Skip to main content
Knihovna » Śrīmad-Bhāgavatam » Zpěv první: Stvoření » KAPITOLA DESÁTÁ

Sloka 28

Text 28

Verš

Text

nūnaṁ vrata-snāna-hutādineśvaraḥ
samarcito hy asya gṛhīta-pāṇibhiḥ
pibanti yāḥ sakhy adharāmṛtaṁ muhur
vraja-striyaḥ sammumuhur yad-āśayāḥ
nūnaṁ vrata-snāna-hutādineśvaraḥ
samarcito hy asya gṛhīta-pāṇibhiḥ
pibanti yāḥ sakhy adharāmṛtaṁ muhur
vraja-striyaḥ sammumuhur yad-āśayāḥ

Synonyma

Synonyms

nūnam — jistě v předchozím životě; vrata — slib; snāna — koupel; huta — oběť v ohni; ādinā — tím vším; īśvaraḥ — Osobnost Božství; samarcitaḥ — dokonale uctívaný; hi — jistě; asya — Jeho; gṛhīta-pāṇibhiḥ — řádnými manželkami; pibanti — vychutnávají; yāḥ — ti, kdo; sakhi — ó přítelkyně; adhara-amṛtam — nektar z Jeho rtů; muhuḥ — znovu a znovu; vraja-striyaḥ — dívky z Vrajabhūmi; sammumuhuḥ — často omdlévaly; yat-āśayāḥ — v očekávání této přízně.

nūnam — certainly in the previous birth; vrata — vow; snāna — bath; huta — sacrifice in the fire; ādinā — by all these; īśvaraḥ — the Personality of Godhead; samarcitaḥ — perfectly worshiped; hi — certainly; asya — His; gṛhīta-pāṇibhiḥ — by the married wives; pibanti — relishes; yāḥ — those who; sakhi — O friend; adhara-amṛtam — the nectar from His lips; muhuḥ — again and again; vraja-striyaḥ — the damsels of Vrajabhūmi; sammumuhuḥ — often fainted; yat-āśayāḥ — expecting to be favored in that way.

Překlad

Translation

Ó přítelkyně, jen pomyslete na Jeho ženy, které přijal za manželky. Kolik musely složit slibů, provést očistných koupelí a ohňových obětí a jak dokonale musely uctívat Pána vesmíru, aby nyní mohly neustále vychutnávat nektar z Jeho rtů (polibky). Dívky z Vrajabhūmi často omdlévaly v pouhém očekávání takové přízně.

O friends, just think of His wives, whose hands He has accepted. How they must have undergone vows, baths, fire sacrifices and perfect worship of the Lord of the universe to constantly relish now the nectar from His lips [by kissing]. The damsels of Vrajabhūmi would often faint just by expecting such favors.

Význam

Purport

Náboženské rituály předepsané v písmech jsou určeny k tomu, aby očistily podmíněné duše od světských vlastností a připravily je tak k postupnému povýšení na úroveň transcendentální služby Nejvyššímu Pánu. Dosažení tohoto stupně čistého duchovního života je tou nejvyšší dokonalostí a tento stupeň se nazývá svarūpa neboli skutečná totožnost živé bytosti. Osvobození znamená obnovení této svarūpy. Živá bytost na dokonalé úrovni svarūpa poskytuje láskyplnou službu pěti druhů, z nichž jedním je mādhurya-rasa neboli nálada milostné lásky. Pán je vždy dokonalý Sám v Sobě a nikdy po ničem netouží. Aby však naplnil silnou lásku Svých oddaných, stává se pánem, přítelem, synem či manželem. Tato sloka hovoří o dvou skupinách oddaných Pána na úrovni milostné lásky. Jednou skupinou je svakīya, druhou je parakīya, a obě mají s Osobností Božství Kṛṣṇou vztah milostné lásky. Královny ve Dvārace byly svakīya neboli řádně provdané Pánovy manželky, ale dívky z Vraji byly mladými přítelkyněmi Pána v době, kdy byl ještě svobodný. Pán žil ve Vṛndāvanu do Svých šestnácti let a Jeho přátelské vztahy s dívkami ze sousedství spadaly do kategorie parakīya. Tyto dívky podstoupily stejně jako královny přísná pokání a dodržovaly sliby a koupele a prováděly oběti ohni, jak předepisují písma. Tyto rituály jako takové ovšem nejsou cílem samy o sobě a stejně tak plodonosné činy, rozvoj poznání či dokonalost mystických sil nejsou konečným cílem. Jsou to vše prostředky k dosažení nejvyšší úrovně zvané svarūpa — vykonávat přirozenou transcendentální službu Pánu. Každá živá bytost má své individuální postavení v jednom z pěti výše uvedených druhů vzájemného vztahu s Pánem, a v čisté duchovní podobě svarūpa se tento vztah projevuje bez hmotných sklonů. Polibky Pánových manželek či mladých přítelkyň, které chtěly, aby se Pán stal jejich snoubencem, nemají zvrácený světský charakter. Kdyby se jednalo o světské záležitosti, jistě by se jimi nezaobíral Śukadeva Gosvāmī, což je zcela osvobozená duše, a Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu by po zřeknutí se světského života neměl žádný zájem mít s těmito tématy cokoliv společného. Je to stupeň, kterého je možno dosáhnout po mnoha životech pokání.

Religious rites prescribed in the scriptures are meant to purify the mundane qualities of the conditioned souls to enable them to be gradually promoted to the stage of rendering transcendental service unto the Supreme Lord. Attainment of this stage of pure spiritual life is the highest perfection, and this stage is called svarūpa, or the factual identity of the living being. Liberation means renovation of this stage of svarūpa. In that perfect stage of svarūpa, the living being is established in five phases of loving service, one of which is the stage of mādhurya-rasa, or the humor of conjugal love. The Lord is always perfect in Himself, and thus He has no hankering for Himself. He, however, becomes a master, a friend, a son or a husband to fulfill the intense love of the devotee concerned. Herein two classes of devotees of the Lord are mentioned in the stage of conjugal love. One is svakīya, and the other is parakīya. Both of them are in conjugal love with the Personality of Godhead, Kṛṣṇa. The queens at Dvārakā were svakīya, or duly married wives, but the damsels of Vraja were young friends of the Lord while He was unmarried. The Lord stayed at Vṛndāvana till the age of sixteen, and His friendly relations with the neighboring girls were in terms of parakīya. These girls, as well as the queens, underwent severe penances by taking vows, bathing and offering sacrifices in the fire, as prescribed in the scriptures. The rites, as they are, are not an end in themselves, nor are fruitive action, culture of knowledge or perfection in mystic powers ends in themselves. They are all means to attain to the highest stage of svarūpa, to render constitutional transcendental service to the Lord. Each and every living being has his individual position in one of the above-mentioned five different kinds of reciprocating means with the Lord, and in one’s pure spiritual form of svarūpa the relation becomes manifest without mundane affinity. The kissing of the Lord, either by His wives or His young girlfriends who aspired to have the Lord as their fiance, is not of any mundane perverted quality. Had such things been mundane, a liberated soul like Śukadeva would not have taken the trouble to relish them, nor would Lord Śrī Caitanya Mahāprabhu have been inclined to participate in those subjects after renouncing worldly life. The stage is earned after many lives of penance.