Bg. 5.7

Ten, kdo je díky vědomí Kṛṣṇy na cestě osvobození, je každé živé bytosti drahý a každá živá bytost je drahá jemu. To je důsledek jeho vědomí Kṛṣṇy. Takový člověk nedokáže žádnou živou bytost považovat za oddělenou od Kṛṣṇy, tak jako listy a větve nejsou oddělené od stromu. Dobře ví, že zaléváním kořene stromu se voda dostane do všech jeho větví a listů a že nakrmením žaludku se energie automaticky rozšíří po celém těle. Ten, kdo jedná s vědomím Kṛṣṇy, je služebníkem všech, a proto ho mají všichni rádi. A jelikož svými činy uspokojuje každého, jeho vědomí je čisté. Díky čistému vědomí ovládá svou mysl, a jelikož má ovládnutou mysl, ovládá i své smysly. Jelikož mysl neustále upírá na Kṛṣṇu, nemůže se stát, že by ho něco od Kṛṣṇy odvedlo. Také se nemůže stát, že by své smysly zaměstnal něčím jiným než službou Pánu. Nechce poslouchat nic jiného než hovory, které se týkají Kṛṣṇy, nechce jíst nic, co nebylo obětované Kṛṣṇovi, a nemá zájem někam jít, pokud to nesouvisí s Kṛṣṇou. Tak jsou jeho smysly ovládnuté. Člověk, který má ovládnuté smysly, nedokáže nikoho napadat. Někdo se může zeptat: „Proč potom Arjuna napadal druhé v bitvě? Nebyl si snad vědomý Kṛṣṇy?“ Arjuna je napadal jen navenek, protože (jak už bylo vysvětleno ve druhé kapitole) všichni shromáždění na bojišti žili dál jako jednotlivci, neboť duši není možné zabít. Z duchovního hlediska tedy na Kuruovském bitevním poli nikdo nikoho nezabil. Jen oděvy válečníků se vyměnily na příkaz Kṛṣṇy, který byl osobně přítomný. Když tedy Arjuna bojoval v bitvě na Kurukṣetře, ve skutečnosti vůbec nebojoval; jen s úplným vědomím Kṛṣṇy plnil Kṛṣṇovy příkazy. Takový člověk se nikdy nezaplétá do následků svého jednání.