Sloka 44

Text 44

Verš

Text

śrī-śuka uvāca
pratijagrāha tad bāḍhaṁ
nāradaḥ sādhu-sammataḥ
etāvān sādhu-vādo hi
titikṣeteśvaraḥ svayam

Synonyma

Synonyms

śrī-śukaḥ uvāca — Śrī Śukadeva Gosvāmī řekl; pratijagrāha — přijal; tat — to; bāḍham — staň se; nāradaḥ — Nārada Muni; sādhu-sammataḥ — který je uznávaným sādhuem; etāvān — tolik; sādhu-vādaḥ — což je příhodné pro světce; hi — vskutku; titikṣeta — může tolerovat; īśvaraḥ — ačkoliv byl schopen Prajāpatiho Dakṣu proklít; svayam — sám.

śrī-śukaḥ uvāca — Śrī Śukadeva Gosvāmī said; pratijagrāha — accepted; tat — that; bāḍham — so be it; nāradaḥ — Nārada Muni; sādhu-sammataḥ — who is an approved sādhu; etāvān — this much; sādhu-vādaḥ — appropriate for a saintly person; hi — indeed; titikṣeta — he may tolerate; īśvaraḥ — although able to curse Prajāpati Dakṣa; svayam — himself.

Překlad

Translation

Śrī Śukadeva Gosvāmī pokračoval: Můj milý králi, Nārada Muni je uznávaný světec, a proto když ho Prajāpati Dakṣa proklel, odpověděl: tad bāḍham — “Ano, to, co jsi řekl, je dobré. Přijímám tuto kletbu.” Mohl Dakṣovo prokletí opětovat, ale jelikož je to snášenlivý a milostivý sādhu, nic nepodnikl.

Śrī Śukadeva Gosvāmī continued: My dear King, since Nārada Muni is an approved saintly person, when cursed by Prajāpati Dakṣa he replied, “tad bāḍham: Yes, what you have said is good. I accept this curse.” He could have cursed Prajāpati Dakṣa in return, but because he is a tolerant and merciful sādhu, he took no action.

Význam

Purport

Śrīmad-Bhāgavatam (3.25.21) uvádí:

As stated in Śrīmad-Bhāgavatam (3.25.21):

titikṣavaḥ kāruṇikāḥ
suhṛdaḥ sarva-dehinām
ajāta-śatravaḥ śāntāḥ
sādhavaḥ sādhu-bhūṣaṇāḥ

“Sādhu je tolerantní, milostivý a přátelský ke všem živým bytostem. Nemá nepřátel, je mírumilovný, řídí se pokyny písem a všechny jeho vlastnosti jsou vznešené.” Jelikož je Nārada Muni nejvznešenější ze sādhuů (oddaných), kletbu Prajāpatiho Dakṣi tiše toleroval, neboť ho chtěl osvobodit. Śrī Caitanya Mahāprabhu učil tento princip všechny Své oddané:

“The symptoms of a sādhu are that he is tolerant, merciful and friendly to all living entities. He has no enemies, he is peaceful, he abides by the scriptures, and all his characteristics are sublime.” Because Nārada Muni is the most elevated of sādhus, devotees, to deliver Prajāpati Dakṣa he silently tolerated the curse. Śrī Caitanya Mahāprabhu has taught this principle to all His devotees:

tṛṇād api sunīcena
taror api sahiṣṇunā
amāninā mānadena
kīrtanīyaḥ sadā hariḥ

“Člověk by měl zpívat svaté jméno Pána s pokornou myslí a považovat se za nižšího než tráva na ulici. Má být snášenlivější než strom, bez jediné stopy falešné ctižádosti a připravený vzdávat úctu druhým. V takovém stavu mysli může zpívat svaté jméno Pána neustále.” Podle příkazů Śrī Caitanyi Mahāprabhua má být ten, kdo káže slávu Pána po celém světě nebo po celém vesmíru, pokornější než tráva a tolerantnější než strom, protože kazatel nemůže žít bezstarostným životem. Musí naopak čelit mnoha překážkám. Nejen že je občas proklet, ale někdy také utrpí ublížení na těle. Když šel například Nityānanda Prabhu kázat vědomí Kṛṣṇy dvěma zlotřilým bratrům Jagāiovi a Mādhāiovi, poranili Ho tak, že Mu krvácela hlava, ale On je přesto tolerantně osvobodil, a tito dva darebáci se stali dokonalými vaiṣṇavy. To je povinnost kazatele. Pán Ježíš Kristus toleroval dokonce i ukřižování. Kletba proti Nāradovi proto nebyla příliš udivující, a on ji toleroval.

“One should chant the holy name of the Lord in a humble state of mind, thinking oneself lower than the straw in the street; one should be more tolerant than a tree, devoid of all sense of false prestige and should be ready to offer all respects to others. In such a state of mind one can chant the holy name of the Lord constantly.” Following the orders of Śrī Caitanya Mahāprabhu, one who preaches the glories of the Lord all over the world or all over the universe should be humbler than grass and more tolerant than a tree because a preacher cannot live an easygoing life. Indeed, a preacher must face many impediments. Not only is he sometimes cursed, but sometimes he must also suffer personal injury. For example, when Nityānanda Prabhu went to preach Kṛṣṇa consciousness to the two roguish brothers Jagāi and Mādhāi, they injured Him and made His head bleed, but nevertheless, He tolerantly delivered the two rogues, who became perfect Vaiṣṇavas. This is the duty of a preacher. Lord Jesus Christ even tolerated crucifixion. Therefore the curse against Nārada was not very astonishing, and he tolerated it.

Někdo se nyní může zeptat, proč Nārada Muni zůstal v Dakṣově přítomnosti a toleroval všechna jeho obvinění a prokletí. Bylo to za účelem Dakṣova vysvobození? Odpověď zní: ano. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura říká, že po Dakṣově urážce měl Nārada Muni okamžitě odejít, ale on záměrně zůstal, aby vyslechl všechna silná slova Dakṣi, který se tak mohl zbavit svého hněvu. Prajāpati Dakṣa nebyl obyčejný člověk; nahromadil výsledky mnoha zbožných činností. Nārada Muni proto očekával, že vyslovení kletby Dakṣu uspokojí a zbaví hněvu; že potom bude litovat svého nevhodného chování, a tak dostane příležitost stát se vaiṣṇavou a být osvobozen. Když Jagāi a Mādhāi napadli Pána Nityānandu, Pán zůstal tolerantně stát, a oba bratři proto padli k Jeho lotosovým nohám a káli se. Díky tomu se později stali dokonalými vaiṣṇavy.

Now, it may be asked why Nārada Muni stayed in the presence of Prajāpati Dakṣa and tolerated all his accusations and curses. Was that for Dakṣa’s deliverance? The answer is yes. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura says that after being insulted by Prajāpati Dakṣa, Nārada Muni should have left immediately, but he purposely stayed to hear all Dakṣa’s strong words so that Dakṣa might be relieved of his anger. Prajāpati Dakṣa was not an ordinary man; he had accumulated the results of many pious activities. Therefore Nārada Muni expected that after delivering his curse, Dakṣa, satisfied and freed from anger, would repent his misbehavior and thus get a chance to become a Vaiṣṇava and be delivered. When Jagāi and Mādhāi offended Lord Nityānanda, Lord Nityānanda stood tolerantly, and therefore both brothers fell at His lotus feet and repented. Consequently they later became perfect Vaiṣṇavas.

Takto končí Bhaktivedantovy výklady k páté kapitole šestého zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu, nazvané “Prajāpati Dakṣa proklíná Nāradu Muniho”.

Thus end the Bhaktivedanta purports of the Sixth Canto, Fifth Chapter, of the Śrīmad-Bhāgavatam, entitled “Nārada Muni Cursed by Prajāpati Dakṣa.”