ТЕКСТ 5
TEXT 5
Текст
Verš
авякта̄сакта-четаса̄м
авякта̄ хи гатир дух̣кхам̇
дехавадбхир ава̄пяте
avyaktāsakta-cetasām
avyaktā hi gatir duḥkhaṁ
dehavadbhir avāpyate
Дума по дума
Synonyma
клешах̣ – затруднение; адхика-тарах̣ – много; теш̣а̄м – от тях; авякта – към непроявеното; а̄сакта – привързан; четаса̄м – тези, чиито умове; авякта̄ – към непроявеното; хи – несъмнено; гатих̣ – напредък; дух̣кхам – с трудност; деха-вадбхих̣ – от въплътените; ава̄пяте – се достига.
Превод
Překlad
За тези, чиито умове са привързани към непроявения, безличностен аспект на Върховния, прогресът е свързан с множество проблеми. Напредъкът по този път е винаги труден за въплътените.
Ti, jejichž mysl je poutána k neprojevenému, neosobnímu aspektu Nejvyššího, mohou postupovat vpřed jen s velkými potížemi. Pro vtělené bytosti je vždy těžké dosahovat pokroku touto metodou.
Пояснение
Význam
Трансценденталистите, стремящи се към осъзнаване на невъобразимия, непроявения, безличностен аспект на Върховния Бог, се наричат гя̄на-йогӣ, а личностите, които са в пълно Кр̣ш̣н̣а съзнание и се посвещават на предано служене на Бога, се наричат бхакти йогӣ. Тук ясно се посочва разликата между гя̄на йога и бхакти йога. Техниката на гя̄на йога, въпреки че накрая води до същата цел, е свързана с много трудности, докато пътят на бхакти йога, непосредственото служене на Бога, Върховната Личност, е по-лесен и естествен за въплътената душа. Индивидуалната душа е въплътена от незапомнени времена и за нея е много трудно дори теоретично да разбере, че не е това тяло. Затова практикуващият бхакти йога почита изображението на Кр̣ш̣н̣а, прилагайки съществуващата в ума концепция за телесна форма. Разбира се, обожанието на Бога, Върховната Личност, във формата, която се намира в храма, не е идолопоклонничество. Според ведическата литература Върховният може да бъде обожаван като сагун̣а (притежаващ качества) и ниргун̣а (без качества). Почитането на храмовата форма се нарича сагун̣а обожание, защото Бог е представен чрез материални елементи. Но образът на Бога, макар и проявен от камък, дърво или маслени бои, всъщност не е материален. Такава е абсолютната природа на Върховния.
Transcendentalisté, kteří se soustřeďují na nepochopitelný, neprojevený, neosobní rys Nejvyššího Pána, jsou jñāna-yogīni, a oddaní plně si vědomí Kṛṣṇy, zaměstnaní oddanou službou Pánu, zase bhakti-yogīni. Zde je jednoznačně vyjádřen rozdíl mezi jñāna-yogou a bhakti-yogou: i když proces jñāna-yogy nakonec přivede jeho následovníka ke stejnému cíli, je velice obtížný, zatímco cesta bhakti-yogy — přímá služba Nejvyšší Osobnosti Božství — je snadnější a pro vtělenou duši přirozená. Individuální duše je vtělená již od nepaměti a je pro ni velmi těžké na základě pouhé teorie rozumět, že není totožná s tělem. Bhakti-yogī tedy uctívá Božstvo Kṛṣṇy, neboť každému v mysli zůstává určité tělesné pojetí, které tak může upotřebit. Uctívat chrámovou podobu Nejvyšší Osobnosti Božství není modlářství. Védská literatura dokládá, že uctívání může být saguṇa a nirguṇa — uctívání Nejvyššího s Jeho vlastnostmi, nebo bez vlastností. Uctívání Božstva v chrámu patří do kategorie saguṇa, protože Pán je představován v hmotných kvalitách. Ale i když je podoba Pána z hmotných složek, jako je kámen, dřevo nebo olejové barvy, ve skutečnosti není hmotná. Taková je absolutní povaha Nejvyššího Pána.
В тази връзка ето един прост пример. Ако пуснем писмо в истинска пощенска кутия, то ще достигне местоназначението си, но всяка друга кутия, непоставена от пощенската служба, няма да ни свърши работа. По подобен начин арча̄-виграха, формата на Бога в храма, го представя авторитетно в този свят. Арча̄-виграха е въплъщение на Върховния Бог. Посредством тази форма Той приема служене. Бог е всемогъщ и може да се прояви като арча̄-виграха, за да приема служенето на преданите, ставайки достъпен за обусловените живи същества.
Můžeme to objasnit na vzdáleném příkladu. Když dáváme dopisy do poštovních schránek na ulici, přirozeně se bez potíží dostanou ke svému adresátovi. Ale nějaká stará krabice, napodobenina poštovní schránky, kterou jsme někde našli a která není autorizovaná poštovním úřadem, tomuto účelu neposlouží. Nejvyšší Pán má své autorizované zastoupení v podobě Božstva, jež se nazývá arcā-vigraha. Tato arcā-vigraha je Jeho inkarnací. Pán je všemohoucí, a proto může přijímat služby oddaného skrze tuto svou inkarnaci, čímž vychází vstříc každému, kdo žije podmíněným životem.
За предания е лесно да се приближи до Върховния бързо и непосредствено, но за тези, които се опитват да реализират безличностния Абсолют, пътят на духовното осъзнаване е труден. За да постигнат непроявения аспект на Върховния, те трябва да изучават ведически произведения като Упаниш̣адите, да боравят с езика на тези писания, да анализират чувствата отвъд сетивността и да овладеят до съвършенство въпросните процеси. За обикновения човек това не е никак лесно. Но този, който извършва предано служене под ръководството на авторитетен духовен учител просто като отдава редовно почитания на храмовата форма, слуша за величието на Бога и яде от предложената му храна, с лекота развива Кр̣ш̣н̣а съзнание и постига Върховния. Няма съмнение, че имперсоналистите ненужно следват по-труден път с риск накрая да не достигнат Абсолютната Истина. Но персоналистът влиза в преки взаимоотношения с Върховната Личност без всякакъв риск, безпокойства или трудности. В Шрӣмад Бха̄гаватам има подобно твърдение. Там се казва, че в края на краищата човек трябва да се отдаде на Върховната Божествена Личност (процеса, наречен бхакти), но ако вместо това той се мъчи да разбере какво е Брахман и какво не е Брахман, и прекарва така целия си живот, ще постигне само разочарования. Затова Кр̣ш̣н̣а не препоръчва този труден път на себепознание, тъй като не е сигурно какъв ще е крайният резултат.
Pro oddaného tedy není těžké přistoupit k Nejvyššímu okamžitě a přímo, ale ti, kdo usilují o duchovní realizaci neosobní metodou, mají před sebou obtížnou cestu. Musí porozumět neprojevenému zastoupení Nejvyššího z védských spisů, jako jsou například Upaniṣady, naučit se jazyk, chápat pocity, jež se nezakládají na smyslovém vnímání a podobně. Toto všechno musí realizovat. To pro obyčejného člověka není snadné. Oddaný jednající s vědomím Kṛṣṇy, zaměstnaný oddanou službou, poznává Nejvyšší Osobnost Božství velice snadno tím, že přijímá vedení pravého duchovního učitele, klaní se Božstvu předepsaným způsobem, naslouchá o Pánově slávě a jí zbytky jídel obětovaných Pánu. Není pochyb o tom, že impersonalisté si zbytečně volí obtížnou cestu a hrozí jim, že nakonec ani k poznání Absolutní Pravdy nedospějí. Personalista však přistupuje k Nejvyšší Osobnosti přímo, bez jakéhokoliv rizika a potíží. Podobné sdělení se objevuje ve Śrīmad-Bhāgavatamu. Je tam uvedeno, že pokud se osoba nakonec musí odevzdat Nejvyšší Osobnosti Božství (proces odevzdání se nazývá bhakti), ale místo toho se zatěžuje zkoumáním, co je a co není Brahman, a stráví tím celý život, přinese jí to jen potíže. Tento nesnadný způsob seberealizace, u něhož není konečný výsledek jistý, se zde proto nedoporučuje.
Живото същество е вечна индивидуална душа. Ако някой иска да се слее с духовното цяло, ще реализира аспектите вечност и знание на изначалната си природа, но няма да постигне блаженство. Получавайки милостта на предан на Бога, такъв трансценденталист, изучил добре метода на гя̄на йога, може да се заеме с бхакти йога, предано служене. Но тогава дългогодишният стремеж към безличностния Абсолют ще се превърне в пречка за него, защото ще му е трудно да изостави имперсоналната идея. Реализирането на непроявеното е винаги изпълнено с трудности за обусловената душа – и на етапа на практикуване, и на етапа на съвършенство. Всяка душа притежава частична независимост. Човек трябва да знае със сигурност, че осъзнаването на непроявеното е против природата на неговата блажена духовна същност и затова не трябва да поема по този път. За всяко живо същество най-добрият метод за духовна реализация е практиката на Кр̣ш̣н̣а съзнание, тоест пълното посвещаване на предано служене. Този, който отхвърля преданото служене, рискува да стане атеист. Методът на съсредоточаване върху непроявеното, неосезаемото и невъобразимото, обяснен в този стих, не бива да се поощрява, особено в тази епоха. Бог Кр̣ш̣н̣а не го препоръчва.
Živá bytost je věčně individuální duší, a pokud chce splynout s duchovním celkem, může ze své původní povahy poznat aspekty věčnosti a poznání, ale nikoliv aspekt blaženosti. Milostí některého oddaného může takový transcendentalista, který je zběhlý v jñāna-yoze, dospět k bhakti-yoze, oddané službě. Tehdy mu budou dlouhodobé zkušenosti s impersonalismem také na obtíž, protože se nebude moci rozloučit se svými představami. Vtělená duše má tedy s neprojeveným stále potíže, jak během své duchovní snahy, tak při dosažení realizace. Každá živá duše je částečně nezávislá a člověk by měl bezpečně vědět, že realizace neprojeveného je v rozporu s povahou duchovního, blaženého vlastního já. Této cestě by se měl vyhnout. Nejlepší pro všechny je proces rozvíjení vědomí Kṛṣṇy, který vyžaduje plně se zaměstnat oddanou službou. V jiném případě člověku hrozí, že se obrátí k ateismu. Jak již uvádí tento verš, metodu soustředění se na neprojevené, nepochopitelné, co leží mimo dosah smyslů, nelze nikdy podporovat; zvláště pak ne v současném věku. Pán Kṛṣṇa ji nedoporučuje.