Skip to main content

Bg. 6.13-14

Verš

samaṁ kāya-śiro-grīvaṁ
dhārayann acalaṁ sthiraḥ
samprekṣya nāsikāgraṁ svaṁ
diśaś cānavalokayan
praśāntātmā vigata-bhīr
brahmacāri-vrate sthitaḥ
manaḥ saṁyamya mac-citto
yukta āsīta mat-paraḥ

Synonyma

samam — zpříma; kāya — tělo; śiraḥ — hlavu; grīvam — šíji; dhārayan — držící; acalam — nehybný; sthiraḥ — stálý; samprekṣya — hledící; nāsikā — nosu; agram — na špičku; svam — svou; diśaḥ — na všechny strany; ca — také; anavalokayan — nedívá se; praśānta — nevzrušená; ātmā — mysl; vigata-bhīḥ — prostý strachu; brahmacāri-vrate — při dodržování slibu celibátu; sthitaḥ — setrvávající; manaḥ — mysl; saṁyamya — zcela ovládající; mat — na Mě (Kṛṣṇu); cittaḥ — soustřeďující mysl; yuktaḥ — pravý yogī; āsīta — má sedět; mat — Mě; paraḥ — vrcholný cíl.

Překlad

Yogī má držet tělo, šíji a hlavu vzpřímeně a neustále upřeně hledět na špičku nosu. S nevzrušenou, ovládnutou myslí, beze strachu a za dodržování slibu naprostého celibátu má v srdci meditovat o Mně a učinit Mě vrcholným cílem svého života.

Význam

Cílem života je znát Kṛṣṇu, jenž dlí v srdci každé živé bytosti ve čtyřruké podobě Viṣṇua, Paramātmy. Proces yogy se podstupuje pouze proto, aby yogī tuto lokalizovanou podobu Viṣṇua mohl objevit a vidět. Lokalizovaná viṣṇu-mūrti je úplným zastoupením Kṛṣṇy v našem srdci. Takzvaný yogī, jehož zájmem není poznat tuto podobu, jen zbytečně napodobuje yogu a ztrácí čas. Kṛṣṇa je vrcholným cílem života a viṣṇu-mūrti v srdcích všech je cílem yogy. Aby někdo mohl vnímat tuto viṣṇu-mūrti v srdci, musí se zcela zdržet pohlavního života; proto musí odejít z domova do ústraní, kde má žít sám a sedět podle výše uvedeného popisu. Není možné, aby se každý den doma nebo někde jinde oddával sexu, přitom navštěvoval takzvané kurzy yogy a tak se stal yogīnem. Musí se učit ovládat mysl a vyhýbat se všem druhům smyslového požitku, z nichž je sex tím hlavním. V pravidlech celibátu, které sepsal velký mudrc Yājñavalkya, stojí:

karmaṇā manasā vācā
sarvāvasthāsu sarvadā
sarvatra maithuna-tyāgo
brahmacaryaṁ pracakṣate

“Slib brahmacaryi má živé bytosti pomoci úplně se zdržet sexuálních projevů v činech, slovech a mysli — vždy, všude a za všech okolností.” Nikdo nemůže provádět pravou yogu tím, že se bude oddávat sexu. Brahmacarya se proto učí již od dětství, kdy ještě člověk o pohlavním životě nic neví. Chlapci jsou v pěti letech posíláni do gurukuly neboli místa, kde žije duchovní učitel, pod jehož vedením se učí přísné disciplíně života brahmacārīnů. Bez této průpravy nemůže nikdo dosáhnout pokroku v žádné yoze, ať je to dhyāna, jñāna nebo bhakti. Ten, kdo se však řídí védskými zásadami manželského života a má pohlavní styk pouze se svou ženou (a to usměrněný), je rovněž nazýván brahmacārī. Takový zdrženlivý hospodář-brahmacārī může být přijat do školy bhakti. Školy jñāny a dhyāny ovšem tyto brahmacārīny nepřijímají a vyžadují naprostou zdrženlivost, bez kompromisu. Škola bhakti dovoluje hospodáři-brahmacārīnovi usměrněný pohlavní život, protože bhakti-yoga má takovou moc, že oddaný zaměstnaný touto službou na vyšší úrovni, službou Pánu — přirozeně ztrácí zájem o sex. V Bhagavad-gītě (2.59) čteme:

viṣayā vinivartante
nirāhārasya dehinaḥ
rasa-varjaṁ raso ’py asya
paraṁ dṛṣṭvā nivartate

Zatímco jiní se musí od smyslového požitku násilím odvracet, oddaný Pána od něho upouští přirozeně, jelikož poznal vyšší chuť. Nikdo jiný než oddaný o této vyšší chuti neví.

Vigata-bhīḥ — beze strachu můžeme být jedině tehdy, když jsme si plně vědomi Kṛṣṇy. Podmíněná duše se bojí proto, že má zvrácenou paměť neboli že zapomněla na svůj věčný vztah s Kṛṣṇou. V Bhāgavatamu (11.2.37) stojí: bhayaṁ dvitīyābhiniveśataḥ syād īśād apetasya viparyayo 'smṛtiḥ — vědomí Kṛṣṇy je jediným možným základem pro stav beze strachu. Dokonalého provádění yogy je proto schopný ten, kdo si je vědom Kṛṣṇy. A jelikož je konečným cílem yogy vidět Pána ve svém nitru, je již nyní nejlepším ze všech yogínů. Zde uvedené zásady zmíněného systému yogy se viditelně liší od zásad takzvaných jógových spolků, které jsou dnes populární.