Text 9

Sloka 9

Devanagari

Dévanágarí

यस्य योगं न वाञ्छन्ति वियोगभयकातरा: ।
भजन्ति चरणाम्भोजं मुनयो हरिमेधस: ॥ ९ ॥

Text

Verš

yasya yogaṁ na vāñchanti
viyoga-bhaya-kātarāḥ
bhajanti caraṇāmbhojaṁ
munayo hari-medhasaḥ

Synonyms

Synonyma

yasya — with the body; yogam — contact; na — do not; vāñchanti — jñānīs desire; viyoga-bhaya-kātarāḥ — being afraid of giving up the body again; bhajanti — offer transcendental loving service; caraṇa-ambhojam — to the lotus feet of the Lord; munayaḥ — great saintly persons; hari-medhasaḥ — whose intelligence is always absorbed in thoughts of Hari, the Supreme Personality of Godhead.

yasya — s tělem; yogam — spojení; na — ne; vāñchanti — jñānī si přejí; viyoga-bhaya-kātarāḥ — obávající se opuštění těla; bhajanti — prokazují transcendentální láskyplnou službu; caraṇa-ambhojam — lotosovým nohám Pána; munayaḥ — velcí světci; hari-medhasaḥ — jejichž inteligence je vždy pohroužená v myšlenkách na Hariho, Nejvyšší Osobnost Božství.

Translation

Překlad

Mahārāja Nimi continued: Māyāvādīs generally want freedom from accepting a material body because they fear having to give it up again. But devotees whose intelligence is always filled with the service of the Lord are unafraid. Indeed, they take advantage of the body to render transcendental loving service.

Mahārāja Nimi pokračoval: “Māyāvādīni se obvykle chtějí vyhnout přijetí dalšího hmotného těla, protože se bojí, že ho budou muset opustit. Oddaní, jejichž inteligence je vždy vytížena službou Pánu, se však nebojí, protože své tělo využívají k transcendentální láskyplné službě.”

Purport

Význam

Mahārāja Nimi did not want to accept a material body, which would be a cause of bondage; because he was a devotee, he wanted a body by which he could render devotional service to the Lord. Śrīla Bhaktivinoda Ṭhākura sings:

Mahārāja Nimi nechtěl hmotné tělo, které by ho poutalo. Jelikož byl oddaný, chtěl tělo, ve kterém by mohl s oddaností sloužit Pánu. Śrīla Bhaktivinoda Ṭhākura zpívá:

janmāobi more icchā yadi tora
bhakta-gṛhe jani janma ha-u mora
kīṭa-janma ha-u yathā tuyā dāsa

“My Lord, if You want me to take birth and accept a material body again, kindly do me this favor: allow me to take birth in the home of Your servant, Your devotee. I do not mind being born there even as an insignificant creature like an insect.” Śrī Caitanya Mahāprabhu also said:

“Můj Pane, pokud chceš, abych se znovu narodil a přijal hmotné tělo, prokaž mi prosím jednu laskavost-dovol mi narodit se v domě Tvého služebníka, Tvého oddaného. Nevadilo by mi, ani kdybych se tam narodil jako nepatrný tvor, jakým je například hmyz.” Śrī Caitanya Mahāprabhu také říkal:

na dhanaṁ na janaṁ na sundarīṁ
kavitāṁ vā jagadīśa kāmaye
mama janmani janmanīśvare
bhavatād bhaktir ahaitukī tvayi

“O Lord of the universe, I do not desire material wealth, materialistic followers, a beautiful wife or fruitive activities described in flowery language. All I want, life after life, is unmotivated devotional service to You.” (Śikṣāṣṭaka 4) By saying “life after life” (janmani janmani), the Lord referred not to an ordinary birth but a birth in which to remember the lotus feet of the Lord. Such a body is desirable. A devotee does not think like yogīs and jñānīs, who want to refuse a material body and become one with the impersonal Brahman effulgence. A devotee does not like this idea. On the contrary, he will accept any body, material or spiritual, for he wants to serve the Lord. This is real liberation.

“Ó Pane vesmíru, netoužím po hmotném bohatství, materialistických stoupencích, krásné ženě nebo obřadních činnostech, jež popisují květnatá slova. Vše, co chci, život za životem, je ničím nemotivovaná oddaná služba Tobě.” (Śikṣāṣṭaka 4). Když Pán říkal “život za životem” (janmani janmani), nemyslel tím obyčejné životy, ale takové, v nichž lze vzpomínat na lotosové nohy Pána. Takové tělo je žádoucí. Oddaný neuvažuje jako yogīni a jñānī, kteří odmítají hmotné tělo a chtějí splynout s neosobní září Brahmanu. Tato představa se mu vůbec nelíbí. Naopak, přijme jakékoliv tělo, hmotné nebo duchovní, protože chce sloužit Pánu. To je skutečné osvobození.

If one has a strong desire to serve the Lord, even if he accepts a material body, there is no cause of anxiety, since a devotee, even in a material body, is a liberated soul. This is confirmed by Śrīla Rūpa Gosvāmī:

Ten, kdo má silnou touhu sloužit Pánu, nemá důvod k úzkosti, ani když přijme hmotné tělo, neboť oddaný je osvobozenou duší i v hmotném těle. To potvrzuje Śrīla Rūpa Gosvāmī:

īhā yasya harer dāsye
karmaṇā manasā girā
nikhilāsv apy avasthāsu
jīvan-muktaḥ sa ucyate

“A person acting in Kṛṣṇa consciousness (or, in other words, in the service of Kṛṣṇa) with his body, mind, intelligence and words is a liberated person even within the material world, although he may be engaged in many so-called material activities.” The desire to serve the Lord establishes one as liberated in any condition of life, whether in a spiritual body or a material body. In a spiritual body the devotee becomes a direct associate of the Lord, but even though a devotee may superficially appear to be in a material body, he is always liberated and is engaged in the same duties of service to the Lord as a devotee in Vaikuṇṭhaloka. There is no distinction. It is said, sādhur jīvo vā maro vā. Whether a devotee is alive or dead, his only concern is to serve the Lord. Tyaktvā dehaṁ punar janma naiti mām eti. When he gives up his body, he goes directly to become an associate of the Lord and serve Him, although he does the same thing even in a material body in the material world.

“Člověk jednající s vědomím Kṛṣṇy (neboli sloužící Kṛṣṇovi) svým tělem, myslí, inteligencí a slovy je osvobozenou bytostí dokonce už v hmotném světě, i když se může věnovat mnoha takzvaně hmotným činnostem.” Touha sloužit Pánu činí osvobozeným kohokoliv a v jakékoliv situaci, ať v duchovním či hmotném těle. V duchovním těle se oddaný stane přímým společníkem Pána, ale i když se navenek zdá, že má hmotné tělo, je vždy osvobozený a vykonává tytéž povinnosti-službu Pánu-jako oddaný na Vaikuṇṭhaloce. Není v tom žádný rozdíl. Je řečeno: sādhur jīvo vā maro vā. Oddaný může žít nebo zemřít, ale jeho jediným zájmem je stále sloužit Pánu. Tyaktvā dehaṁ punar janma naiti mām eti. Když opustí tělo, stává se společníkem Pána a slouží Mu, ale totéž dělá již v hmotném těle v tomto hmotném světě.

For a devotee there is no pain, pleasure or material perfection. One may argue that at the time of death a devotee also suffers because of giving up his material body. But in this connection the example may be given that a cat carries a mouse in its mouth and also carries a kitten in its mouth. Both the mouse and the kitten are carried in the same mouth, but the perception of the mouse is different from that of the kitten. When a devotee gives up his body (tyaktvā deham), he is ready to go back home, back to Godhead. Thus his perception is certainly different from that of a person being taken away by Yamarāja for punishment. A person whose intelligence is always concentrated upon the service of the Lord is unafraid of accepting a material body, whereas a nondevotee, having no engagement in the service of the Lord, is very much afraid of accepting a material body or giving up his present one. Therefore, we should follow the instruction of Caitanya Mahāprabhu: mama janmani janmanīśvare bhavatād bhaktir ahaitukī tvayi. It doesn’t matter whether we accept a material body or a spiritual body; our only ambition should be to serve the Supreme Personality of Godhead.

Pro oddaného neexistuje bolest, radost ani hmotná dokonalost. Někdo může namítnout, že oddaný také trpí, když opouští své hmotné tělo v době smrti. V této souvislosti však lze uvést příklad, že kočka nosí v tlamě myši a také v ní nosí svá koťata. Myš i kotě jsou přenášeny ve stejné tlamě, ale jejich pocity jsou rozdílné. Když oddaný opouští tělo (tyaktvā deham), je připraven se vrátit domů, zpátky k Bohu. Jeho dojmy se tedy podstatně liší od zážitků toho, koho si odvádí Yamarāja, aby ho potrestal. Ten, jehož inteligence se stále soustředí na službu Pánu, se nebojí přijmout hmotné tělo, zatímco neoddaný, který se službě Pánu nevěnuje, má z přijetí nového těla nebo opuštění současného obrovský strach. Měli bychom se tedy řídit pokynem Caitanyi Mahāprabhua: mama janmani janmanīśvare bhavatād bhaktir ahaitukī tvayi. Nezáleží na tom, zda máme hmotné či duchovní tělo; naším jediným cílem by mělo být sloužit Nejvyšší Osobnosti Božství.