V této kapitole Pán líčí proces osmistupňové yogy, který je prostředkem k ovládnutí mysli a smyslů. Pro obyčejné lidi je však velice obtížný, zvláště ve věku Kali. I když je osmistupňová yoga v této kapitole doporučena, Pán zdůrazňuje, že karma-yoga neboli jednání s vědomím Kṛṣṇy je lepší. Každý v tomto světě jedná, aby se postaral o svou rodinu a vše, co k ní patří; nikdo však nepracuje bez vidiny nějakého sobeckého zájmu či osobního uspokojení — ať už má úzké či široké zaměření. Dokonalostí je jednat vědom si Kṛṣṇy, nikoliv s vidinou požitku z plodů své práce. Jednat s vědomím Kṛṣṇy je povinností každé živé bytosti, neboť všechny jsou od přírody nedílnými částmi Nejvyššího. Části těla jednají v zájmu uspokojení celého těla. Údy nejsou v činnosti, aby uspokojily sebe, ale celek — tělo. A živá bytost, která jedná v zájmu uspokojení svrchovaného celku a ne sebe sama, je dokonalý sannyāsī, dokonalý yogī.

Někdy se sannyāsīni mylně domnívají, že se osvobodili od plnění všech hmotných povinností, a přestávají konat agnihotra yajñi (ohňové oběti); ve skutečnosti jsou však vedeni sobeckým zájmem, protože se chtějí ztotožnit s neosobním Brahmanem. Tato touha je sice na vyšší úrovni než jakákoliv hmotná touha, ale není prostá sobectví. Také mystický yogī, jenž zanechává všech hmotných činností a s přivřenýma očima cvičí yogu, touží po nějakém osobním uspokojení. Avšak ten, kdo jedná vědom si Kṛṣṇy, pracuje v zájmu uspokojení celku, bez sobeckého zájmu. Netouží po vlastním uspokojení. Měřítkem úspěchu je pro něho spokojenost Kṛṣṇy, a proto je dokonalým sannyāsīnem či dokonalým yogīnem. Pán Caitanya, který je nejdokonalejším představitelem odříkání, se modlí:

“Ó všemocný Pane, nechci hromadit bohatství, užívat si krásných žen ani mít množství stoupenců. Jediné, co v životě chci, je bezpříčinná milost oddané služby Tobě, zrození za zrozením.”

Skutečná sannyāsa-yoga či bhakti znamená znát své přirozené postavení—postavení živé bytosti—a jednat podle toho. Živá bytost nemá oddělenou, nezávislou totožnost. Představuje okrajovou energii Nejvyššího. Když je polapena hmotnou energií, je podmíněná, a když si je vědoma Kṛṣṇy, vědoma duchovní energie, nachází se ve svém pravém a přirozeném stavu života. Když má tedy někdo úplné poznání, zřekne se všeho hmotného smyslového požitku. Tak zanechávají veškerých činností zaměřených na uspokojování smyslů yogīni, kteří smyslům nedovolují ulpět na hmotě. Avšak ten, kdo si je vědom Kṛṣṇy, nemá příležitost zaměstnat své smysly něčím, co by nebylo určeno pro Kṛṣṇu. Proto je sannyāsīnem i yogīnem zároveň. Při jednání s vědomím Kṛṣṇy se automaticky dosáhne cíle poznání a ovládání smyslů, jež jsou podstatou procesů jñāny a yogy. Pokud se někdo není schopen zříci činností přirozených pro jeho sobeckou povahu, nebudou mu jñāna a yoga nic platné. Skutečným cílem vytyčeným pro každou živou bytost je upustit od všeho sobeckého sebeuspokojování a projevit ochotu uspokojovat Nejvyššího Pána. Živá bytost vědomá si Kṛṣṇy netouží po žádném osobním požitku. Vždy jedná pro potěšení Nejvyššího. Ten, kdo o Nejvyšším nic neví, tedy nevyhnutelně musí usilovat o uspokojení sebe samého, neboť nelze zůstat nečinný. Jednáním s vědomím Kṛṣṇy je dokonale dosaženo veškerých možných cílů.

Proces umožňující spojit se s Nejvyšším se nazývá yoga. Je možné ho přirovnat k žebříku určenému k dosažení nejvyšší duchovní realizace. Tento žebřík začíná u nejnižšího hmotného postavení živé bytosti a vede k dokonalé seberealizaci v čistém duchovním životě. Jeho příčky jsou označeny různými jmény podle různých úrovní; nicméně celý žebřík se nazývá yoga a lze ho rozdělit na tři části — jñāna-yogu, dhyāna-yogu a bhakti-yogu. Začátek žebříku je úroveň yogārurukṣu a nejvyšší příčka je úroveň yogārūḍha.

Co se týče osmistupňového systému yogy, počáteční pokusy dosáhnout meditace dodržováním usměrňujících zásad a různými sedy (jde víceméně o cvičení těla) jsou považovány za hmotné činnosti s vidinou jejich plodů. Vedou k dosažení dokonalé mentální rovnováhy a následnému ovládnutí smyslů. Když se yogī zdokonalí v meditaci, ukončí veškeré rušivé činnosti.

Ten, kdo má vědomí Kṛṣṇy, však již od počátku setrvává na úrovni meditace, neboť vždy myslí na Kṛṣṇu. A jelikož neustále slouží Kṛṣṇovi, rozumí se, že zanechal všech hmotných činností.

Když se někdo plně zaměstnává transcendentální láskyplnou službou Pánu, je spokojen ve svém nitru, a proto se již nevěnuje uspokojování smyslů ani práci konané s touhou po jejích plodech. V jiném případě musí živá bytost nevyhnutelně uspokojovat smysly, protože nikdo nemůže zůstat nečinný. Bez vědomí Kṛṣṇy bude vždy tíhnout k sobeckým činnostem — buď soustředěným na ni samotnou, nebo rozšířeným na okolí. Pokud si je však někdo vědom Kṛṣṇy, může dělat vše pro Kṛṣṇovu spokojenost a tak být dokonale odpoutaný od uspokojování smyslů. Ten, kdo postrádá tuto realizaci, se před dosažením nejvyšší příčky žebříku yogy musí snažit uniknout hmotným touhám mechanicky.

Slovo ātmā označuje tělo, mysl a duši — vždy podle okolností. V systému yogy se zvláště jedná o mysl a podmíněnou duši. Zde se ātmā vztahuje na mysl, jelikož ta je v yoze středem pozornosti. Účelem yogy je ovládnout mysl a odvrátit ji od ulpívání na smyslových objektech. V tomto verši je zdůrazněno, že mysl je třeba vycvičit tak, aby mohla vysvobodit podmíněnou duši z bažiny nevědomosti. V hmotné existenci podléhá živá bytost vlivu mysli a smyslů. Čistá duše je zapletená v hmotném světě ve skutečnosti proto, že mysl je ve styku s falešným egem, které chce ovládat hmotnou přírodu. Proto by měla být mysl vycvičena tak, aby ji lesk hmotné přírody nepřitahoval. To může podmíněnou duši zachránit. Neměla by podlehnout přitažlivosti smyslových objektů a způsobit si tím vlastní úpadek. Čím více ji smyslové objekty přitahují, tím více se zaplétá do hmotné existence. Nejlepším způsobem, jak se osvobodit, je stále zaměstnávat mysl na úrovni vědomí Kṛṣṇy. Pro zdůraznění je použito slovo hi, což znamená, že se to musí dělat. V písmech také stojí:

“Mysl je pro člověka příčinou otroctví a také příčinou osvobození. Pokud je upoutána smyslovými objekty, přivede ho do otroctví, a pokud je od nich odpoutaná, přinese mu svobodu.” (Amṛta-bindu Upaniṣad 2) Mysl, která je vždy upoutána vědomím Kṛṣṇy, je tedy příčinou nejvyššího osvobození.

Účelem cvičení osmistupňové yogy je ovládnout mysl, aby se mohla stát přítelem při plnění lidského poslání. Pokud není ovládnutá, je provádění yogy s cílem jen se ukazovat pouhou ztrátou času. Ten, kdo nedokáže ovládat svou mysl, žije s tím největším nepřítelem, což zmaří celý jeho život i s jeho posláním. Přirozenou pozicí živé bytosti je plnit pokyny výše postaveného. Dokud je mysl stále ještě nepřemoženým nepřítelem, musí živá bytost sloužit diktátu chtíče, hněvu, lakomství, iluze a tak dále. Jakmile je však přemožena, živá bytost se dobrovolně začne řídit pokyny Pána, Osobnosti Božství, který dlí v srdci každého v podobě Paramātmy. Provádět skutečnou yogu znamená setkat se s Paramātmou v srdci a pak plnit Její rozhodnutí. Pokud někdo přímo začne rozvíjet vědomí Kṛṣṇy, odevzdá se pokynům Pána automaticky a dokonale.

Každá živá bytost se má řídit příkazy Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství, jenž dlí v srdci každého v podobě Paramātmy. Když je mysl svedena vnější, matoucí energií, živá bytost se zaplete do hmotných činností. Jakmile tedy někdo díky některému ze systémů yogy ovládne mysl, mělo by se vědět, že již dosáhl cíle. Každý musí uznávat nařízení výše postaveného. Ten, jehož mysl je upřená na vyšší podstatu, nemá jinou možnost než se držet nařízení Nejvyššího. Mysl musí přijmout vyšší pokyny a jednat podle nich. Výsledkem ovládnutí mysli je, že živá bytost přirozeně jedná podle pokynů Paramātmy, Nadduše. Ten, kdo si je vědom Kṛṣṇy, dosahuje tohoto transcendentálního stavu okamžitě, a proto takový oddaný Pána není ovlivněn protiklady hmotné existence, jako je štěstí a neštěstí, horko a chlad a tak dále. Tak vypadá praktické samādhi neboli stav, kdy je živá bytost zcela upoutána Nejvyšším.

Vědomosti z knih bez realizace Nejvyšší Pravdy jsou zcela zbytečné:

“Nikdo nemůže porozumět transcendentální povaze jména, podoby, vlastností a zábav Śrī Kṛṣṇy pomocí svých hmotou znečištěných smyslů. Transcendentální jméno, podoba, vlastnosti a zábavy Pána jsou člověku zjeveny, jedině když je duchovně naplněn díky transcendentální službě Pánu.” (Bhakti-rasāmṛta-sindhu 1.2.234)

Bhagavad-gītā je dílo teistické vědy o vědomí Kṛṣṇy. Nikdo nemůže nabýt vědomí Kṛṣṇy díky pouhé světské učenosti — musí mít to štěstí, že se může stýkat s někým, jehož vědomí je čisté. Osoba vědomá si Kṛṣṇy má Kṛṣṇovou milostí realizované poznání, protože je spokojená s čistou oddanou službou. Prostřednictvím realizovaného poznání se dosáhne dokonalosti. Díky transcendentálnímu poznání si lze uchovat vlastní přesvědčení, zatímco v případě pouhého akademického poznání mohou každého snadno oklamat a zmást zdánlivé protiklady. Skutečně se ovládá jedině realizovaná duše, protože je odevzdaná Kṛṣṇovi. Je transcendentální — nemá nic společného se světskou vzdělaností. Světská vzdělanost a myšlenková spekulace, které pro druhé mohou mít cenu zlata, pro ni neznamenají více než hrouda či kámen.

Kṛṣṇu lze vnímat do různé míry, v Jeho aspektu Brahmanu, Paramātmy a Nejvyšší Osobnosti Božství. Mít vědomí Kṛṣṇy ve stručnosti znamená být neustále zaměstnaný transcendentální láskyplnou službou Pánu. Ti, kdo jsou poutáni k neosobnímu Brahmanu nebo lokalizované Nadduši, jsou si však částečně také vědomi Kṛṣṇy, protože neosobní Brahman je Kṛṣṇova duchovní záře a Nadduše je Kṛṣṇova všeprostupující částečná expanze. Impersonalista a meditující yogī si tedy jsou nepřímo rovněž vědomi Kṛṣṇy. Ten, kdo si je vědom Kṛṣṇy přímo, je nejpokročilejším transcendentalistou — takový oddaný ví, co je Brahman a Paramātmā. Jeho poznání Absolutní Pravdy je dokonalé, zatímco impersonalista a meditující yogī si jsou vědomi Kṛṣṇy nedokonale.

Nicméně všem transcendentalistům se zde doporučuje, aby se vytrvale drželi své cesty a mohli tak dříve či později dosáhnout nejvyšší dokonalosti. Prvním úkolem transcendentalisty je udržet mysl vždy upřenou na Kṛṣṇu. Je třeba stále myslet na Kṛṣṇu a ani na okamžik na Něho nezapomenout. Soustředění mysli na Nejvyššího se nazývá samādhi, tranz. Aby transcendentalista mohl soustředit svou mysl, má se zdržovat v ústraní a vyhnout se rušivému vlivu vnějších podnětů. Měl by si dávat velký pozor na to, aby vždy přijímal prospěšné a odmítal nežádoucí podmínky, jež ovlivňují jeho realizaci. Musí být dokonale odhodlaný a nedychtit po nepotřebných hmotných věcech, které by ho svazovaly vlastnickými pocity.

Pokud někdo přímo jedná vědom si Kṛṣṇy, jsou všechna tato předběžná opatření dokonale splněna, neboť přímé vědomí Kṛṣṇy zahrnuje sebezapření, které stěží dává možnost vlastnit něco hmotného. Śrīla Rūpa Gosvāmī charakterizuje vědomí Kṛṣṇy takto:

“Ten, kdo nelpí na ničem, ale zároveň přijímá vše ve vztahu ke Kṛṣṇovi, je ve správném postavení, nad pocitem vlastnictví. Naopak někdo, kdo vše odmítá, aniž by věděl, jaký to má vztah ke Kṛṣṇovi, není ve svém odříkání tak dokonalý.” (Bhakti-rasāmṛta-sindhu 1.2.255-256)

Ten, kdo si je vědom Kṛṣṇy, dobře ví, že vše patří Kṛṣṇovi. Díky tomu je trvale oproštěný od pocitu osobního vlastnictví, a tak netouží po ničem pro sebe samotného. Umí přijímat to, co prospívá vědomí Kṛṣṇy, a odmítat to, co mu neprospívá. Zůstává trvale odpoutaný od hmotných věcí, jelikož je neustále transcendentální, a je vždy sám, neboť s lidmi, kteří si nejsou vědomi Kṛṣṇy, nemá nic společného. Je to tedy dokonalý yogī.

Posvátným územím jsou zde míněna poutní místa. V Indii opouštějí yogīni, transcendentalisté či oddaní, své domovy a usazují se na posvátných místech, jako je Prayāg, Mathurā, Vṛndāvan, Hṛṣīkeś nebo Hardvar, kde o samotě provádějí yogu u posvátných řek, například u Yamuny či Gangy. To však často není možné uskutečnit, zvláště pro ty, kdo žijí mimo Indii. Takzvané jógové spolky ve velkoměstech mohou úspěšně přinášet hmotný prospěch, ale ke skutečnému provádění yogy jsou naprosto nevhodné. Ten, kdo se neovládá a jehož mysl není klidná, se nemůže věnovat meditaci. V Bṛhan-nāradīya Purāṇě je proto řečeno, že v Kali-yuze (současné yuze neboli věku), kdy lidé obvykle žijí jen krátce, jsou těžkopádní v duchovní realizaci a neustále rozrušení, je nejlepším způsobem seberealizace zpívání svatého jména Pána.

“V tomto věku hádky a pokrytectví je jediným způsobem osvobození zpívání svatého jména Pána. Není žádná jiná cesta. Není žádná jiná cesta. Není žádná jiná cesta.”

Cílem života je znát Kṛṣṇu, jenž dlí v srdci každé živé bytosti ve čtyřruké podobě Viṣṇua, Paramātmy. Proces yogy se podstupuje pouze proto, aby yogī tuto lokalizovanou podobu Viṣṇua mohl objevit a vidět. Lokalizovaná viṣṇu-mūrti je úplným zastoupením Kṛṣṇy v našem srdci. Takzvaný yogī, jehož zájmem není poznat tuto podobu, jen zbytečně napodobuje yogu a ztrácí čas. Kṛṣṇa je vrcholným cílem života a viṣṇu-mūrti v srdcích všech je cílem yogy. Aby někdo mohl vnímat tuto viṣṇu-mūrti v srdci, musí se zcela zdržet pohlavního života; proto musí odejít z domova do ústraní, kde má žít sám a sedět podle výše uvedeného popisu. Není možné, aby se každý den doma nebo někde jinde oddával sexu, přitom navštěvoval takzvané kurzy yogy a tak se stal yogīnem. Musí se učit ovládat mysl a vyhýbat se všem druhům smyslového požitku, z nichž je sex tím hlavním. V pravidlech celibátu, které sepsal velký mudrc Yājñavalkya, stojí:

“Slib brahmacaryi má živé bytosti pomoci úplně se zdržet sexuálních projevů v činech, slovech a mysli — vždy, všude a za všech okolností.” Nikdo nemůže provádět pravou yogu tím, že se bude oddávat sexu. Brahmacarya se proto učí již od dětství, kdy ještě člověk o pohlavním životě nic neví. Chlapci jsou v pěti letech posíláni do gurukuly neboli místa, kde žije duchovní učitel, pod jehož vedením se učí přísné disciplíně života brahmacārīnů. Bez této průpravy nemůže nikdo dosáhnout pokroku v žádné yoze, ať je to dhyāna, jñāna nebo bhakti. Ten, kdo se však řídí védskými zásadami manželského života a má pohlavní styk pouze se svou ženou (a to usměrněný), je rovněž nazýván brahmacārī. Takový zdrženlivý hospodář-brahmacārī může být přijat do školy bhakti. Školy jñāny a dhyāny ovšem tyto brahmacārīny nepřijímají a vyžadují naprostou zdrženlivost, bez kompromisu. Škola bhakti dovoluje hospodáři-brahmacārīnovi usměrněný pohlavní život, protože bhakti-yoga má takovou moc, že oddaný zaměstnaný touto službou na vyšší úrovni, službou Pánu — přirozeně ztrácí zájem o sex. V Bhagavad-gītě (2.59) čteme:

Zatímco jiní se musí od smyslového požitku násilím odvracet, oddaný Pána od něho upouští přirozeně, jelikož poznal vyšší chuť. Nikdo jiný než oddaný o této vyšší chuti neví.

Vigata-bhīḥ — beze strachu můžeme být jedině tehdy, když jsme si plně vědomi Kṛṣṇy. Podmíněná duše se bojí proto, že má zvrácenou paměť neboli že zapomněla na svůj věčný vztah s Kṛṣṇou. V Bhāgavatamu (11.2.37) stojí: bhayaṁ dvitīyābhiniveśataḥ syād īśād apetasya viparyayo 'smṛtiḥ — vědomí Kṛṣṇy je jediným možným základem pro stav beze strachu. Dokonalého provádění yogy je proto schopný ten, kdo si je vědom Kṛṣṇy. A jelikož je konečným cílem yogy vidět Pána ve svém nitru, je již nyní nejlepším ze všech yogínů. Zde uvedené zásady zmíněného systému yogy se viditelně liší od zásad takzvaných jógových spolků, které jsou dnes populární.

Nyní je jasně popsán konečný cíl provádění yogy. Yoga není určena k dosažení hmotných možností jakéhokoliv druhu—má umožnit ukončení hmotné existence. Ten, kdo chce yogou zlepšit zdraví nebo usiluje o hmotnou dokonalost, není podle Bhagavad-gīty yogī. Ukončení hmotné existence také neznamená, že živá bytost vstoupí do “prázdnoty”. Prázdnota je pouhý mýtus; nic takového ve stvoření Pána neexistuje. Ukončením hmotného bytí se ve skutečnosti rozumí, že každý se může dostat do duchovního nebe, Pánova sídla. Sídlo Pána je také jasně popsáno v Bhagavad-gītě — jako místo, kde není zapotřebí Slunce, Měsíce či elektřiny. Všechny planety v duchovním království září a osvětlují se samy, stejně jako Slunce v hmotném vesmíru. Boží království je všude, ale duchovní nebe a planety v něm jsou paraṁ dhāma, svrchovaná sídla.

Yogī, který zná vlastní já a dokonale poznal Pána Kṛṣṇu — jak zde sám Pán jasně říká (mat-cittaḥ, mat-paraḥ, mat-saṁsthām) — může dosáhnout skutečného klidu a nakonec dospět do Jeho nejvyššího sídla, na Kṛṣṇaloku, zvanou též Goloka Vṛndāvana. V Brahma-saṁhitě (5.37) je jasně řečeno: goloka eva nivasaty akhilātma-bhūtaḥ — přestože se Pán neustále zdržuje ve svém sídle jménem Goloka, je prostřednictvím svých vyšších duchovních energií zároveň všeprostupujícím Brahmanem a lokalizovanou Paramātmou. Nikdo nemůže dosáhnout duchovního nebe (Vaikuṇṭhy) či proniknout do Pánova věčného sídla (na Goloku Vṛndāvanu) bez náležitého poznání Kṛṣṇy a Jeho úplné expanze, Viṣṇua. Ten, kdo jedná s vědomím Kṛṣṇy, je tedy dokonalým yogīnem, neboť jeho mysl je vždy pohroužená do Kṛṣṇových činností (sa vai manaḥ kṛṣṇa-padāravindayoḥ). Také z Ved (Śvetāśvatara Upaniṣad 3.8) se dozvídáme: tam eva viditvāti mṛtyum eti — “Živá bytost může zdolat zrození a smrt jedině poznáním Nejvyšší Osobnosti Božství, Kṛṣṇy.” Dokonalostí yogy je tedy osvobození od hmotné existence; ne nějaká kouzla nebo gymnastické kousky používané ke klamání nevinných lidí.

Zde se yogīnům doporučuje usměrnit příjem potravy a spánek. Přejídat se znamená jíst víc než je nezbytné k udržení se při životě. Není zapotřebí jíst zvířata, protože je dostatek obilnin, zeleniny, ovoce a mléka. Tato prostá potrava se podle Bhagavad-gīty vyznačuje kvalitou dobra. Potrava ze zvířat je pro osoby ovlivněné kvalitou nevědomosti. Ti, kdo pijí, kouří a jedí maso či jídlo, které nebylo obětováno Kṛṣṇovi, budou trpět reakcemi za hříšné jednání, protože přijímají nečistou potravu. Bhuñjate te tv aghaṁ pāpā ye pacanty ātma-kāraṇāt: každý, kdo jí, aby potěšil své smysly — vaří si pro sebe a neobětuje jídlo Kṛṣṇovi — jí pouze hřích. Osoba, která jí hřích a jí víc, než kolik má, nemůže provádět dokonalou yogu. Nejlépe je jíst jedině jídlo obětované Kṛṣṇovi. Ten, kdo má vědomí Kṛṣṇy, nejí nic, co nebylo nejprve obětováno Kṛṣṇovi, a proto jedině on může dosáhnout dokonalosti v yoze. Provádět yogu nemůže ani ten, kdo se nepřirozeně zříká jídla a vymýšlí si vlastní pravidla půstu. Osoba vědomá si Kṛṣṇy zachovává půst podle doporučení písem. Nepostí se ani nejí víc, než je nutné, a díky tomu je způsobilá pro yogu. Když jí někdo víc, než potřebuje, bude hodně snít, a kvůli tomu spát déle, než je zapotřebí. Nemělo by se spát víc než šest hodin denně. Pokud někdo prospí z dvaceti čtyř hodin víc než šest, nepochybně musí být ovlivněn kvalitou nevědomosti. Ten, kdo je pod vlivem kvality nevědomosti, je líný a náchylný k přílišnému spánku. Nikdo takový nemůže provádět yogu.

Přehnané uspokojování požadavků těla — jídla, spánku, obrany a sexu — může bránit v pokroku na cestě yogy. Příjem potravy může být usměrněný jedině tehdy, když se osoba naučila přijímat a jíst posvěcené jídlo, prasādam. Z Bhagavad-gīty (9.26) víme, že Pánu Kṛṣṇovi se obětuje zelenina, květiny, ovoce, obilí, mléko a tak dále. Tímto způsobem se ten, kdo si je vědom Kṛṣṇy, přirozeně naučí nejíst jídlo, které není pro lidi neboli nenáleží do kategorie dobra. Pokud jde o spánek, takový oddaný je vždy čilý v plnění svých povinností s vědomím Kṛṣṇy, a proto považuje zbytečně prospaný čas za velkou ztrátu. Avyartha-kālatvam — ten, kdo má vědomí Kṛṣṇy, nemůže vydržet ani minutu svého života bez služby Pánu. Z toho důvodu je jeho spánek omezen na nejnižší možnou míru. Vzorem je mu v tom Śrīla Rūpa Gosvāmī, který byl vždy zaměstnaný službou Kṛṣṇovi a nedokázal prospat víc než dvě hodiny denně — a někdy ani tolik. Ṭhākura Haridāsa dokonce ani nepřijal prasādam a neusnul ani na okamžik, dokud nedokončil zpívání svých každodenních tří set tisíc svatých jmen na růženci. Co se týče práce, osoba vědomá si Kṛṣṇy nedělá nic, co není v Kṛṣṇově zájmu, a proto je její práce vždy usměrněná a neposkvrněná požitkem smyslů. Uspokojování smyslů nepřichází v úvahu, a oddaný proto nemá hmotný volný čas. A díky tomu, že je ve veškeré své práci, mluvě, spánku, bdění a všech ostatních činnostech těla usměrněný, nezakouší žádné hmotné utrpení.

Jednání yogīna se liší od jednání obyčejné osoby charakteristickým upuštěním od všech hmotných tužeb, z nichž pohlavní touha je tou nepřednější. Činnosti mysli dokonalého yogīna jsou tak ukázněné, že ho již žádná hmotná touha nemůže rozrušit. Jak uvádí Śrīmad-Bhāgavatam (9.4.18-20), tento dokonalý stav je automaticky dosažitelný těmi, kdo mají vědomí Kṛṣṇy:

“Král Ambarīṣa nejprve upíral svou mysl na lotosové nohy Pána Kṛṣṇy. Svá slova potom používal k popisování Pánových transcendentálních vlastností, své ruce k vytírání chrámu Pána, uši k naslouchání o Pánových činnostech, oči ke zhlížení Pánových transcendentálních podob, tělo k dotýkání se těl oddaných, čich k vnímání vůně květů lotosu obětovaných Pánu, jazyk k ochutnávání lístků tulasī obětovaných u lotosových nohou Pána, nohy k navštěvování poutních míst a chrámu Pána, hlavu ke skládání poklon Pánu a touhy k naplňování Pánova poslání. Všechny tyto transcendentální činnosti jsou příznačné pro toho, kdo se touží stát čistým oddaným.”

Pro stoupence neosobní cesty je možná tento transcendentální stav nepopsatelný, ale jak dokládá výše uvedený popis činností Mahārāje Ambarīṣe, pro osobu vědomou si Kṛṣṇy je to velice snadná a praktická činnost. Toto transcendentální jednání není praktické jen tehdy, když mysl neustále nevzpomíná na lotosové nohy Pána. V oddané službě se tyto předepsané činnosti nazývají arcana neboli zaměstnání všech smyslů sloužením Pánu. Smysly a mysl potřebují být zaměstnány; samotné odříkání je nepraktické. Pro všechny lidi — a zvláště pro ty, kteří nepatří k stavu odříkání — je proto výše uvedené transcendentální zaměstnání smyslů a mysli dokonalým procesem, který vede k transcendentálnímu úspěchu a který je v Bhagavad-gītě nazýván slovem yukta.

Ten, kdo si je skutečně vědom Kṛṣṇy — vždy zaujatý transcendencí, ničím nerušenou neustálou meditací o svém Pánu, jemuž patří uctívání — je stálý jako plamen lampy v závětří.

Základním rysem yogy je, že přináší postupné odpoutání od hmotných pojetí. Poté se dosahuje tranzu neboli samādhi, což znamená, že yogī prostřednictvím transcendentální mysli a inteligence vnímá Nadduši, aniž by se dopustil mylných závěrů a ztotožňoval vlastní já s Nejvyšším Já. Provádění yogy se víceméně zakládá na zásadách Patañjaliho systému. Někteří samozvaní tvůrci komentářů se snaží ztotožnit individuální duši s Nadduší a monisté považují tento stav za osvobození, ale tito lidé nechápou skutečný účel Patañjaliho systému yogy. Ten uznává dosažení transcendentální radosti, které však monisté odmítají přijmout, neboť se obávají, že by to ohrozilo teorii jednoty. Odpůrci dualismu neuznávají rozdíl mezi znalcem a poznáním; v tomto verši je však existence transcendentální radosti, poznané transcendentálními smysly, potvrzena. A slavný mudrc Patañjali, který vykládal systém yogy, to dosvědčuje prohlášením ve svých Yoga-sūtrách (3.34): puruṣārtha-śūnyānāṁ guṇānāṁ pratiprasavaḥ kaivalyaṁ svarūpa-pratiṣṭhā vā citi-śaktir iti.

Tato citi-śakti, vnitřní energie, je transcendentální. Puruṣārthou se rozumí světské náboženství, hospodářský rozvoj, uspokojování smyslů a nakonec úsilí ztotožnit se či splynout s Nejvyšším. Tuto “jednotu s Nejvyšším” nazývají monisté kaivalyam. Podle Patañjaliho je ale kaivalyam vnitřní, transcendentální energie, jejímž působením si živá bytost uvědomí své přirozené postavení. Jak pravil Pán Caitanya, tento stav se nazývá ceto-darpaṇa-mārjanam — “očištění zašpiněného zrcadla mysli”. Toto očištění je ve skutečnosti osvobození, bhava-mahā-dāvāgni-nirvāpaṇam. Tomu odpovídá teorie nirvāṇy, která je také jen předběžným stupněm. Bhāgavatam (2.10.6) nazývá tento stav svarūpeṇa vyavasthitiḥ a těmito verši dokládá tuto pravdu také Bhagavad-gītā.

Po dosažení nirvāṇy, tedy po ukončení hmotné existence, se projeví duchovní činnosti neboli oddaná služba Pánu, což se nazývá stav vědomí Kṛṣṇy. Slovy Bhāgavatamu: svarūpeṇa vyavasthitiḥ — toto je skutečný život živé bytosti. Māyā (iluze) je stavem, kdy je duchovní život znečištěn hmotnou nákazou. Osvobození od této hmotné nákazy neznamená zničení původního, věčného postavení živé bytosti. To uznává rovněž Patañjali slovy kaivalyaṁ svarūpa-pratiṣṭhā vā citi-śaktir iti. Citi-śakti, transcendentální radost, je skutečným životem. Toto dokládá rovněž Vedānta-sūtra (1.1.12): ānanda-mayo 'bhyāsāt. Ona přirozená transcendentální radost je konečným cílem yogy a lze jí snadno dosáhnout oddanou službou, bhakti-yogou. Bhakti-yoga bude podrobně vylíčena v sedmé kapitole Bhagavad-gīty.

V systému yogy popisovaném v této kapitole existují dva druhy samādhi, zvané samprajñāta-samādhi a asamprajñāta-samādhi. O tom, kdo se různými filozofickými výzkumy ustálí v transcendentálním postavení, je řečeno, že dosáhl samprajñāta-samādhi. V asamprajñāta-samādhi se yogīna již nedotýkají světské radosti, protože je nad veškerým štěstím, které lze získat od smyslů. Jakmile spočine v tomto transcendentálním stavu, nikdy z něho nepoklesne. A pokud ho není schopen dosáhnout, nelze mluvit o úspěchu v yoze. Dnešní takzvané cvičení yogy, které dovoluje smyslový požitek různého druhu, si odporuje. Yogī, který holduje sexu a omamným látkám, je k smíchu. Ani yogīni, které lákají jógové siddhi (výdobytky), nejsou dokonalí. Pokud je přitahují tyto plody yogy, nemohou dosáhnout úrovně dokonalosti, popisované v tomto verši. Lidé, kteří předvádějí gymnastické kousky nebo siddhi, by tedy měli vědět, že tímto způsobem je pro ně cíl yogy ztracen.

Nejlepším prováděním yogy v tomto věku je rozvíjení vědomí Kṛṣṇy, které s sebou nenese nepřekonatelné překážky. Ten, kdo jedná s vědomím Kṛṣṇy, je při svých činnostech tak šťastný, že o žádné jiné štěstí neusiluje. Provádění haṭha-yogy, dhyāna-yogy a jñāna-yogy brání mnoho překážek, zvláště v současném věku pokrytectví, ale to neplatí pro karma-yogu či bhakti-yogu.

Dokud má živá bytost hmotné tělo, musí čelit jeho nárokům na jídlo, spánek, obranu a pohlavní život. Ten, kdo je však na úrovni čisté bhakti-yogy neboli vědomí Kṛṣṇy, při setkání s požadavky těla nepodněcuje své smysly. Využívá co nejlépe nevýhodných podmínek, přijímá jen to nejnutnější k životu a vychutnává transcendentální štěstí vědom si Kṛṣṇy. Je odolný, když dojde k nečekaným událostem, jako jsou nehody, nemoc, nouze a dokonce úmrtí drahého příbuzného. Vždy však dbá na to, aby plnil své povinnosti na úrovni vědomí Kṛṣṇy, bhakti-yogy. Nepředvídané události ho nikdy neodvedou od konání jeho povinností. Jak uvádí Bhagavad-gītā (2.14): āgamāpāyino 'nityās tāṁs titikṣasva bhārata, všechny tyto události statečně snáší, protože ví, že přicházejí a odcházejí a plnění jeho povinnosti nemohou ovlivnit. Tak dosahuje nejvyšší dokonalosti v provádění yogy.

Ten, kdo provádí yogu, má být odhodlaný a trpělivě pokračovat, aniž by se odchýlil. Měl by si být jistý konečným úspěchem, držet se této cesty s neochabující vytrvalostí a nenechat se odradit, jestliže se úspěch nedostaví okamžitě. Pokud bude ve svém úsilí nezlomný, jeho úspěch je zaručen. Rūpa Gosvāmī prohlašuje:

“Úspěšně realizuje proces bhakti-yogy ten, kdo je z celého srdce nadšený, vytrvalý, odhodlaný, plní předepsané povinnosti ve společnosti oddaných a beze zbytku se věnuje činnostem, které jsou na úrovni kvality dobra.” (Upadeśāmṛta 3)

Co se týče odhodlání, je třeba se řídit příkladem vrabčí samičky, která ztratila vajíčka ve vlnách oceánu. Stalo se, že jednou snesla vajíčka na mořském břehu, ale vlny jí je odnesly. To ji nesmírně rozzlobilo a požádala oceán, aby vajíčka vrátil. Ten si její žádosti vůbec nevšímal. Rozhodla se proto, že oceán vysuší, a začala z něho odnášet vodu ve svém zobáčku. Když ostatní viděli její absurdní odhodlání, smáli se jí. Zpráva o jejím počínání se šířila a nakonec se to dozvěděl i Garuḍa, obrovský pták, který nosí Pána Viṣṇua. Pocítil ke svému malému ptačímu sourozenci soucit a letěl za ním. Odhodlání malého ptáčka Garuḍu velice potěšilo a slíbil, že mu pomůže. Nařídil oceánu, aby vajíčka raději vrátil, nebo se sám ujme ptáčkovy práce. Toho se oceán zalekl a vajíčka opravdu vrátil. Tak byl ptáček milostí Garuḍy nakonec šťastný.

Také provádění yogy — konkrétně bhakti-yogy — se může zdát velmi obtížné. Tomu, kdo však dodržuje zásady s velkou odhodlaností, se od Pána jistě dostane pomoci. Říká se: “Pomož si, a Bůh ti pomůže.”

Na základě náležitého přesvědčení a inteligence je třeba postupně upustit od smyslových činností. To se nazývá pratyāhāra. Mysl, ovládaná přesvědčením, meditací a odpoutána od činností smyslů, má být ustálena v tranzu neboli samādhi; tehdy již nehrozí, že by se vrátila k hmotnému pojetí života. Jinými slovy — živá bytost je ve styku s hmotou tak dlouho, dokud existuje hmotné tělo, ale přesto by neměla uvažovat o uspokojování smyslů. Nemá myslet na žádný požitek kromě požitku Nejvyššího Já. Tohoto stavu může snadno dosáhnout, když bude přímo rozvíjet vědomí Kṛṣṇy.

Mysl je svou povahou přelétavá a nestálá. Yogī, který zná vlastní já, ji však musí ovládat; mysl nesmí ovládat jeho. Ten, kdo ovládá mysl (a tím i smysly), je gosvāmī či svāmī a ten, kdo je naopak ovládán myslí, je go-dāsa neboli služebník smyslů. Gosvāmī zná skutečnou úroveň štěstí smyslů. V případě transcendentálního štěstí smyslů jsou smysly zaměstnány službou Hṛṣīkeśovi, svrchovanému vlastníkovi smyslů—Kṛṣṇovi. Služba Kṛṣṇovi s očištěnými smysly se nazývá jednání s vědomím Kṛṣṇy. Tím lze smysly zcela ovládnout, a navíc se jedná o nejvyšší dokonalost yogy.

Brahma-bhūta je stav, kdy je živá bytost oproštěna od hmotného znečištění a prokazuje transcendentální službu Pánu — mad-bhaktiṁ labhate parām (Bg. 18.54). Nikdo nemůže setrvat na úrovni Brahmanu, Absolutního, pokud se jeho mysl trvale neupírá na Pánovy lotosové nohy (sa vai manaḥ kṛṣṇa-padāravindayoḥ). Být vždy zaměstnaný transcendentální láskyplnou službou Pánu neboli setrvávat na úrovni vědomí Kṛṣṇy znamená být skutečně osvobozený od kvality vášně a prostý všeho hmotného znečištění.

Seberealizací se rozumí znát své přirozené postavení ve vztahu k Nejvyššímu. Individuální duše je nedílnou částí Nejvyššího a její přirozenou činností je prokazovat Pánu transcendentální službu. Toto transcendentální spojení s Nejvyšším se nazývá brahma-saṁsparśa.

Yogī, který si je vědom Kṛṣṇy, vidí dokonalým způsobem, neboť vidí Kṛṣṇu, Nejvyššího, v srdci každého coby Nadduši (Paramātmu)—īśvaraḥ sarva-bhūtānāṁ hṛd-deśe 'rjuna tiṣṭhati. Pán v podobě svého aspektu Paramātmy dlí v srdci psa i brāhmaṇy. Dokonalý yogī ví, že Pán je věčně transcendentální a přítomnost v těle psa či brāhmaṇy Ho hmotně neovlivní. To je známka Pánovy svrchované neutrality. Individuální duše také sídlí v individuálním srdci, ale není přítomná ve všech srdcích. Tím se liší individuální duše a Nadduše. Ten, kdo skutečně neprovádí yogu, nemůže vidět věci tak jasně. Každý, kdo má vědomí Kṛṣṇy, vidí, že Kṛṣṇa je v srdci věřícího i nevěřícího. To dokládá smṛti takto: ātatatvāc ca mātṛtvāc ca ātmā hi paramo hariḥ. Pán, ze kterého všechny bytosti pocházejí, je jako matka a je rovněž oporou. Matka se staví ke všem svým dětem stejně a svrchovaný otec (či matka) také. Proto je Nadduše vždy v každé živé bytosti.

Také zvenčí se každá živá bytost nachází v oblasti Pánovy energie. Jak bude vysvětleno v sedmé kapitole, Pán má dvě hlavní energie — duchovní (vyšší) a hmotnou (nižší). Přestože je živá bytost částí vyšší energie, je podmíněna energií nižší; stále však spadá do působnosti energie Pána. Každá živá bytost se tak či onak nachází v Něm.

Yogī vidí všechny stejně, protože vnímá, že všechny živé bytosti zůstávají za všech okolností služebníky Boha, i když se nacházejí v různých situacích, jež odpovídají výsledkům jejich plodonosného jednání. Když je živá bytost v dosahu hmotné energie, slouží hmotným smyslům, a když je v oblasti duchovní energie, slouží Nejvyššímu Pánu přímo. V obou případech je ale služebníkem Boha. Tato vize rovnosti je dokonalá u toho, kdo si je vědom Kṛṣṇy.

Ten, kdo si je vědom Kṛṣṇy, vidí Pána Kṛṣṇu všude a vše vidí v Kṛṣṇovi. I když se může zdát, že vidí jen jednotlivé projevy hmotné přírody, ve skutečnosti ví, že vše je projevem Kṛṣṇovy energie, a u všech těchto projevů si je vědom Kṛṣṇy. Nic nemůže existovat bez Kṛṣṇy a Kṛṣṇa je Pánem všeho — to je základní princip vědomí Kṛṣṇy. Vědomí Kṛṣṇy je stav rozvinuté lásky ke Kṛṣṇovi, který je dokonce výše než osvobození od hmotného světa. V tomto stavu vědomí Kṛṣṇy, přesahujícím seberealizaci, nastává jednota s Kṛṣṇou v tom smyslu, že Kṛṣṇa se pro oddaného stává vším a oddaný je svou láskou ke Kṛṣṇovi naplněn. Tehdy je mezi ním a Pánem důvěrný vztah. Oddaný na této úrovni nemůže být nikdy zničen a Osobnost Božství mu také nikdy nezmizí z očí. Splynout s Kṛṣṇou je duchovní zničení a oddaný se tomuto nebezpečí nevystavuje. V Brahma-saṁhitě (5.38) stojí:

“Uctívám původního Pána, Govindu, jehož neustále vidí oddaní, kteří mají oči potřené balzámem lásky. Vidí Ho v Jeho věčné podobě Śyāmasundary, v srdci oddaného.”

Oddanému na této úrovni Pán Kṛṣṇa nikdy nezmizí z očí a také oddaný nikdy nepřestane Pána vidět. Totéž platí o yogīnovi, který vidí Paramātmu v srdci. Takový yogī se změní v čistého oddaného a nevydrží žít ani okamžik bez pohledu na Pána ve svém nitru.

Yogī, který medituje o Paramātmě, vidí ve svém nitru úplnou část Kṛṣṇy v podobě Viṣṇua — se čtyřma rukama, jež drží lasturu, disk, kyj a lotosový květ. Měl by vědět, že Viṣṇu se neliší od Kṛṣṇy. Kṛṣṇa v této podobě Nadduše dlí v srdci každého. Také není žádný rozdíl mezi nespočetně mnoha Naddušemi přítomnými v nespočetně mnoha srdcích živých bytostí. A rozdíl není ani mezi osobou vědomou si Kṛṣṇy, která se neustále zaměstnává transcendentální láskyplnou službou Kṛṣṇovi, a dokonalým yogīnem, který medituje o Nadduši. Yogī projevující vědomí Kṛṣṇy se sice může po dobu, kdy setrvává v hmotné existenci, věnovat různým činnostem, ale přesto vždy zůstává u Kṛṣṇy. To potvrzuje Śrīla Rūpa Gosvāmī v Bhakti-rasāmṛta-sindhu (1.2.187): nikhilāsv apy avasthāsu jīvan-muktaḥ sa ucyate. Oddaný Pána, který stále jedná s vědomím Kṛṣṇy, je přirozeně osvobozený. V Nārada-pañcarātře je to doloženo takto:

“Soustředěním pozornosti na transcendentální podobu Kṛṣṇy, jenž je všeprostupující a mimo čas a prostor, se oddaný pohrouží do přemýšlení o Kṛṣṇovi a pak dosáhne stavu štěstí, kdy je obdařen Jeho transcendentální společností.”

Vědomí Kṛṣṇy je nejvyšším stupněm tranzu v yoze. Samotné poznání, že Kṛṣṇa je v podobě Paramātmy v srdci každého, odstraňuje všechny yogīnovy chyby. Vedy (Gopāla-tāpanī Upaniṣad 1.21) dokládají tuto nepředstavitelnou Pánovu moc takto: eko 'pi san bahudhā yo 'vabhāti — “Pán je jediný, a přesto je přítomen v nesčetných srdcích.” Také smṛti-śāstra uvádí:

“Viṣṇu je jediný, a přesto je nepochybné, že prostupuje vším. I když má jednu podobu, je prostřednictvím své nepochopitelné energie všude, stejně jako se slunce objevuje na mnoha místech zároveň.”

Ten, kdo má vědomí Kṛṣṇy, je dokonalý yogī, neboť si uvědomuje štěstí a neštěstí každého na základě osobní zkušenosti. Příčinou neštěstí živé bytosti je to, že zapomněla na svůj vztah s Bohem. A příčinou jejího štěstí je poznání, že Kṛṣṇa si ve svrchované míře užívá všech činností člověka, vlastní všechny země a planety a je to nejupřímnější přítel všech živých bytostí. Dokonalý yogī ví, že živá bytost podmíněná kvalitami hmotné přírody je vystavena hmotnému utrpení trojího druhu, neboť zapomněla na svůj vztah s Kṛṣṇou. A protože ten, kdo si je vědom Kṛṣṇy, je šťastný, snaží se všude rozdávat poznání o Kṛṣṇovi. Jelikož se dokonalý yogī snaží hlásat, jak důležité je nabýt vědomí Kṛṣṇy, je tím nejlepším lidumilem na světě a Pánovým nejdražším služebníkem — na ca tasmān manuṣyeṣu kaścin me priya-kṛttamaḥ (Bg. 18.69). Oddaný Pána se vždy stará o blaho všech živých bytostí a tak je opravdovým přítelem každého. Je nejlepším yogīnem, protože netouží po dokonalosti v yoze výhradně kvůli vlastnímu prospěchu, ale snaží se pomoci i druhým. Nechová vůči ostatním živým bytostem závist. Tím se čistý oddaný Pána liší od yogīna, kterého zajímá jen vlastní povznesení. To, že yogī odejde do ústraní, aby tam dosáhl dokonalosti meditace, ještě neznamená, že je tak dokonalý jako oddaný, který se ze všech sil snaží přivést každého člověka k vědomí Kṛṣṇy.

Mystickou yogu, kterou Pán Kṛṣṇa popsal Arjunovi — počínaje slovy śucau deśe a konče yogī paramaḥ — Arjuna nyní odmítá, jelikož se necítí schopen ji provádět. Obyčejný člověk v tomto věku Kali nedokáže odejít z domova na osamělé místo v horách nebo v džungli, kde zasvětí život yoze. Kali-yuga se vyznačuje krutým bojem o život, který je navíc krátký. Lidé nemají vážný zájem o seberealizaci, ani když se jim nabízejí jednoduché a praktické prostředky, natož pak v případě tohoto obtížného systému yogy, který vyžaduje žít usměrněným způsobem, sedět v určité pozici na určitém místě a odpoutat mysl od hmotných činností. Arjuna jakožto praktický člověk uvážil, že tuto yogu nelze provádět, přestože k tomu měl mnoho dobrých předpokladů. Patřil ke královskému rodu a měl mnoho vznešených vlastností: byl mocný válečník obdařený dlouhým životem a především byl nejdůvěrnějším přítelem Pána Kṛṣṇy, Nejvyšší Osobnosti Božství. Tehdy, před pěti tisíci lety, měl Arjuna mnohem lepší možnosti než my dnes, ale přesto tento systém yogy odmítal přijmout. A nenajdeme také jediný historický zápis o tom, že by se mu kdy věnoval. Z toho plyne, že jej obecně není možné ve věku Kali následovat. Může se samozřejmě najít několik vzácných lidí, kteří by toho byli schopni, ale pro obyčejného člověka je to nemožné. Jestliže tomu tak bylo již před pěti tisíci lety, což teprve nyní? Ti, kdo napodobují tuto yogu v různých takzvaných školách a spolcích, sice mohou být sami se sebou spokojení, ale ve skutečnosti pouze ztrácejí čas. Vůbec neznají žádaný cíl.

Mysl je tak silná a umíněná, že někdy přemůže i inteligenci, přestože jí má být podřízena. Pro člověka, který se v praktickém životě musí potýkat s mnoha překážkami, je nepochybně velice těžké ji ovládat. Je možné umělým způsobem navodit mentální vyrovnanost a vidět stejně přítele i nepřítele, ale trvale ji žádný světský člověk neudrží, neboť je to těžší než si podmanit zuřící vítr. Ve védských spisech (Kaṭha Upaniṣad 1.3.3-4) stojí:

“Duše je cestující v kočáře hmotného těla a inteligence je vozataj. Mysl představuje otěže a smysly jsou koně. Duše je tedy tím, kdo si užívá nebo trpí ve styku s myslí a smysly. Tak to chápou velcí myslitelé.” Inteligence má řídit mysl, ale mysl je tak silná a umíněná, že ji často přemůže, tak jako silná nákaza může překonat účinnost léku. Tato silná mysl má být ovládána prováděním yogy, ale to není pro osobu jako Arjuna praktické, o moderním člověku ani nemluvě. Uvedená podobnost s větrem je příhodná — vítr není možné spoutat. A ovládnout bouřlivou mysl je ještě obtížnější. Nejsnadnějším způsobem ovládání mysli je s naprostou pokorou zpívat Hare Kṛṣṇa, velkou mantru přinášející osvobození. To doporučil Pán Caitanya. Předepsanou metodou je sa vai manaḥ kṛṣṇa-padāravindayoḥ — je nutné mysl plně zaujmout Kṛṣṇou. Jedině pak již nebude nic, co by ji mohlo rozrušit.

Pán, Osobnost Božství, souhlasí s Arjunou, že ovládnout umíněnou mysl je těžké. Zároveň však říká, že je to možné—lze toho dosáhnout neustálým cvičením a odpoutaností. V čem spočívá toto cvičení? V současném věku nikdo nedokáže dodržovat přísná pravidla a usměrnění — odejít na posvátné místo, soustředit mysl na Nadduši, krotit smysly a mysl, zachovávat celibát, zůstávat sám a tak dále. Při rozvíjení vědomí Kṛṣṇy se však osoba zaměstnává devíti druhy oddané služby Pánu, z nichž je na prvním místě naslouchání o Kṛṣṇovi. To je transcendentální metoda, která má nesmírnou sílu a očišťuje mysl od všech nejasností. Čím více oddaný naslouchá o Kṛṣṇovi, tím více je osvícený a odpoutaný od všeho, co odvádí mysl od Kṛṣṇy. Tím, že odpoutá mysl od činností, které nejsou zasvěceny Pánu, si může snadno osvojit vairāgyu. Vairāgya je odpoutanost od hmoty a upoutání mysli na duchovní činnosti. Dosáhnout duchovní úrovně odpoutanosti, jak o to usilují impersonalisté, je těžší než připoutat mysl k činnostem Kṛṣṇy. To je praktické, neboť nasloucháním o Kṛṣṇovi se každý přirozeně upne k Nejvyšší Duši. Tato připoutanost se nazývá pareśānubhava, duchovní uspokojení. Podobá se pocitu spokojenosti, který vnímá hladový člověk při každém soustu jídla. Čím více jí, tím více se cítí spokojenější a silnější. Při oddané službě každý pociťuje transcendentální uspokojení s tím, jak se mysl odpoutává od hmotných cílů. Je to něco podobného jako léčení choroby odbornou lékařskou péčí a vhodnou dietou. Naslouchání o transcendentálních činnostech Pána Kṛṣṇy je odbornou léčbou pro šílenou mysl a jídlo obětované Kṛṣṇovi je správnou dietou pro trpícího pacienta. Tato léčba představuje proces rozvíjení vědomí Kṛṣṇy.

Nejvyšší Osobnost Božství prohlašuje, že ten, kdo nepřijme správný postup, vedoucí k odpoutanosti mysli od hmotných činností, sotva dosáhne úspěchu v seberealizaci. Snažit se o yogu a zároveň zaplétat mysl do hmotného požitku je stejné jako snažit se zapálit oheň a při tom na něj lít vodu. Provádět yogu bez ovládání mysli je ztráta času. Takové předvádění yogy může být sice hmotně výnosné, ale z hlediska duchovní realizace je bezcenné. Mysl je třeba ovládat neustálým zaměstnáváním transcendentální láskyplnou službou Pánu. Nikdo nemůže soustavně ovládat mysl, pokud nejedná s vědomím Kṛṣṇy. Ten, kdo si je vědom Kṛṣṇy, dosáhne bez dalšího úsilí snadno výsledku provádění yogy, ale yogī nemůže být úspěšný, aniž by nabyl vědomí Kṛṣṇy.

Cesta seberealizace či mystiky je popsána zde, v Bhagavad-gītě. Základním principem seberealizace je poznání, že živá bytost se liší od hmotného těla a že její štěstí spočívá na transcendentální úrovni věčného života, blaženosti a poznání, nad úrovní těla i mysli. K seberealizaci lze jít cestou poznání, cestou osmistupňové yogy nebo cestou bhakti-yogy. V každém z těchto procesů je třeba poznat základní postavení živé bytosti, její vztah s Bohem a činnosti, jimiž může obnovit ztracené spojení a dosáhnout nejdokonalejšího stavu, vědomí Kṛṣṇy. Následování kterékoliv z výše uvedených metod dříve či později zaručeně vede k dosažení nejvyššího cíle. To již Pán prohlásil ve druhé kapitole: I malý pokrok na transcendentální cestě dává velkou naději na osvobození. Z těchto tří metod je pro současný věk konkrétně vhodná cesta bhakti-yogy, protože je tou nejpřímější metodou realizace Boha. Arjuna si chtěl být dvojnásob jistý, a proto požádal Pána Kṛṣṇu, aby své dřívější prohlášení potvrdil. Každý se může upřímně vydat cestou seberealizace, ale metody rozvoje poznání a provádění osmistupňové yogy jsou v Kali-yuze obecně velice obtížně uskutečnitelné. Z mnoha důvodů se proto může stát, že uchazeč neuspěje, přestože vynakládá soustavné úsilí. V první řadě je možné, že následování procesu nebere dostatečně vážně. Vydat se po transcendentální cestě v podstatě znamená vyhlásit válku matoucí energii. A ta se snaží každého, kdo se pokouší uniknout z jejího sevření, přemoci různými lákadly. Podmíněná duše je již okouzlena kvalitami hmotné energie, a i když se věnuje transcendentální disciplíně, neustále jí hrozí, že bude okouzlena znovu. To se potom nazývá yogāc calita-mānasaḥ — odklon z transcendentální cesty. Arjuna chce vědět, co se stane, když někdo takto sejde z cesty seberealizace.

Kráčet vpřed lze dvěma směry. Materialisté se nezajímají o transcendenci, a přirozeně je více zajímá hmotný pokrok uskutečnitelný pomocí hospodářského rozvoje nebo o dosažení vyšších planet příslušným jednáním. Když se někdo vydá cestou transcendence, musí zanechat všech hmotných činností a obětovat svému cíli všechny podoby takzvaného hmotného štěstí. Pokud aspirující transcendentalista neuspěje, zdánlivě ztrácí obojí — nemůže se těšit ani z hmotného štěstí, ani z duchovního úspěchu. Nemá žádné jisté postavení — je jako rozervaný mrak. Někdy se od malého mraku na obloze kus odtrhne a připojí se k většímu. Jestliže se však nemůže spojit s žádným velkým mrakem, odvane ho vítr a ztratí se v širém nebi. Slova brahmaṇaḥ pathi poukazují na cestu transcendentální realizace zakládající se na transcendentálním poznání, že jsme svou podstatou duchovní, nedílné části Nejvyššího Pána, jenž je projeven coby Brahman, Paramātmā a Bhagavān. Pán Kṛṣṇa je nejúplnějším projevem Nejvyšší Absolutní Pravdy, Svrchovnou Osobou, a proto je ten, kdo je Mu odevzdaný, úspěšným transcendentalistou. Dosáhnout tohoto životního cíle skrze realizaci Brahmanu a Paramātmy trvá mnoho životů (bahūnāṁ janmanām ante). Nejlepší cestou transcendentální realizace je tedy přímá cesta bhakti-yogy neboli vědomí Kṛṣṇy.

Pán Kṛṣṇa dokonale zná minulost, přítomnost a budoucnost. Na začátku Bhagavad-gīty řekl, že všechny živé bytosti byly individuálními osobami v minulosti, existují tak v přítomnosti a zachovají si svou individuální totožnost i v budoucnosti, a to i po vysvobození z hmotného zapletení. Tím tedy již vyjasnil otázku budoucnosti individuální živé bytosti. Nyní chce Arjuna znát budoucnost neúspěšného transcendentalisty. Kṛṣṇu nikdo nepřevyšuje ani se Mu nikdo nevyrovná, a už vůbec se Mu nemohou rovnat takzvaní velcí mudrci a filozofové, kteří jsou vydáni na milost a nemilost hmotné přírodě. Prohlášení Kṛṣṇy je tedy rozhodující a úplnou odpovědí na všechny pochyby, protože Kṛṣṇa dokonale zná minulost, přítomnost a budoucnost — Jeho ale nezná nikdo. Jedině Kṛṣṇa a oddaní vědomí si Kṛṣṇy mohou vidět vše v pravém světle.

Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (1.5.17) vysvětluje Śrī Nārada Muni Vyāsadevovi:

“Pokud se někdo zřekne všech hmotných vyhlídek a beze zbytku přijme útočiště u Nejvyšší Osobnosti Božství, nic neztrácí a nehrozí mu poklesnutí. Naproti tomu neoddaný se může plně věnovat konání své pracovní povinnosti, a přesto nic nezíská.” Hmotné vyhlídky skýtá mnoho činností — jak těch předepsaných v písmech, tak běžných. Od transcendentalisty se očekává, že se zřekne všech hmotných činností v zájmu duchovního pokroku, vědomí Kṛṣṇy. Někdo může tvrdit, že rozvíjením vědomí Kṛṣṇy lze sice dosáhnout nejvyšší dokonalosti, pokud je dovedeno do konce, ale že když osoba nedosáhne dokonalé úrovně, ztratí po hmotné i duchovní stránce. Písma jsou nesmlouvavá: když někdo nekoná předepsané hmotné povinnosti, musí si vytrpět reakce — ten, kdo se nebude náležitě věnovat transcendentálním činnostem, tedy musí být těmto reakcím vystaven. Bhāgavatam však ujišťuje, že neúspěšný transcendentalista se nemá čeho bát. I když může být vystaven reakcím za to, že nesplnil dokonale své předepsané povinnosti, přesto nic neztratí. Vědomí Kṛṣṇy, jež je příznivé, není nikdy zapomenuto a ten, kdo jedná na této úrovni, v tom bude pokračovat, i kdyby se v příštím životě narodil v nízko postavené rodině. Naproti tomu ten, kdo se jen striktně drží předepsaných povinností, aniž by se mu dostávalo vědomí Kṛṣṇy, ještě nemusí dosáhnout příznivých výsledků.

Lidstvo je možné rozdělit na dvě části — na lidi usměrněné a neusměrněné. Ti, kdo se věnují pouze zvířecímu uspokojování smyslů bez poznání o svém příštím životě či duchovním osvobození, patří mezi neusměrněné. A ti, kdo plní povinnosti stanovené v písmech, se řadí k usměrněným. Neusměrnění lidé — civilizovaní i necivilizovaní, vzdělaní i nevzdělaní, silní i slabí — mají mnoho zvířecích sklonů. Jejich činnosti nejsou nikdy příznivé — když se jako zvířata vyžívají v jídle, spánku, obraně a sexu, setrvávají i nadále v hmotné existenci, která vždy přináší utrpení. Na druhou stranu ti, kdo se řídí a jsou usměrněni příkazy písem a tak postupně spějí k vědomí Kṛṣṇy, dosahují v životě pokroku.

Ti, kdo se vydali příznivou cestou, mohou být rozděleni do tří skupin: 1. ti, kteří se řídí pravidly a usměrněními písem a užívají si hmotného blahobytu; 2. ti, kteří se snaží najít konečné osvobození od hmotné existence; a 3. oddaní mající vědomí Kṛṣṇy. Osoby dodržující pravidla písem, jež vedou k hmotnému štěstí, lze dále rozdělit do dvou skupin: na ploduchtivé konatele a ty, kteří plody práce, jež skýtají uspokojení smyslů, nechtějí. Ti, kdo dychtí po plodech práce, mohou dosáhnout života na vyšší úrovni — dokonce i na nebeských planetách — ale nejsou osvobozeni od hmotné existence, a proto nejdou skutečně příznivou cestou. Jediné příznivé činnosti jsou ty, které vedou k osvobození. Činy, jež nejsou zaměřeny na konečnou seberealizaci či osvobození od hmotného, tělesného pojetí života, nejsou naopak vůbec příznivé. Jednání s vědomím Kṛṣṇy je jediné příznivé jednání a každého, kdo je dobrovolně připraven snášet veškeré nepohodlí v zájmu pokroku na cestě vědomí Kṛṣṇy, lze nazvat dokonalým transcendentalistou, který se podrobuje tvrdé askezi. A vzhledem k tomu, že osmistupňový systém yogy směřuje ke konečné realizaci vědomí Kṛṣṇy, je i tato metoda příznivá a ten, kdo se jí snaží co nejlépe následovat, se nemusí obávat úpadku.

Neúspěšní yogīni se dělí do dvou skupin: první zažili pád po dosažení jen malého pokroku a druzí až po dlouhodobém provádění yogy. Yogī, který patří k první skupině, spěje na vyšší planety, kam se mohou dostat zbožné živé bytosti. Když tam stráví mnoho let, je poslán zpět na planetu Zemi, kde se narodí v rodině počestného vaišnavského brāhmaṇy nebo vznešených obchodníků.

Jak vysvětlí poslední verš této kapitoly, skutečným účelem yogy je dosáhnout nejvyšší dokonalosti, vědomí Kṛṣṇy. Těm, kdo tak dlouho nevytrvají a podlehnou hmotným svodům, je milostí Pána umožněno plně uspokojit své hmotné sklony. Poté dostanou příležitost žít bohatým životem v ctnostných nebo vznešených a zámožných rodinách. Ti, kdo se v nich narodí, tak mohou využít materiálních možností a snažit se pozvednout na úroveň úplného vědomí Kṛṣṇy.

Tento verš vychvaluje zrození v rodině yogīnů či transcendentalistů — osob oplývajících velkou moudrostí — protože dítě narozené v takové rodině dostává hned od počátku svého života duchovní inspiraci. To platí zvláště o rodinách ācāryů a gosvāmīch, které se díky své tradici a výchově vyznačují velkou učeností a oddaností, a proto se jejich členové stávají duchovními učiteli. V Indii je mnoho takových rodin, ale nedostatečná výchova a vzdělání nyní vedou k jejich úpadku. Milostí Pána však stále ještě najdeme rodiny, které generaci za generací vychovávají transcendentalisty. Narodit se v nich je jistě velké štěstí. Jak náš duchovní učitel, Oṁ Viṣṇupāda Śrī Śrīmad Bhaktisiddhānta Sarasvatī Gosvāmī Mahārāja, tak naše maličkost jsme se v takových rodinách díky Pánově milosti měli možnost narodit a oba jsme od samého počátku života dostávali průpravu v oddané službě Pánu. Později došlo transcendentálním řízením k našemu setkání.

Za příklad dobrého zrození, jež umožňuje oživit dřívější transcendentální vědomí, může sloužit král Bharata, který se po dvou životech narodil v rodině ctnostného brāhmaṇy. Král Bharata byl vládcem celého světa a od té doby nazývají polobozi tuto planetu Bhārata-varṣa. Předtím byla známá pod jménem Ilāvṛta-varṣa. Král již v mládí odešel do ústraní, aby usiloval o duchovní dokonalost, ale neuspěl. Později se narodil v rodině ctnostného brāhmaṇy a nazývali ho Jaḍa Bharata, protože se vždy stranil společnosti a s nikým nemluvil. Poté v něm však král Rahūgaṇa odhalil velkého transcendentalistu. Z jeho života je zřejmé, že transcendentální úsilí — provádění yogy — nepřijde nikdy nazmar. Milostí Pána dostává transcendentalista opakované příležitosti k tomu, aby mohl dosáhnout úplné dokonalosti v rozvíjení vědomí Kṛṣṇy.

Pokročilé yogīny příliš nepřitahují obřady popsané v písmech, ale zato je automaticky přitahují jógové principy, díky kterým mohou dospět k úplnému vědomí Kṛṣṇy, nejvyšší dokonalosti yogy. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (3.33.7) je tento nezájem pokročilých transcendentalistů o védské obřady vyložen takto:

“Ó můj Pane! Ti, kdo zpívají Tvá svatá jména, jsou nesmírně duchovně pokročilí, a to i když se narodili v rodinách pojídačů psů. Bezpochyby již podstoupili veškerou askezi, vykonali všechny druhy obětí, vykoupali se na všech posvátných místech a prostudovali všechna písma.”

Slavný příklad dal v této souvislosti Pán Caitanya, který přijímal Ṭhākuru Haridāsu za jednoho ze svých nejvýznačnějších žáků. I když se Ṭhākura Haridāsa shodou okolností narodil v muslimské rodině, Pán Caitanya ho povznesl na úroveň nāmācāryi za to, že důsledně dodržoval zásadu každý den pronést tři sta tisíc Pánových svatých jmen Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare. A jelikož zpíval svaté jméno Pána neustále, rozumí se, že ve svém předchozím životě musel dodržet všechny rituální postupy Ved, śabda-brahma. Nikdo se tedy nemůže uchýlit k následování zásad spojených s vědomím Kṛṣṇy či začít zpívat svaté jméno Pána, Hare Kṛṣṇa, aniž by byl očištěn.

Ten, kdo se narodí ve zvláště ctnostné, vznešené či oddané rodině, si uvědomí, že jeho postavení je příznivé k provádění yogy. S odhodláním se proto začne věnovat svému nedokončenému úkolu a tak se zbaví veškerého hmotného znečištění. Tehdy dosáhne nejvyšší dokonalosti — vědomí Kṛṣṇy — což je stav, ve kterém je živá bytost prostá všech nečistot. To je doloženo ve dvacátém osmém verši sedmé kapitoly Bhagavad-gīty:

“Po mnoha životech zbožného jednání, kdy je člověk zbaven veškerého znečištění a nedotčen protiklady, z nichž sestává iluze, začne prokazovat transcendentální láskyplnou službu Pánu.”

Když hovoříme o yoze, máme na mysli spojení našeho vědomí s Nejvyšší Absolutní Pravdou. Tento proces nazývají různí yogīni různě, podle jimi používané metody. Pokud proces spojení spočívá převážně v činnostech s vidinou jejich plodů, nazývá se karma-yoga. Je-li převážně empirický, nazývá se jñāna-yoga, a pokud je založený na vztahu oddanosti Nejvyššímu Pánu, nazývá se bhakti-yoga. Bhakti-yoga neboli proces rozvíjení vědomí Kṛṣṇy je vrcholnou dokonalostí všech druhů yogy. To bude vyloženo v následujícím verši. Zde Pán potvrzuje nadřazenost zmiňovaného systému yogy, ale neříká, že je lepší než bhakti-yoga. Bhakti-yoga představuje úplné duchovní poznání, a proto ji nic nemůže předčit. Askeze postrádající poznání vlastního já je nedokonalá. Empirické poznání prosté odevzdání se Nejvyššímu Pánu je také nedokonalé a jednání s touhou po jeho plodech, ve kterém chybí vědomí Kṛṣṇy, je ztráta času. Nejvychvalovanější ze všech vyjmenovaných forem yogy je tedy bhakti-yoga, což bude ještě jasněji vysvětleno v dalším verši.

Důležité je zde slovo bhajate. Pochází ze slovesného kořene bhaj, kterého se používá k označení služby. Slovo uctívat nemá úplně stejný význam jako bhaj. Uctívat znamená někoho ctít, projevovat úctu někomu, kdo si to zaslouží. Služba s láskou a vírou je však zvláště určena Nejvyšší Osobnosti Božství. Ten, kdo se vyhne uctívání ctihodného člověka či poloboha, je možná nazván nezdvořilým, ale ten, kdo se vyhýbá službě Nejvyššímu Pánu, je ztracen. Každá živá bytost je nedílnou částí Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství, a svou přirozeností je tedy určena ke službě Jemu. Jestliže podle toho nejedná, poklesne. Bhāgavatam (11.5.3) to dokládá takto:

“Každý, kdo zanedbává svou povinnost a neslouží původnímu Pánu, jenž je zdrojem všech živých bytostí, poklesne ze svého přirozeného postavení.”

Stejné slovo, bhajanti, je rovněž v tomto verši. Bhajanti se tedy může vztahovat jedině ke službě Nejvyššímu Pánu, zatímco slovo uctívat může být vztaženo k polobohům či jakékoliv jiné obyčejné živé bytosti. Slovo avajānanti, použité v tomto verši ze Śrīmad-Bhāgavatamu, nalezneme také v Bhagavad-gītě. Avajānanti māṁ mūḍhāḥ — “Jedině hlupáci a darebáci se vysmívají Pánu Kṛṣṇovi, Nejvyšší Osobnosti Božství.” Tito hlupáci si troufají psát komentáře k Bhagavad-gītě, aniž by měli služebnický postoj k Pánu. Proto nejsou schopni náležitě rozlišovat mezi slovem bhajanti a slovem uctívat.

Všechny druhy yogy vrcholí bhakti-yogou. Ostatní yogy jsou pouze prostředky, jak dospět k bhakti na úrovni bhakti-yogy. Yoga ve skutečnosti znamená bhakti-yogu; všechny ostatní yogy jsou postupy na cestě k bhakti-yoze. Od karma-yogy na počátku po bhakti-yogu na konci vede dlouhá cesta seberealizace. Karma-yoga, práce zbavená svých plodů, je počátkem této cesty. Je-li karma-yoga obohacena poznáním a odříkáním, nazývá se tato úroveň jñāna-yoga. Když ke jñāna-yoze přibyde meditace o Nadduši prováděná pomocí různých tělesných úkonů a mysl je upřená na Pána, nazývá se to aṣṭāṅga-yoga. A když někdo překoná aṣṭāṅga-yogu a dojde k Osobě Nejvyššího Pána, Kṛṣṇy, dosáhl bhakti-yogy, která je vrcholem. Bhakti-yoga je skutečně konečným cílem, ale abychom ji mohli podrobně analyzovat, musíme porozumět ostatním yogám. Yogī, který jde neustále dál, je tedy na pravé cestě věčného štěstí. Ten, kdo se zdržuje na určitém stupni, bez dalšího pokroku, je podle toho nazýván příslušným jménem: karma-yogī, jñāna-yogī či dhyāna-yogī, rāja-yogī, haṭha-yogī a tak dále. Pokud má někdo to štěstí, že se dostal až na úroveň bhakti-yogy, všechny ostatní yogy již překonal. Vědomí Kṛṣṇy je tedy nejvyšším stupněm yogy, stejně jako když mluvíme o Himalájích, míníme tím nejvyšší hory na světě, které vrcholí Mount Everestem.

Uchýlit se na cestu bhakti-yogy a dospět k vědomí Kṛṣṇy je velké štěstí. Tehdy jsme — jak učí Vedy — v dobrém postavení. Ideální yogī soustřeďuje svou pozornost na Pána Kṛṣṇu, který má jméno Śyāmasundara, má nádhernou barvu mraku, Jeho tvář podobná lotosu září jako slunce, Jeho oděv se blýská drahokamy a Jeho tělo je ověnčené květinovou girlandou. Pán osvětluje všechny strany svým oslnivým jasem zvaným brahmajyoti. Objevuje se v různých podobách, jakými jsou Rāma, Nṛsiṁha, Varāha a Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství. Sestupuje jako lidská bytost, syn matky Yaśody, a je znám pod jmény Kṛṣṇa, Govinda a Vāsudeva. Je dokonalým dítětem, manželem, přítelem a pánem a oplývá všemi druhy bohatství a transcendentálními vlastnostmi. Ten, kdo si je neustále vědom těchto Pánových rysů, je nejdokonalejší yogī.

Této úrovně nejvyšší dokonalosti yogy lze dosáhnout jedině bhakti-yogou. To dokládají všechna védská písma:

“Jen těm velkým duším, které mají naprostou víru v Pána i v duchovního učitele, je automaticky vyjeven veškerý smysl védského poznání.” (Śvetāśvatara Upaniṣad 6.23)

Bhaktir asya bhajanaṁ tad ihāmutropādhi-nairāsyenāmuṣmin manaḥ-kalpanam, etad eva naiṣkarmyam — “Bhakti je oddaná služba Pánu prostá touhy po hmotném zisku, v tomto či v příštím životě. Těchto sklonů se je třeba zbavit a zcela zaujmout svou mysl Nejvyšším. To je smysl slova naiṣkarmya.” (Gopāla-tāpanī Upaniṣad 1.15)

Toto jsou některé z prostředků k praktikování bhakti, yogy vědomí Kṛṣṇy, která je nejdokonalejším stupněm jógového systému.