Śrī caitanya-caritāmṛta Ādi 2.117

Je mnoho studentů, kteří, přestože čtou Bhagavad-gītu, Kṛṣṇovo postavení kvůli svému nedokonalému poznání špatně pochopí a docházejí k závěru, že je obyčejnou historickou postavou. To nesmí být náš případ. Pravdu o Kṛṣṇovi se musíme snažit pochopit velmi pečlivě. Jestliže kvůli lenosti nedospějeme k úplnému poznání Kṛṣṇy, naše představa oddané služby bude zavádějící, jako v případě těch, kteří se prohlašují za pokročilé oddané a napodobují transcendentální příznaky, jež lze někdy vidět u osvobozených duší. I když je zvažování a argumentace velmi vhodný způsob, jak nezasvěceného člověka přivést k tomu, aby se stal oddaným, začátečníci v oddané službě musí vždy dbát na to, aby Kṛṣṇu poznali pohledem zjevených písem, pravých oddaných a duchovního mistra. Dokud o Śrī Kṛṣṇovi neuslyšíme od těchto autorit, nemůžeme dělat v oddanosti Śrī Kṛṣṇovi žádný pokrok. Zjevená písma se zmiňují o devíti způsobech, kterými lze dosáhnout oddané služby, a mezi nimi stojí jako první a nejdůležitější naslouchání autoritě. Semínko oddanosti nemůže vyklíčit, dokud není zaléváno procesem naslouchání a opěvování. Tato transcendentální poselství bychom měli s pokorou přijmout z duchovně pokročilých zdrojů, a potom ta samá poselství přednášet ku prospěchu svému i těch, kdo nás poslouchají.

Poté, co Brahmā popsal situaci čistých oddaných, kteří se již nezajímají o empirickou filosofii a plodonosné činnosti, doporučil proces naslouchání osobám, které kráčejí po cestě oddanosti. Kráčení ve stopách těchto osvobozených duší, jež jsou schopné pronášet skutečný transcendentální zvuk, nás může dovést do nejvyššího stádia oddanosti, a tak se z nás mohou stát mahā-bhāgavatové. Když Pán Caitanya Mahāprabhu učil Sanātanu Gosvāmīho, řekl (Madhya 22.65):

„Vysvobozovat ostatní ze spárů hmotné existence je skutečně schopen ten, kdo dokonale chápe závěry zjevených písem a plně se odevzdává Pánovu plánu.“ Śrīla Rūpa Gosvāmī nás ve své Upadeśāmṛtě (3) nabádá, že pokud si přejeme rychlý pokrok v oddané službě, měli bychom být velmi aktivní a vytrvalí při konání povinností předepsaných zjevenými písmy a potvrzených duchovním mistrem. Přijetí cesty osvobozených duší a sdružování se s čistými oddanými tyto činnosti ještě obohatí.

Imitátoři oddaných, kteří chtějí vystupovat jako pokročilí vaiṣṇavové, a proto napodobují předešlé ācāryi, aniž by je následovali v principech, jsou ve Śrīmad-Bhāgavatamu (2.3.24) odsouzeni jako lidé s kamenným srdcem. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura o jejich kamenném srdci říká: bahir aśru-pulakayoḥ sator api yad dhṛdayaṁ na vikriyeta tad aśma-sāram iti kaniṣṭhādhikāriṇām eva aśru-pulakādi-mattve 'pi aśma-sāra-hṛdayatayā nindaiṣā – „Ti, kdo se naučili ronit slzy, aniž by se změnila jejich srdce, jsou známí jako oddaní na nejnižší úrovni se srdcem z kamene. Jejich uměle nacvičený a předstíraný nářek si za všech okolností zaslouží odsouzení.“ Ta skutečná změna v srdci, o které byla zmínka dříve, se projeví neochotou dělat cokoliv, co není v souladu s oddanou službou. Aby k takové změně došlo, jsou plodné diskuse o Śrī Kṛṣṇovi a Jeho energiích absolutně nezbytné. Falešní oddaní si mohou myslet, že je pouhé ronění slz přivede na transcendentální úroveň, i když skutečná změna v srdci nenastala. Pokud však nepřijde transcendentální realizace, jsou takové praktiky k ničemu. Falešní oddaní neznají závěry transcendentálního poznání, a proto si myslí, že je vysvobodí umělé ronění slz. Jiný druh falešných oddaných si zase myslí, že studovat knihy předešlých ācāryů je stejně nevhodné jako studium suchých empirických filosofií. Śrīla Jīva Gosvāmī však po vzoru předešlých ācāryů hlásá závěry písem v šesti kompozicích zvaných Ṣaṭ-sandarbhy. Falešní oddaní vědí o těchto závěrech velmi málo, a tak nedosáhnou čisté oddané služby, protože jim chybí nadšení přijmout v oddané službě příznivé vedení, jež poskytují seberealizovaní oddaní. Tito falešní oddaní jsou jako impersonalisté, kteří si také myslí, že oddaná služba není o nic lepší než obyčejné plodonosné činnosti.