Toto je citát ze Śrīmad-Bhāgavatamu (1.2.8).

Divadelní hra, kterou Rāmānanda Rāya s těmito dvěma děvčaty nacvičoval, je známá hra Jagannātha-vallabha-nāṭaka. Její písně a tance byly určeny pro potěšení Pána Jagannātha. Rāmānanda Rāya proto osobně učil, jak v této hře zpívat a tančit.

Śrīla Bhaktivinoda Ṭhākura ve své Amṛta-pravāha-bhāṣyi píše: „Śrīla Rāmānanda Rāya složil divadelní hru s názvem Jagannātha-vallabha-nāṭaka a zaměstnal dvě mladé dívky, jejichž povoláním bylo tančit a zpívat, aby ztvárnily myšlenky této hry. Takovým dívkám se říká deva-dāsī a jsou dodnes zaměstnávány v Jagannāthově chrámu, kde se jim říká māhārī. Śrī Rāmānanda Rāya zaměstnal dvě takové dívky, a protože měly hrát role gopī, učil je, jak se vcítit do myšlenek gopī. Gopī jsou úctyhodné osobnosti, a Rāmānanda Rāya, který obě dívky považoval za gopī a sebe za jejich služebnou, jim proto sloužil tím, že jejich těla masíroval olejem, aby je důkladně očistil. Protože Rāmānanda Rāya vždy jednal v postavení služebnice gopī, bylo jeho nacvičování s dívkami na duchovní úrovni.“

Při službě dívkám u Rāmānandy Rāye nepřipadal v úvahu smyslový požitek, a tak jeho mysl zůstávala klidná a jeho tělo beze změny. To se však nedá napodobovat, a jak vysvětlí Śrī Caitanya Mahāprabhu později, nikdo jiný než Rāmānanda Rāya takovou mentalitu nemůže mít. Příklad Śrī Rāmānandy Rāye je opravdu výjimečný. Tento popis předkládá autor Śrī Caitanya-caritāmṛty proto, že takového postavení lze dosáhnout dokonalou oddanou službou. Tomuto tématu je však třeba velmi vážně porozumět a nikdy se nesnažit tyto činnosti napodobovat.

To, jak Rāmānanda Rāya pro potěšení Kṛṣṇy slouží gopīm, je čistě záležitostí duchovního světa. Dokud osoba nesetrvává plně v duchovní atmosféře, je pro ni krajně obtížné činnosti Rāmānandy Rāye pochopit.

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura to komentuje takto: „Každý, kdo má vážný sklon naslouchat s velkou vírou a transcendentální, duchovně inspirovanou myslí o zábavách Kṛṣṇova tance rāsa, jak je popisuje Śrīmad-Bhāgavatam, se okamžitě zbaví chtivých tužeb, jež se přirozeně nacházejí v srdci materialistického člověka.“

Pokud čistý vaiṣṇava hovoří na téma Śrīmad-Bhāgavatamu a další čistý vaiṣṇava této realizované duši naslouchá, žijí oba v transcendentálním světě, kde se jich znečištění kvalitami hmotné přírody nemůže dotknout. Jelikož jsou mluvčí i posluchač zbaveni znečištění kvalitami přírody, jsou neochvějně pohrouženi v transcendentální mentalitě, kdy vědí, že jejich postavením na transcendentální úrovni je sloužit Nejvyššímu Pánu. Skupina lidí známá jako prākṛta-sahajiyové považuje transcendentální zábavy Pána Kṛṣṇy za něco, jako jsou vztahy muže a ženy na hmotné úrovni, a představují si, že jim naslouchání o rāsa-līle pomůže oslabit chtivé touhy v jejich nemocných srdcích. Protože však nenásledují usměrňující zásady, a dokonce porušují i obvyklé morální zásady, jejich rozjímání o rāsa-līle je zbytečnou snahou, která někdy vede k tomu, že začnou jednání gopī a Pána Kṛṣṇy napodobovat. Aby tyto návyky prākṛta-sahajiyů zakázal, vyloučil Śrī Caitanya Mahāprabhu jejich hmotnou inteligenci použitím slova viśvāsa („víra“). Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (10.33.30) Śrīla Śukadeva Gosvāmī říká:

„Ten, kdo není Nejvyšší Osobnost Božství, by nikdy, ani v mysli neměl napodobovat Kṛṣṇovu transcendentální rāsa-līlu. Pokud to někdo z nevědomosti dělá, bude zničen, jako kdyby chtěl napodobovat Pána Śivu, který vypil jed vytvořený z oceánu.“

Všechny činnosti Pána Kṛṣṇy jsou transcendentální a gopī také zaujímají transcendentální postavení. Pokud tedy někdo činnostem gopī a Pána Kṛṣṇy s vážností porozumí, bude zcela jistě osvobozen od připoutanosti ke hmotě. Potom již není možné, aby se probudily chtivé touhy.

Guru neboli duchovní mistr nesmí být nikdy považován za obyčejnou živou bytost (guruṣu nara-matiḥ). Poté, co k němu Rāmānanda Rāya promluvil, Pradyumna Miśra pochopil, že Rāmānanda Rāya není obyčejná lidská bytost. Duchovně pokročilá osoba zmocněná jednat jako duchovní mistr, mluví tak, jak jí zevnitř diktuje Nejvyšší Pán, a proto to není ona, kdo mluví. Jinak řečeno, když tedy čistý oddaný nebo duchovní mistr hovoří, je třeba to, co říká, brát jako přímé výroky Nejvyšší Osobnosti Božství v systému guru-parampary.

Śrī Rāmānanda Rāya navenek vypadal jako gṛhastha pod vlivem vnější hmotné energie, a ne jako sebeovládnutý brahmacārī, vānaprastha nebo sannyāsī. Gṛhasthové (ženatí lidé), kteří jsou ovlivněni vnější energií, vstupují do manželského svazku za účelem smyslového požitku. Vaiṣṇava na transcendentální úrovni však nepodléhá vlivu smyslů podmíněných Pánovu hmotnému zákonu šesti tělesných změn (kāma, krodha, lobha, moha, mada a mātsarya), i když hraje roli gṛhasthy. Śrīla Rāmānanda Rāya jednal jako gṛhastha a byl považován za obyčejného člověka orientovaného na peníze, ale přesto byl neustále pohroužený v transcendentálních zábavách Pána Kṛṣṇy. S duchovně zaměřenou myslí se tak zajímal pouze o témata o Kṛṣṇovi. Rāmānanda Rāya nepatřil mezi neosobní māyāvādī nebo materialistické logiky, kteří se staví proti zásadám transcendentálních zábav Pána Kṛṣṇy. A protože se duchovně nacházel ve stavu odříkavého života, byl schopen svou duchovní mocí učinit z písku zlato neboli pozvednout člověka z hmotné úrovně na duchovní.

Pokud je někdo velkým znalcem Vedānta-sūtry, je známý jako paṇḍita neboli učenec. Tato kvalifikace je obvykle přisuzována brāhmaṇům a sannyāsīm. Sannyās neboli stav odříkání je pro brāhmaṇu, příslušníka nejvyšší ze čtyř vareṇ (brāhmaṇa, kṣatriya, vaiśya a śūdra), nejvznešenějším postavením. Podle veřejného názoru je autoritou na védskou literaturu ten, kdo se narodil v rodině brāhmaṇů, byl náležitě očištěn očistnými procesy a řádně zasvěcen duchovním mistrem. Pokud je potom takové osobě udělen sannyās, zaujme nejpřednější postavení. Brāhmaṇa má být duchovním mistrem ostatních tří vareṅ, jmenovitě kṣatriyů, vaiśyů a śūdrů, ale sannyāsī je duchovním mistrem i pro vznešené brāhmaṇy.

Brāhmaṇové a sannyāsī jsou obyčejně na svoje duchovní postavení velmi pyšní. Aby tedy Śrī Caitanya Mahāprabhu zničil jejich pýchu, kázal vědomí Kṛṣṇy skrze Rāmānandu Rāye, který nebyl ve stavu odříkání ani se nenarodil jako brāhmaṇa. Śrī Rāmānanda Rāya byl dokonce gṛhastha z třídy śūdrů, ale Śrī Caitanya Mahāprabhu přesto zařídil, aby se stal učitelem Pradyumny Miśry, vysoce kvalifikovaného brāhmaṇy zrozeného v brāhmaṇské rodině. Pokyny od Śrī Rāmānandy Rāye přijímal dokonce i Śrī Caitanya Mahāprabhu, přestože sám byl ve stavu odříkání. Śrī Caitanya Mahāprabhu tak projevil svůj majestát skrze Śrī Rāmānandu Rāye. To je zvláštní význam této události.

Podle filosofie Śrī Caitanyi Mahāprabhua, kterou je yei kṛṣṇa-tattva-vettā, sei`guru' haya, se může stát duchovním mistrem každý, kdo zná vědu o Kṛṣṇovi, aniž by musel být brāhmaṇa či sannyāsī. Obyčejní lidé nechápou podstatu śāster, ani čistý charakter, chování a schopnosti těch, kdo přísně následují zásady dané Śrī Caitanyou Mahāprabhuem. Toto hnutí pro vědomí Kṛṣṇy vytváří čisté, vznešené vaiṣṇavy dokonce i z těch, kdo se narodili v rodinách považovaných za nižší, než jsou rodiny śūdrů. To je důkazem toho, že vaiṣṇava může přijít na svět v jakékoliv rodině, což potvrzuje Śrīmad-Bhāgavatam (2.4.18):

„Kirātové, Hūṇové, Āndhrové, Pulindové, Pulkaśové, Ābhīrové, Śumbhové, Yavanové, členové ras Khasů i jiní lidé propadlí hříšným činnostem mohou být díky svrchované moci Pána očištěni, když přijmou útočiště u Jeho oddaných. S úctou se Mu proto klaním.“ Milostí Nejvyššího Pána Viṣṇua může být kdokoliv zcela očištěn, stát se kazatelem vědomí Kṛṣṇy a duchovním mistrem celého světa. Tento princip uznává veškerá védská literatura. Z autoritativních śāster lze citovat důkazy, které ukazují, jak se může člověk nízkého původu stát duchovním mistrem celého světa. Śrī Caitanya Mahāprabhu je považován za nejvelkodušnější osobnost, protože každému, kdo se kvalifikuje tím, že se stane Jeho upřímným služebníkem, rozdává skutečnou esenci védských písem.

Ve své Amṛta-pravāha-bhāṣyi Śrīla Bhaktivinoda Ṭhākura říká, že sannyāsī v Śaṅkarācāryově posloupnosti si o sobě vždy myslí, že již vykonali veškeré povinnosti brāhmaṇů, a že když navíc pochopili podstatu Vedānta-sūtry, jsou přirozeně duchovními mistry celé společnosti. Podobně uvažují i ti, kdo se narodili v rodinách brāhmaṇů. Myslí si, že jen oni se mohou stát duchovními mistry společnosti, protože vykonávají obřady doporučené Védami a následují zásady smṛti. Tito vysoce urození brāhmaṇové si myslí, že se člověk nemůže stát duchovním mistrem a učit Absolutní Pravdu, dokud se nenarodí v brāhmaṇské rodině. Protože chtěl Śrī Caitanya Mahāprabhu zničit pýchu těchto rodilých brāhmaṇů a māyāvādských sannyāsīch, dokázal, že osoba jako Rāmānanda Rāya se může stát duchovním mistrem i tak urozených osobností, jako byl On sám a Pradyumna Miśra, přestože se Rāmānanda narodil v rodině śūdrů a setrvával v gṛhastha-āśramu. Tento princip vaiṣṇavské školy lze z učení Śrī Caitanyi Mahāprabhua jasně vidět. Ten, kdo ví, co je duchovní a co hmotné, a neochvějně setrvává v duchovním postavení, může být jagad-guruem neboli duchovním mistrem celého světa. Nikdo se jagad-guruem nestane jen proto, že to o sobě prohlašuje, aniž by znal základní principy toho, jak se jagad-guruem stát. I ti, kdo nevědí, kdo jagad-guru je, a nikdy nemluví s jinými lidmi, se stávají namyšlenými sannyāsīmi a prohlašují se za jagad-guruy. To se Śrī Caitanyovi Mahāprabhuovi nelíbilo. Jagad-guruem se může stát každý, kdo zná vědu o Kṛṣṇovi a je naprosto způsobilý pro duchovní život. Śrī Caitanya Mahāprabhu se tedy osobně učil od Śrī Rāmānandy Rāye a také za ním pro poučení poslal urozeného brāhmaṇu Pradyumnu Miśru.

Účelem zábav Śrī Caitanyi Mahāprabhua je zaplavit tři světy nektarem. Jak toho lze docílit, ukázal Śrīla Raghunātha dāsa Gosvāmī a později Ṭhākura Narottama dāsa a Śyāmānanda Gosvāmī, kteří představovali milost Śrī Caitanyi Mahāprabhua. Nyní ta samá milost zaplavuje celý svět v podobě hnutí pro vědomí Kṛṣṇy. Současné hnutí pro vědomí Kṛṣṇy se neliší od zábav Śrī Caitanyi Mahāprabhua, které prováděl, když zde byl osobně přítomný, protože jsou zcela jistě následovány stejné zásady a vykonávány stejné činnosti.

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura cituje z díla Bhakti-rasāmṛta-sindhu (Uttara-vibhāgy, deváté vlny, 1–3, 33, 38 a 41):

„Náladu, která se dočasně zdá být transcendentální, ale je v rozporu s již dříve popsanými náladami a schází jí některé z nezbytných projevů dané nálady, nazývají pokročilí oddaní, kteří vědí, jak si transcendentální nálady vychutnávat, rasābhāsa neboli přesahující nálada. Tyto nálady se nazývají uparasa (nižší nálady), anurasa (napodobeniny transcendentálních nálad) a aparasa (protichůdné transcendentální nálady). Překrývání transcendentálních nálad se tedy popisuje jako překrytí prvního, druhého či třetího stupně. Pokud je dvanáct nálad, jako je neutralita, služebnictví a přátelství, charakterizováno protichůdnými extázemi kategorie sthāyi-bhāva, vibhāva a anubhāva, jsou známé jako uparasy neboli nižší nálady. Pokud oddaní nebo nálady, jež se přímo nepojí s Kṛṣṇou a oddanou službou v extázi lásky, vytvoří sedm nepřímých transcendentálních nálad a suchou neutrální náladu, říká se jim anurasa neboli napodobeniny nálad. Pokud je Kṛṣṇa objektem a nepřátelé, kteří k Němu cítí odpor, jsou sídlem nálady smíchu, výsledným pocitům se říká aparasa neboli protichůdné nálady. Odborníci na rozlišování jednotlivých nálad některé překrývající se nálady (rasābhāsy) někdy uznávají jako rasy, protože jsou příjemné a chutné.“ Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura říká: paraspara-vairayor yadi yogas tadā rasābhāsaḥ – „Pokud se překrývají dvě protichůdné transcendentální nálady, vytvářejí rasābhāsu neboli překrývání transcendentálních nálad.“

Yadvā-tadvā kavi se vztahuje na každého, kdo píše poezii, aniž by věděl, jak se to dělá. Psát poezii, a zvláště poezii týkající se vaiṣṇavských závěrů, je nesmírně těžké. Pokud někdo píše poezii bez patřičných znalostí, je velmi pravděpodobné, že se nálady budou překrývat. V tom případě ji žádný učený či pokročilý vaiṣṇava nebude chtít poslouchat.

Grāmya-kavi je básník nebo autor románů či jiné beletrie pojednávající pouze o vztazích mezi mužem a ženou. Vidagdha-ātmīya-vākya však označuje slova napsaná oddaným, který zcela porozuměl čisté oddané službě. Tito oddaní, následující systém parampary, jsou někdy popsáni jako sajātīyāśaya-snigdha neboli „ti, kdo přinášejí radost stejnému druhu lidí“. Jedině od těchto oddaných přijímají oddaní poezii a jiná díla s velkou radostí.

Śarīrī je ten, kdo vlastní śarīru neboli tělo. V Bhagavad-gītě (2.13) se uvádí:

„Tak jako vtělená duše postupně přechází v tomto těle z dětství do mládí a do stáří, přechází také v okamžiku smrti do jiného těla. Moudrý člověk se touto změnou nenechá zmást.“ Pro obyčejnou živou bytost ve stavu hmotné existence je rozdíl mezi tělem a jeho vlastníkem. Ve stavu duchovní existence však žádný takový rozdíl není, protože tělo je sám vlastník a vlastník je samotné tělo. V duchovní existenci musí být vše duchovní. Proto tam mezi tělem a jeho vlastníkem není rozdíl.

Pokud si někdo myslí, že podoba Pána Jagannātha je modla ze dřeva, okamžitě do svého života přivolá neštěstí. Padma Purāṇa říká: arcye viṣṇau śilā-dhīḥ...yasya vā nārakī saḥ – „Každý, kdo považuje Božstvo v chrámu za výtvor z kamene či dřeva, je obyvatelem pekla.“ Zavržen je proto rouhač, který si myslí, že tělo Pána Jagannātha je výtvor z hmoty, a dělá rozdíl mezi tělem a duší Pána Jagannātha. Čistý oddaný, znalý vědy o vědomí Kṛṣṇy, žádný rozdíl mezi tělem a duší Pána Jagannātha nedělá. Ví, že jsou jedno a totéž, stejně jako Pán Kṛṣṇa a Jeho duše. Ten, kdo má oči očištěné oddanou službou vykonávanou na duchovní úrovni, může opravdu vidět, že Pán Jagannātha a Jeho tělo jsou zcela duchovní. Pokročilý oddaný proto nevidí uctívané Božstvo jako duši uvnitř těla, jako je tomu v případě obyčejných lidských bytostí. Mezi tělem a duší Pána Jagannātha není rozdíl, protože Pán Jagannātha je sac-cid-ānanda-vigraha, stejně jako je sac-cid-ānanda-vigraha i Kṛṣṇovo tělo. Mezi Pánem Jagannāthem a Śrī Caitanyou Mahāprabhuem ve skutečnosti není žádný rozdíl, ale nevědomý básník z Bengálska vztáhl na tělo Pána Śrī Jagannātha hmotné rozlišování.

V Upaniṣadách se uvádí: yathāgner visphuliṅgā vyuccarant   – živé bytosti jsou jako jiskry a Pán, Nejvyšší Osobnost Božství, je považován za původní velký oheň. Po vyslechnutí tohoto poselství Véd (śruti-vākya) bychom měli pochopit rozdíl mezi Nejvyšším Pánem Kṛṣṇou a živými bytostmi. Ten, kdo podléhá vládě vnější energie, však tento rozdíl nechápe. Nechápe, že Nejvyšší Osoba je původním velkým ohněm, kdežto živé bytosti jsou pouhými malými dílčími částmi této Nejvyšší Osobnosti Božství. Kṛṣṇa říká v Bhagavad-gītě (15.7):

„Živé bytosti v tomto podmíněném světě jsou Mé věčné dílčí části. Jelikož žijí podmíněným životem, svádějí těžký boj se šesti smysly, mezi něž patří i mysl.“

Mezi tělem a duší hmotně žijící živé bytosti rozdíl je, ale mezi těly a dušemi Śrī Caitanyi Mahāprabhua a Pána Jagannātha rozdíl není, protože Oni nemají hmotná těla. Na duchovní úrovni jsou tělo a duše totéž; není mezi nimi rozdíl. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (1.11.38) se uvádí:

„Taková je božskost Osobnosti Božství. Pána neovlivňují kvality hmotné přírody, ani když je s nimi ve styku. Podobně nejsou hmotnými kvalitami ovlivněni oddaní, kteří u Něho přijali útočiště.“ Nejvyšší Pán, Osobnost Božství Kṛṣṇa, není třemi kvalitami hmotné přírody ovlivněn, a ani Jeho oddané neznečišťuje vliv vnější energie, protože jsou zaměstnáni službou Pánu. Zduchovněné je dokonce i samotné tělo oddaného, stejně jako železná tyč umístěná do ohně nabývá vlastnosti ohně, protože se rozžhaví do ruda a okamžitě spálí vše, čeho se dotkne. Bengálský básník se tedy dopustil velkého přestupku tím, že považoval tělo Pána Jagannātha a Pána Jagannātha, Nejvyšší Osobnost Božství, za dvě různé entity, hmotnou a duchovní, jako kdyby Pán byl obyčejnou živou bytostí. Pán je za všech okolností vládcem hmotné energie, a proto není odsouzen k pokrytí hmotnou energií jako obyčejná živá bytost.

Podle Svarūpy Dāmodara Gosvāmīho byl brāhmaṇský básník z Bengálska rouhačem, protože se pokusil popisovat Absolutní Pravdu, aniž by o Ní měl poznání. Bengálský básník urazil jak Śrī Caitanyu Mahāprabhua, tak Pána Jagannātha, protože dělal rozdíl mezi tělem Pána Jagannātha a Jeho duší a protože naznačil, že Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu se liší od Pána Jagannātha. A-tattva-jña označuje toho, kdo nemá poznání o Absolutní Pravdě nebo kdo uctívá své vlastní tělo jako Nejvyšší Osobnost Božství. Pokud ahaṅgrahopāsaka-māyāvādī, člověk zaměstnaný plodonosnými činnostmi nebo člověk zajímající se pouze o uspokojování smyslů popisují Absolutní Pravdu, okamžitě se stávají rouhači.

Pokud někdo dělá rozdíl mezi tělem a duší Nejvyšší Osobnosti Božství, stává se okamžitě rouhačem. Jelikož jsou živé bytosti v hmotném světě obvykle pokryté hmotnými těly, nemohou být tělo a duše obyčejné lidské bytosti totožné. Nejvyšší Pán udílí plody činností, protože je Pánem výsledků plodonosného jednání. Je také příčinou všech příčin a vládcem hmotné energie. Proto je Nejvyšší. Obyčejná živá bytost však ve svém stavu hmotného podmínění zakouší výsledky svých vlastních plodonosných činností, a tak upadá pod jejich vliv. Dokonce i na osvobozené úrovni brahma-bhūta se věnuje službě Pánu. Mezi obyčejnými živými bytostmi a Nejvyšším Pánem je proto rozdíl. Karmī a jñānī, kteří tyto rozdíly přehlížejí, se dopouštějí přestupku vůči lotosovým nohám Nejvyšší Osobnosti Božství.

Obyčejná živá bytost má sklon podléhat vládě hmotné energie, kdežto Nejvyšší Pán, Osobnost Božství – Śrī Caitanya Mahāprabhu, Pán Kṛṣṇa nebo Pán Jagannātha – je vždy Pánem hmotné energie, a proto nikdy není podřízený jejímu vlivu. Nejvyšší Osobnost Božství má neomezenou duchovní totožnost, která se nikdy nedělí, kdežto vědomí živé bytosti je omezené a částečné. Živé bytosti jsou věčně dílčími částmi Nejvyšší Osobnosti Božství (mamaivāṁśo jīva-loke jīva-bhūtaḥ sanātanaḥ). Představa, že jsou v podmíněném stavu pokryté hmotnou energií, ale po vysvobození z jejího vlivu se stávají totožnými s Nejvyšší Osobností Božství, není pravdivá, a je urážkou.

Māyāvādští hlupáci si myslí, že když Nejvyšší Osobnost Božství sestoupí do hmotného světa, přijímá hmotné tělo. Vaiṣṇava však dobře ví, že u Kṛṣṇy, Pána Jagannātha nebo Śrī Caitanyi Mahāprabhua není rozdíl mezi tělem a duší, jako je tomu u obyčejných lidských bytostí. Pán si ponechává svou duchovní totožnost i v hmotném světě; proto Pán Kṛṣṇa projevil veškerý svůj majestát dokonce i v dětském těle. Mezi Kṛṣṇovým tělem a duší není rozdíl; Kṛṣṇa je se svým tělem vždy totožný, ať je to tělo dítěte či mladíka. I když vypadá jako obyčejná lidská bytost, není nikdy podřízený zákonům tohoto hmotného světa. Je svarāṭ neboli naprosto nezávislý. Může se objevit v hmotném světě, ale nemá hmotné tělo, přestože urážlivé závěry māyāvādské školy tvrdí opak. V této souvislosti lze znovu poukázat na již dříve zmíněný verš ze Śrīmad-Bhāgavatamu (1.11.38):

Nejvyšší Osoba má věčné duchovní tělo. Pokud se někdo snaží dělat rozdíl mezi tělem a duší Nejvyšší Osobnosti Božství, dopouští se velkého přestupku.

Pán Kṛṣṇa, syn Nandy Mahārāje, je advaya-jñāna, což znamená, že není rozdíl mezi Jeho tělem a Jeho duší, protože Jeho existence je zcela duchovní. Podle verše ze Śrīmad-Bhāgavatamu (1.2.11) začínajícího slovy vadanti tat tattva-vidas tattvam je nutné chápat Absolutní Pravdu ze tří úhlů pohledu, jako Brahman, Paramātmu a Bhagavāna. Na rozdíl od objektů v hmotném světě je však Absolutní Pravda vždy jediná a stále stejná. Není proto rozdíl mezi Jejím tělem a duší. Její podoba, jméno, vlastnosti a zábavy se tudíž naprosto liší od podob, jmen atd. v hmotném světě. Každý by měl dobře vědět, že mezi tělem a duší Nejvyšší Osobnosti Božství není žádný rozdíl. Jakmile si někdo takový rozdíl představuje, je okamžitě podmíněn hmotnou přírodou. A protože osoby v hmotném světě tyto rozdíly dělají, říká se jim baddha-jīva neboli podmíněné duše.

Tento citát, obsažený v Laghu-bhāgavatāmṛtě (1.5.342), pochází z Kūrma Purāṇy.

Tato Tvoje podoba, stejně jako jakákoliv jiná transcendentální podoba, která je expanzí Nejvyšší Osobnosti Božství Śrī Kṛṣṇy, je pro všechny vesmíry stejně příznivá. Jelikož jsi projevil tuto věčnou osobní podobu, o které Tví oddaní meditují, skládám Ti uctivé poklony. Ti, kdo spějí do pekla, si Tvé osobní podoby nevšímají, protože spekulují o hmotných námětech.̀  “

Tyto verše pocházející ze Śrīmad-Bhāgavatamu (3.9.3–4) vyslovil Pán Brahmā.

Živá bytost je věčně podmíněným služebníkem hmotné energie, kdežto Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, hmotné energii vládne. Jak by si tedy mohli být rovni? Není vůbec možné je srovnávat. Pán je vždy šťastný ve stavu transcendentální blaženosti, kdežto podmíněná duše je kvůli svému styku s hmotnou energií neustále nešťastná. Nejvyšší Pán ovládá hmotnou energii a hmotná energie ovládá podmíněné duše. Nejvyšší Osobnost Božství tedy s obyčejnými živými bytostmi nelze srovnávat.

Tento verš uvádí Bhāvārtha-dīpika (1.7.6) Śrīdhara Svāmīho, kde cituje Śrī Viṣṇua Svāmīho.

Svarūpa Dāmodara Gosvāmī zde básníka z Bengálska nabádá, aby poslouchal Śrīmad-Bhāgavatam od čistého vaiṣṇavy a učil se od něho. Dnes existuje, zvláště v Indii, třída profesionálních přednašečů Bhāgavatamu, kteří se živí tím, že chodí od vesnice k vesnici a od města k městu, čtou Bhāgavatam a vybírají dakṣiṇy neboli odměny v peněžité či naturální podobě, jako například slunečníky, oblečení a ovoce. Dnes tedy existuje systém obchodování s Bhāgavatamem zvaný bhāgavata-saptāha, což je týdenní přednášení, o kterém však ve Śrīmad-Bhāgavatamu není zmínka. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu není nikde řečeno, že bychom měli Bhāgavatam poslouchat týden od profesionálů. Śrīmad-Bhāgavatam (1.2.17) naopak říká: śṛṇvatāṁ sva-kathāḥ kṛṣṇaḥ puṇya-śravaṇa-kīrtanah – Śrīmad-Bhāgavatam bychom měli pravidelně poslouchat od seberealizovaného vaiṣṇavy. Tímto poslechem se člověk stane zbožným: hṛdy antaḥ-stho hy abhadrāṇi vidhunoti suhṛt satām. Srdce toho, kdo takto pravidelně a upřímně Bhāgavatam poslouchá, je očištěno od veškerého hmotného znečištění.

„Pravidelným poslechem Bhāgavatamu a službou čistému oddanému je vše nepříznivé v srdci téměř úplně zničeno a láskyplná služba Pánu, Osobnosti Božství, který je oslavován transcendentálními písněmi, je v něm ustanovena jako nezvratitelná skutečnost.“ (Bhāgavatam 1.2.18)

Tak vypadá správný postup, ale lidé jsou zvyklí nechat se svést profesionálními přednašeči Bhāgavatamu. Svarūpa Dāmodara Gosvāmī zde proto radí, abychom Śrīmad-Bhāgavatam neposlouchali od profesionálních přednašečů. Učit se a naslouchat Bhāgavatamu musíme naopak od seberealizovaného vaiṣṇavy. Někdy lze vidět, že když čte Bhāgavatam nějaký māyāvādský sannyāsī, davy lidí jdou poslouchat žonglování se slovy, které nemůže probudit jejich spící lásku ke Kṛṣṇovi. Někdy jdou zhlédnout profesionální divadelní představení, dávají hercům jídlo a peníze, a ti umí tyto dary dovedně vybírat. Výsledkem toho je, že publikum zůstává ve stejném postavení gṛham andha-kūpam neboli v rodinných poutech, aniž by se v nich probudila jejich láska ke Kṛṣṇovi.

Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (7.5.30) je řečeno: matir na kṛṣṇe parataḥ svato vā mitho 'bhipadyeta gṛha-vratānām – gṛha-vratové neboli lidé odhodlaní pokračovat v materialistickém způsobu života svou spící lásku ke Kṛṣṇovi nikdy neprobudí, protože poslouchají Bhāgavatam jen proto, aby upevnili své postavení v životě hospodáře a byli šťastní v rodinném a sexuálním životě. Svarūpa Dāmodara Gosvāmī toto naslouchání profesionálům odsuzuje a říká: yāha, bhāgavata paḍa vaiṣṇavera sthāne – „Chceš-li pochopit Śrīmad-Bhāgavatam, musíš jít za seberealizovaným vaiṣṇavou.“ Každý se musí přísně vyhýbat naslouchání Bhāgavatamu od māyāvādīho nebo jiného neoddaného, který jen předvede nějaké gramatické žonglování se slovy, aby z textu vyždímal nějaký význam, vybral od nevinného publika peníze a udržoval tak lidi v temnotě.

Svarūpa Dāmodara Gosvāmī ostře brojí proti chování materialistických takzvaných posluchačů Śrīmad-Bhāgavatamu. Místo aby v sobě probudili skutečnou lásku ke Kṛṣṇovi, čím dál víc se připoutávají k rodinnému a sexuálnímu životu (yan maithunādi-gṛhamedhi-sukham hi tuccham). Śrīmad-Bhāgavatam je nutné poslouchat od někoho, kdo nemá nic společného s hmotnými činnostmi, neboli od paramahaṁsy vaiṣṇavy, který dosáhl nejvyšší úrovně sannyāsu. To však samozřejmě není možné, dokud člověk nevyhledá útočiště u lotosových nohou Śrī Caitanyi Mahāprabhua. Śrīmad-Bhāgavatam mohou pochopit jedině ti, kdo kráčejí ve stopách Śrī Caitanyi Mahāprabhua.

V této souvislosti je třeba jasně pochopit, že následovníci cesty oddané služby, jak ji vytyčil Śrī Caitanya Mahāprabhu, jsou věční společníci Nejvyšší Osobnosti Božství a dokonalí znalci Absolutní Pravdy. Chtivé touhy po hmotném požitku zmizí ze srdce toho, kdo začne bezprostředně následovat zásady Śrī Caitanyi Mahāprabhua tak, že se sdružuje s Jeho oddanými. Taková osoba bude schopná pochopit význam Śrīmad-Bhāgavatamu a důvod, proč mu naslouchat. Jinak není možné k tomuto pochopení dospět.

Svarūpa Dāmodara Gosvāmī bengálskému básníkovi sdělil: „Kvůli své nevědomosti a sklonu k māyāvādské filosofii nedokážeš rozlišit mezi māyāvādskou a vaiṣṇavskou filosofií. Postup, který jsi použil k oslavě Pána Śrī Caitanyi Mahāprabhua a Pána Jagannātha, proto neodpovídá správnému systému; ve skutečnosti je chybný a urážlivý. Máš však štěstí, protože skrze tvá slova bohyně učenosti, matka Sarasvatī, taktně přednesla modlitby ke svému Pánu, Śrī Caitanyovi Mahāprabhuovi.“

Tento verš je ze Śrīmad-Bhāgavatamu (10.25.5).

Tímto veršem se matka Sarasvatī také modlí ke Kṛṣṇovi. Slovo puruṣa-adhama označuje Pána, Osobnost Božství, vůči němuž jsou všechny ostatní osoby v nižším postavení, nebo jinými slovy puruṣa-uttamu, nejlepší ze všech živých bytostí. Slovo bandhu-han zase znamená „ten, kdo zabil māyu“. V podmíněném životě je živá bytost v blízkém vztahu s māyou jako její přítel, ale když přijde do styku s Kṛṣṇou, je tohoto vztahu zproštěna.

Každý je zapletený v iluzorní energii, ale v Bhagavad-gītě (7.14) je řečeno: mām eva ye prapadyante māyām etāṁ taranti te – jakmile se někdo odevzdá Kṛṣṇovi, je okamžitě od māyi osvobozen. Kṛṣṇu proto lze nazvat bandhu-han neboli ten, kdo zabíjí māyu.