CC Antya 5.45-46

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura to komentuje takto: „Každý, kdo má vážný sklon naslouchat s velkou vírou a transcendentální, duchovně inspirovanou myslí o zábavách Kṛṣṇova tance rāsa, jak je popisuje Śrīmad-Bhāgavatam, se okamžitě zbaví chtivých tužeb, jež se přirozeně nacházejí v srdci materialistického člověka.“

Pokud čistý vaiṣṇava hovoří na téma Śrīmad-Bhāgavatamu a další čistý vaiṣṇava této realizované duši naslouchá, žijí oba v transcendentálním světě, kde se jich znečištění kvalitami hmotné přírody nemůže dotknout. Jelikož jsou mluvčí i posluchač zbaveni znečištění kvalitami přírody, jsou neochvějně pohrouženi v transcendentální mentalitě, kdy vědí, že jejich postavením na transcendentální úrovni je sloužit Nejvyššímu Pánu. Skupina lidí známá jako prākṛta-sahajiyové považuje transcendentální zábavy Pána Kṛṣṇy za něco, jako jsou vztahy muže a ženy na hmotné úrovni, a představují si, že jim naslouchání o rāsa-līle pomůže oslabit chtivé touhy v jejich nemocných srdcích. Protože však nenásledují usměrňující zásady, a dokonce porušují i obvyklé morální zásady, jejich rozjímání o rāsa-līle je zbytečnou snahou, která někdy vede k tomu, že začnou jednání gopī a Pána Kṛṣṇy napodobovat. Aby tyto návyky prākṛta-sahajiyů zakázal, vyloučil Śrī Caitanya Mahāprabhu jejich hmotnou inteligenci použitím slova viśvāsa („víra“). Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (10.33.30) Śrīla Śukadeva Gosvāmī říká:

„Ten, kdo není Nejvyšší Osobnost Božství, by nikdy, ani v mysli neměl napodobovat Kṛṣṇovu transcendentální rāsa-līlu. Pokud to někdo z nevědomosti dělá, bude zničen, jako kdyby chtěl napodobovat Pána Śivu, který vypil jed vytvořený z oceánu.“