Śrīmad-bhāgavatam 4.20.27

Pán je zde osloven jako akhila-pūruṣottama, Nejvyšší Osobnost Božství, Pán celého stvoření. Puruṣa znamená “poživatel” a uttama znamená “nejlepší”. Ve vesmíru existují různé druhy puruṣů neboli poživatelů. Obecně je lze rozdělit do tří kategorií — na podmíněné, osvobozené a věčné. Ve Vedách je Nejvyšší Pán označen jako nejvyšší věčný mezi všemi věčnými (nityo nityānām). Jak Nejvyšší Osobnost Božství, tak živé bytosti jsou věční. Nejvyšší věční jsou viṣṇu-tattva — Pán Viṣṇu a Jeho expanze. Nitya se tedy vztahuje na Osobnost Božství, od Kṛṣṇy po Mahā-Viṣṇua, Nārāyaṇa a další Kṛṣṇovy expanze. Podle Brahma-saṁhity (rāmādi mūrtiṣu) existují milióny a miliardy expanzí Pána Viṣṇua, jako je Rāma, Nṛsiṁha, Varāha a další inkarnace. Ty všechny se nazývají věčné.

Slovo mukta označuje živé bytosti, které nikdy nepřicházejí do tohoto hmotného světa, a baddha je ten, kdo v hmotném světě žije téměř věčně. Těžce v něm zápasí, aby se zbavil trojího utrpení hmotné přírody a mohl si užívat života. Mukta je však již osvobozený a nikdy sem nepřichází. Pán Viṣṇu je pánem hmotného světa a nepřipadá v úvahu, že by Ho hmotná příroda ovládala. Proto je zde osloven jako pūruṣottama, nejlepší ze všech živých bytostí kategorií viṣṇu-tattva a jīva-tattva. Srovnávat Pána Viṣṇua a jīva-tattvu nebo je považovat za rovnocenné je tedy velký přestupek. Māyāvādští filozofové přisuzují jīvě a Nejvyššímu Pánovi rovnocenné postavení a považují je za totožné, ale to je největší přestupek proti lotosovým nohám Pána Viṣṇua.

Zde v hmotném světě máme praktickou zkušenost, že osobu ve vyšším postavení uctívá osoba v nižším postavení. Stejně tak pūruṣottamu, největšího, Nejvyšší Osobnost Božství, Kṛṣṇu neboli Pána Viṣṇua, ostatní vždy uctívají. Pṛthu Mahārāja se proto rozhodl sloužit Jeho lotosovým nohám. Pṛthu Mahārāja je sice považován za inkarnaci Pána Viṣṇua, ale nazývá se śaktyāveśa. Další významné slovo v tomto verši je guṇālayam, které označuje Viṣṇua jako útočiště všech transcendentálních vlastností. Podle māyāvādských filozofů je Absolutní Pravda nirguṇa (“bez vlastností”), což je ve shodě s impersonalistickým pohledem, ale Pán je ve skutečnosti útočištěm všech dobrých vlastností. Jednou z nejdůležitějších vlastností Pána je Jeho náklonnost ke Svým oddaným, pro kterou se nazývá bhakta-vatsala. Oddaní si neustále toužebně přejí sloužit lotosovým nohám Pána a také Pán si velice přeje přijímat láskyplnou službu od Svých oddaných. Při této výměně služby dochází k mnoha transcendentálním úkonům, které jsou označovány jako činnosti na úrovni transcendentálních vlastností. Mezi transcendentální vlastnosti Pána patří to, že je vševědoucí, všudypřítomný, všeprostupující, všemocný, příčina všech příčin, Absolutní Pravda, zdroj veškeré radosti a veškerého poznání, všepříznivý a podobně.

Pṛthu Mahārāja chtěl sloužit Pánu s bohyní štěstí, ale to neznamená, že byl na úrovni mādhurya-rasy. Bohyně štěstí slouží Pánu v rase manželské lásky (mādhurya). I když má místo na hrudi Pána, těší se jakožto oddaná ze služby Jeho lotosovým nohám. Pṛthu Mahārāja myslel pouze na Pánovy lotosové nohy, protože je na úrovni dāsya-rasy, služebnického vztahu k Pánu. Z dalšího verše se dozvíme, že bohyni štěstí považoval za vesmírnou matku (jagan-mātā). Nepřipadalo tedy v úvahu soutěžit s ní na úrovni mādhurya-rasy. Přesto se bál, že by se kvůli jeho službě Pánu mohla urazit. To poukazuje na skutečnost, že v absolutním světě spolu někdy služebníci ve službě Pánu soutěží. Jedná se však o soutěž bez zlomyslnosti. Když na Vaikuṇṭě některý oddaný vyniká ve službě Pánu, ostatní mu nezačnou jeho vynikající službu závidět, ale snaží se rovněž dosáhnout její úrovně.