Z Brahma-saṁhity víme, že Nejvyšší Osobnost Božství je příčinou všech příčin (sarva-kāraṇa-kāraṇam). Ṛṣabhadeva byl přímou inkarnací Nejvyšší Osobnosti Božství, příčiny všech příčin. Jeho syn Bharata Mahārāja, který nyní vystupuje jako brāhmaṇa Jaḍa Bharata, získal své tělo od příčiny všech příčin. Proto je osloven jako kāraṇa-vigrahāya.

Podmíněná duše má tělo plné nečistot — kostí, krve, moči, výkalů a tak dále. Přesto si nejinteligentnější lidé v tomto hmotném světě myslí, že tato kombinace krve, kostí, moči a výkalů jsou oni sami. Je-li tomu tak, proč nelze z těchto složek, jež jsou tak snadno dostupné, vytvořit další inteligentní lidi? Celý svět se řídí tělesným pojetím a vytváří pekelné podmínky, nevhodné pro život jakéhokoliv slušného člověka. Pokyny, které dal Jaḍa Bharata králi Rahūgaṇovi, jsou velmi cenné. Jsou jako lék, který může člověka zachránit před hadím uštknutím. Védské pokyny jsou jako nektar a chladná voda pro toho, kdo trpí spalujícím horkem.

Védská literatura dává pokyn: tasmād guruṁ prapadyeta jijñāsuḥ śreya uttamam. Inteligentní člověk musí být dychtivý poznat transcendentální vědu do hloubky. Za tím účelem musí vyhledat gurua, duchovního mistra. I když Jaḍa Bharata Mahārājovi Rahūgaṇovi vše vysvětlil, ukazuje se, že králova inteligence nebyla natolik dokonalá, aby tomu jasně porozuměl. Vyžádal si proto další vysvětlení. Bhagavad-gītā (4.34) uvádí: tad viddhi praṇipātena paripraśnena sevayā. Student musí vyhledat duchovního mistra a plně se mu odevzdat (praṇipātena). Musí se ho také tázat, aby pochopil jeho pokyny (paripraśnena). A nejen že se mu má odevzdat, ale musí mu také s láskou sloužit (sevayā), aby s ním byl duchovní mistr spokojen a vysvětlil mu transcendentální námět ještě srozumitelněji. Kdo se chce skutečně do hloubky seznámit s védskými pokyny, musí se vyvarovat vyzývavého postoje vůči duchovnímu mistrovi.

Formální otázky a odpovědi týkající se tělesného pojetí netvoří poznání Absolutní Pravdy. Poznání Absolutní Pravdy se značně liší od formálního chápání tělesných bolestí a radostí. V Bhagavad-gītě Pán Kṛṣṇa poučuje Arjunu, že bolesti a radosti prožívané ve vztahu k tělu jsou dočasné — přicházejí a odcházejí. Člověk by jimi neměl být znepokojen, ale měl by je tolerovat a pokračovat v duchovní realizaci.

Poté, co Jaḍa Bharata analyzoval hmotná těla nosiče královských nosítek a cestujícího v nich, uzavírá tím, že skutečnou životní silou je živá bytost. Živá bytost je odnoží či potomkem Pána Viṣṇua — skutečným principem v tomto hmotném světě, mezi pohyblivými i nehybnými věcmi, je tedy Pán Viṣṇu. Díky Jeho přítomnosti vše funguje a dochází k akcím a reakcím. Člověka, který vnímá, že Pán Viṣṇu je původní příčina všeho, je třeba považovat za vlastníka dokonalého poznání. Král Rahūgaṇa byl falešně pyšný na to, že je král, ale neměl skutečné poznání. Proto káral nosiče, včetně seberealizovaného brāhmaṇy Jaḍa Bharaty. Zde Jaḍa Bharata poprvé krále viní tím, že se opovážil hovořit s učeným brāhmaṇou z ubohé úrovně nevědomosti, kdy vše ztotožňoval s hmotou. Král Rahūgaṇa namítal, že živá bytost pobývá v těle a že když je tělo unavené, živá bytost v něm musí trpět. V následujících verších je jasně vysvětleno, že živá bytost kvůli únavě těla netrpí. Śrīla Viśvanātha Cakravartī dává příklad dítěte obtíženého ozdobami — i když má velice jemné tělo, necítí únavu, a rodiče si rovněž nemyslí, že by mu měli ozdoby sundat. Živá bytost nemá nic společného s bolestmi a radostmi těla, které jsou ve skutečnosti pouhými mentálními výmysly. Inteligentní člověk nalezne původní příčinu všeho. Hmotné kombinace a obměny mohou být skutečné ve světském jednání, ale životní síla, duše, s nimi nemá nic společného. Ti, kdo jsou hmotně rozrušeni, věnují péči tělu a vytvářejí chudého Nārāyaṇa (daridra-nārāyaṇa). To, že je-li chudé tělo, duše či Nadduše je kvůli tomu také chudá, však není pravda. Tak hovoří jen nevědomí lidé. Duše a Nadduše jsou vždy mimo tělesné radosti a bolesti.

Král Rahūgaṇa byl pyšný na to, že je král, a domníval se, že má právo vládnout občanům podle libosti, ale přitom bezdůvodně obtěžoval lidi tím, že je nechával nést svá nosítka, aniž by jim zaplatil. Přesto se považoval za ochránce občanů. Král má být ve skutečnosti zástupcem Nejvyšší Osobnosti Božství; z toho důvodu se nazývá nara-devatā, Pán mezi lidmi. Pokud si však myslí, že když je hlavou státu, může využívat občany pro svůj smyslový požitek, je na omylu. Takový postoj učenci neuznávají. Podle védských zásad mají učení mudrci, brāhmaṇové a učenci, radit králi ve shodě s příkazy dharma-śāster, a povinností krále je se těmito radami řídit. Učené kruhy neuznávají, když král využívá veřejného úsilí ve vlastní prospěch. Jeho povinností je chránit občany. Z krále se nesmí stát darebák, který ve svůj prospěch vykořisťuje poddané.

Śrīmad-Bhāgavatam uvádí, že v Kali-yuze budou stát v čele vlád drancovníci a zloději. Tito lupiči násilím nebo intrikami okrádají veřejnost o peníze a majetek. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu je proto řečeno: rājanyair nighṛṇair dasyu-dharmabhiḥ. S pokrokem Kali-yugy vidíme, jak se tyto charakteristiky již projevují. Jistě si dovedeme představit, jak zkažená bude lidská civilizace na konci tohoto věku. Rozumní lidé, schopní pochopit Boha a náš vztah s Ním, v té době nebudou existovat. Z lidí se prakticky stanou zvířata. Tehdy přijde Pán Kṛṣṇa jako Kalki avatāra, aby lidskou společnost napravil; Jeho posláním bude pozabíjet všechny ateisty. Viṣṇu neboli Kṛṣṇa je z konečného hlediska skutečným ochráncem.

Když takzvaní králové a vůdčí představitelé vlády řídí společnost nesprávným způsobem, Pán inkarnuje a uvádí vše do pořádku. To říká Kṛṣṇa v Bhagavad-gītě: yadā yadā hi dharmasya glānir bhavati bhārata. K tomu samozřejmě dochází po mnoha letech, ale tento princip existuje. Jakmile se král či hlava státu neřídí správnými zásadami, příroda udílí tresty v podobě války, hladomoru a podobně. Není-li si tedy vůdce vlády vědom smyslu života, nemá vládnout. Svrchovaným vlastníkem všeho je ve skutečnosti Pán Viṣṇu. On je tím, kdo se stará o každého. Král, otec a opatrovatel jsou pouze zástupci Pána Viṣṇua, který je zplnomocnil, aby dohlíželi na správu a udržování pořádku. Proto je povinností hlavy státu starat se o veřejnost tak, aby lidé nakonec poznali smysl života. Na te viduḥ svārtha-gatiṁ hi viṣṇum. Pošetilí vládci a obyčejní lidé bohužel nevědí, že konečným smyslem života je pochopit Pána Viṣṇua a dospět k Němu. Bez tohoto poznání jsou všichni v nevědomosti a celá společnost je plná podvodníků a podvedených.

V Brahma-sūtře je řečeno: tad-ananyatvam ārabhambhaṇa-śabdādibhyaḥ (2.1.14). Tento vesmírný projev je směsí hmoty a ducha, ale příčinou je Nejvyšší Brahman, Nejvyšší Osobnost Božství. Śrīmad-Bhāgavatam (1.5.20) proto uvádí: idaṁ hi viśvaṁ bhagavān ivetaraḥ. Celý vesmírný projev je pouze transformací energie Nejvyšší Osobnosti Božství, ale vlivem iluze nikdo nevidí, že Bůh se od hmotného světa neliší. Není od něho odlišný — tento hmotný svět je pouze proměnou Jeho různých energií (parāsya śaktir vividhaiva śrūyate). To je ve Vedách uvedeno i jinými způsoby: sarvaṁ khalv idaṁ brahma — hmota a duše se neliší od Nejvyššího Brahmanu, Bhagavāna. Pán Śrī Kṛṣṇa tento výrok potvrzuje v Bhagavad-gītě (7.4): me bhinnā prakṛtir aṣṭadhā. Hmotná energie je Kṛṣṇova energie, ale je od Něho oddělená. Duchovní energie je také Jeho energie, ale ta od Něho oddělená není. Jestliže hmotnou energii zaměstnáme ve službě Nejvyšší Duši, pak se tato takzvaná hmotná energie rovněž změní v duchovní energii, stejně jako se železná tyč ve styku s ohněm stane ohněm. Když analytickým studiem pochopíme, že Nejvyšší Osobnost Božství je příčinou všech příčin, naše poznání bude dokonalé. Chápat pouze proměny různých energií je jen částečné poznání — musíme dojít ke konečné příčině. Na te viduḥ svārtha gatiṁ hi viṣṇum. Poznání těch, kdo se nezajímají o původní příčinu všech emanací, není nikdy dokonalé. Ve fenomenálním světě neexistuje nic, co by nebylo výtvorem svrchované energie Nejvyšší Osobnosti Božství. Aroma ze země jsou různé vůně vytvořené a používané k různým účelům, ale jejich původní příčinou je země a nic jiného. Hliněnou nádobu na vodu lze nějaký čas používat na nošení vody, ale z konečného hlediska není tato nádoba nic jiného než země. Nádoba a její původní složka, země, se tedy od sebe neliší. Jedná se pouze o jinou proměnu energie. Původní příčinou či prvotní složkou je Nejvyšší Osobnost Božství a veškerou rozmanitost tvoří jen vedlejší produkty. V Chāndogya Upaniṣadě je řečeno: yathā saumy ekena mṛt-piṇḍena sarvaṁ mṛnmayaṁ vijñātaṁ syād vācārambhaṇaṁ vikāro nāmadheyaṁ mṛttikety eva satyam. Studujeme-li zemi, přirozeně chápeme její vedlejší produkty. Vedy proto zdůrazňují: yasmin vijñāte sarvam evaṁ vijñātaṁ bhavati. Pochopí-li člověk původní příčinu — Kṛṣṇu, příčinu všech příčin — bude přirozeně chápat i vše ostatní, i když to může existovat v různých podobách. Pochopením původní příčiny všech rozmanitostí můžeme pochopit vše. Chápeme-li Kṛṣṇu, původní příčinu všeho, nemusíme odděleně studovat druhotné rozmanitosti. Na samém počátku je proto řečeno: satyaṁ paraṁ dhīmahi. Musíme soustředit své chápání na Nejvyšší Pravdu, Kṛṣṇu neboli Vāsudeva. Slovo Vāsudeva označuje Nejvyšší Osobnost Božství, příčinu všech příčin. Mat-sthāni sarva-bhūtāni na cāhaṁ teṣv avasthitaḥ. To je souhrn fenomenální a noumenální filozofie. Fenomenální svět závisí na noumenální existenci; stejně tak vše existuje díky energii Nejvyššího Pána, přestože Ho kvůli své nevědomosti ve všem nevidíme.

Stoupenci atomové teorie si myslí, že protony a elektrony v atomech se slučují takovým způsobem, že umožní vznik celé hmotné existence. Příčinu existence samotných atomů se však vědcům nedaří odhalit. Domněnku, že atom je příčinou vesmíru, za těchto okolností nemůžeme přijmout. Takové teorie rozvíjejí neinteligentní lidé. Podle skutečné inteligence je skutečnou příčinou vesmírného projevu Nejvyšší Pán. Janmādy asya yataḥ — On je původní příčinou všeho stvoření. Bhagavad-gītā (10.8) uvádí: ahaṁ sarvasya prabhavo mattaḥ sarvaṁ pravartate. Kṛṣṇa je původní příčina. Sarva-kāraṇa-kāraṇam — je příčinou všech příčin. Kṛṣṇa je příčinou atomů, hmotné energie.

Konečnou příčinou je Nejvyšší Osobnost Božství a jedině ti, kdo jsou v nevědomosti, se snaží najít jiné příčiny vymýšlením různých teorií.

Dočasné projevy a rozmanité podoby v tomto hmotném světě jsou jen výtvory hmotné přírody, které vznikly za různých okolností: prakṛteḥ kriyamāṇāni guṇaiḥ karmāṇi sarvaśaḥ. Akce a reakce hmotné přírody někdy považujeme za své vědecké vynálezy; proto si za ně chceme připisovat zásluhy a popírat existenci Boha. To popisuje Bhagavad-gītā (3.27): ahaṅkāra-vimūḍhātmā kartāham iti manyate — živá bytost je zahalená iluzorní, vnější energií a snaží se přivlastnit si zásluhy za rozmanité výtvory v hmotném světě. Ty všechny jsou ale ve skutečnosti automaticky stvořeny hmotnou silou, kterou uvádí do pohybu energie Nejvyšší Osobnosti Božství. Konečnou příčinou je tedy Nejvyšší Osoba. Brahma-saṁhitā uvádí:

Pán je příčinou všech příčin, konečnou příčinou. Śrīla Madhvācārya v této souvislosti říká: evaṁ sarvaṁ tathā prakṛtvayai kalpitaṁ viṣṇor anyat. evaṁ prakṛtyādhāraḥ svayam ananyādhāro viṣṇur eva. ataḥ sarva-śabdāś ca tasminn eva. Skutečnou původní příčinou je Pán Viṣṇu, ale lidé si pod vlivem nevědomosti myslí, že příčinou všeho je hmota.

Rozjímání o věcech se odehrává na pomíjivé, vnější úrovni, ale to není skutečná pravda. Skutečným ochráncem a útočištěm všeho je Brahman, Nejvyšší, nikoliv král.

Skutečnou ochránkyní je hmotná příroda, ale jejím Pánem je Viṣṇu. Viṣṇu je Pánem všeho. Pán Janārdana je vládcem jak z vnějšího, tak z vnitřního hlediska. Je příčinou smyslu slov a všeho, co je vyjádřeno zvukem.

Pán Viṣṇu je místem spočinutí celého stvoření — brahmaṇo hi pratiṣṭhāham (Bg. 14.27). Vše spočívá na Brahmanu. V brahmajyoti spočívají všechny vesmíry a v atmosféře vesmírů spočívají všechny planety. Na každé planetě jsou oceány, hory, státy a království a každá poskytuje útočiště mnoha živým bytostem. Všechny živé bytosti stojí na zemi, neseny nohama s trupem a rameny, ale ve skutečnosti vše z konečného hlediska spočívá na energiích Nejvyšší Osobnosti Božství. Proto je Pán označován jako příčina všech příčin (sarva-kāraṇa-kāraṇam).

V Caitanya-caritāmṛtě je řečeno: yad advaitaṁ brahmopaniṣadi tad apy asya tanu-bhā. Neosobní záře Absolutní Pravdy, Brahman, sestává z tělesných paprsků Nejvyšší Osobnosti Božství. Ya ātmāntaryāmī puruṣa iti so 'syāṁśa-vibhavaḥ. To, co je známé jako ātmā a antaryāmī—Nadduše — je pouze expanzí Nejvyšší Osobnosti Božství. Ṣaḍ-aiśvaryaiḥ pūrṇo ya iha bhagavān sa svayam ayam. To, co je popisováno jako Nejvyšší Osobnost Božství, oplývající v plné míře všemi šesti vznešenými vlastnostmi, je Vāsudeva a Śrī Caitanya Mahāprabhu se od Něho neliší. Velcí učenci a filozofové to uznají po mnoha a mnoha životech. Vāsudevaḥ sarvam iti sa mahātmā sudurlabhaḥ (Bg. 7.19). Moudrý člověk chápe, že příčinou Brahmanu a Paramātmy, Nadduše, je z konečného hlediska Vāsudeva, Kṛṣṇa. Vāsudeva je tedy sarva-kāraṇa-kāraṇam, příčina všech příčin. To potvrzuje Śrīmad-Bhāgavatam. Skutečná tattva, Absolutní Pravda, je Bhagavān, ale kvůli neúplné realizaci Absolutní Pravdy lidé někdy téhož Viṣṇua popisují jako neosobní Brahman či lokalizovanou Paramātmu.

Śrīmad-Bhāgavatam říká od samého začátku: satyaṁ paraṁ dhīmahi — meditujeme o nejvyšší pravdě. Nejvyšší pravda je zde popsána slovy jñānaṁ viśuddhaṁ satyam. Absolutní Pravda je prostá hmotného znečištění a transcendentální hmotným kvalitám. Dává veškerý duchovní úspěch a osvobození z hmotného světa. Touto Nejvyšší Absolutní Pravdou je Kṛṣṇa, Vāsudeva. Mezi Kṛṣṇovým vnitřním Já a vnějším tělem není rozdíl. Kṛṣṇa je pūrṇa, úplný celek — neexistuje rozdíl mezi Jeho tělem a duší, jako je tomu v našem případě. Takzvaní učenci, kteří neznají Kṛṣṇovo přirozené postavení, někdy uvádějí lidi v omyl, když říkají, že Kṛṣṇa uvnitř se liší od Kṛṣṇy vně. Když Kṛṣṇa říká: man-manā bhava mad-bhakto mad-yājī māṁ namaskuru, takzvaní učenci radí čtenáři, že to není osoba Kṛṣṇy, komu se musíme odevzdat, ale Kṛṣṇa uvnitř. Takzvaní učenci, māyāvādīni, nemohou se svým nedostatečným poznáním Kṛṣṇu pochopit. Pro pochopení Kṛṣṇy je proto třeba vyhledat autorizovanou osobu. Duchovní mistr Kṛṣṇu skutečně vidí; proto Ho také dokáže náležitě přiblížit.

Dokud se neobrátíme na autorizovaného učitele, nemůžeme Kṛṣṇu pochopit.

Skutečné poznání transcendentální blaženosti může každému udělit čistý oddaný. Vedeṣu durlabham adurlabham ātma-bhaktau. Dokonalosti duchovního života nelze dosáhnout pouhým následováním Ved. Je třeba vyhledat čistého oddaného — anyābhilāśitā-śūnyaṁ jñāna-karmādy-anāvṛtam. Milostí takového oddaného může člověk pochopit Absolutní Pravdu, Kṛṣṇu, a svůj vztah s Ním. Materialista si někdy myslí, že k pochopení Absolutní Pravdy stačí žít doma a vykonávat zbožné činnosti. To tento verš popírá. Nikdo také neporozumí Absolutní Pravdě pouhým dodržováním pravidel celibátu (brahmacarya). Člověk musí jen sloužit čistému oddanému; to mu zcela jistě pomůže Absolutní Pravdu pochopit.

Zde jsou popsány příznaky čistých oddaných. Čistý oddaný se nikdy nezajímá o hmotné náměty. Śrī Caitanya Mahāprabhu Svým oddaným striktně zakázal hovořit o světských věcech. Grāmya-vārtā nā kahibe — oddaný se nemá zbytečně věnovat rozhovorům o novinkách z hmotného světa, a tímto způsobem marnit čas. To je důležitý rys jeho života. Oddaný nemá jinou touhu než sloužit Kṛṣṇovi, Nejvyšší Osobnosti Božství. Toto hnutí pro vědomí Kṛṣṇy bylo založeno s cílem zaměstnávat lidi dvacet čtyři hodin denně službou Pánu a Jeho oslavováním. Studenti v této instituci se věnují rozvoji vědomí Kṛṣṇy od pěti hodin ráno do deseti hodin večer. Nemají příležitost zbytečně ztrácet čas rozhovory o politice, sociologii a nejnovějších událostech. Tyto věci se budou ubírat svou vlastní cestou. Oddaný se zajímá pouze o to, jak s vážností a pozitivním přístupem sloužit Kṛṣṇovi.

Zde uvedená událost je velice významná. V předchozím verši bylo řečeno: vinā mahat-pāda-rajo-'bhiṣekam — nikdo nemůže dosáhnout dokonalosti, aniž by si potřel hlavu prachem z lotosových nohou vznešeného oddaného. Následuje-li oddaný neustále pokyny duchovního mistra, poklesnutí nepřipadá v úvahu. Jakmile se však pošetilý žák snaží svého duchovního mistra překonat a zaujmout jeho místo, okamžitě poklesne. Yasya prasādād bhagavat-prasādo yasyāprasādān na gatiḥ kuto 'pi. Pokládá-li žák duchovního mistra za obyčejného člověka, ztrácí naději na další pokrok. Bharata Mahārāja žil sice velice strohým životem naplněným oddanou službou, ale když začal přehnaně lpět na jelínkovi, neobrátil se o radu na duchovního mistra. Vyvinul proto k jelínkovi silnou připoutanost, zapomněl na své duchovní povinnosti, a v důsledku toho poklesl.

V Bhagavad-gītě (2.40) je řečeno: svalpam apy asya dharmasya. Poklesnout z lidského života do zvířecího je nepochybně velký pád, ale v případě Bharaty Mahārāje či kteréhokoliv jiného oddaného nepřijde oddaná služba Pánu nikdy nazmar. Bhagavad-gītā (8.6) uvádí: yaṁ yaṁ vāpi smaran bhāvaṁ tyajaty ante kalevaram. V okamžiku smrti je řízením přírodních zákonů mysl pohroužená do určitých myšlenek. To může duši přivést do zvířecího života, ale pro oddaného neexistuje žádná ztráta. I když Bharata Mahārāja získal tělo jelena, nezapomněl na své postavení a dával dobrý si pozor, aby nezapomněl ani na příčinu svého poklesnutí. Výsledkem toho bylo, že dostal příležitost narodit se v rodině čistých brāhmaṇů. Jeho služba Pánu tedy nepřišla nikdy nazmar.

Aby se člověk osvobodil z hmotných pout, musí se vzdát společnosti světských lidí a přijmout společnost oddaných. Za tímto účelem je tedy popsán pozitivní a negativní proces. Díky společnosti oddaných člověk vyvíjí vědomí Kṛṣṇy, které v něm dříme. Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy dává tuto příležitost všem. Poskytujeme útočiště každému, kdo má vážný zájem o pokrok ve vědomí Kṛṣṇy. Zájemcům zajišťujeme celé zaopatření, aby mohli poklidně rozvíjet vědomí Kṛṣṇy a vrátit se domů, zpátky k Bohu, ještě v tomto životě.