Text 72
Text 72
Verš
Text
sei vaiṣṇava-śreṣṭha, bhaja tāṅhāra caraṇe
sei vaiṣṇava-śreṣṭha, bhaja tāṅhāra caraṇe
Synonyma
Synonyms
Překlad
Translation
„Ten, kdo neustále zpívá Pánovo svaté jméno, má být považován za prvotřídního vaiṣṇavu a tvou povinností je sloužit jeho lotosovým nohám.“
“A person who is always chanting the holy name of the Lord is to be considered a first-class Vaiṣṇava, and your duty is to serve his lotus feet.”
Význam
Purport
Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura říká, že každý vaiṣṇava, který neustále zpívá svaté jméno Pána, by měl být brán tak, že dosáhl druhého stupně vaiṣṇavismu. Takový oddaný stojí výš než vaiṣṇava začátečník, který se právě naučil zpívat svaté jméno Pána. Začátečník se pouze snaží pronášet svaté jméno, kdežto pokročilý oddaný je na zpívání zvyklý a nachází v něm potěšení. Takový pokročilý oddaný se nazývá madhyama-bhāgavata, což vyjadřuje, že dosáhl střední úrovně mezi začátečníkem a dokonalým oddaným. Na střední úrovni se oddaný obvykle stává kazatelem. Začínající oddaný nebo obyčejný člověk by měl madhyama-bhāgavatu, který je zprostředkujícím médiem, uctívat.
Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura says that any Vaiṣṇava who is constantly chanting the holy name of the Lord should be considered to have attained the second platform of Vaiṣṇavism. Such a devotee is superior to a neophyte Vaiṣṇava who has just learned to chant the holy name of the Lord. A neophyte devotee simply tries to chant the holy name, whereas the advanced devotee is accustomed to chanting and takes pleasure in it. Such an advanced devotee is called a madhyama-bhāgavata, which indicates that he has attained the intermediate stage between the neophyte and the perfect devotee. Generally a devotee in the intermediate stage becomes a preacher. A neophyte devotee or an ordinary person should worship the madhyama-bhāgavata, who is a via medium.
Śrīla Rūpa Gosvāmī ve své Upadeśāmṛtě (5) říká: praṇatibhiś ca bhajantam īśam. To znamená, že oddaní madhyama-adhikārī by si měli navzájem skládat poklony.
In his Upadeśāmṛta (5) Śrīla Rūpa Gosvāmī says, praṇatibhiś ca bhajantam īśam. This means that madhyama-adhikārī devotees should exchange obeisances between themselves.
Slovo nirantara znamená „bez ustání, nepřetržitě, stále“ a v tomto verši je velmi důležité. Slovo antara znamená „interval“. Pokud má někdo vedle touhy konat oddanou službu ještě jiné touhy – jinými slovy, někdy se věnuje oddané službě a někdy se snaží o smyslový požitek – jeho služba je přerušovaná. Čistý oddaný by proto neměl toužit po ničem jiném než po službě Kṛṣṇovi. Měl by být povznesen nad plodonosné činnosti či spekulativní poznání. Ve svém Bhakti-rasāmṛta-sindhu (1.1.11) Śrīla Rūpa Gosvāmī říká:
The word nirantara, meaning “without cessation, continuously, constantly,” is very important in this verse. The word antara means “interval.” If one has desires other than a desire to perform devotional service — in other words, if one sometimes engages in devotional service and sometimes strives for sense gratification — his service will be interrupted. A pure devotee, therefore, should have no desire other than to serve Kṛṣṇa. He should be above fruitive activity and speculative knowledge. In his Bhakti-rasāmṛta-sindhu (1.1.11), Śrīla Rūpa Gosvāmī says:
jñāna-karmādy-anāvṛtam
ānukūlyena kṛṣṇānu-
śīlanaṁ bhaktir uttamā
ānukūlyena kṛṣṇānu- śīlanaṁ bhaktir uttamā
To je úroveň čisté oddané služby. Oddaný by neměl být motivován plodonosnou činností nebo mentální spekulací, ale pouze příznivým způsobem sloužit Kṛṣṇovi. To je prvotřídní oddanost.
This is the platform of pure devotional service. One should not be motivated by fruitive activity or mental speculation but should simply serve Kṛṣṇa favorably. That is first-class devotion.
Další význam slova antara je „toto tělo“. Tělo je při seberealizaci překážkou, protože se neustále věnuje smyslovému požitku. Antara také znamená „peníze“. Pokud se peníze nepoužívají ve službě Kṛṣṇovi, jsou také překážkou. Antara také znamená janatā, „lidé“. Společnost obyčejných lidí může zničit zásady oddané služby. Antara může znamenat i „chamtivost“ – chamtivost získávat více peněz nebo si více užívat. Nakonec může také slovo antara znamenat „ateistické myšlenky“, jako považovat Božstvo v chrámu za výtvor z kamene, dřeva či zlata. To vše jsou překážky. Božstvo v chrámu není hmotné, je to samotný Nejvyšší Pán, Osobnost Božství. Také je překážkou považovat duchovního mistra za obyčejnou lidskou bytost (guruṣu nara-matiḥ), nebo vaiṣṇavu za příslušníka určité kasty či národa. Vaiṣṇava by neměl být považován za hmotného. Caraṇāmṛta by neměla být považována za obyčejnou vodu na pití a svaté jméno Pána by nemělo být považováno za obyčejnou zvukovou vibraci. Ani na Pána Kṛṣṇu bychom neměli pohlížet jako na obyčejnou lidskou bytost, protože je původem všech viṣṇu-tattev, a neměl by být považován ani za poloboha. Zaměňování duchovního s hmotným způsobuje, že člověk vidí transcendenci jako něco hmotného a světské věci jako duchovní. To vše je způsobeno nedostatečným poznáním. Nikdo by neměl považovat Pána Viṣṇua a věci, které s Ním souvisí, za navzájem oddělené. To vše jsou přestupky.
Another meaning of antara is “this body.” The body is an impediment to self-realization because it is always engaged in sense gratification. Similarly, antara means “money.” If money is not used in Kṛṣṇa’s service, it is also an impediment. Antara also means janatā, “people in general.” The association of ordinary persons may destroy the principles of devotional service. Similarly, antara may mean “greed” — greed to acquire more money or enjoy more sense gratification. Finally, the word antara may also mean “atheistic ideas,” by which one considers the temple Deity to be made of stone, wood or gold. All of these are impediments. The Deity in the temple is not material — He is the Supreme Personality of Godhead Himself. Similarly, considering the spiritual master an ordinary human being (guruṣu nara-matiḥ) is also an impediment. Nor should one consider a Vaiṣṇava a member of a particular caste or nation. Nor should a Vaiṣṇava be considered material. Caraṇāmṛta should not be considered ordinary drinking water, and the holy name of the Lord should not be considered an ordinary sound vibration. Nor should one look on Lord Kṛṣṇa as an ordinary human being, for He is the origin of all viṣṇu-tattvas; nor should one regard the Supreme Lord as a demigod. Intermingling the spiritual with the material causes one to look on transcendence as material and the mundane as spiritual. This is all due to a poor fund of knowledge. One should not consider Lord Viṣṇu and things related to Him as being different. All this is offensive.
Ve své knize Bhakti-sandarbha (265) Śrīla Jīva Gosvāmī píše: nāmaikaṁ yasya vāci smaraṇa-patha-gatam ity-ādau deha-draviṇādi-nimittaka-̀pāṣaṇḍa'-śabdena ca daśa aparādhā lakṣyante, pāṣaṇḍa-mayatvāt teṣām. „Ve verši začínajícím slovy nāmaikaṁ yasya nacházíme slovo pāṣaṇḍa (,bezbožnost̀), které doslova znamená zneužití těla či majetku, ale zde naznačuje deset přestupků proti Pánovu svatému jménu, protože každý z nich vede k tomuto bezbožnému jednání.“
In the Bhakti-sandarbha (265), Śrīla Jīva Gosvāmī writes: nāmaikaṁ yasya vāci smaraṇa-patha-gatam ity-ādau deha-draviṇādi-nimittaka-‘pāṣaṇḍa’-śabdena ca daśa aparādhā lakṣyante, pāṣaṇḍa-mayatvāt teṣām. “In the verse beginning nāmaikaṁ yasya, we find the word pāṣaṇḍa [‘godlessness’]. The word literally indicates misuse of one’s body or property, but in that verse it implies the ten offenses against the Lord’s holy name, since each of these leads to such godless behavior.”
Māyāvādī se kvůli svému ubohému poznání dívají na Viṣṇua a vaiṣṇavy nedokonale, což je odsouzeno. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (11.2.46) je vaiṣṇava na střední úrovni popsán takto:
The Māyāvādīs look on Viṣṇu and Vaiṣṇavas imperfectly due to their poor fund of knowledge, and this is condemned. In Śrīmad-Bhāgavatam (11.2.46), the intermediate Vaiṣṇava is described as follows:
bāliśeṣu dviṣatsu ca
prema-maitrī-kṛpopekṣā
yaḥ karoti sa madhyamaḥ
prema-maitrī-kṛpopekṣā yaḥ karoti sa madhyamaḥ
„Vaiṣṇava na středním stupni má milovat Boha, přátelit se s oddanými, poučovat nevinné a zavrhovat závistivé.“ Toto jsou čtyři způsoby jednání vaiṣṇavy na prostřední úrovni. V Caitanya-caritāmṛtě (Madhya 22.64) je Śrī Sanātana Gosvāmī poučen takto:
“The intermediate Vaiṣṇava has to love God, make friends with the devotees, instruct the innocent and reject jealous people.” These are the four functions of the Vaiṣṇava in the intermediate stage. In the Caitanya-caritāmṛta (Madhya 22.64) Śrī Sanātana Gosvāmī is taught:
̀uttama',`madhyama',`kaniṣṭha' — śraddhā-anusārī
‘uttama’, ‘madhyama’, ‘kaniṣṭha’ — śraddhā-anusārī
„Ten, kdo má víru, je vhodným uchazečem o oddanou službu. Podle stupně víry v oddanou službu je prvotřídním, druhotřídním nebo začínajícím vaiṣṇavou.“
“One who is faithful is a proper candidate for devotional service. In terms of one’s degree of faith in devotional service, one is a first-class, second-class or neophyte Vaiṣṇava.”
̀madhyama-adhikārī' sei mahā-bhāgyavān
‘madhyama-adhikārī’ sei mahā-bhāgyavān
„Ten, kdo dosáhl středního stupně, není příliš pokročilý v poznání śāster, ale má pevnou víru v Pána. Taková požehnaná osoba je na prostřední úrovni.“ (Caitanya-caritāmṛta Madhya 22.67)
“One who has attained the intermediate stage is not very advanced in śāstric knowledge, but he has firm faith in the Lord. Such a person is very fortunate to be situated on the intermediate platform.” (Cc. Madhya 22.67)
„Náklonnost k Bohu a láska k Němu jsou konečným cílem oddané služby. Míra této náklonnosti a lásky rozlišuje různé úrovně oddanosti – začátečnickou, prostřední a dokonalou.“ (Caitanya-caritāmṛta Madhya 22.71) Středního oddaného velmi přitahuje zpívání svatého jména a díky němu je povýšen na úroveň lásky. Pokud někdo zpívá svaté jméno Pána s velkou připoutaností, může porozumět svému postavení věčného služebníka svého duchovního mistra, ostatních vaiṣṇavů a samotného Kṛṣṇy. Na středním stupni se tak vaiṣṇava považuje za kṛṣṇa-dāse, služebníka Kṛṣṇy. Nevinným začátečníkům proto káže vědomí Kṛṣṇy a zdůrazňuje důležitost zpívání Hare Kṛṣṇa mahā-mantry. Oddaný na středním stupni dokáže rozpoznat neoddaného nebo motivovaného oddaného. Motivovaný oddaný nebo neoddaný jsou na hmotné úrovni a říká se jim prākṛta. Oddaný na středním stupni se s takovými materialisty nesdružuje. Chápe však, že Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, a vše, co se k Němu vztahuje, je na stejné transcendentální úrovni. Nic z toho není světské.
“Attraction and love for God are the ultimate goal of devotional service. The degrees of such attraction and love distinguish the different stages of devotion — neophyte, intermediate and perfectional.” (Cc. Madhya 22.71) An intermediate devotee is greatly attracted to chanting the holy name, and by chanting he is elevated to the platform of love. If one chants the holy name of the Lord with great attachment, he can understand his position as an eternal servant of the spiritual master, other Vaiṣṇavas and Kṛṣṇa Himself. Thus the intermediate Vaiṣṇava considers himself kṛṣṇa-dāsa, Kṛṣṇa’s servant. He therefore preaches Kṛṣṇa consciousness to innocent neophytes and stresses the importance of chanting the Hare Kṛṣṇa mahā-mantra. An intermediate devotee can identify the nondevotee or motivated devotee. The motivated devotee or the nondevotee are on the material platform, and they are called prākṛta. The intermediate devotee does not mix with such materialistic people. However, he understands that the Supreme Personality of Godhead and everything related to Him are on the same transcendental platform. Actually none of them are mundane.