ТЕКСТ 5
Sloka 5
Текст
Verš
наива̄н̇гхрипа̄х̣ пара-бхр̣тах̣ сарито 'пй ашуш̣ян
руддха̄ гуха̄х̣ ким аджито 'вати нопасанна̄н
касма̄д бхаджанти кавайо дхана-дурмада̄ндха̄н
naivāṅghripāḥ para-bhṛtaḥ sarito ’py aśuṣyan
ruddhā guhāḥ kim ajito ’vati nopasannān
kasmād bhajanti kavayo dhana-durmadāndhān
Дума по дума
Synonyma
чӣра̄н̣и – скъсани дрехи; ким – нима; патхи – на пътя; на – не; санти – има; дишанти – дават милостиня; бхикш̣а̄м – подаяния; на – не; ева – също; ан̇гхрипа̄х̣ – дърветата; пара-бхр̣тах̣ – човек, който издържа другите; саритах̣ – реките; апи – също; ашуш̣ян – са пресъхнали; руддха̄х̣ – затворени; гуха̄х̣ – пещерите; ким – нима; аджитах̣ – Всемогъщият Бог; авати – дават подслон; на – не; упасанна̄н – отдадената душа; касма̄т – за какво тогава; бхаджанти – ласкае; каваях̣ – ученият; дхана – богатство; дурмада-андха̄н – опиянен от.
cīrāṇi — roztrhané šaty; kim — zdali; pathi — na cestě; na — ne; santi — jsou; diśanti — dávají milodary; bhikṣām — almužny; na — ne; eva — také; aṅghripāḥ — stromy; para-bhṛtaḥ — ten, kdo živí ostatní; saritaḥ — řeky; api — také; aśuṣyan — vyschly; ruddhāḥ — zavřené; guhāḥ — jeskyně; kim — zdali; ajitaḥ — Všemocný Pán; avati — dává ochranu; na — ne; upasannān — odevzdaná duše; kasmāt — proč tedy; bhajanti — lichotí; kavayaḥ — učený; dhana — majetek; durmada-andhān — jím příliš omámený.
Превод
Překlad
Нима на пътя не могат да се намерят скъсани дрехи? Нима дърветата, живеещи заради другите, вече не дават милостиня? Нима реките са пресъхнали и вече не напояват жадните? Нима входовете на планинските пещери са затворени, а Всемогъщият Бог вече не защитава отдалите се души? Тогава защо учените мъдреци ласкаят тези, които се опияняват от трудно спечелени богатства?
Což neleží na cestách roztrhané šaty? Což stromy, které jsou od toho, aby živily druhé, již nedávají milodary? Což řeky vyschly a nedají již vodu žíznivým? Jsou teď snad jeskyně v horách zavřené, nebo přestal snad nakonec Všemocný Pán chránit duše, které se Mu plně odevzdaly? Proč tedy učení mudrci chodí lichotit lidem, které omámil těžce vydobytý majetek?
Пояснение
Význam
Животът в отречение не означава просия или живот за сметка на другите. Според речника тунеядецът е ласкател, който живее на гърба на обществото, без обществото да има полза от него. Човекът, който живее в отречение, трябва да прави нещо полезно за обществото и да не бъде материално зависим от семейните. Напротив, когато приема милостиня от семейните, странстващият отшелник прави това за тяхно благо. В системата сана̄тана-дхарма едно от задълженията на семейните е да дават милостиня на странниците. Писанията препоръчват на семейните да се отнасят към странниците като към свои деца, да им дават храна, дрехи и всичко необходимо, без да чакат да бъдат молени. Това не означава обаче, че лъже-отшелници могат да злоупотребяват с щедростта на благочестивите семейни. Първото задължение на човека, който е приел живот в отречение, е да се занимава с литературен труд за благото на хората и по този начин, опирайки се на своя опит, да ги насочва по пътя към себепознанието. От всичките задължения на живота в отречение Шрӣла Сана̄тана, Шрӣла Рӯпа и останалите Госва̄мӣ на Вр̣нда̄вана смятали за свой най-важен дълг да се събират на философски беседи в Сева̄кун̃джа, Вр̣нда̄вана (мястото, където Шрӣла Джӣва Госва̄мӣ основал храма Шрӣ Ра̄дха̄-Да̄модара и където се намират истинските сама̄дхи (гробници) на Шрӣла Рӯпа Госва̄мӣ и Шрӣла Джӣва Госва̄мӣ). За благото на цялото човечество Госва̄мӣте оставили след себе си много произведения с трансцендентално съдържание. По същия начин всички а̄ча̄рии, които доброволно приемали аскетичен живот, се стремели да дадат нещо на човечеството, а не да живеят безотговорно на гърба на другите. Тези, които не могат да направят нищо за обществото, не трябва да ходят при семейните да ги молят за храна, защото така злепоставят най-висшия а̄шрам. Шукадева Госва̄мӣ казва това най-вече заради тези, които са превърнали просенето в професия, в начин за разрешаване на паричните си затруднения. В епохата на Кали подобни просяци са в изобилие. Когато човек по своя воля или по силата на обстоятелствата стане странстващ просяк, той трябва да е твърдо убеден, че Върховният Бог се грижи за всички живи същества във вселената. Как тогава Богът ще забрави прехраната на една отдала се душа, която непрекъснато му служи? Дори обикновеният господар се грижи за слугата си, а колко по-добре може да удовлетвори потребностите на отдалата се душа всемогъщият върховен Бог, който притежава всички богатства! Обикновено странстващият предан носи само прост набедреник и дори и за него не моли никого, а си го прави сам от скъсаните дрехи, захвърлени на улицата. Когато е гладен, той отива при щедрото дърво, оставило плодовете си на земята, а за да утоли жаждата си, пие вода от реката. Той живее не в удобна къща, а в някоя планинска пещера, и не се бои от дивите животни в джунглата, защото искрено вярва в Бога, който се намира във всяко сърце. Богът може да заповяда на тигрите и на другите диви животни да не безпокоят предания му. Харида̄са Т̣ха̄кура, велик предан на Бог Шрӣ Чайтаня, се заселил в една пещера, в която по волята на съдбата живеела и една огромна отровна змия. Един от почитателите на Т̣ха̄кура Харида̄са го посещавал всеки ден и понеже се боял от змията, предложил на Т̣ха̄кура да напусне това място. Тъй като преданите редовно идвали при него, заради тях Т̣ха̄кура Харида̄са се съгласил с предложението. Но веднага щом взел това решение, пред очите на всички змията изпълзяла от дупката си и сама напуснала пещерата. По волята на Бога, който живеел и в нейното сърце, тя отстъпила пещерата на Харида̄са и напуснала това място, за да не го безпокои – един ярък пример за това, как Богът защитава истинските си предани, какъвто бил Т̣ха̄кура Харида̄са. Според правилата на сана̄тана-дхарма от самото начало на живота си човек трябва да се учи винаги и във всичко да се уповава на Бога и да вярва в закрилата му. Пътят на отречението се препоръчва за тези, които са приключили със светските си дела и напълно са пречистили съществуването си. За това равнище се говори в Бхагавад-гӣта̄ (16.5): там то е наречено даивӣ сампат. Ако човек не трупа даивӣ сампат (духовни богатства), ще бъде завладян от жажда за а̄сурӣ сампат (материални богатства) и неволно ще се окаже в плен на страданията в материалния свят. Един сання̄сӣ трябва да бъде безстрашен и да живее сам, без спътници. Той не трябва да се бои от самотата. Защото всъщност той не е сам – Богът живее във всяко сърце. Но докато не се пречисти с помощта на предписания за това процес, човек ще се чувства сам. Този, който е поел пътя на отреченията, трябва да се пречисти – тогава ще усеща присъствието на Бога навсякъде и ще се освободи от всички страхове (и специално от страха от самотата). Всеки може да стане безстрашен и честен, ако пречисти съществуването си, като изпълнява задълженията, предписани за неговия начин на живот. А за да изпълнява добросъвестно дълга си, трябва да слуша с вяра наставленията на Ведите и да усвои същината на ведическото знание чрез предано служене на Бога.
Účelem životního stádia odříkání nikdy nebylo žebrat nebo žít na úkor druhých jako parazit. Parazit je podle slovníku příživník, který žije na úkor společnosti, aniž by sám něčím přispíval. Řád odříkání je však určený k tomu, aby přispíval společnosti něčím velice podstatným, a ne aby závisel na výdělcích hospodářů. Naopak — když pravý mnich přijímá od hospodářů almužny, dává tím dárci možnost skutečného prospěchu. Podle sanātana-dharmy je dávání almužen mnichům jednou z povinností hospodáře. Písma doporučují, aby hospodář přijímal mnichy jako vlastní děti a aby jim bez požádání dával jídlo, šaty atd. Takové štědrosti poctivých hospodářů však nesmějí zneužívat falešní mniši. První povinností člověka v životním stádiu odříkání je přispět nějakým literárním dílem ku prospěchu všech lidí a poskytnout jim realizovaný návod jak dosáhnout seberealizace. Śrīla Sanātana, Śrīla Rūpa a ostatní Gosvāmī z Vṛndāvanu dodržovali zásady života v odříkání, ale jejich nejpřednější povinností bylo scházet se k učeným debatám na Sevākuñje ve Vṛndāvanu na místě, kde Śrīla Jīva Gosvāmī založil chrám Śrī Rādhā-Dāmodara a kde se nalézají skutečné hrobky (samādhi) Śrīly Rūpy Gosvāmīho a Śrīly Jīvy Gosvāmīho. Ve prospěch celé lidské společnosti po sobě zanechali rozsáhlou literaturu transcendentálního významu. Všichni ācāryové, kteří dobrovolně přijali řád odříkání, tak učinili, aby prospěli lidské společnosti a ne aby žili pohodlný nezodpovědný život na úkor druhých. Ti, kteří nemohou ničím přispět, nemají od hospodářů žádat jídlo, protože takoví žebraví mniši jenom uráží nejvyšší řád. Śukadeva Gosvāmī varuje zvláště poutníky, kteří si v rouchu světců vydělávají žebráním na živobytí. Takových mnichů je ve věku Kali mnoho. Když se člověk z vlastního rozhodnutí nebo shodou okolností stane mnichem, musí mít pevnou víru a přesvědčení, že Nejvyšší Pán živí všechny živé bytosti po celém vesmíru. Proč by se tedy Pán nepostaral o odevzdanou duši, která Mu stoprocentně slouží? I obyčejný pán zaopatřuje svého služebníka nezbytnými potřebami; oč víc potom bude dohlížet všemocný Nejvyšší Pán na životní potřeby plně odevzdané duše. Obecným pravidlem je, že oddaný mnich přijme prostou malou bederní zástěrku, aniž by někoho žádal, aby mu ji dal jako milodar. Najde si ji mezi roztrhanými látkami vyhozenými na ulici. Když má hlad, může jít k velkodušnému stromu, který štědře dává ovoce, a když má žízeň, může se napít vody z řeky. Nevyžaduje k životu přepychový dům, ale najde si jeskyni v horách a s vírou v Boha, který žije v srdci každého, se nebojí žádných divokých zvířat. Pán může tygrům a dalším tvorům v džungli nařídit, aby Jeho oddaného nerušili. V jedné takové jeskyni žil Haridāsa Ṭhākura, velký oddaný Śrī Caitanyi, a spolu s ním tam žil náhodou také velký jedovatý had. Jeden člověk, který světce každý den navštěvoval, se hada bál a navrhl, aby Ṭhākura jeskyni opustil. Haridāsa Ṭhākura tedy v zájmu svých oddaných, kteří pravidelně navštěvovali jeskyni a báli se hada, návrh přijal. Jakmile však bylo rozhodnuto, had se sám vyplazil ze své díry a před očima všech jeskyni nadobro opustil. Podle nařízení Pána, který žil i v srdci onoho hada, se had rozhodl, že místo opustí a nebude Haridāse zneklidňovat. To je konkrétní příklad, jak Pán chrání opravdového oddaného jako byl Ṭhākura Haridāsa. Sanātana-dharma každého od počátku učí za všech okolností záviset na ochraně Pána. Vydat se cestou odříkání se doporučuje tomu, kdo je plně vyspělý a zcela očištěný ve své existenci. Tento stupeň popisuje také Bhagavad-gītā (16.5) jako daivī sampat. Lidská bytost má pěstovat daivī sampat, duchovní hodnoty, neboť jinak ji ovládnou aśurī sampat, hmotné hodnoty, a ona bude proti své vůli připoutána k různým strastem hmotného světa. Sannyāsī má žít vždy sám, bez společnosti, a nesmí se bát. Nikdy se nemá bát samoty, i když ve skutečnosti nikdy není sám. Pán pobývá v srdci každého. Dokud člověk není očištěný duchovními praktikami, připadá si sám, ale člověk v životním stádiu odříkání musí být očištěný, a cítí proto přítomnost Pána všude a nemá se čeho bát. Každý se může stát nebojácným a čestným člověkem, když očistí svoji existenci dodržováním svých předepsaných povinností v každém životním stavu. Pevné odhodlání vykonávat své předepsané povinnosti člověk získá upřímným nasloucháním védským pokynům a realizaci védského poznání oddanou službou Pánu.