Sloka 22
Text 22
Verš
Text
vitanvatājasya satīṁ smṛtiṁ hṛdi
sva-lakṣaṇā prādurabhūt kilāsyataḥ
sa me ṛṣīṇām ṛṣabhaḥ prasīdatām
vitanvatājasya satīṁ smṛtiṁ hṛdi
sva-lakṣaṇā prādurabhūt kilāsyataḥ
sa me ṛṣīṇām ṛṣabhaḥ prasīdatām
Synonyma
Synonyms
pracoditā — inspirován; yena — kým; purā — na počátku stvoření; sarasvatī — bohyně učenosti; vitanvatā — zvětšil; ajasya — Brahmy, první stvořené živé bytosti; satīm smṛtim — mocná paměť; hṛdi — v srdci; sva — ve svém; lakṣaṇā — zaměřený na; prādurabhūt — byl vytvořen; kila — jako kdyby; āsyataḥ — z úst; saḥ — on; me — se mnou; ṛṣīṇām — z učitelů; ṛṣabhaḥ — hlavní; prasīdatām — je spokojen.
pracoditā — inspired; yena — by whom; purā — in the beginning of creation; sarasvatī — the goddess of learning; vitanvatā — amplified; ajasya — of Brahmā, the first created living being; satīm smṛtim — potent memory; hṛdi — in the heart; sva — in his own; lakṣaṇā — aiming at; prādurabhūt — was generated; kila — as if; āsyataḥ — from the mouth; saḥ — he; me — unto me; ṛṣīṇām — of the teachers; ṛṣabhaḥ — the chief; prasīdatām — be pleased.
Překlad
Translation
Kéž je Pán, který na počátku stvoření probudil poznání Brahmy z nitra jeho srdce a inspiroval ho úplnými poznatky o stvoření a o Sobě Samotném a který se zdánlivě zjevil z Brahmových úst, kéž je se mnou spokojen.
May the Lord, who in the beginning of the creation amplified the potent knowledge of Brahmā from within his heart and inspired him with full knowledge of creation and of His own Self, and who appeared to be generated from the mouth of Brahmā, be pleased with me.
Význam
Purport
Jak jsme již rozebírali, Pán je Nadduší všech živých bytostí Brahmou počínaje a bezvýznamným mravencem konče, a uděluje všem potřebné poznání. Každá živá bytost má kapacitu na to, aby od Pána dostala padesát šedesátičtvrtin neboli sedmdesát osm procent plného poznání, které lze získat. Jelikož je svojí povahou pouze částí Pána, není schopna přijmout veškeré Jeho poznání. V podmíněném stavu je živá bytost nucena na vše zapomenout při výměně těla, které se říká smrt. Její poznání je však znovu oživeno inspirací z nitra jejího srdce, a tomu se pak říká probuzení poznání, neboť to lze přirovnat k probuzení ze spánku či bezvědomí. Toto probouzení poznání je zcela pod vládou Pána, a proto se u různých lidí setkáváme s různým stupněm poznání. Probuzení poznání neprobíhá automaticky a není výsledkem žádných hmotných interakcí. Uskutečňuje ho Pán Samotný a On je jeho zdrojem (dhiyāṁ patiḥ), neboť i na Brahmu se vztahuje tento zákon Nejvyššího stvořitele. Na počátku stvoření se Brahmā narodil jako první, bez otce a matky, protože před ním žádné jiné živé bytosti neexistovaly. Narodil se na lotosu, který vyrůstá z pupku Garbhodakaśāyī Viṣṇua, a proto je zván Aja. Tento Brahmā neboli Aja je také živá bytost, jedna z částí Pána, ale jelikož je zbožným oddaným, Pán ho inspiruje k tomu, aby pokračoval v Jeho díle a dále tvořil s využitím hmotné přírody. Hmotná příroda i Brahmā jsou tedy zcela závislí na Pánovi. Materialističtí vědci mohou pouze sledovat reakce hmotné přírody, aniž by chápali, jak jsou tyto děje ovládány, stejně jako dítě pozoruje působení elektřiny a neví nic o technikovi v elektrárně. Tato nedokonalost materialistického vědce plyne z omezenosti jeho poznání. Védské poznání bylo nejprve vloženo do srdce Brahmy a může se zdát, že on je jeho původcem. Brahmā je mluvčím védské moudrosti, ale přijal toto transcendentální poznání tak, jak sestupovalo od Pána a jak ho k tomu Pán inspiroval. Vedy se proto nazývají apauruṣeya neboli “to, co nepřinesla žádná stvořená bytost”. Pán existoval i před stvořením (nārāyaṇaḥ paro 'vyaktāt), a proto slova, která pronesl, jsou vibracemi transcendentálního zvuku. Existuje propastný rozdíl mezi dvěma kvalitami zvuku, prākṛta a aprākṛta. Fyzikové se zabývají pouze zvukem prākṛta neboli zvukem vznikajícím v hmotném světě, a proto musíme vědět, že zvuk Ved, zapsaný v symbolických značkách, nemůže chápat nikdo ve vesmíru, dokud není inspirován vibracemi nadpřirozeného zvuku (aprākṛta), který sestupuje prostřednictvím učednické posloupnosti od Pána k Brahmovi, od Brahmy k Nāradovi, od Nārady k Vyāsovi atd. Žádný světský učenec nemůže přeložit nebo vysvětlit skutečný význam védských manter. Nikdo je nemůže pochopit, dokud ho neinspiruje a nezasvětí autorizovaný duchovní mistr. Původní duchovní mistr je Pán Samotný a Jeho pokyny sestupují prostřednictvím parampary, jak je jasně řečeno ve čtvrté kapitole Bhagavad-gīty. Dokud člověk nepřijme transcendentální poznání od autorizované parampary, je všechno jeho snažení považováno za zbytečné (viphalā matāḥ) bez ohledu na to, jak důležitou roli hraje v rozvoji materialistického umění či vědy.
As we have already discussed hereinbefore, the Lord, as the Supersoul of all living beings from Brahmā to the insignificant ant, endows all with the required knowledge potent in every living being. A living being is sufficiently potent to possess knowledge from the Lord in the proportion of fifty sixty-fourths, or seventy-eight percent of the full knowledge acquirable. Since the living being is constitutionally part and parcel of the Lord, he is unable to assimilate all the knowledge that the Lord possesses Himself. In the conditioned state, the living being is subject to forgetting everything after a change of body, known as death. This potent knowledge is again inspired by the Lord from within the heart of every living being, and it is known as the awakening of knowledge, for it is comparable to awakening from sleep or unconsciousness. This awakening of knowledge is under the full control of the Lord, and therefore we find in the practical world different grades of knowledge in different persons. This awakening of knowledge is neither an automatic nor a material interaction. The supply source is the Lord Himself (dhiyāṁ patiḥ), for even Brahmā is also subject to this regulation of the supreme creator. In the beginning of the creation, Brahmā is born first without any father and mother because before Brahmā there were no other living beings. Brahmā is born from the lotus which grows from the abdomen of the Garbhodakaśāyī Viṣṇu, and therefore he is known as Aja. This Brahmā, or Aja, is also a living being, part and parcel of the Lord, but being the most pious devotee of the Lord, Brahmā is inspired by the Lord to create, subsequent to the main creation by the Lord, through the agency of material nature. Therefore neither the material nature nor Brahmā is independent of the Lord. The material scientists can merely observe the reactions of the material nature without understanding the direction behind such activities, as a child can see the action of electricity without any knowledge of the powerhouse engineer. This imperfect knowledge of the material scientist is due to a poor fund of knowledge. The Vedic knowledge was therefore first impregnated within Brahmā, and it appears that Brahmā distributed the Vedic knowledge. Brahmā is undoubtedly the speaker of the Vedic knowledge, but actually he was inspired by the Lord to receive such transcendental knowledge, as it directly descends from the Lord. The Vedas are therefore called apauruṣeya, or not imparted by any created being. Before the creation the Lord was there (nārāyaṇaḥ paro ’vyaktāt), and therefore the words spoken by the Lord are vibrations of transcendental sound. There is a gulf of difference between the two qualities of sound, namely prākṛta and aprākṛta. The physicist can deal only with the prākṛta sound, or sound vibrated in the material sky, and therefore we must know that the Vedic sounds recorded in symbolic expressions cannot be understood by anyone within the universe unless and until one is inspired by the vibration of supernatural (aprākṛta) sound, which descends in the chain of disciplic succession from the Lord to Brahmā, from Brahmā to Nārada, from Nārada to Vyāsa and so on. No mundane scholar can translate or reveal the true import of the Vedic mantras (hymns). They cannot be understood unless one is inspired or initiated by the authorized spiritual master. The original spiritual master is the Lord Himself, and the succession comes down through the sources of paramparā, as clearly stated in the Fourth Chapter of the Bhagavad-gītā. So unless one receives the transcendental knowledge from the authorized paramparā, one should be considered useless (niṣphalā matāḥ), even though one may be greatly qualified in the mundane advancements of arts or science.
Śukadeva Gosvāmī se modlí k Pánovi, aby díky Jeho inspiraci mohl správně vysvětlit průběh tvoření, na který se tázal Mahārāja Parīkṣit. Duchovní mistr není spekulant, který by si vymýšlel vlastní teorie jako materialističtí učenci, ale je śrotriyaṁ brahma-niṣṭham.
Śukadeva Gosvāmī is praying to the Lord, by dint of being inspired from within by the Lord, so that he could rightly explain the facts and figures of creation as inquired by Mahārāja Parīkṣit. A spiritual master is not a theoretical speculator, like the mundane scholar, but is śrotriyaṁ brahma-niṣṭham.