Skip to main content

Text 5

Verso Cinco

Verš

Texto

kṛṣṇeti yasya giri taṁ manasādriyeta
dīkṣāsti cet praṇatibhiś ca bhajantam īśam
śuśrūṣayā bhajana-vijñam ananyam anya-
nindādi-śūnya-hṛdam īpsita-saṅga-labdhyā
kṛṣṇeti yasya giri taṁ manasādriyeta
dīkṣāsti cet praṇatibhiś ca bhajantam īśam
śuśrūṣayā bhajana-vijñam ananyam anya-
nindādi-śūnya-hṛdam īpsita-saṅga-labdhyā

Synonyma

Sinônimos

kṛṣṇa — svaté jméno Śrī Kṛṣṇy; iti — tak; yasya — kterého; giri — slovy nebo řečí; tam — jemu; manasā — myslí; ādriyeta — člověk musí vzdávat úctu; dīkṣā — zasvěcení; asti — je; cet — jestliže; praṇatibhiḥ — poklonou; ca — také; bhajatam — koná oddanou službu; īśam — Nejvyšší Osobnosti Božství; śuśrūṣayā — praktickou službou; bhajana-vijñam — ten, kdo je pokročilý v oddané službě; ananyam — bez odchylky; anya-nindā-ādi — pomlouvání druhých atd.; śūnya — zcela prost; hṛdam — jehož srdce; īpsita — žádoucí; saṅga — společnost; labdhyā — získáním.

kṛṣṇa — o santo nome do Senhor Kṛṣṇa; iti — assim; yasya — daquele; giri — nas palavras ou na fala; tam — a ele; manasā — pela mente; ādriyeta — deve-se honrar; dīkṣā — iniciação; asti — ha; cet — se; praṇatibhiḥ — pelas reverências; ca — também; bhajantam — dedicado ao serviço devocional; īśam — à Suprema Personalidade de Deus; śuśrūṣayā — através do serviço prático; bhajana-vijñam — aquele que é avançado no serviço devocional; ananyam — sem desvios; anya-nindā-ādi — de blasfêmia contra os outros etc.; śūnya — completamente isento; hṛdam — cujo coração; īpsita — desejável; saṅga — de companhia; labdhyā — pela obtenção.

Překlad

Tradução

Člověk by měl v mysli ctít oddaného, který zpívá svaté jméno Pána Kṛṣṇy, pokorně se poklonit oddanému, který obdržel duchovní zasvěcení (dīkṣā) a věnuje se uctívání Božstva, a měl by se stýkat s čistým oddaným pokročilým v neochvějně oddané službě, jehož srdce je zcela prosté sklonu kritizovat druhé, a věrně mu sloužit.

Deve-se honrar mentalmente o devoto que canta o santo nome do Senhor Kṛṣṇa; prestar reverências humildes ao devoto que tenha se submetido à iniciação espiritual [dīkṣā] e que se dedique a adorar a Deidade; deve-se associar com o devoto puro que seja avançado em serviço devocional indesviável, cujo coração está inteiramente isento da propensão a criticar os outros, além de servir fielmente tal devoto.

Význam

Comentário

Abychom mohli inteligentně uplatnit šest láskyplných výměn zmíněných v předchozím verši, musíme s pečlivým rozlišováním vybrat náležité osoby. Śrīla Rūpa Gosvāmī proto radí, abychom se stýkali s vaiṣṇavy správným způsobem, podle jejich postavení. V tomto verši nám říká, jak jednat se třemi druhy oddaných – kaniṣṭha-adhikārīm, madhyama-adhikārīm a uttama-adhikārīm. Kaniṣṭha-adhikārī je začátečník, který obdržel hari-nāma zasvěcení od duchovního učitele a snaží se zpívat svaté jméno Kṛṣṇy. Tuto osobu bychom měli respektovat v mysli jako kaniṣṭha-vaiṣṇavu. Madhyama-adhikārī dostal duchovní zasvěcení od duchovního učitele, který ho plně zapojil do transcendentální láskyplné služby Pánu. Madhyama-adhikārīho bychom měli považovat za oddaného na středním stupni oddané služby. Uttama-adhikārī neboli největší oddaný je velmi pokročilý v oddané službě. Nepomlouvá druhé, jeho srdce je zcela čisté a dosáhl realizovaného stavu ryzího vědomí Kṛṣṇy. Podle Śrīly Rūpy Gosvāmīho je společnost takového mahābhāgavaty neboli dokonalého vaiṣṇavy a služba jemu nanejvýš žádoucí.

Para que se possa aplicar com inteligência as seis espécies de trocas amorosas mencionadas no verso anterior, deve-se escolher as pessoas adequadas, com cuidadoso discernimento. Portanto, Śrīla Rūpa Gosvāmī aconselha que tenhamos nossa relação com os vaiṣṇavas de maneira apropriada, segundo o status específico deles. Neste verso, ele nos diz como devemos nos relacionar com três classes de devotos - o kaniṣṭha-adhikārī, o madhyama-adhikārī e o uttama-adhikārī. Kaniṣṭha-adhikārī é o neófito que recebeu a iniciação hari-nāma do mestre espiritual e está tentando cantar o santo nome de Kṛṣṇa. Devemos respeitar mentalmente uma pessoa assim, considerando-a um kaniṣṭha-vaiṣṇava. O madhyama-adhikārī recebeu iniciação espiritual do mestre espiritual, que o ocupa plenamente em transcendental serviço amoroso ao Senhor. Devemos considerar que o madhyama-adhikārī está situado no meio do caminho em serviço devocional. O uttama-adhikārī, ou o devoto mais elevado, é aquele que é muito avançado em serviço devocional. O uttama-adhikārī não está interessado em blasfemar os outros, seu coração é inteiramente limpo e ele alcançou o estado realizado de imaculada consciência de Kṛṣṇa. Segundo Śrīla Rūpa Gosvāmī, associar-se e servir tal mahā-bhāgavata, ou vaiṣṇava perfeito, é o mais desejado.

Člověk by neměl zůstat kaniṣṭha-adhikārīm, který je na nejnižším stupni oddané služby a zajímá se jen o uctívání Božstva v chrámu. Tento oddaný je popsán v jedenáctém zpěvu Śrīmad Bhāgavatamu (11.2.47):

Não se deve permanecer na plataforma de kaniṣṭha-adhikārī, ou seja, a plataforma mais baixa de serviço devocional, onde só há interesse em adorar a Deidade no templo. No Décimo Primeiro Canto do Śrīmad-Bhāgavatam (11.2.47), encontramos uma descrição dessa classe de devoto:

arcāyām eva haraye
pūjāṁ yaḥ śraddhayehate
na tad-bhakteṣu cānyeṣu
sa bhaktaḥ prākṛtaḥ smṛtaḥ
arcāyām eva haraye
pūjāṁ yaḥ śraddhayehate
na tad-bhakteṣu cānyeṣu
sa bhaktaḥ prākṛtaḥ smṛtaḥ

„Člověk, který se s vírou věnuje uctívání Božstva v chrámu, ale neví, jak se chovat k ostatním oddaným nebo obyčejným lidem, se nazývá prākṛta-bhakta, neboli kaniṣṭha-adhikārī.

“Quem se dedica fielmente a adorar a Deidade no templo, mas que não sabe como se comportar com os devotos ou com as pessoas em geral, chama-se prākṛta-bhakta, ou kaniṣṭha-adhikārī.”

Oddaný by se měl proto povznést z postavení kaniṣṭha-adhikārīho na úroveň madhyama-adhikārīho. Śrīmad Bhāgavatam (11.2.46) popisuje madhyama-adhikārīho takto:

Portanto, é preciso elevar-se da posição de kaniṣṭha-adhikārī à plataforma de madhyama-adhikārī. O Śrīmad-Bhāgavatam (11.2.46) descreve o madhyama-adhikārī desta maneira:

īśvare tad-adhīneṣu
bāliśeṣu dviṣatsu ca
prema-maitrī-kṛpopekṣā
yaḥ karoti sa madhyamaḥ
īśvare tad-adhīneṣu
bāliśeṣu dviṣatsu ca
prema-maitrī-kṛpopekṣā
yaḥ karoti sa madhyamaḥ

Madhyama-adhikārī je oddaný, který uctívá Nejvyšší Osobnost Božství jako nejvyšší objekt lásky, přátelí se s oddanými Pána, je milostivý k nevědomým a vyhýbá se závistivým.“

Madhyama-adhikārī é o devoto que adora a Suprema Personalidade de Deus como o mais elevado objeto de amor, que faz amizade com os devotos do Senhor, que é misericordioso com os ignorantes e que evita os que são invejosos por natureza.”

To je způsob, jak náležitě rozvíjet oddanou službu. V tomto verši nám proto Śrīla Rūpa Gosvāmī radí, jak se chovat k různým oddaným. Z praktické zkušenosti vidíme, že existují různé druhy vaiṣṇavů. Prākṛta-sahajiyové obvykle zpívají Hare Kṛṣṇa mahā-mantru, ale přesto je přitahují ženy, peníze a omamné látky. Tito lidé sice mohou zpívat svaté jméno Pána, ale nejsou ještě náležitě očištěni. Měli bychom je ctít v mysli, ale měli bychom se jim vyhýbat. Lidem nevinným a pouze svedeným špatnou společností bychom měli pomoci, chtějí-li přijmout náležité pokyny od čistých oddaných. Začátečníkům, kteří jsou již zasvěcení pravým duchovním učitelem a s vážností plní jeho pokyny, bychom se měli hluboce poklonit.

Esta é a forma correta de cultivar serviço devocional. Por isso, neste verso, Śrīla Rūpa Gosvāmī nos aconselha sobre como devemos tratar diferentes categorias de devotos. Por experiência prática, podemos verificar que há diferentes classes de vaiṣṇavas. De um modo geral, os prākṛta-sahajiyās cantam o mahā-mantra Hare Kṛṣṇa, só que estão apegados a mulheres, dinheiro e intoxicação. Embora essas pessoas cantem o santo nome do Senhor, ainda não estão devidamente purificadas. Mentalmente, devemos respeitar tais pessoas, porém evitar sua companhia. Quanto àqueles que são inocentes, mas são desviados por causa de má companhia, devem ser auxiliados, caso desejem receber as devidas instruções dos devotos puros. Contudo, devemos prestar nossas respeitosas reverências aos devotos neófitos que já foram iniciados pelo mestre espiritual genuíno e se dedicam seriamente a cumprir as ordens do mestre.

Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy dává příležitost každému bez rozdílu kasty, víry či barvy pleti. Zveme každého, aby se připojil k tomuto hnutí, poseděl s námi, přijal prasādam a poslouchal o Kṛṣṇovi. Když vidíme, že někdo má opravdový zájem o vědomí Kṛṣṇy a chce být zasvěcen, přijmeme ho jako žáka ve zpívání svatého jména Pána. Když je začínající oddaný zasvěcen a podle pokynů duchovního učitele oddaně slouží, měli bychom ho okamžitě přijmout jako pravého vaiṣṇavu a poklonit se mu. Mezi mnoha těmito vaiṣṇavy můžeme najít takového, který s velkou vážností slouží Pánu, přísně dodržuje všechny usměrňující zásady, pronáší předepsaný počet kol na růženci (japa) a stále přemýšlí, jak rozšířit hnutí pro vědomí Kṛṣṇy. Tohoto vaiṣṇavu bychom měli přijmout jako uttama-adhikārīho, vysoce pokročilého oddaného, a měli bychom vždy vyhledávat jeho společnost.

Neste movimento da consciência de Kṛṣṇa, dá-se uma oportunidade a todos, sem discriminação de casta, credo ou cor. Todos são convidados a juntar-se a este movimento, sentar-se conosco, comer prasāda e ouvir a respeito de Kṛṣṇa. Ao percebermos que alguém está realmente interessado na consciência de Kṛṣṇa e quer ser iniciado, aceitamo-lo como discípulo no cantar do santo nome do Senhor. Tendo um devoto neófito sido iniciado e estando ele ocupado em serviço devocional segundo as ordens do mestre espiritual, devemos aceitá-lo de imediato como um vaiṣṇava autêntico e prestar-lhe reverências. Dentre muitos vaiṣṇavas assim, talvez se encontre um seriamente ocupado no serviço ao Senhor, seguindo estritamente todos os princípios reguladores, cantando o número prescrito de voltas nas contas de japa e sempre pensando em como expandir o movimento da consciência de Kṛṣṇa. Semelhante vaiṣṇava deve ser aceito como uttama-adhikārī, devoto muito avançado, e sua companhia deve sempre ser almejada.

Způsob, jakým začne být oddaný přitahován ke Kṛṣṇovi, je popsán v Caitanya-caritāmṛtě (Antya 4.192):

 O processo pelo qual o devoto se apega a Kṛṣṇa é descrito no Caitanya-caritāmṛta (Antya 4.192):

dīkṣā-kāle bhakta kare ātma-samarpaṇa
sei-kāle kṛṣṇa tāre kare ātma-sama
dīkṣā-kāle bhakta kare ātma-samarpaṇa
sei-kāle kṛṣṇa tāre kare ātma-sama

„V době zasvěcení, když se oddaný zcela odevzdá službě Pánu, jej Kṛṣṇa přijme za stejně dobrého jako je On sám.“

“No momento da iniciação, quando o devoto se entrega plenamente ao serviço do Senhor, Kṛṣṇa o aceita como estando no mesmo nível que Ele mesmo.”

Dīkṣu neboli duchovní zasvěcení vysvětluje Śrīla Jīva Gosvāmī v Bhakti-sandarbhě (868):

Śrīla Jīva Gosvāmī explica dīkṣa, ou iniciação espiritual, no Bhakti-sandarbha (283):

divyaṁ jñānaṁ yato dadyāt
kuryāt pāpasya saṅkṣayam
tasmād dīkṣeti sā proktā
deśikais tattva-kovidaiḥ
divyaṁ jñānaṁ yato dadyāt
kuryāt pāpasya saṅkṣayam
tasmād dīkṣeti sā proktā
deśikais tattva-kovidaiḥ

„Prostřednictvím dīkṣi člověk postupně ztratí zájem o hmotný požitek a začne se postupně zajímat o duchovní život.“

“A dīkṣa, ou iniciação espiritual, faz com que o devoto vá aos poucos perdendo o interesse pelo gozo material e gradualmente se interessando pela vida espiritual.”

Viděli jsme to na mnoha praktických příkladech, zvláště v Evropě a v Americe. Mnoho studentů, kteří k nám přišli z bohatých a vážených rodin, rychle ztratilo veškerý zájem o hmotný požitek a velmi horlivě se chtěli zapojit do duchovního života. Mnozí přijali nepříliš pohodlné životní podmínky, přestože pocházejí z velmi bohatých rodin. Pro Kṛṣṇu jsou připraveni přijmout jakékoliv životní podmínky, pokud mohou žít v chrámu a stýkat se s vaiṣṇavy. Přestane-li se člověk zajímat o hmotný požitek, je připraven obdržet zasvěcení od duchovního učitele. Śrīmad Bhāgavatam (6.1.13) pro pokrok v duchovním životě předepisuje: tapasā brahmacaryeṇa śamena ca damena ca. Chce-li člověk vážně přijmout dīkṣu, musí být připraven provádět askezi, žít v celibátu a ovládat mysl a tělo. Je-li připraven a touží obdržet duchovní osvícení (divyaṁ jñānam), je připraven na zasvěcení. Divyaṁ jñānam se odborně nazývá tad-vijñāna, neboli poznání o Nejvyšším. Tad-vijñānārthaṁ sa gurum evābhigacchet: zajímá-li se člověk o transcendentální námět Absolutní Pravdy, měl by být zasvěcen. Tento člověk by se měl obrátit na duchovního učitele, aby dostal dīkṣu. Śrīmad Bhāgavatam (11.3.21) také předepisuje: tasmād guruṁ prapadyeta jijñāsuḥ śreya uttamam. „Jestliže se člověk skutečně zajímá o transcendentální vědu Absolutní Pravdy, měl by se obrátit na duchovního učitele.“

Temos visto muitos exemplos práticos disto, em especial na Europa e nas Américas. Muitos estudantes que vêm até nós, provenientes de famílias ricas e respeitáveis, perdem rapidamente todo o interesse no gozo material e ficam muito ansiosos por praticar vida espiritual. Embora venham de lares muito prósperos, muitos deles aceitam condições de vida não tão confortáveis. De fato, por amor a Kṛṣṇa, eles estão dispostos a aceitar qualquer condição de vida, contanto que possam viver no templo e se associar com os vaiṣṇavas. Quem se desinteressa deste modo pelo gozo material se torna apto para ser iniciado pelo mestre espiritual. Em prol do avanço na vida espiritual, o Śrīmad-Bhāgavatam (6.1.13) prescreve: tapasā brahmacareṇa śamena ca damena ca. Uma pessoa que leva a sério a aceitação de dīkṣa tem de estar disposta a práticar austeridade, celibato e controle da mente e do corpo. Estando assim preparada e desejosa de receber iluminação espiritual (divyaṁ jñānam), está apta para ser iniciada. Divyaṁ jñānam chama-se tecnicamente tad-vijñāna, ou conhecimento a respeito do Supremo. Tad-vijñānārthaṁ sa gurum evābhigacchet: alguém que esteja interessado no assunto transcendental da Verdade Absoluta deve ser iniciado. Semelhante pessoa deve aproximar-se de um mestre espiritual a fim de receber dīkṣa. O Śrīmad-Bhāgavatam (11.3.21) também prescreve: tasmād guruṁ prapadyeta jijñāsuḥ śreya uttamam. “Aquele que está realmente interessado na ciência transcendental da Verdade Absoluta deve aproximar-se de um mestre espiritual.”

Neměli bychom přijímat duchovního učitele, aniž bychom dodržovali jeho pokyny. Neměli bychom ho přijímat ani proto, abychom z módy předváděli, že se věnujeme duchovnímu životu. Měli bychom být jijñāsu, velmi dychtiví učit se od pravého duchovního učitele. Otázky, které mu pokládáme, by se měly týkat výhradně transcendentální vědy (jijñāsuḥ śreya uttamam). Slovo uttamam se vztahuje na to, co je nad hmotným poznáním. Tama znamená „temnota hmotného světa“ a ut znamená „transcendentální“. Lidé se obyčejně velmi zajímají o světské náměty, ale když tento zájem ztratí a zajímají se pouze o transcendentální náměty, jsou připraveni na zasvěcení. Dostane-li člověk zasvěcení od pravého duchovního učitele a s vážností Pánu slouží, měl by být přijat jako madhyama-adhikārī.

Não devemos aceitar um mestre espiritual sem que sigamos suas instruções. Tampouco devemos aceitar um mestre só para dar um show elegante de vida espiritual. Temos de ser jijñāsu, muito inquisitivos para aprender do mestre espiritual autêntico. As perguntas feitas devem relacionar-se estritamente com a ciência transcendental (jijñāsuḥ śreya uttamam). A palavra uttamam se refere àquilo que está além do conhecimento material. Tama quer dizer “a escuridão deste mundo material”, e ut significa “transcendental”. De um modo geral, as pessoas sentem muita disposição por indagar acerca de assuntos mundanos. Mas, quem quer que tenha perdido tal interesse e só esteja interessado em assuntos transcendentais está bastante apto a ser iniciado. Aquele que foi realmente iniciado pelo mestre espiritual autêntico e se ocupa com seriedade a serviço do Senhor deve ser aceito como madhyama-adhikārī.

Pronášení svatých jmen Pána je tak vznešené, že když budeme pronášet Hare Kṛṣṇa mahā-mantru bez přestupků a opatrně se vyhýbat deseti přestupkům, můžeme se zaručeně dostat na úroveň, kdy porozumíme, že svaté jméno Pána se neliší od Pána samotného. Začínající oddaný by měl velmi ctít toho, kdo dospěl k tomuto porozumění. Měli bychom bezpečně vědět, že dokud svaté jméno nepronášíme bez přestupků, nemůžeme být vhodní uchazeči o pokrok v rozvoji vědomí Kṛṣṇy. Ve Śrī Caitanya-caritāmṛtě (Madhya 22.69) se uvádí:

O cantar dos santos nomes de Kṛṣṇa é algo tão sublime que, se alguém cantar o mahā-mantra Hare Kṛṣṇa inofensivamente, tendo o cuidado de evitar as dez ofensas, poderá, sem dúvida alguma, elevar-se paulatinamente à fase em que entenderá que não há diferença entre o santo nome do Senhor e o próprio Senhor. O devoto neófito deve ter muito respeito por alguém que já tenha chegado a esta compreensão. Devemos estar certos de que, se não cantarmos o santo nome do Senhor sem ofensas, não poderemos ser candidatos adequados para o avanço na consciência de Kṛṣṇa. O Śrī Caitanya-caritāmṛta (Madhya 22.69) diz:

yāhāra komala śraddhā, se ‘kaniṣṭha’ jana
krame krame teṅho bhakta ha-ibe ‘uttama’
yāhāra komala śraddhā, se ‘kaniṣṭha’ jana
krame krame teṅho bhakta ha-ibe ‘uttama’

„Ten, jehož víra je jemná a poddajná, je nazýván začátečníkem. Postupným následováním procesu se ale povznese na úroveň prvotřídního oddaného.“ Každý začíná svůj oddaný život ze začátečnické úrovně, ale když řádně dokončí pronášení předepsaného počtu kol svatého hari-nāma, je krok za krokem povýšen na nejvyšší úroveň uttama-adhikārīho. Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy předepisuje šestnáct kol denně, protože lidé v západních zemích se nemohou soustředit na pronášení na růženci dlouhou dobu. Předepsaný počet kol je proto minimální. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura však říkal, že dokud člověk nepronáší alespoň šedesát čtyři kola japy (sto tisíc jmen) denně, je považován za pokleslého (patita). Podle jeho úvahy je prakticky každý z nás pokleslý, ale protože se snažíme sloužit Nejvyššímu Pánu se vší vážností a bez přetvářky, můžeme očekávat milost Pána Śrī Caitanyi Mahāprabhua, který je slavný jako patita-pāvana, zachránce pokleslých.

“Aquele cuja fé é fraca e flexível, é chamado de neófito. Porém, pelo fato de seguir o processo gradualmente, elevar-se-á à plataforma de devoto de primeira classe.” Todos começam sua vida devocional a partir da fase neófita. Mas, se a pessoa canta apropriadamente o número prescrito de voltas hari-nāma, ela é elevada progressivamente à plataforma máxima, uttama-adhikārī. O movimento da consciência de Kṛṣṇa prescreve que se cantem dezesseis voltas diárias, porque as pessoas nos países ocidentais não são capazes de concentrar-se por muito tempo enquanto cantam com as contas. É por isso que se prescreve um número mínimo de voltas a serem cantadas. No entanto, Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura costumava dizer que quem não canta pelo menos sessenta e quatro voltas de japa por dia (cem mil nomes) é considerado caído (patita). Segundo seus cálculos, todos nós somos, por assim dizer, caídos, mas, como estamos tentando servir ao Senhor Supremo com toda a sinceridade e sem duplicidade, podemos contar com a misericórdia do Senhor Śrī Caitanya Mahāprabhu, que é famoso como patita-pāvana, o salvador das almas caídas.

Když se Śrīla Satyarāja Khān, velký oddaný Śrī Caitanyi Mahāprabhua, zeptal Pána, jak lze poznat vaiṣṇavu, Pán odpověděl:

Quando Śrīla Satyarāja Khān, o grande devoto de Śrī Caitanya Mahāprabhu, perguntou ao Senhor como se podia reconhecer um vaiṣṇava, Ele respondeu:

prabhu kahe, – “yāṅra mukhe śuni eka-bāra
kṛṣṇa-nāma, sei pūjya, – śreṣṭha sabākāra
prabhu kahe, – “yāṅra mukhe śuni eka-bāra
kṛṣṇa-nāma, sei pūjya, – śreṣṭha sabākāra

„Kdokoliv jen jednou pronese svaté jméno Kṛṣṇy, je hoden úcty a je nejlepší z lidí.“ (Caitanya-caritāmṛta, Madhya 15.106) Pán Caitanya Mahāprabhu pokračoval:

“Se, dentre um grupo de pessoas, ouvires alguém dizer a palavra ‘Kṛṣṇa’, mesmo que só uma vez, deves aceitá-lo como o melhor do grupo.” (Cc. Madhya 15.106) O Senhor Caitanya Mahāprabhu prosseguiu:

“ataeva yāṅra mukhe eka kṛṣṇa-nāma
sei ta ’vaiṣṇava, kariha tāṅhāra sammāna
“ataeva yāṅra mukhe eka kṛṣṇa-nāma
sei ta ’vaiṣṇava, kariha tāṅhāra sammāna

„Ten, kdo pronáší Hare Kṛṣṇa mahā-mantru, je vaiṣṇava, a proto bys mu měl prokazovat veškerou úctu.“ (Caitanya-caritāmṛta, Madhya 15.111) Jednoho našeho přítele, slavného anglického hudebníka, začalo přitahovat zpívání svatého jména Kṛṣṇy, a dokonce i na svých nahrávkách několikrát zmínil svaté jméno Kṛṣṇy. Doma vzdává úctu obrázkům Kṛṣṇy a také kazatelům nauky o vědomí Kṛṣṇy. V každém ohledu má velkou úctu ke Kṛṣṇovu jménu a činnostem, a proto mu bez výhrad prokazujeme úctu, protože vidíme, že dělá pokrok v rozvoji vědomí Kṛṣṇy. Takovému člověku bychom měli vždy prokazovat úctu. Závěr je, že vaiṣṇava by měl ctít každého, kdo se snaží pokročit v rozvoji vědomí Kṛṣṇy pravidelným zpíváním svatého jména. Naproti tomu jsme byli svědky, kdy někteří z našich současníků, kteří jsou považováni za velké kazatele, postupně poklesli do hmotného pojetí života, protože nedokázali zpívat svatá jména Pána.

“Alguém que esteja interessado em cantar o santo nome de Kṛṣṇa ou que, devido à prática, goste de cantar os nomes de Kṛṣṇa, deve ser aceito como vaiṣṇava e, como tal, é indispensável oferecer-lhe respeitos, ao menos mentalmente.” (Cc. Madhya 15.111) Um de nossos amigos, um famoso músico inglês*, sentiu-se atraído pelo cantar dos santos nomes de Kṛṣṇa e, inclusive, em seus discos, menciona diversas vezes o santo nome de Kṛṣṇa. Em sua casa, ele presta respeitos aos quadros de Kṛṣṇa, como também aos missionários da consciência de Kṛṣṇa. Sob todos os aspectos, ele tem muita estima pelo nome de Kṛṣṇa e pelas atividades dEle. Portanto, prestamos-lhe nossos respeitos sem reservas, pois percebemos que este cavalheiro está avançando gradualmente em consciência de Kṛṣṇa. Uma pessoa assim deve sempre ser respeitada. Em conclusão, os vaiṣṇavas sempre devem respeitar qualquer pessoa que esteja tentando avançar em consciência de Kṛṣṇa pelo processo de cantar o santo nome regularmente. Por outro lado, temos testemunhado que alguns de nossos contemporâneos, supostamente grandes pregadores, têm caído aos poucos no conceito de vida material por deixarem de cantar o santo nome do Senhor.

Když Pán Caitanya Mahāprabhu dával pokyny Sanātanovi Gosvāmīmu, rozdělil oddanou službu do tří skupin:

Enquanto dava instruções a Sanātana Gosvāmī, o Senhor Caitanya Mahāprabhu dividiu o serviço devocional em três categorias.

śāstra-yukti nāhi jāne dṛḍha, śraddhāvān
‘madhyama-adhikārī’ sei mahā-bhāgyavān
śāstra-yukti nāhi jāne dṛḍha, śraddhāvān
‘madhyama-adhikārī’ sei mahā-bhāgyavān

„Ten, kdo není příliš zkušený v argumentování a logice založené na zjevených písmech, ale má pevnou víru, je považován za oddaného druhé třídy. I on musí být považován za požehnaného.“ (Caitanya-caritāmṛta, Madhya 22.67) Madhyama-adhikārī je śraddhāvān, člověk s pevnou vírou, a je uchazečem o další pokrok v oddané službě. V Caitanya-caritāmṛtě (Madhya 22.64) je proto řečeno:

“Uma pessoa cujo conhecimento conclusivo dos śastras não e muito forte, mas que tenha desenvolvido firme fé no cantar do mahā-mantra Hare Kṛṣṇa e que, além disso, é dedicada no cumprimento de seu serviço devocional prescrito, deve ser considerada um madhyama-adhikārī. Semelhante pessoa é muito afortunada.” (Cc. Madhya 22.67) O madhyama-adhikārī é śraddhāvān, uma pessoa de fé inquebrantável e é, de fato, candidato a avançar mais em serviço devocional. Por conseguinte, o Caitanya-Caritāmṛta (Madhya 22.64) diz:

śraddhāvān jana haya bhakti-adhikārī
‘uttama’, ‘madhyama’, ‘kaniṣṭha’ – śraddhā-anusārī
śraddhāvān jana haya bhakti-adhikārī
‘uttama’, ‘madhyama’, ‘kaniṣṭha’ – śraddhā-anusārī

„Oddaný, který má víru, je opravdu vhodným uchazečem o láskyplnou službu Pánu. Podle víry se řadí mezi nejvyšší oddané, střední oddané nebo nižší oddané.“ V Caitanya-caritāmṛtě (Madhya 22.62) se znovu uvádí:

“Alguém se qualifica como devoto na plataforma elementar, na plataforma intermediária e na plataforma mais elevada de serviço devocional de acordo com o desenvolvimento de sua śraddhā [fé].” Ainda no Caitanya-caritāmṛta (Madhya 22.62) se diz:

‘śraddhā’-śabde – viśvāsa kahe sudṛḍha niścaya
kṛṣṇe bhakti kaile sarva-karma kṛta haya
‘śraddhā’-śabde – viśvāsa kahe sudṛḍha niścaya
kṛṣṇe bhakti kaile sarva-karma kṛta haya

Śraddhā je jistá, pevná víra, že prokazováním transcendentální láskyplné služby Kṛṣṇovi jsou zároveň vykonány všechny vedlejší činnosti. Taková víra je pro konání oddané služby příznivá.“ Śraddhā, víra v Kṛṣṇu, je začátek vědomí Kṛṣṇy. Vírou se myslí pevná víra. Slova Bhagavad-gīty jsou autoritativní pokyny pro věřící lidi a cokoliv Kṛṣṇa říká v Bhagavad-gītě bychom měli přijmout bez interpretací. To je způsob, jakým přijal Bhagavad-gītu Arjuna. Když ji vyslechl, řekl Kṛṣṇovi: sarvam etad ṛtaṁ manye yan māṁ vadasi keśava. „Ó Kṛṣṇo, bez výhrad přijímám vše, co jsi mi řekl, za pravdivé.“ (Bg. 10.14)

“Prestando transcendental serviço a Kṛṣṇa, realizamos de forma automática todas as atividades subsidiárias. Esta fé resoluta e inabalável, favorável ao cumprimento do serviço devocional, chama-se śraddhā.Śraddhā, fé em Kṛṣṇa, constitui o começo da consciência de Kṛṣṇa. Por fé entende-se fé inquebrantável. As palavras do Bhagavad-gītā são instruções de autoridade para os fiéis, e tudo o que Kṛṣṇa diz ali deve ser aceito tal como é, sem interpretações. Foi assim que Arjuna aceitou o Bhagavad-gītā. Após ouvi-lo, Arjuna disse a Kṛṣṇa: sarvam etad ṛtaṁ manye yan māṁ vadasi keśava “Ó Kṛṣṇa, aceito completamente tudo o que me disseste como a verdade.” (Bg. 10.14)

To je správný způsob, jak porozumět Bhagavad-gītě a nazývá se śraddhā. Člověk by neměl přijmout část Bhagavad-gīty podle svých náladových výkladů a pak odmítnout jinou část. To není šraddhā. Śraddhā znamená přijmout všechny pokyny Bhagavad-gīty, zvláště ten poslední: sarva-dharmān parityajya mām ekaṁ śaraṇaṁ vraja. „Zanech všech druhů náboženství a odevzdej se pouze Mně.“ (Bg. 18.66) Má-li člověk naprostou víru v tento pokyn, jeho silná víra se stane základem pokroku v duchovním životě.

Esta é a forma correta de se compreender o Bhagavad-gītā, e isto se chama śraddhā. Não se trata de aceitar uma parte do Bhagavad-gītā de acordo com a própria interpretação caprichosa e depois rejeitar outra parte. Isto não é śraddhā, que significa aceitar as instruções do Bhagavad-gītā em sua totalidade, especialmente a última instrução: sarva-dharmān parityajya mām ekaṁ śaraṇaṁ vraja. “Abandona todas as variedades de religião e simplesmente rende-te a mim.” (Bg. 18.66) Quando alguém se torna completamente fiel em relação a esta instrução, sua fé inquebrantável passa a ser a base para o seu avanço em vida espiritual.

Když se člověk zcela věnuje pronášení Hare Kṛṣṇa mahā-mantry, postupně pozná svou duchovní totožnost. Dokud s vírou nepronáší Hare Kṛṣṇa mantru, Kṛṣṇa se nezjeví: sevonmukhe hi jihvādau svayam eva sphuraty adaḥ. (Bhakti-rasāmṛta-sindhu 1.2.234) Nejvyšší Osobnost Božství nemůžeme realizovat žádným umělým způsobem. Musíme s vírou sloužit Pánu. Služba začíná jazykem (sevonmukhe hi jihvādau), což znamená, že bychom měli neustále pronášet svatá jména Pána a přijímat kṛṣṇa-prasādam. Neměli bychom pronášet nebo přijímat nic jiného. Když oddaný tento proces s vírou následuje, Nejvyšší Pán se mu zjeví.

Aquele que se dedica cem por cento a cantar o mahā-mantra Hare Kṛṣṇa vai aos poucos compreendendo sua própria identidade espiritual. A menos que se cante com fé o mantra Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa não se revela: sevonmukhe hi jihvādau svayam eva sphuraty adaḥ. (Bhakti-rasāmṛta sindhu 1.2.234) Não há meios artificiais pelos quais podemos compreender a Suprema Personalidade de Deus. Temos de servir ao Senhor fielmente. Tal serviço começa com a língua (sevonmukhe hi jihvādau), que significa que devemos sempre cantar os santos nomes do Senhor e aceitar kṛṣṇa-prasāda. Não devemos cantar nem aceitar mais nada. O Senhor Supremo Se revela ao devoto que segue este processo fielmente.

Když si člověk uvědomí, že je věčný Kṛṣṇův služebník, ztratí zájem o všechno ostatní kromě služby Kṛṣṇovi. Neustále myslí na Kṛṣṇu a vymýšlí způsoby, jak rozšířit svaté jméno Kṛṣṇy ostatním. Ví, že jeho jedinou službou je rozšířit hnutí pro vědomí Kṛṣṇy po celém světě. Měli bychom ho uznat jako uttama-adhikārīho a okamžitě s ním navázat styk na základě šesti způsobů (dadāti pratigṛhṇāti, atd.). Pokročilého vaiṣṇavu, uttama-adhikārīho, bychom ve skutečnosti měli přijmout za duchovního učitele a dát mu všechno, co vlastníme, neboť je přikázáno, aby žák duchovnímu učiteli odevzdal všechno své vlastnictví. Zvláště brahmacārī by měl žebrat milodary od ostatních a odevzdávat je duchovnímu učiteli. Neměli bychom však napodobovat chování pokročilého oddaného nebo mahābhāgavaty, aniž bychom byli seberealizovaní, neboť toto napodobování nakonec způsobí poklesnutí.

Aquele que compreende que é servo eterno de Kṛṣṇa perde o seu interesse por tudo, exceto o serviço a Kṛṣṇa. Sempre pensando em nEle, planejando como propagar o santo nome dEle, este indivíduo compreende que a única coisa que tem a fazer é difundir o movimento da consciência de Kṛṣṇa em todo o mundo. Semelhante pessoa deve ser reconhecida como uttama-adhikārī, devendo-se aceitar sua companhia imediatamente, de acordo com os seis processos supracitados (dadāti pratigṛhṇāti etc.). Na verdade, o devoto vaiṣṇava avançado, uttama-adhikārī, deve ser aceito como mestre espiritual. Devemos oferecer-lhe todas as nossas posses, pois está prescrito que temos que entregar tudo o que temos ao mestre espiritual. O brahmacārī, em particular, deve pedir doações aos outros e oferecê-las ao mestre espiritual. Contudo, não se deve imitar o comportamento de um devoto avançado, ou mahā-bhāgavata, a menos que a pessoa seja autorrealizada, pois tal imitação fará com que esta se degrade.

Śrīla Rūpa Gosvāmī v tomto verši radí oddanému, aby byl natolik inteligentní, že dokáže rozlišit kaniṣṭha-adhikārīho, madhyama-adhikārīho a uttama-adhikārīho. Měl by také znát své postavení a neměl by se snažit napodobovat oddaného na vyšší úrovni. Śrīla Bhaktivinoda Ṭhākura nám k tomu dává několik praktických pokynů: uttama-adhikārīho můžeme poznat podle jeho schopnosti přivést mnoho pokleslých duší k vaiṣṇavismu. Nikdo by se neměl stát duchovním učitelem, aniž by dosáhl úrovně uttama-adhikārīho. Začínající vaiṣṇava nebo vaiṣṇava na střední úrovni může také přijímat žáky, ale tito žáci musí být na stejné úrovni a měli bychom porozumět, že pod jejich nedostatečným vedením nemohou dělat příliš velký pokrok ke konečnému životnímu cíli. Žák by měl být proto opatrný, aby přijal za svého duchovního učitele uttamu-adhikārīho.

Neste verso, Śrīla Rūpa Gosvāmī aconselha o devoto a ser inteligente o bastante para distinguir entre o kaniṣṭha-adhikārī, o madhyama-adhikārī e o uttama-adhikārī. O devoto deve, também, saber qual é a sua própria posição e não deve tentar imitar um devoto situado em plataforma superior. Śrīla Bhaktivinoda Ṭhākura dá a entender sob o aspecto prático que se pode reconhecer um vaiṣṇava uttama-adhikārī por sua capacidade de converter ao vaiṣṇavismo muitas almas caídas. Ninguém deve tornar-se mestre espiritual sem ter alcançado a plataforma de uttama-adhikārī. O vaiṣṇava neófito ou aquele situado na plataforma intermediária também podem aceitar discípulos, só que tais discípulos devem estar na mesma plataforma, devendo-se compreender que, sob a orientação insuficiente de tal mestre espiritual, eles não podem avançar muito bem em direção ao objetivo último da vida. Por isso, um discípulo deve ter o cuidado de aceitar um uttama-adhikārī como mestre espiritual.