ŚB 1.10.11-12

Přirozeným postavením živé bytosti je, že slouží nadřízenému. V různých fázích smyslového požitku je silou nucena sloužit iluzorní hmotné energii a služba smyslům ji nikdy neunaví. I když ji někdy unaví, iluzorní energie ji stále nutí v této službě pokračovat, a nikdy nedojde k uspokojení. Toto uspokojování smyslů nikdy nekončí a podmíněná duše se do takové služby zaplétá bez naděje na vysvobození. Jediný únik umožňuje společnost čistých oddaných — ta člověka postupně povýší k jeho transcendentálnímu vědomí. Tak může živé bytost poznat, že jejím věčným postavením je sloužit Pánu a ne zvráceným smyslům, které přinášejí chtíč, hněv, touhu vládnout atd. Hmotná společnost, přátelství a láska — to vše jsou různé projevy chtíče. Domov, země, rodina, společnost, majetek a vše co to přináší — to jsou všechno příčiny otroctví v hmotném světě, jehož průvodním faktorem je trojí životní utrpení. Jakmile člověk začne vyhledávat společnost čistých oddaných a naslouchat těmto osobnostem s pokorou, jeho pouta k hmotnému požitku se zmenší a naslouchání o transcendentálních činnostech Pána ho přitahuje čím dál víc. Jakmile tento proces jednou začne, nikdy se nazastaví, jako oheň, který se šíří střelným prachem. Je řečeno, že Hari, Osobnost Božství, je tak transcendentálně přitažlivý, že i ti, kteří jsou seberealizovaní a zcela spokojení sami v sobě a prakticky se osvobodili z hmotného otroctví — i ti se stávají oddanými Pána. Za těchto okolností můžeme snadno pochopit, jaké bylo postavení Pāṇḍuovců, kteří byli Pánovými stálými společníky. Díky stálému osobnímu styku byli přitahováni ještě intenzívněji, a proto nemohli na odloučení od Śrī Kṛṣṇy ani pomyslet. Vzpomínky na Něho, na Jeho podobu, vlastnosti, jméno, slávu, zábavy atd., přitahují také čistého oddaného, který kvůli nim zapomíná na všechny podoby, vlastnosti, jména, slávu a činnosti hmotného světa, a ve zralé společnosti čistých oddaných se nedostává ze styku s Pánem ani na okamžik.