V této kapitole Bhagavad-gīty Pán říká, že jednat formou oddané služby je lepší než suchá myšlenková spekulace. Oddaná služba je snadnější proto, že díky své transcendentální povaze nepřináší reakce. Ve druhé kapitole bylo vyloženo počáteční poznání duše, její zajetí v hmotném těle a rovněž způsob, jak se z tohoto vězení dostat buddhi-yogou neboli oddanou službou. Ve třetí kapitole bylo uvedeno, že ten, kdo setrvává na úrovni poznání, již nemá žádné povinnosti. A ve čtvrté kapitole řekl Pán Arjunovi, že všechny druhy činností prováděných jako oběť vrcholí poznáním. Na konci čtvrté kapitoly mu však poradil, aby procitl a s dokonalým poznáním bojoval. Tím, že Kṛṣṇa zdůrazňoval význam jak jednání s oddaností, tak i nečinnosti založené na poznání, uvedl Arjunu do rozpaků. Arjuna nyní uvažuje: Odříkání založené na poznání znamená ukončení veškeré práce konané smysly. Ale jestliže někdo jedná tak, že vykonává oddanou službu, jak je tím zastavena činnost? Jinými slovy, Arjuna si myslí, že sannyāsa neboli odříkání založené na poznání musí být zcela oproštěné od jakýchkoliv činností — zdá se mu totiž, že práce a odříkání si odporují. Vypadá, jako by nepochopil, že práce konaná s úplným poznáním nepřináší žádné reakce a je tedy totéž co nečin. Ptá se proto, zda má zanechat všech činností, nebo jednat s úplným poznáním.

Činnosti zaměřené na plody (s cílem získat smyslový požitek) jsou příčinou hmotného otroctví. Dokud se někdo věnuje činnostem, které mají zajistit větší pohodlí pro tělo, je jisté, že se bude převtělovat do různých druhů těl a tak setrvávat v poutech hmoty věčně. Śrīmad-Bhāgavatam (5.5.4-6) to dokládá takto:

“Lidé se jako blázni honí za smyslovým požitkem a nevědí, že jejich nynější tělo, které je plné utrpení, je výsledkem jejich dřívějších činností s vidinou plodů. I když je dočasné, je stálou příčinou mnoha potíží. Proto není dobré jednat s cílem smyslového požitku. Dokud se živá bytost nezačne dotazovat na svou skutečnou totožnost, je její život neúspěšný. Dokud nepochopí, kdo opravdu je, musí pracovat pro plody své práce, kterými se snaží uspokojit smysly, a dokud je stržena vědomím uspokojování smyslů, musí se převtělovat z jednoho těla do druhého. I když je mysl pohroužena do plodonosného jednání a ovlivněna nevědomostí, osoba musí vyvinout lásku k oddané službě Vāsudevovi. Jedině pak má možnost vyprostit se z pout hmoty.”

Jñāna (neboli poznání, že nejsme hmotné tělo, ale duše) proto k osvobození nestačí. Je třeba jednat jako duše; jinak nelze z hmotného otroctví uniknout. Jednání s vědomím Kṛṣṇy ovšem není jednání na plodonosné úrovni. Činnosti prováděné s vědomím Kṛṣṇy přinášejí duchovní pokrok, protože se zakládají na skutečném a úplném poznání. Pouhé zřeknutí se plodonosných činností, které je prosté vědomí Kṛṣṇy, ve skutečnosti neočistí srdce podmíněné duše. A dokud nemá očištěné srdce, musí jednat s vidinou plodů. Pokud však jedná vědoma si Kṛṣṇy, automaticky jí to pomůže uniknout následkům plodonosného jednání, a tak nemusí sestupovat na hmotnou úroveň. Jednání s vědomím Kṛṣṇy tedy stojí výše než odříkání, při kterém neustále hrozí poklesnutí. Odříkání bez vědomí Kṛṣṇy je neúplné. To potvrzuje Śrīla Rūpa Gosvāmī ve svém díle Bhakti-rasāmṛta-sindhu (1.2.256):

“Zříkají-li se lidé usilující o osvobození věcí spojených s Nejvyšší Osobností Božství, jelikož je považují za hmotné, pak se jejich odříkání nazývá neúplné.” Odříkání je úplné tehdy, když ho provází poznání, že vše, co existuje, patří Pánu a nikdo by nic neměl prohlašovat za své. Každý musí pochopit, že ve skutečnosti nikomu nic nepatří. Kde potom připadá v úvahu odříkání? Neustále na úrovni zříkání se je ten, kdo ví, že všechno je Kṛṣṇovo vlastnictví. Jelikož vše patří Kṛṣṇovi, má být vše zapojeno do služby Jemu. Tento dokonalý způsob jednání s vědomím Kṛṣṇy je mnohem lepší než sebevětší nepřirozené odříkání sannyāsīna māyāvādské školy.

Ten, kdo si je plně vědom Kṛṣṇy, je vždy na úrovni zříkání se, protože necítí nenávist vůči výsledkům svých činů, ani po nich netouží. Taková zříkající se osoba, odevzdaná transcendentální láskyplné službě Pánu, má úplné poznání, jelikož zná své přirozené postavení ve vztahu s Kṛṣṇou. Dobře ví, že Kṛṣṇa je celek a ona je Jeho nedílnou částí. Toto poznání je dokonalé, protože je kvalitativně i kvantitativně správné. Pojetí totožnosti s Kṛṣṇou je nepřesné, jelikož část se nemůže rovnat celku. Poznání, že živá bytost je s Kṛṣṇou totožná kvalitou, ale liší se kvantitou, je naproti tomu správným transcendentálním poznáním, které osobu vede k tomu, že se cítí ve svém nitru naplněna a nemá nic, po čem by toužila nebo čeho by litovala. V její mysli neexistuje dvojnost, protože vše, co dělá, dělá pro Kṛṣṇu. Když je takto prostá pojetí protikladů, je osvobozená — dokonce i v tomto hmotném světě.

Cílem zkoumání hmotného světa je nalézt duši veškeré existence. Duší hmotného světa je Viṣṇu, Nadduše. Oddaná služba Pánu zahrnuje i službu Nadduši. Jedním postupem je nalezení kořene stromu a druhým jeho zalévání. Pravý student filozofie sāṅkhyi najde kořen hmotného stromu či světa, Viṣṇua, a potom začne s dokonalým poznáním Pánu sloužit. V jádru tedy není mezi oběma procesy žádný rozdíl, protože jejich společným cílem je Viṣṇu. Ti, kdo neznají konečný cíl, říkají, že smysl sāṅkhyi a smysl karma-yogy se od sebe liší, ale učená osoba ví o společném cíli těchto dvou procesů.

Skutečným účelem filozofického bádání je nalézt konečný cíl života. Jelikož je tímto cílem seberealizace, není mezi závěry, jichž se dosahuje oběma výše zmíněnými procesy, žádný rozdíl. Sánkhjové filozofické zkoumání vede k závěru, že živá bytost není nedílnou částí hmotného světa, ale svrchovaného duchovního celku. Z toho plyne, že duše nemá s hmotným světem nic společného — její činy musí být v nějakém vztahu s Nejvyšším. Když jedná vědoma si Kṛṣṇy, je ve svém přirozeném postavení. V prvním procesu (sāṅkhya) musí osoba vyvinout odpoutanost od hmoty a v procesu yogy oddanosti se musí upnout k jednání spojenému s vědomím Kṛṣṇy. Ve skutečnosti jsou oba procesy stejné, i když se na první pohled zdá, že jeden vyžaduje odpoutanost a druhý připoutanost. Odpoutanost od hmoty a připoutanost ke Kṛṣṇovi jsou jedno a totéž. Ten, kdo to vidí, vidí věci v pravém světle.

Jsou dva druhy sannyāsīnů neboli osob patřících k stavu odříkání. Māyāvādští sannyāsīni se zabývají studiem filozofie sānkhyi, zatímco vaišnavští sannyāsīni studují filozofii Bhāgavatamu, jež poskytuje správný komentář k Vedānta-sūtrám. Māyāvādīni také studují Vedānta-sūtry, ale používají svůj vlastní komentář zvaný Śārīraka-bhāṣya, který napsal Śaṅkarācārya. Žáci bhágavatské školy se věnují transcendentální oddané službě Pánu, podle usměrnění Pañcarātry, a takto mají ve službě Osobnosti Božství rozmanitá zaměstnání. Tito vaišnavští sannyāsīni nemají nic společného s hmotnými činnostmi, a přesto provádějí různé činnosti — ve své oddané službě Pánu. Māyāvādští sannyāsīni, kteří se věnují studiu sāṅkhyi, vedānty a spekulacím, však transcendentální službu Pánu nemohou okusit. Jelikož se jejich studium časem stává velice nezáživným, někdy je spekulace o Brahmanu unaví, a tak se uchylují k Bhāgavatamu, bez náležitého pochopení. Následkem toho pro ně bude studium Śrīmad-Bhāgavatamu obtížné. Suché spekulace a uměle vytvořené výklady neosobní povahy māyāvādským sannyāsīnům nic nepřinesou. Vaišnavští sannyāsīni, kteří stále konají oddanou službu, jsou při plnění svých transcendentálních povinností šťastní a mají zaručeno, že nakonec vejdou do Božího království. Māyāvādští sannyāsīni někdy sklouznou z cesty seberealizace a znovu se zapojí do lidumilných a dobročinných činností, které nejsou ničím jiným než hmotným jednáním. Z toho vyplývá, že ti, kdo jednají vědomi si Kṛṣṇy, jsou v lepším postavení než sannyāsīni, kteří pouze spekulují o tom, co je a co není Brahman — i když i ti po mnoha životech k vědomí Kṛṣṇy dospějí.

Ten, kdo se prostřednictvím vědomí Kṛṣṇy nachází na cestě osvobození, je každé živé bytosti nesmírně drahý a každá živá bytost je drahá jemu. Je to díky tomu, že si je vědom Kṛṣṇy. Nedokáže žádnou živou bytost považovat za oddělenou od Kṛṣṇy — tak jako ani listy a větve nejsou oddělené od stromu. Dobře ví, že zaléváním kořene stromu se voda dostane do všech větví a listů. Podobně se dodáváním potravy žaludku rozšíří energie automaticky po celém těle. Ten, kdo jedná vědom si Kṛṣṇy, je služebníkem všech, a proto je každému velmi drahý. A jelikož svou prací uspokojuje každého, je jeho vědomí čisté. Díky čistému vědomí je jeho mysl zcela ovládnutá, a jelikož má ovládnutou mysl, jsou ovládnuté i jeho smysly. Protože má mysl neustále upřenou na Kṛṣṇu, nemůže se stát, že by ho něco od Kṛṣṇy odvedlo. Také se nemůže stát, že by své smysly zaměstnal něčím jiným než službou Pánu. Nechce poslouchat nic jiného než hovory, které se týkají Kṛṣṇy, nechce jíst nic, co nebylo nabídnuto Kṛṣṇovi, a ani někam jít, pokud to nesouvisí s Kṛṣṇou. Jeho smysly jsou tedy ovládnuté. Člověk, který má ovládnuté smysly, nedokáže nikoho napadat. Někdo se může zeptat: “Proč potom Arjuna napadal druhé (v bitvě)? Nebyl si snad vědom Kṛṣṇy?” Arjuna je napadal jen navenek, protože (jak již bylo vysvětleno ve druhé kapitole) všichni shromáždění na bojišti žili i nadále jako jednotlivci, neboť duši nelze zabít. Z duchovního hlediska tedy na Kuruovském bitevním poli nikdo nikoho nezabil. Jen oděv válečníků byl vyměněn z nařízení Kṛṣṇy, který byl osobně přítomný. Proto když Arjuna bojoval v bitvě na Kurukṣetře, ve skutečnosti vůbec nebojoval; pouze s úplným vědomím Kṛṣṇy plnil Kṛṣṇovy příkazy. Taková osoba není nikdy zapletena do následků svého jednání.

Ten, kdo si je vědom Kṛṣṇy, je bytostně čistý, a tudíž je mimo jakoukoliv práci, která závisí na pěti bezprostředních a vzdálených příčinách: konateli, činnosti, situaci, úsilí a osudu. Je to proto, že je zaměstnaný láskyplnou transcendentální službou Kṛṣṇovi. I když se zdá, že jedná svým tělem a smysly, vždy si je vědom svého skutečného postavení, stavu duchovní činnosti. Pokud má živá bytost hmotné vědomí, jsou její smysly zaměstnané získáváním smyslového požitku, ale pokud má vědomí Kṛṣṇy, jsou zaměstnané uspokojováním Kṛṣṇových smyslů. Každý, kdo má vědomí Kṛṣṇy, je proto vždy svobodný, i když se zdá, že jedná na smyslové úrovni. Činnosti jako hledět a naslouchat jsou dílem smyslů určených k přijímání poznání, zatímco pohyb, mluvení, vyměšování atd. konají smysly určené k jednání. Ten, kdo si je vědom Kṛṣṇy, není činnostmi smyslů nikdy ovlivněn. Nemůže provést žádný čin jinak než ve službě Pánu, protože ví, že je Pánův věčný služebník.

Slovo brahmaṇi zde znamená na úrovni vědomí Kṛṣṇy. Hmotný svět je souhrnným projevem tří kvalit hmotné přírody, odborně zvaným pradhāna. Védské hymny sarvaṁ hy etad brahma (Māṇḍūkya Upaniṣad 2) a tasmād etad brahma nāma rūpam annaṁ ca jāyate (Muṇḍaka Upaniṣad 1.2.10), jakož i verš mama yonir mahad brahma v Bhagavad-gītě (14.3) vyjadřují, že vše v hmotném světě je projevem Brahmanu — a přestože jsou následky projevené různě, neliší se od příčiny. V Īśopaniṣadě stojí, že všechno je spojené s Nejvyšším Brahmanem neboli Kṛṣṇou, a proto všechno patří pouze Jemu. Ten, kdo dobře ví, že vše patří Kṛṣṇovi, že On je majitelem všeho, a že je proto vše zapojené do služby Pánu, přirozeně nemá co do činění s výsledky svých činností, ať jsou ctnostné či hříšné. Dokonce i hmotné tělo, které je darem od Pána určeným k určité činnosti, může být zaměstnáno v jednání s vědomím Kṛṣṇy. Potom se ho netýká znečištění reakcemi za hříšné činy, stejně jako se list lotosu nenamočí, přestože roste ve vodě. Pán také říká v Gītě (3.30): mayi sarvāṇi karmāṇi sannyasya — “Všechny své činy odevzdej Mně (Kṛṣṇovi).” Závěrem lze tedy říci, že ten, komu chybí vědomí Kṛṣṇy, jedná podle pojetí hmotného těla a smyslů, ale osoba vědomá si Kṛṣṇy jedná v souladu s poznáním, že tělo je Kṛṣṇovým vlastnictvím, a proto má být zaměstnáno ve službě Jemu.

Jedná-li někdo vědom si Kṛṣṇy s cílem uspokojit Kṛṣṇovy smysly, pak každý jeho čin — ať už jeho těla, mysli, inteligence nebo dokonce i smyslů — je prostý hmotného znečištění. Činnosti osoby vědomé si Kṛṣṇy nepřinášejí žádné hmotné reakce. To znamená, že činy zbavené znečištění, které se obecně nazývají sad-ācāra, může každý snadno provádět tak, že bude jednat vědom si Kṛṣṇy. Śrī Rūpa Gosvāmī to ve svém díle Bhakti-rasāmṛta-sindhu (1.2.187) popisuje takto:

“Ten, kdo jedná vědom si Kṛṣṇy (neboli slouží Kṛṣṇovi) svým tělem, myslí, inteligencí a slovy, je i v hmotném světě osvobozenou osobou, třebaže se může věnovat mnoha takzvaně hmotným činnostem.” Nemá falešné ego, neboť nevěří, že by byl hmotným tělem nebo jeho vlastníkem. Ví, že není tělo a že tělo mu nepatří. On sám i tělo patří Kṛṣṇovi. Když vše, co je vytvářeno tělem, myslí, inteligencí, slovy, životní silou, majetkem a tak dále — vše, co může vlastnit — použije ke službě Kṛṣṇovi, ihned se s Kṛṣṇou sladí. Je s Ním sjednocen a nemá falešné ego, které vede živou bytost k víře v to, že je tělem a podobně. Toto je dokonalá úroveň vědomí Kṛṣṇy.

Rozdíl mezi osobou vědomou si Kṛṣṇy a osobou, jejíž vědomí se soustřeďuje na tělo, je ten, že první je poutána ke Kṛṣṇovi, zatímco druhá k výsledkům svých činností. Ten, kdo je poután ke Kṛṣṇovi a jedná pouze v Jeho zájmu, je osvobozený a nestrachuje se o výsledky své práce. V Bhāgavatamu je vysvětleno, že příčinou úzkostné starosti o výsledek nějaké činnosti je jednání ovlivněné pojetím dvojnosti, to znamená bez poznání Absolutní Pravdy. Tou je Kṛṣṇa, Nejvyšší Absolutní Pravda, Osobnost Božství. V případě vědomí Kṛṣṇy žádná dvojnost neexistuje. Vše je výtvorem Kṛṣṇovy energie a Kṛṣṇa je všedobrý. Činnosti provázené vědomím Kṛṣṇy jsou tedy na absolutní úrovni — jsou transcendentální a nepřinášejí žádné hmotné následky. Každého, kdo si je vědom Kṛṣṇy, proto naplňuje klid a mír. Avšak ten, kdo je zapleten v úvahách o zisku, který použije na smyslový požitek, tohoto klidu nemůže dosáhnout. To je tajemství vědomí Kṛṣṇy — kdo vidí, že mimo Kṛṣṇu neexistuje nic, zůstává klidný a zcela prostý strachu.

Vtělená duše žije ve městě s devíti branami. Činnosti těla, či obrazného města v podobě těla, jsou automaticky řízeny příslušnými kvalitami přírody, které ho ovládají. Duše se podřizuje podmínkám těla, ale stejně tak je může překonat, jestliže si to přeje. Jedině následkem toho, že zapomněla na svou vyšší povahu, se s hmotným tělem ztotožňuje, a proto trpí. Vědomí Kṛṣṇy jí umožňuje obnovit její skutečné postavení a tak se zbavit podmínění, které tělo způsobuje. Jakmile tedy někdo začne rozvíjet vědomí Kṛṣṇy, ihned se zcela odpoutá od činností na úrovni těla. Když žije takto usměrněným životem, který znamená pouze změnu myšlení, pobývá šťastně ve městě s devíti branami. Těchto devět bran je popisováno následovně:

“Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, který žije v těle živé bytosti, je vládcem všech živých bytostí ve vesmíru. Tělo má devět bran (dvě oči, dvě nosní dírky, dvě uši, ústa, konečník a genitálie). Živá bytost se v podmíněném stavu ztotožňuje s tělem, ale když se začne ztotožňovat s Pánem dlícím v jejím nitru, bude i v těle stejně svobodná jako Pán.” (Śvetāśvatara Upaniṣad 3.18)

Osoba vědomá si Kṛṣṇy tedy není ovlivněna vnějšími ani vnitřními činnostmi hmotného těla.

Jak bude vysvětleno v sedmé kapitole, živá bytost je jednou z energií či forem přirozenosti Nejvyššího Pána, ale liší se od hmoty, Pánovy jiné přirozenosti, která se nazývá nižší. Z nějaké příčiny je vyšší přirozenost, živá bytost, již od nepaměti ve styku s hmotnou přírodou. Dočasné tělo neboli hmotný příbytek, který získává, se stává příčinou různých činností a následných reakcí. Když žije v tomto podmíněném prostředí, trpí následky činností těla kvůli tomu, že se (pod vlivem nevědomosti) s tělem ztotožňuje. Příčinou utrpení a neštěstí na úrovni těla je nevědomost trvající od nepaměti. Jakmile se živá bytost povznese nad činnosti těla, oprostí se i od jejich reakcí. Dokud přebývá ve městě v podobě těla, zdá se být jeho pánem, ale ve skutečnosti ho ani nevlastní, ani neovládá jeho činnosti a jejich následky; nachází se uprostřed hmotného oceánu a bojuje o přežití. Vlny s ní zmítají sem a tam a ona nad nimi nemá žádnou vládu. Tím nejlepším, co může udělat, je dostat se z vody pomocí transcendentálního vědomí Kṛṣṇy. To jediné ji zachrání před rozbouřenou hmotnou existencí.

Sanskrtské slovo vibhu poukazuje na Nejvyššího Pána, jenž oplývá neomezeným poznáním, bohatstvím, silou, slávou, krásou a odříkáním. Je vždy spokojený sám v sobě; ničí hříšné ani zbožné činnosti Ho neznepokojují. Pán nevytváří pro žádnou živou bytost její danou životní situaci — živá bytost, zmatená nevědomostí, však touží po určitých životních podmínkách, a tím vzniká její řetěz akcí a reakcí. Vzhledem ke své vyšší povaze oplývá poznáním, ale kvůli své omezené moci je náchylná podlehnout vlivu nevědomosti. Pán je všemohoucí, ale živá bytost nikoliv. A Pán je vibhu neboli vševědoucí, zatímco živá bytost je aṇu, nepatrná. Jelikož je živou duší, má schopnost toužit na základě své svobodné vůle. Její touha se pak splní jedině díky všemocnému Pánu. Když je živá bytost zmatená touhami, Pán jí dovolí je ukojit, ale nikdy není zodpovědný za činy a následky, jež určitá vytoužená situace přinese. Zmatená vtělená duše se ztotožňuje s hmotným tělem, které za daných okolností má, a podléhá dočasnému utrpení a štěstí. Pán je v podobě Paramātmy neboli Nadduše stálým společníkem této individuální duše, a proto zná její touhy, stejně jako může člověk cítit vůni květiny, když je v její blízkosti. Touha je subtilní formou podmínění živé bytosti. Pán plní její touhu podle jejích zásluh — “Člověk míní, Bůh mění.” Individuální duše tedy není co do vyplnění tužeb všemocná. Pán však může splnit všechny touhy, a jelikož je nestranný, do tužeb nepatrných nezávislých živých bytostí se nevměšuje. Pokud však některá touží po Kṛṣṇovi, věnuje jí zvláštní péči a povzbuzuje ji, aby toužila takovým způsobem, že Ho bude moci dosáhnout a být věčně šťastná. Védské hymny proto hlásají: eṣa u hy eva sādhu karma kārayati taṁ yam ebhyo lokebhya unninīṣate. eṣa u evāsādhu karma kārayati yam adho ninīṣate — “Pán zaměstnává živou bytost zbožnými činnostmi, aby mohla zlepšit své postavení. A Pán ji také zaměstnává bezbožnými činnostmi, aby mohla jít do pekla.” (Kauṣītakī Upaniṣad 3.8)

“Živá bytost je co do svého neštěstí a štěstí zcela závislá na vůli Nejvyššího — může jít do nebe nebo do pekla, stejně jako je mrak unášen větrem.”

Vtělená duše si tedy svou pradávnou touhou vyhnout se vědomí Kṛṣṇy sama způsobuje svoji zmatenost. Proto i když je svou přirozeností věčná, blažená a vědomá, kvůli své nepatrnosti zapomíná na své přirozené postavení služebníka Pána, a tak je polapena nevědomostí. Pod jejím vlivem pak prohlašuje, že Pán je zodpovědný za její podmíněný život. Vedānta-sūtry (2.1.34) rovněž učí: vaiṣamya-nairghṛṇye na sāpekṣatvāt tathā hi darśayati — “Pán vůči nikomu nechová nenávist ani zvláštní přízeň, i když to tak vypadá.”

Všichni, kdo zapomněli na Kṛṣṇu, jsou nevyhnutelně zmateni, ale ti, kdo mají vědomí Kṛṣṇy, nejsou zmateni ani v nejmenším. V Bhagavad-gītě stojí: sarvaṁ jñāna-plavena, jñānāgniḥ sarva-karmāṇi a na hi jñānena sadṛśam. Poznání se vždy vysoce cení. A co je tímto poznáním? Dokonalého poznání nabyde živá bytost tehdy, když se odevzdá Kṛṣṇovi — jak je uvedeno v devatenáctém verši sedmé kapitoly: bahūnāṁ janmanām ante jñānavān māṁ prapadyate. Poté, co člověk po mnoha životech nabyl dokonalého poznání a odevzdává se Kṛṣṇovi — neboli když dosahuje vědomí Kṛṣṇy — je mu všechno vyjeveno, tak jako je ve dne vše osvětleno sluncem. Živá bytost bývá zmatena mnoha způsoby. Když se například bezostyšně považuje za Boha, padla do poslední léčky nevědomosti. Jestliže je živá bytost Bůh, jak může být zmatena nevědomostí? Je snad Bůh zmaten nevědomostí? Pokud by tomu tak bylo, znamenalo by to, že nevědomost, čili Satan, je mocnější než Bůh. Opravdové poznání lze obdržet od toho, kdo si je dokonale vědom Kṛṣṇy. Proto je nutné vyhledat takovou osobu — pravého duchovního učitele — a pod jeho vedením se učit, co je to vědomí Kṛṣṇy, protože vědomí Kṛṣṇy jistě zažene všechnu nevědomost, tak jako slunce zahání temnotu. I když někdo může bezpečně vědět, že on sám není tělo a že je vůči tělu transcendentální, přesto nemusí být schopen rozlišovat mezi duší a Nadduší. Vše však může náležitě poznat, jestliže má zájem přijmout útočiště u dokonalého, pravého duchovního učitele, který si je vědom Kṛṣṇy. Živá bytost může poznat Boha a svůj vztah s Ním jedině tehdy, když se setká s někým, kdo Boha zastupuje. Zástupce Boha o sobě nikdy neprohlašuje, že je Bůh — třebaže se mu vzhledem k jeho poznání o Bohu vzdává veškerá úcta, která je obvykle prokazována Bohu. Je nutné naučit se znát rozdíl mezi Bohem a živou bytostí. Pán Śrī Kṛṣṇa proto řekl (Bg. 2.12), že každá živá bytost je individuální a Pán je také individuální. Všichni byli individuálními osobami v minulosti, jsou jimi v přítomnosti a budou jimi i v budoucnosti; i po osvobození. Za temné noci nám všechno splývá v jedno, ale ve dne, když vyjde slunce, vidíme pravou totožnost všech věcí. Vědět, že v duchovním životě je zachována individuální totožnost, je známkou skutečného poznání.

Nejvyšší Transcendentální Pravdou je Pán Śrī Kṛṣṇa. Celá Bhagavad-gītā se soustřeďuje kolem prohlášení, že Kṛṣṇa je Nejvyšší Osobnost Božství. To učí všechna védská písma. Para-tattva znamená Nejvyšší Skutečnost, kterou znalci Nejvyššího vnímají jako Brahman, Paramātmu a Bhagavāna. Bhagavān neboli Nejvyšší Osobnost Božství je vrcholný aspekt Absolutní Pravdy. Nic víc již neexistuje. Pán říká: mattaḥ parataraṁ nānyat kiñcid asti dhanañjaya. Existence neosobního Brahmanu také spočívá na Kṛṣṇovi: brahmaṇo hi pratiṣṭhāham. Kṛṣṇa je proto v každém ohledu Nejvyšší Skutečností. Ten, jehož mysl, inteligence, víra a útočiště jsou vždy u Kṛṣṇy — jinými slovy ten, kdo si je plně vědom Kṛṣṇy — je oproštěn od všech nejasností a dokonale zná vše, co se týká transcendence. Osoba vědomá si Kṛṣṇy veskrze chápe, že u Kṛṣṇy existuje dvojnost (současná totožnost se vším a individuálnost), a s tímto transcendentálním poznáním může dosahovat stálého pokroku na cestě osvobození.

Ten, kdo si je vědom Kṛṣṇy, nedělá žádný rozdíl mezi životními formami či společenskými skupinami. Brāhmaṇa a společenský odpadlík se mohou lišit ze sociálního hlediska a pes, kráva a slon se mohou lišit jako životní druhy, ale z pohledu učeného transcendentalisty jsou tyto rozdíly v tělech naprosto bezvýznamné. Je to dáno tím, že všichni mají vztah s Nejvyšším, neboť Nejvyšší Pán je svou úplnou částí zvanou Paramātmā přítomný v srdci každého. Takové porozumění Nejvyššímu je příkladem pravého poznání. Co se týče těl v různých společenských skupinách či životních druzích, Pán projevuje stejnou přízeň všem. Ke všem živým bytostem se chová jako přítel a doprovází je v postavení Paramātmy — bez ohledu na podmínky, ve kterých se nacházejí. V podobě Paramātmy je přítomný jak ve společenském odpadlíkovi, tak v brāhmaṇovi, přestože se těla obou od sebe liší. Těla jsou hmotné výtvory různých kvalit hmotné přírody, ale duše a Nadduše v těle jsou téže duchovní povahy. Kvalitativní podobnost duše a Nadduše ovšem neznamená, že si jsou rovnocenné i kvantitativně — individuální duše je přítomná pouze v jednom těle, zatímco Paramātmā ve všech. Jelikož ten, kdo si je vědom Kṛṣṇy, tyto věci dokonale zná, je opravdu učený a vidí všechny bytosti stejně. Duše a Nadduše se navzájem podobají tím, že obě oplývají vědomím, jsou věčné a blažené. Liší se však v tom, že individuální duše má vědomí rozšířené pouze v omezené oblasti jednoho těla, zatímco Paramātmā si je vědoma všech těl. Nadduše je přítomná ve všech tělech bez rozdílu.

Vyrovnanost mysli, o níž se tu hovoří, je známkou seberealizace. O těch, kdo tohoto stavu dosáhli, je třeba vědět, že již překonali hmotné podmínky, konkrétně zrození a smrt. Dokud se živá bytost ztotožňuje s tělem, je podmíněná. Jakmile však poznáním vlastního já dosáhne vyrovnanosti, je od podmíněného života osvobozená — po smrti již není nucena narodit se v hmotném světě a může se dostat do duchovního nebe. Pán je bez chyby, protože ho nic nepřitahuje a vůči ničemu necítí nenávist. Když také živá bytost dosáhne úrovně, kdy ji nic nepřitahuje a k ničemu nechová zášť, je i ona prostá chyby a je způsobilá vejít do duchovního světa. Takové osoby je třeba považovat za již osvobozené. Jejich příznačné vlastnosti budou popsány v následujících verších.

Zde jsou uvedeny znaky toho, kdo poznal sám sebe. První z nich je, že nepodléhá iluzi mylného ztotožňování těla se svým pravým já. Dobře ví, že není tímto tělem, ale dílčí částí Nejvyšší Osobnosti Božství. Proto se neraduje, když získá něco, co se týká těla, ani neběduje, když něco takového ztratí. Tato stálost mysli se nazývá sthira-buddhi neboli inteligence zakotvená ve vlastním já. Ten, kdo je na této úrovni, tedy není zmatený — neplete si hrubohmotné tělo s duší, ani nepokládá tělo za trvalé a nepřehlíží existenci duše. To mu umožňuje dosáhnout poznání celé vědy o Absolutní Pravdě — Brahmanu, Paramātmě a Bhagavānovi. Díky tomu dobře zná své přirozené postavení a nesnaží se nemístně vyrovnat Nejvyššímu ve všech směrech. To je realizace Brahmanu neboli seberealizace. Takové ustálené vědomí se nazývá vědomí Kṛṣṇy.

Velký oddaný Śrī Yamunācārya, který si byl plně vědom Kṛṣṇy, řekl:

“Od té doby, co prokazuji transcendentální láskyplnou službu Kṛṣṇovi a nacházím v Něm stále novou blaženost, si nad myšlenkou na sexuální požitek musím odplivnout a rty se mi zkřiví nechutí.” Každý, kdo je na úrovni brahma-yogy neboli vědomí Kṛṣṇy, je tak pohroužený v láskyplné službě Pánu, že zcela ztrácí chuť na veškerý hmotný požitek smyslů. Největším hmotným požitkem je požitek ze sexu. Jeho kouzlo hýbe celým světem a materialista bez této motivace není vůbec schopen pracovat. Avšak ten, kdo rozvíjí vědomí Kṛṣṇy, dokáže jednat s velkým úsilím bez sexuálního požitku, kterému se naopak vyhýbá. To je zkouška v duchovní realizaci. Duchovní realizace a sexuální požitek nejdou dobře k sobě. Osobu vědomou si Kṛṣṇy nepřitahuje smyslový požitek žádného druhu, protože je osvobozenou duší.

Hmotné smyslové požitky pocházejí z podnícení hmotných smyslů. Všechny jsou dočasné, jelikož dočasné je již samo tělo. Osvobozená duše se o nic dočasného nezajímá. Jak by se mohla chtít těšit z nepravého požitku, když dobře zná radosti požitků, které jsou transcendentální? V Padma Purāṇě stojí:

“Mystici získávají neomezené transcendentální požitky z Absolutní Pravdy, a proto je Nejvyšší Absolutní Pravda, Osobnost Božství, známá také pod jménem Rāma.”

Rovněž ve Śrīmad-Bhāgavatamu (5.5.1) je řečeno:

“Moji milí synové, v lidské podobě není důvod těžce pracovat pro smyslový požitek, který je dostupný i těm, kdo žerou výkaly (prasatům). Měli byste v tomto životě podstoupit askezi, kterou se očistíte; pak budete schopni vychutnávat nekonečnou transcendentální blaženost.”

Pravé yogīny a učené transcendentalisty nepřitahují smyslové požitky, které jsou příčinou pokračování hmotného života. Čím více někdo propadá hmotným požitkům, tím více je sevřený v zajetí hmotného utrpení.

Chce-li někdo dosahovat stálého pokroku na cestě seberealizace, musí se snažit odolávat náporu řeči, hněvu, mysli, žaludku, genitálií a jazyka. Ten, kdo je schopen nápor všech těchto hmotných smyslů a mysli ovládat, je nazýván gosvāmī nebo svāmī. Tito gosvāmī žijí životem přísného sebeovládání a vůči náporu smyslů jsou zcela neteční. Z neuspokojených hmotných tužeb pochází hněv, a tím je podrážděna mysl, oči a hruď. Proto než opustí živá bytost toto hmotné tělo, musí se učit své touhy ovládat. Každý, kdo to dokáže, zná sám sebe, a tak je v tomto stavu seberealizace šťastný. Usilovně se snažit ovládnout touhu a hněv je pro transcendentalistu povinností.

Jak by mohl někdo zanechat vnějších činností zaměřených na dosažení povrchního štěstí, jestliže není schopen vychutnávat štěstí ve svém nitru? Ten, kdo je osvobozený, štěstí opravdu prožívá. Může proto kdekoliv v tichosti usednout a radovat se ze života ve vlastním nitru; již netouží po vnějším, hmotném štěstí. Tento stav se nazývá brahma-bhūta—po jeho dosažení si může být živá bytost jista tím, že se vrátí k Bohu, zpátky domů.

Pro blaho všech živých bytostí jedná jen ten, kdo si je plně vědom Kṛṣṇy. Zná-li někdo Kṛṣṇu coby zdroj všeho a jedná-li s tímto vědomím, pak pracuje pro všechny. Lidstvo trpí kvůli zapomenutí na to, že Kṛṣṇovi patří všechen požitek, že je svrchovaným vlastníkem všeho a nejlepším přítelem každého. Probouzet toto vědomí v celé společnosti je tedy tou největší, prvotřídní dobročinností. V ní nemůže být někdo zapojen, aniž by byl osvobozený na úrovni Nejvyššího. Ten, kdo si je vědom Kṛṣṇy, nemá žádné pochyby o Kṛṣṇově svrchovanosti, protože je zcela oproštěn od všech hříchů. To je stav božské lásky.

Každý, kdo pouze pečuje o hmotný blahobyt společnosti, nemůže nikomu skutečně pomoci. Dočasné zmírnění utrpení povrchního těla a mysli živou bytost neuspokojí. Pravou příčinu jejích potíží v těžkém boji o přežití lze nalézt v jejím zapomnění na vztah, který má s Nejvyšším Pánem. Když si je někdo plně vědom svého vztahu s Kṛṣṇou, je osvobozenou duší, třebaže setrvává v hmotné schránce.

Ze všech světců, kteří stále usilují o vysvobození, je nejlepší ten, kdo si je vědom Kṛṣṇy. Bhāgavatam (4.22.39) to dokládá následovně:

“Snaž se oddanou službou uctívat Vāsudevu, Nejvyšší Osobnost Božství. Ani velcí mudrci nedovedou odolávat náporu smyslů tak účinně jako ti, kdo zakoušejí transcendentální blaženost ze služby lotosovým nohám Pána a odstraňují tak hluboce zakořeněnou touhu po jednání s vidinou plodů.”

Touha užívat si plodů svých činů je v podmíněné duši tak hluboce zakořeněná, že i pro velké mudrce je přes nesmírné úsilí velice obtížné ji ovládat. Oddaný Pána — jenž se stále věnuje oddané službě, má vědomí Kṛṣṇy a dokonale zná sebe sama — ovšem velice rychle dosahuje osvobození na úrovni Nejvyššího. Díky svému úplnému poznání spojenému se seberealizací neustále setrvává v tranzu. Je dán následující příklad:

“Své potomky vychovává ryba pouhým pohledem, želva rozjímáním a pták dotekem. Ó Padmajo, podobně činím i Já.”

Ryba vychovává své potomstvo tím, že se na ně dívá. Želva se o potomstvo stará rozjímáním — naklade vejce do země, a zatímco je ve vodě, rozjímá o nich. Stejně tak oddaný, který si je vědom Kṛṣṇy, může dospět do Pánova sídla — přestože je od něho daleko — jednoduše tím, že na Pána neustále myslí neboli jedná s vědomím Kṛṣṇy. Tehdy nepociťuje hmotné strasti. Tento stav se nazývá brahma-nirvāṇa — živá bytost nezakouší hmotné utrpení, jelikož je nepřetržitě upoutána Nejvyšším.

Ten, kdo jedná vědom si Kṛṣṇy, může okamžitě poznat svou duchovní totožnost, a pak prostřednictvím oddané služby i Nejvyššího Pána. Když je v oddané službě stálý, dosáhne transcendentálního postavení, kdy může pociťovat přítomnost Pána při svém jednání. Tento stav se nazývá osvobození na úrovni Nejvyššího.

Poté, co Pán popsal principy osvobození na úrovni Nejvyššího, poučuje Arjunu, jak je možné tohoto postavení dosáhnout mystickou yogou, která je známá pod jménem aṣṭāṅga-yoga. Dělí se na osm stupňů zvaných yama, niyama, āsana, prāṇāyāma, pratyāhāra, dhāraṇā, dhyāna a samādhi. V šesté kapitole je yoga rozvedena do podrobností; na konci této páté kapitoly je pouze její předběžný popis. Yogī se při ní musí pomocí metody pratyāhāra odpoutat od objektů smyslového vnímání — zvuku, doteku, podoby, chuti a vůně — a potom soustředit pohled mezi obočí a s přivřenýma očima vidět špičku nosu. Zavřít oči úplně mu nepřinese žádný prospěch — je tu vždy nebezpečí, že usne. Také není prospěšné mít oči úplně otevřené, protože tehdy hrozí, že ho budou přitahovat smyslové objekty. Dýchání zastaví v nosních dírkách neutralizováním vzduchu proudícího v těle směrem nahoru a vzduchu proudícího směrem dolů. Cvičením této yogy dokáže ovládnout smysly, odvrátit se od vnějších smyslových objektů a připravit se tak na osvobození na úrovni Nejvyššího.

Tato yoga pomáhá živé bytosti zbavit se veškerého strachu a hněvu, a tak v transcendentálním stavu pociťovat přítomnost Nadduše. Jinými slovy, jednání s vědomím Kṛṣṇy je nejsnadnějším způsobem dosažení principů yogy. To bude důkladně vysvětleno v další kapitole. Ten, kdo si je vědom Kṛṣṇy, neriskuje, že by jeho smysly skončily u nějaké jiné činnosti, protože je vždy zaměstnán oddanou službou. To je lepší způsob ovládání smyslů, než jaký nabízí aṣṭāṅga-yoga.

Všechny podmíněné duše, které jsou v zajetí matoucí energie, se snaží v hmotném světě dosáhnout klidu a míru. Neznají však návod, jenž je předložen zde. Nejlepším klíčem k míru je poznání, že Pán Kṛṣṇa je příjemcem všech lidských činností. Lidé by měli obětovat vše transcendentální službě Pánu, protože ten je vlastníkem všech planet i s polobohy, kteří na nich žijí. Nikdo Ho nepřevyšuje; je mocnější než ti nejmocnější z polobohů — Pán Śiva a Pán Brahmā. Ve Vedách (Śvetāśvatara Upaniṣad 6.7) je Nejvyšší Pán popisován slovy tam īśvarāṇāṁ paramaṁ maheśvaram. Živé bytosti se pod vlivem iluze snaží být pány všeho, co vidí, ale ve skutečnosti je samotné ovládá hmotná energie Pána. Pán je vládcem hmotné přírody a podmíněné duše podléhají jejím přísným zákonům. Dokud neporozumějí těmto prostým skutečnostem, není možné, aby na světě dosáhly klidu a míru, individuálně ani kolektivně. Toto je porozumění vědomí Kṛṣṇy — Pán Kṛṣṇa je nejvyšší vládce a všechny živé bytosti včetně velkých polobohů jsou vůči Němu v podřízeném postavení. Dokonalého míru může každý dosáhnout jedině tehdy, když si bude plně vědom Kṛṣṇy.

Tato kapitola předkládá praktický popis jednání s vědomím Kṛṣṇy, všeobecně známého jako karma-yoga. Je zde zodpovězena otázka, která je předmětem myšlenkové spekulace, a to: “Jak může karma-yoga přinést osvobození?” Jednat vědom si Kṛṣṇy znamená jednat s úplným poznáním Pána jakožto vládce. Tyto činnosti se neliší od transcendentálního poznání. Bhakti-yoga je cestou přímé realizace vědomí Kṛṣṇy a jñāna-yoga je cesta, která vede k bhakti-yoze. Mít vědomí Kṛṣṇy znamená jednat na základě úplného poznání svého vztahu s Nejvyšší Absolutní Pravdou a dokonalostí tohoto vědomí je úplné poznání Kṛṣṇy, Nejvyšší Osobnosti Božství. Čistá duše je dílčí součástí Boha, a jako taková je Jeho věčným služebníkem. Přichází do styku s māyou (iluzí), protože chce māyi vládnout, a to jí přináší mnohé útrapy. Dokud je ve styku s hmotou, musí pracovat v rámci hmotných nezbytností. Avšak vědomí Kṛṣṇy ji přivádí k duchovnímu životu, dokonce i když ještě pobývá v říši hmoty, jelikož se jedná o probouzení duchovního bytí praxí v hmotném světě. Čím je někdo pokročilejší, tím více je zbavován hmotného sevření. Pán nikomu nestraní. Vše závisí na tom, jak v praxi konáme povinnosti s vědomím Kṛṣṇy, což po všech stránkách pomáhá ovládat smysly a překonat vliv touhy a hněvu. A ten, kdo je v jednání s vědomím Kṛṣṇy neochvějný a ovládá výše uvedené vášně, setrvává na transcendentální úrovni (brahma-nirvāṇa). Provádění osmistupňové mystické yogy je v jednání s vědomím Kṛṣṇy automaticky zahrnuto, protože je dosažen její konečný cíl. Stupně yama, niyama, āsana, prāṇāyāma, pratyāhāra, dhāraṇā, dhyāna a samādhi umožňují postupný pokrok, ale to pouze předchází dokonalosti dosahované oddanou službou, která samotná může člověku přinést klid a mír. Oddaná služba je nejvyšší dokonalostí života.