Śrī caitanya-caritāmṛta Ādi 2.17
Verš
śramaṇā ūrdhva-manthinaḥ
brahmākhyaṁ dhāma te yānti
śāntāḥ sannyāsino ’malāḥ
Synonyma
munayaḥ — světci; vāta-vāsanāḥ — nazí; śramaṇāḥ — kteří podstupují tvrdou tělesnou askezi; ūrdhva — pozvednuté; manthinaḥ — jejichž semeno; brahma-ākhyam — známého jako Brahmaloka; dhāma — do sídla; te — oni; yānti — jdou; śāntāḥ — vyrovnaní na úrovni Brahmanu; sannyāsinaḥ — ti, kdo jsou ve stavu odříkání; amalāḥ — čistí.
Překlad
„V oblasti známé jako Brahmaloka mohou žít nazí světci a sannyāsī, kteří podstupují tvrdou tělesnou askezi, umí pozvednout semeno až do mozku a jsou zcela klidní na úrovni Brahmanu.“
Význam
Tento verš pochází ze Śrīmad-Bhāgavatamu (11.6.47). Slova vāta-vāsanāḥ se vztahují na potulné mnichy, kteří se nestarají o nic hmotného včetně oblečení, ale zcela závisejí na přírodě. Tito mudrci si nezakrývají tělo ani během kruté zimy, ani za spalujícího horka. Snaží se nevyhýbat žádnému z tělesných utrpení a živí se jenom žebráním ode dveří ke dveřím. Nikdy nevypustí semeno, ať již vědomě, či nevědomky. Díky celibátu dokáží pozvednout své semeno až do mozku, čímž získávají velkou inteligenci a bystrou paměť. Jejich mysl není nikdy vyrušena nebo odvedena od rozjímání o Absolutní Pravdě ani nejsou nikdy znečištěni touhou po hmotném požitku. Praktikováním askeze s tak přísnou sebekázní dosahují tito potulní mniši neutrálního stádia, jež je transcendentální vůči kvalitám hmotné přírody, a splývají s neosobním Brahmanem.