ŚB 5.12.5-6

Poté, co Jaḍa Bharata analyzoval hmotná těla nosiče královských nosítek a cestujícího v nich, uzavírá tím, že skutečnou životní silou je živá bytost. Živá bytost je odnoží či potomkem Pána Viṣṇua — skutečným principem v tomto hmotném světě, mezi pohyblivými i nehybnými věcmi, je tedy Pán Viṣṇu. Díky Jeho přítomnosti vše funguje a dochází k akcím a reakcím. Člověka, který vnímá, že Pán Viṣṇu je původní příčina všeho, je třeba považovat za vlastníka dokonalého poznání. Král Rahūgaṇa byl falešně pyšný na to, že je král, ale neměl skutečné poznání. Proto káral nosiče, včetně seberealizovaného brāhmaṇy Jaḍa Bharaty. Zde Jaḍa Bharata poprvé krále viní tím, že se opovážil hovořit s učeným brāhmaṇou z ubohé úrovně nevědomosti, kdy vše ztotožňoval s hmotou. Král Rahūgaṇa namítal, že živá bytost pobývá v těle a že když je tělo unavené, živá bytost v něm musí trpět. V následujících verších je jasně vysvětleno, že živá bytost kvůli únavě těla netrpí. Śrīla Viśvanātha Cakravartī dává příklad dítěte obtíženého ozdobami — i když má velice jemné tělo, necítí únavu, a rodiče si rovněž nemyslí, že by mu měli ozdoby sundat. Živá bytost nemá nic společného s bolestmi a radostmi těla, které jsou ve skutečnosti pouhými mentálními výmysly. Inteligentní člověk nalezne původní příčinu všeho. Hmotné kombinace a obměny mohou být skutečné ve světském jednání, ale životní síla, duše, s nimi nemá nic společného. Ti, kdo jsou hmotně rozrušeni, věnují péči tělu a vytvářejí chudého Nārāyaṇa (daridra-nārāyaṇa). To, že je-li chudé tělo, duše či Nadduše je kvůli tomu také chudá, však není pravda. Tak hovoří jen nevědomí lidé. Duše a Nadduše jsou vždy mimo tělesné radosti a bolesti.