Text 213
Text 213
Verš
Text
kṛṣṇa-svabhāva, — bhakta-nindā sahite nā pāre
kṛṣṇa-svabhāva, — bhakta-nindā sahite nā pāre
Synonyma
Synonyms
Překlad
Translation
Příznačnou vlastností čistého oddaného je, že promine jakýkoliv přestupek hloupého darebáka. Vlastností Kṛṣṇy však je, že nedokáže tolerovat pomluvy namířené proti Jeho oddaným.
A characteristic of a pure devotee is that he excuses any offense by an ignorant rascal. A characteristic of Kṛṣṇa, however, is that He cannot tolerate blasphemy of His devotees.
Význam
Purport
VÝZNAM: Vlastnost vaiṣṇavy a vlastnost Pána, o kterých se zmiňuje tento verš, jsou velmi významné. Ve své Śikṣāṣṭace (3) Śrī Caitanya Mahāprabhu učí, jaké jsou vlastnosti vaiṣṇavy:
The characteristic of a Vaiṣṇava and the characteristic of the Lord mentioned in this verse are very significant. In His Śikṣāṣṭaka (3) Śrī Caitanya Mahāprabhu has taught the characteristics of a Vaiṣṇava:
taror iva sahiṣṇunā
amāninā mānadena
kīrtanīyaḥ sadā hariḥ
amāninā māna-dena kīrtanīyaḥ sadā hariḥ
Vaiṣṇava přísně následuje tuto zásadu být pokornější než tráva a snášenlivější než strom, neočekávat úctu od druhých, ale každému prokazovat úctu. Zajímá se pouze o opěvování Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství, a Jeho slávy. Haridāsa Ṭhākura byl ztělesněním této nejvyšší úrovně vaiṣṇavismu.
A Vaiṣṇava strictly follows this principle of being humbler than the grass and more tolerant than a tree, expecting no honor from others but offering honor to everyone. In this way, a Vaiṣṇava is simply interested in chanting about the Supreme Personality of Godhead and glorifying Him. Haridāsa Ṭhākura epitomized this foremost order of Vaiṣṇavism.
Kṛṣṇa však žádné urážky či pomluvy proti vaiṣṇavovi nesnese. Prahlāda Mahārāje například jeho otec Hiraṇyakaśipu trestal mnoha způsoby a Prahlāda to snášel, Kṛṣṇa však nikoliv. Zjevil se proto v podobě Nṛsiṁhadevy, aby Hiraṇyakaśipua zabil. Podobně i Haridāsa Ṭhākura toleroval urážku Gopāla Cakravartīho, ale Kṛṣṇa ne a okamžitě Gopāla Cakravartīho potrestal leprou. Když Śrī Caitanya Mahāprabhu učil Śrīlu Rūpu Gosvāmīho o mnoha omezujících zásadách vaiṣṇavů, popsal názorně následky přestupků u lotosových nohou vaiṣṇavy. Yadi vaiṣṇava-aparādha uṭhe hātī mātā (Madhya 19.156). Urážka či pomluva vaiṣṇavy je popsána jako ten největší přestupek a přirovnána k šílenému slonu. Když se šílený slon dostane do zahrady, zničí veškeré rostliny, květiny i stromy. Stejně je zničena oddaná služba poctivě praktikujícího oddaného, který se dopustí přestupku u lotosových nohou svého duchovního mistra nebo jiného vaiṣṇavy.
Kṛṣṇa, however, cannot tolerate any insults or blasphemy against a Vaiṣṇava. For example, Prahlāda Mahārāja was chastised by his father, Hiraṇyakaśipu, in so many ways, but although Prahlāda tolerated this, Kṛṣṇa did not. The Lord therefore came in the form of Nṛsiṁhadeva to kill Hiraṇyakaśipu. Similarly, although Śrīla Haridāsa Ṭhākura tolerated the insult by Gopāla Cakravartī, Kṛṣṇa could not. The Lord immediately punished Gopāla Cakravartī by making him suffer from leprosy. While instructing Śrīla Rūpa Gosvāmī about the many restrictive rules and regulations for Vaiṣṇavas, Śrī Caitanya Mahāprabhu has very vividly described the effects of offenses at the lotus feet of a Vaiṣṇava. Yadi vaiṣṇava-aparādha uṭhe hātī mātā (Madhya 19.156). Offending or blaspheming a Vaiṣṇava has been described as the greatest offense, and it has been compared to a mad elephant. When a mad elephant enters a garden, it ruins all the creepers, flowers and trees. Similarly, if a devotee properly executing his devotional service becomes an offender at the lotus feet of his spiritual master or another Vaiṣṇava, his devotional service is spoiled.