrtvovanja posebno namijenjeni obiteljskim ljudima.

Oběť je další činnost, která náleží hospodářům, protože si vyžaduje velké množství peněz. Členové ostatních stavů (brahmacarya, vānaprastha a sannyāsa) žádné peníze nemají — živí se žebráním. Konání různých obětí je tedy vyhrazeno hospodářům. V souladu s pokyny védských písem by měli konat oběti zvané agni-hotra, ale ty jsou nyní nesmírně nákladné a pro hospodáře neuskutečnitelné. Nejlepší oběť doporučená pro tento věk se nazývá saṅkīrtana-yajña, zpívání Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare. Je tou nejlepší a nejlevnější obětí — každý ji může zavést do svého života a mít z ní prospěch. Rozdávat milodary, ovládat smysly a konat oběti jsou tedy tři povinnosti hospodáře.

Svādhyāya, proučavanje Veda, namijenjeno je brahmacārījima, učenicima. Brahmacārīji ne bi trebali održavati nikakve veze sa ženama. Trebaju živjeti u celibatu i zaokupiti um proučavanjem vedske književnosti kako bi njegovali duhovno znanje. To se naziva svādhyāya.

Svādhyāya neboli studium Ved je určeno pro život studenta (brahmacarya). Brahmacārī nesmí mít žádný styk se ženami; musí žít v celibátu a pohroužit mysl do studia védské literatury, čímž rozvíjí duchovní poznání. To se nazývá svādhyāya.

Tapas, strogost, posebno je namijenjena vānaprasthama. Čovjek ne bi trebao živjeti s obitelji cijeli život. Mora uvijek imati na umu da postoje četiri reda života: brahmacarya, gṛhastha, vānaprastha i sannyāsa. Tako se nakon gṛhastha života treba povući. Ako živi sto godina, dvadeset pet godina treba provesti u učeničkom životu, dvadeset pet u obiteljskom, dvadeset pet u redu povlačenja i dvadeset pet u redu odricanja. To su propisi vedske religijske discipline. Čovjek koji se povukao iz obiteljskog života mora vršiti strogosti tijela, uma i jezika. To je tapasya. Svrha je društva utemeljenog na varṇāśrama-dharmi vršenje tapasye. Bez tapasye, odnosno strogosti, nijedno ljudsko biće ne može dostići oslobođenje. Teorija da u životu ne trebamo vršiti strogosti, već možemo nastaviti spekulirati i sve će biti lijepo, ne preporučuje se ni u vedskim spisima niti u Bhagavad-gīti. Takve teorije izmišljaju pseudospiritualisti koji pokušavaju okupiti što više sljedbenika. Ako postoje ograničenja, pravila i propisi, neće privući ljude. Stoga oni koji žele sljedbenike u ime religije, samo da bi pravili predstavu, ne ograničavaju ni svoje živote ni živote svojih sljedbenika. Vede ne odobravaju tu metodu.

Tapas, askeze, je zvláště pro osoby žijící v ústraní. Hospodář by neměl zůstat hospodářem celý život. Musí mít vždy na paměti, že jsou čtyři stavy — brahmacarya, gṛhastha, vānaprastha a sannyās. To znamená, že po skončení období gṛhasthy neboli hospodáře má odejít do ústraní. Pokud osoba žije celkem sto let, má strávit dvacet pět let jako student, dvacet pět let s rodinou, dvacet pět let v ústraní a dvacet pět let ve stavu odříkání. Tak vypadají usměrnění védské náboženské výchovy. Muž, který odešel od rodiny, musí podstupovat askezi týkající se těla, mysli a jazyka. To je tapasya. Celá varnášramská společnost je předurčena k tapasyi, neboť bez ní nemůže být žádný člověk vysvobozen. Teorii, že askeze není třeba a že každý může stále jen spekulovat a všechno bude v pořádku, nedoporučují ani védské spisy, ani Bhagavad-gītā. Takové teorie rozvíjejí jedinci s postranními zájmy, kteří se snaží získat více stoupenců. Jakmile jsou někde omezení a usměrňující pravidla, lidé nemají zájem. Ti, kdo usilují o stoupence ve jménu náboženství, pro pouhou podívanou, proto neomezují své žáky ani sebe samotné. To však Vedy neschvalují.

Što se tiče brāhmaṇske odlike jednostavnosti, to načelo trebaju slijediti ne samo članovi određenog reda života, već svi članovi društva, bilo da se nalaze u brahmacārī āśrami, gṛhastha āśrami, vānaprastha āśrami ili sannyāsa āśrami. Čovjek treba biti vrlo jednostavan i otvoren.

Pokud jde o bráhmanskou vlastnost přímosti, netýká se pouze jednoho daného stavu, ale všech osob; ať patří k brahmacārī-āśramu, gṛhastha-āśramu, vānaprastha-āśramu či sannyāsa-āśramu. Každý má mít poctivé úmysly a být přímočarý.

Ahiṁsā znači da ne bismo trebali sprečavati napredovanje nijednog živog bića. Ne bismo trebali misliti da nema ništa lošeg u ubijanju životinja radi zadovoljavanja osjetila, budući da duhovna iskra nikada nije ubijena, čak ni nakon ubijanja tijela. U današnje vrijeme ljudi su navikli jesti životinje, unatoč obilju žitarica, voća i mlijeka. Nema potrebe ubijati životinje. Ta je odredba namijenjena svima. Kad nema drugoga rješenja, osoba može ubiti životinju, ali je treba ponuditi u žrtvovanju. U svakom slučaju, kad ima dovoljno hrane za čovječanstvo, oni koji žele napredovati u duhovnoj spoznaji ne bi trebali vršiti nasilje nad životinjama. Prava ahiṁsā znači ne sprečavati ničije napredovanje u životu. Životinje također napreduju u svojoj evoluciji, seleći se iz jedne životinjske vrste u drugu. Ako ubijemo životinju, sprečavamo njezino napredovanje. Ako neka životinja treba živjeti u određenu tijelu toliko dana ili toliko godina i prije vremena bude ubijena, mora se ponovno vratiti u taj oblik života i proživjeti preostale dane kako bi mogla prijeći u drugu, višu vrstu života. Zato ne bismo trebali sprečavati njezino napredovanje samo da bismo zadovoljili jezik. To je ahiṁsā.

Ahiṁsā znamená nepozastavovat vývoj žádné živé bytosti. Je nesprávné si myslet, že když duše není zabita ani se zabitím těla, není nic špatného na zabíjení zvířat s cílem smyslového požitku. Přestože lidé dnes mají dostatek obilí, ovoce a mléka, propadli jedení zvířat. Zabíjet zvěř není třeba — to je pokyn pro každého. Pokud není jiná možnost, zvíře se smí zabít, ale je nutné ho obětovat. Lidstvo však má dostatek potravy, a proto by se lidé, kterým jde o pokrok v duchovní realizaci, neměli na zvířatech dopouštět násilí. Skutečná ahiṁsā znamená nebránit nikomu v jeho vývoji. Zvířata také v evoluci postupují dopředu — tím, že se jejich duše převtěluje z jedné úrovně zvířecího života na druhou. Je-li určité zvíře zabito, postup duše je pozastaven. Má vymezenou dobu, jež má strávit v určitém těle, a pokud je před jejím vypršením tělo zabito, duše se musí vrátit do stejné formy života a zbývající roky či dny v ní dožít, aby mohla přejít do dalšího druhu. Kvůli pouhému uspokojení svých chuťových buněk by tedy nikdo neměl zpomalovat tento vývoj.

Satyam. Ta riječ znači da ne trebamo iskrivljavati istinu radi osobnog probitka. U vedskoj književnosti postoje neki teški odlomci, ali njihovo značenje ili svrhu trebamo naučiti od vjerodostojna duhovnog učitelja. To je proces razumijevanja Veda. Śruti znači da trebamo slušati autoritete. Ne bismo trebali izmisliti svoje tumačenje radi vlastitog probitka. Postoji toliko mnogo tumača Bhagavad-gīte koji pogrešno tumače izvorni tekst. Trebamo predstaviti pravi smisao riječi, koji trebamo naučiti od vjerodostojna duhovnog učitelja.

Satyam znamená nepřekrucovat pravdu tak, aby vyhovovala nějakému osobnímu zájmu. Ve védské literatuře jsou jisté pasáže, kterým je těžké porozumět, avšak jejich smysl je třeba poznat obracením se na pravého duchovního učitele. To je způsob, jak pochopit Vedy. Slovo śruti vyjadřuje, že je třeba naslouchat autoritě. Nikdo by neměl vytvářet nějaký vlastní výklad, který by vyhovoval jeho osobnímu zájmu. Například k Bhagavad-gītě bylo sepsáno mnoho komentářů, které mylně vykládají původní text. Je nutné podávat správný význam jednotlivých slov a ten se je třeba dozvědět od pravého duchovního učitele.

Akrodha znači obuzdati srdžbu. Čak i ako nas netko izaziva, trebamo biti snošljivi, jer čim se razljutimo čitavo tijelo postaje nečisto. Srdžba je proizvod guṇe strasti i požude i osoba utemeljena na transcendentalnoj razini treba je obuzdati. Apaiśunam znači da drugima ne trebamo nalaziti mane ili ih nepotrebno ispravljati. Naravno, nazvati lopova lopovom ne znači da mu nalazimo mane, ali onaj tko napreduje u duhovnom životu čini veliku uvredu ako poštenu osobu nazove lopovom. Hrī znači da trebamo biti vrlo skromni i ne smijemo činiti sramna djela. Acāpalam, odlučnost, znači da ne smijemo biti uznemireni ili razočarani u svojim nastojanjima. Možemo doživjeti neuspjeh, ali ne trebamo žaliti zbog toga; trebamo strpljivo i odlučno napredovati.

Akrodha znamená ovládat hněv. I v situacích, kdy dojde k provokaci, je třeba být snášenlivý. Jakmile se totiž někdo jednou rozhněvá, celé jeho tělo se znečistí. Hněv pochází z kvality vášně, a proto se ho ten, kdo je na transcendentální úrovni, má zdržet. Slovem apaiśunam se rozumí nesužovat druhé tím, že bychom na nich hledali chyby nebo je zbytečně opravovali. Nazvat zloděje zlodějem samozřejmě není vyhledávání chyb, ale ten, kdo usiluje o pokrok v duchovním životě, by se dopustil urážky a velice si uškodil, kdyby nazval zlodějem čestného člověka. Hrī znamená být velmi zdrženlivý a nedopustit se odporných činů. Acāpalam neboli odhodlání vyjadřuje, že při své snaze nemáme podléhat vzrušení či zklamání. Pokud se nám něco nepodaří, nemáme toho litovat, ale s trpělivostí a odhodláním pokračovat.

Riječ tejas upotrebljena u ovom stihu namijenjena je kṣatriyama. Kṣatriye trebaju uvijek biti vrlo snažni kako bi mogli zaštititi slabe. Ne bi se trebali predstavljati kao nenasilni. Ako je nasilje potrebno, moraju biti nasilni. No onaj tko može savladati neprijatelja može, u određenim okolnostima, i oprostiti. Može oprostiti manje uvrede.

Slova tejas je zde použito ve vztahu ke kṣatriyům. Kṣatriyové mají být vždy silní, aby dokázali chránit slabé. Nesmějí zaujímat postoj nenásilí. Pokud je násilí zapotřebí, musí ho předvést. Za jistých okolností však může ten, kdo je schopen podrobit si nepřítele, projevit schopnost odpouštět. Drobnější přestupky může prominout.

Śaucam znači čistoća, ne samo uma i tijela, već i ponašanja. Posebno je namijenjena trgovcima, koji ne bi trebali raditi na crno. Nāti-mānitā, odsutnost želje za ugledom, odnosi se na śūdre, radnike, koji se prema vedskim odredbama smatraju najnižim od četiri staleža. Oni ne bi trebali biti ponosni na nepotreban ugled i čast i trebaju ostati u svom položaju. Śūdre su dužni odati poštovanje višim staležima u cilju očuvanja društvenog poretka.

Śaucam je čistota — nejen mysli a těla, ale i co se týče jednání. Zvláště se vztahuje na obchodníky, kteří by neměli provozovat šmelinářství. Nāti-mānitā, neočekávání úcty, se týká vrstvy śūdrů, dělníků, kterou Vedy řadí ze čtyř společenských skupin nejníže. Śūdrové by se měli spokojit se svým postavením a nezpychnout; pocty a sláva jsou pro ně nežádoucí. V zájmu zachování společenského řádu jsou povinni projevovat úctu vyšším vrstvám.

Ovih dvadeset šest osobina su transcendentalne odlike, koje se trebaju njegovati u skladu s različitim položajima društvenih i duhovnih redova. To znači da će se sve vrste ljudi koje se, unatoč bijednim materijalnim okolnostima, trude razviti ove odlike, postupno uzdignuti na najvišu razinu transcendentalne spoznaje.

Všech uvedených dvacet šest předností je transcendentálních. Mají se rozvíjet s ohledem na duchovní a společenské postavení. Jde o to, že i když jsou hmotné podmínky spojeny s utrpením, rozvíjením těchto předností v praxi všemi stavy lidské společnosti lze postupně dosáhnout nejvyšší úrovně transcendentální realizace.