ŚB 4.22.28

Duše pokrytá hmotnými touhami zároveň podléhá označením, které se vztahují k jejímu tělu. Pokládá se proto za zvíře, člověka, poloboha, ptáka a podobně. Falešné pojetí totožnosti, které je výsledkem falešného egoismu, ji ovlivňuje mnoha způsoby, a jelikož ji pokrývají iluzorní hmotné touhy, rozlišuje mezi hmotou a duchem. Když tohoto rozlišování zanechá, přestane pro ni rozdíl mezi hmotou a duší existovat. Pak je duše jediným vládnoucím činitelem. Dokud ji pokrývají hmotné touhy, považuje se za vládce a poživatele. Z tohoto důvodu jedná pro uspokojení smyslů a podléhá hmotným bolestem, štěstí a neštěstí. Když se však tohoto pojetí života zbaví, přestane označením podléhat a vidí vše jako duchovní, ve spojení s Nejvyšším Pánem. To vysvětluje Śrīla Rūpa Gosvāmī ve svém Bhakti-rasāmṛta-sindhu (1.2.255):

Osvobozenou osobu nepoutá nic hmotného, žádný smyslový požitek. Chápe, že vše je spojeno s Nejvyšším Pánem a vše je třeba zaměstnat ve službě Jemu. Ničeho se proto nezříká. Pro paramahaṁsu nepřipadá v úvahu se něčeho zříci, neboť ví, jak vše zaměstnat ve službě Pánu. Původně je vše duchovní; nic není hmotné. V Caitanya-caritāmṛtě (Madhya 8.274) je rovněž vysvětleno, že mahā-bhāgavata, vysoce pokročilý oddaný, nevidí nic jako hmotu:

Přestože vidí stromy, hory a jiné živé bytosti, které se pohybují z místa na místo, vnímá vše jako stvoření Nejvyššího Pána, a v tom smyslu vidí pouze stvořitele, a nikoliv stvořené. To znamená, že již nerozlišuje mezi stvořeným a stvořitelem. Ve všem vidí pouze Nejvyšší Osobnost Božství. Vidí Kṛṣṇu ve všem a vše v Kṛṣṇovi. To je skutečná jednota.