ŚB 3.21.50

Z mnoha védských textů a zvláště historických příběhů, jako je Śrīmad-Bhāgavatam a Purāṇy, vyplývá, že zbožní králové v dávných dobách jezdili na projížďky po svých královstvích, aby chránili zbožné obyvatele a trestali nebo zabíjeli bezbožné. Někdy se vydávali lovit lesní zvířata, aby se cvičili v zabíjení, protože bez této přípravy by nedokázali zabíjet nežádoucí živly ve společnosti. Kṣatriyové mají dovoleno se dopouštět takového násilí, neboť násilí pro dobrý účel patří k jejich povinnostem. V tomto verši jsou dvě jasná slova: vadhāya, “za účelem zabíjení”, a asatām, “nežádoucích živlů”. Ochranná energie krále se pokládá za energii Nejvyššího Pána. V Bhagavad-gītě (4.8) Pán říká: paritrāṇāya sādhūnāṁ vināśāya ca duṣkṛtām. Pán sestupuje, aby chránil spravedlivé a zabíjel démony. Schopnost chránit zbožné bytosti a zabíjet démony neboli nežádoucí živly je tedy energií přímo od Nejvyššího Pána a král nebo vůdčí představitel státu má tuto energii mít. V současném věku je velice obtížné najít hlavu státu, která ovládá umění, jak zabíjet nežádoucí živly. Moderní vůdčí představitelé státu sedí pohodlně ve svých palácích a nechávají bezdůvodně zabíjet nevinné bytosti.