Śrīmad-bhāgavatam 4.23.28

Lidé v tomto hmotném světě se věnují mnoha různým činnostem jen proto, aby dosáhli špetky smyslového požitku. Karmī se zabývají velice obtížnými činnostmi — otevírají obrovské továrny, staví rozlehlá velkoměsta, dělají velké vědecké objevy a podobně. Jinými slovy, pořádají velice nákladné oběti, aby se mohli přemístit na vyšší planetární systémy. Yogīni usilují o podobný cíl tak, že podstupují nezáživné praktiky mystické yogy. Jñānī se zase zabývají filozofickou spekulací, aby se osvobodili ze zajetí hmotné přírody. Tímto způsobem každý vykonává velice obtížné činnosti pro pouhé uspokojení smyslů. Všichni tito lidé usilují o smyslový požitek (neboli viṣaya), jelikož požadují určité prostředky pro hmotnou existenci. Výsledky těchto činností jsou však ve skutečnosti dočasné. Kṛṣṇa Samotný prohlašuje v Bhagavad-gītě (7.23): antavat tu phalaṁ teṣām — “Plody (těch, kdo uctívají polobohy) jsou omezené a dočasné.” Činnosti yogīnů, karmīch a jñānīch nesou pomíjivé plody. Navíc Kṛṣṇa říká: tad bhavaty alpa-medhasām — “Jsou určeny pouze pro méně inteligentní lidi.” Slovo viṣaya označuje smyslový požitek. Karmī otevřeně prohlašují, že chtějí požitek pro své smysly. Yogīni ho chtějí také, ale na vyšší úrovni. Jejich touhou je předvádět nějaké zázračné výsledky praktikování yogy, a proto se usilovně snaží stát menším než nejmenší nebo větším než největší, stvořit celou planetu, jako je Země, nebo se jako moderní vědci proslavit vynalézáním mnoha úžasných strojů. Jñānī také usilují o uspokojení svých smyslů, neboť chtějí splynout s Nejvyšším. Cílem všech těchto činností je tedy ve větší či menší míře smyslový požitek. Bhakty ovšem uspokojování smyslů nezajímá; jsou spokojeni, když mohou sloužit Bohu. Přestože jsou spokojeni v každé situaci, neexistuje nic, co by nemohli získat, jelikož jsou zaměstnáni výhradně službou Pánu.

Manželky polobohů odsoudily ty, kdo uspokojují své smysly, slovem vañcita, “podvedení”. Ti, kdo takto jednají, ve skutečnosti zabíjejí sami sebe (ātma-hā). Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (11.20.17) je uvedeno:

Když chce člověk přeplout velký oceán, potřebuje k tomu pevnou loď. Je řečeno, že tato lidská životní podoba je právě takovou lodí pro překonání oceánu nevědomosti. Je zde také možnost získat vedení dobrého navigátora, duchovního mistra, a milostí Kṛṣṇy se nám dostává příznivých větrů v podobě Kṛṣṇových pokynů. Lidské tělo je loď, pokyny Pána Kṛṣṇy jsou příznivé větry a duchovní mistr je navigátor, který dobře ví, jak napnout plachty, aby zachytily vítr, a jak kormidlovat loď k jejímu cíli. Pokud se však člověk nechopí této příležitosti, promarní výhodu své lidské životní podoby. Takto promarnit svůj čas a život je totéž jako spáchat sebevraždu.

Slovo labdhvāpavargyam je významné, protože podle Jīvy Gosvāmīho se āpavargyam neboli cesta osvobození nevztahuje na splynutí s neosobním Brahmanem, ale na sālokyādi-siddhi, což znamená dosažení planety, na které sídlí Nejvyšší Osobnost Božství. Existuje pět druhů osvobození a jeden se nazývá sāyujya-mukti neboli splynutí s Nejvyšším, s neosobní září Brahmanu. Jelikož ale z tohoto postavení můžeme znovu poklesnout do hmotného světa, Śrīla Jīva Gosvāmī prohlašuje, že naším jediným cílem v této lidské životní podobě má být návrat domů, zpátky k Bohu. Slova sa vañcitaḥ vyjadřují, že pokud někdo získal lidskou životní podobu, ale nepřipravuje se na návrat domů, zpátky k Bohu, je podvedený. Situace všech neoddaných, kteří se nechtějí vrátit k Bohu, je velice žalostná, neboť lidská životní podoba není určena k ničemu jinému než k vykonávání oddané služby.