V podmíněném stavu hmotné existence je duše sice bezmocná, ale pod vlivem iluze vnější energie māyi si myslí, že je dokonale ochráněna vlastní zemí, společností, přátelstvím a láskou. Neví, že v době smrti jí nic takového nepomůže. Přírodní zákony jsou tak mocné, že nic z toho, co v hmotném světě máme, nás neochrání před spáry kruté smrti. Bhagavad-gītā (13.9) říká: janma-mṛtyu-jarā-vyādhi-duḥkha-doṣānudarśanam – ten, kdo dělá skutečný pokrok, musí brát vždy v úvahu čtyři zákonitosti strastiplného života: zrození, smrt, stáří a nemoci. Dokud člověk nepřijme útočiště u lotosových nohou Pána, nemůže být před tímto utrpením ochráněn. Śrī Caitanya Mahāprabhu je proto jediným útočištěm všech podmíněných duší. Inteligentní člověk se tedy plně uchýlí k lotosovým nohám Pána, než aby vkládal svoji víru do hmotného majetku. Takovému člověku se říká akiñcana neboli ten, kdo v tomto hmotném světě nic nevlastní. Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, se také nazývá Akiñcana-gocara, protože Ho mohou dosáhnout ti, kdo nevěří v hmotný majetek. Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu je proto jediným útočištěm plně odevzdaných duší, kterým už nezbylo žádné hmotné vlastnictví, na kterém by mohly záviset.

Dharma (zbožnost), artha (ekonomický rozvoj), kāma (uspokojování smyslů) a nakonec mokṣa (osvobození) jsou tím, na čem každý závisí, ale Śrī Caitanya Mahāprabhu může díky své milostivé povaze udělit více než osvobození. Slova hīnārthādhika-sādhakam v tomto verši tedy vyjadřují, že i když je osvobození podle hmotných měřítek nadřazené nižším zájmům, jako je zbožnost, ekonomický rozvoj a uspokojování smyslů, oddaná služba a transcendentální láska k Nejvyšší Osobnosti Božství stojí ještě výše. Śrī Caitanya Mahāprabhu je tím, kdo uděluje toto velké požehnání. Śrī Caitanya Mahāprabhu řekl: premā pum-artho mahān – „Láska k Bohu je tím největším požehnáním pro celé lidstvo.“ Śrīla Kṛṣṇadāsa Kavirāja Gosvāmī, autor Śrī Caitanya-caritāmṛty, se tedy nejprve uctivě klaní Pánu Caitanyovi Mahāprabhuovi, než začne popisovat Jeho velkodušnost při rozdávání lásky k Bohu.

Prabhu znamená pán. Śrī Caitanya Mahāprabhu je nejvyšší Pán všech pánů, a proto je nazýván Mahāprabhu. Kdokoliv, kdo přijme útočiště u Śrī Kṛṣṇy Caitanyi Mahāprabhua, je velice slavný, protože milostí Śrī Caitanyi Mahāprabhua dostává možnost být povýšen na úroveň láskyplné služby Pánu, která transcenduje osvobození.

V první kapitole Ādi-līly Śrī Caitanya-caritāmṛty popsal její autor, Śrīla Kṛṣṇadāsa Kavirāja Gosvāmī, zasvěcujícího duchovního mistra a poučujícího duchovního mistra ve verši začínajícím slovy vande gurūn iśa-bhaktān īśam īśāvatārakān. Tento verš obsahuje šest transcendentálních témat, z nichž pravda týkající se duchovního mistra již byla popsána. Nyní autor popíše zbylých pět tattev (pravd): īśa-tattvu (Nejvyššího Pána), tattvu Jeho expanze, tattvu Jeho inkarnace, tattvu Jeho energie a tattvu Jeho oddaného.

Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (11.5.32) je následující výrok týkající se Śrī Caitanyi Mahāprabhua:

„Ve věku Kali budou lidé obdaření dostatečnou inteligencí uctívat Pána, který je doprovázen svými společníky, vykonáváním saṅkīrtana-yajñi.“ Śrī Caitanyu Mahāprabhua neustále doprovází Jeho úplná expanze Śrī Nityānanda Prabhu, Jeho inkarnace Śrī Advaita Prabhu, Jeho vnitřní energie Śrī Gadādhara Prabhu a Jeho okrajová energie Śrīvāsa Prabhu. V jejich středu stojí On jako Nejvyšší Osobnost Božství. Je třeba vědět, že Śrī Caitanyu Mahāprabhua vždy doprovázejí tyto další tattvy. Naše poklony Pánu Caitanyovi Mahāprabhuovi jsou proto úplné, když vyslovíme śrī-kṛṣṇa- caitanya prabhu-nityānanda śrī-advaita gadādhara śrīvāsādi-gaura-bhakta-vṛnda. Jakožto kazatelé hnutí pro vědomí Kṛṣṇy se nejdříve klaníme Śrī Caitanyovi Mahāprabhuovi recitováním této Pañca-tattva mantry, a po ní pronášíme Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare. Proti zpívání Hare Kṛṣṇa mahā-mantry existuje deset přestupků. Ty však při zpívání Pañca-tattva mantry: śrī-kṛṣṇa-caitanya prabhu-nityānanda śrī-advaita gadādhara śrīvāsādi-gaura-bhakta-vṛnda nejsou brány v úvahu. Śrī Caitanya Mahāprabhu je známý jako mahā-vadānyāvatāra neboli nejmilostivější inkarnace, protože nebere v úvahu přestupky pokleslých duší. Abychom proto získali ze pronášení mahā-mantry (Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare) úplný prospěch, musíme nejdříve přijmout útočiště u Śrī Caitanyi Mahāprabhua, naučit se Pañca-tattva mahā-mantru, a teprve potom zpívat Hare Kṛṣṇa mahā-mantru. To bude velice účinné.

Mnoho bezohledných oddaných zneužívá Śrī Caitanyu Mahāprabhua a vymýšlí si svoje vlastní mahā-mantry. Někdy pronášejí bhaja nitāi gaura rādhe śyāma hare kṛṣṇa hare rāma či śrī-kṛṣṇa-caitanya prabhu-nityānanda hare kṛṣṇa hare rāma śrī-rādhe-govinda. Správně bychom ale měli pronášet jména všech členů Pañca-tattvy (śrī-kṛṣṇa-caitanya prabhu-nityānanda śrī-advaita gadādhara śrīvāsādi-gaura-bhakta-vṛnda) a potom šestnáct slov Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare. Tito méně inteligentní a bezohlední lidé však v celém procesu vytvářejí zmatky. Ovšem, jsou to také oddaní, a proto mohou takto vyjádřit svoje pocity, ale správný způsob, jak jej předepisují čistí oddaní Śrī Caitanyi Mahāprabhua, je nejprve pronášet celou Pañca-tattva mantru a potom mahā-mantru: Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare.

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura v komentáři zvaném Anubhāṣya popisuje Pañca-tattvu takto: Nejvyšší energetický zdroj, Osobnost Božství, se kvůli vychutnávání požitku z pěti druhů zábav zjevil jako členové Pañca-tattvy. Jsou na absolutní úrovni, tak mezi nimi není ve skutečnosti rozdíl, avšak projevují duchovní rozmanitost a tím vyzývají impersonalisty, aby také vychutnávali různé duchovní nálady (rasy). Ve Védách je řečeno: parāsya śaktir vividhaiva śrūyate – „Rozmanité energie Nejvyšší Osobnosti Božství jsou známé různě.“ Z tohoto védského výroku vyplývá, že v duchovním světě existují věčné odlišnosti nálad neboli chutí. Śrī Gaurāṅga, Śrī Nityānanda, Śrī Advaita, Śrī Gadādhara a Śrīvāsa Ṭhākura jsou všichni na stejné úrovni, ale zároveň bychom mezi nimi měli z duchovního pohledu rozlišovat a chápat, že Śrī Caitanya Mahāprabhu je podoba oddaného, Śrī Nityānanda Prabhu vystupuje jako duchovní učitel oddaného, Advaita Prabhu jako podoba inkarnace oddaného (bhakty), Gadādhara Prabhu jako energie oddaného a Śrīvāsa Ṭhākura jako čistý oddaný. Takto se od sebe duchovně liší. Bhakta-rūpa (Śrī Caitanya Mahāprabhu), bhakta-svarūpa (Śrī Nityānanda Prabhu) a bhakta-avatāra (Śrī Advaita Prabhu) jsou samotný Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, Jeho bezprostřední expanze a Jeho úplná expanze, a všichni tři náleží do kategorie Viṣṇua. Přestože se duchovní a okrajové energie Nejvyššího Pána neliší od Viṣṇua, Nejvyšší Osobnosti Božství, jsou ovládané, kdežto Pán Viṣṇu je vládce. Jako takové se i přesto, že jsou na stejné úrovni, projevují různě, aby umožnily vychutnávání transcendentálních nálad. Ve skutečnosti však není možné, aby se jedna od druhé lišily, protože se v žádném stádiu nemůže stát, aby od sebe byli uctívající a uctívaný odděleni. Na absolutní úrovni nelze pochopit jednoho bez druhého.

Śrī Nityānanda Prabhu je přímá expanze Śrī Caitanyi Mahāprabhua v podobě Jeho bratra. Je zosobněním duchovní blaženosti sac-cid-ānanda-vigrahy. Jeho tělo je transcendentální a oplývá extází z oddané služby. Z toho důvodu se Śrī Caitanya Mahāprabhu nazývá bhakta-rūpa (podoba oddaného) a Śrī Nityānanda Prabhu bhakta-svarūpa (expanze oddaného). Śrī Advaita Prabhu, inkarnace oddaného, je viṣṇu-tattva a patří do stejné kategorie. Existují také různé druhy bhaktů neboli oddaných, kteří jsou na úrovni neutrální, služebnické, přátelské, rodičovské a milostné. Oddaní jako Śrī Dāmodara, Śrī Gadādhara a Śrī Rāmānanda jsou různé energie. To potvrzuje védskou sūtru: parāsya śaktir vividhaiva śrūyate. Všichni tito bhaktové dohromady vytvářejí podstatu Śrī Caitanyi Mahāprabhua, který je samotný Kṛṣṇa.

V tomto verši podává Kavirāja Gosvāmī přesný popis Pána Śrī Kṛṣṇy, Nejvyšší Osobnosti Božství, když říká, že se zjevuje jako syn Mahārāje Nandy a Yaśodāmāyī, přestože je zdrojem veškeré duchovní blaženosti a nikdo se Mu nevyrovná ani Jej nikdo nepředčí.

Slovo rāsādi-vilāsī („ten, který si užívá tance rāsa“) je velice důležité. Tance rāsa si může užívat pouze Śrī Kṛṣṇa, protože On je nejvyšším vůdcem dívek z Vrindávanu. Všichni ostatní jsou Jeho oddaní a společníci. Přestože se Śrī Kṛṣṇovi, Nejvyšší Osobnost Božství, nikdo nevyrovná, najde se mnoho nestydatých darebáků, kteří Jeho tanec rāsa napodobují. Jsou to māyāvādī a lidé by si na ně měli dávat pozor. Tanec rāsa může provádět pouze Śrī Kṛṣṇa a nikdo jiný.

Existují různé tattvy neboli pravdy, jako īśa-tattva, jīva-tattva a śakti-tattva. Īśa-tattva je Nejvyšší Osobnost Božství Viṣṇu, který je svrchovanou životní silou. V Kaṭha Upaniṣadě je řečeno: nityo nityānāṁ cetanaś cetanānām – Nejvyšší Osobnost Božství je nejvyšší mezi věčnými a nejvyšší životní síla. Živé bytosti jsou také věčné a také jsou životní silou, ale co do velikosti jsou nepatrné, kdežto Nejvyšší Pán je nejvyšší životní síla a nejvyšší věčný. Tento nejvyšší věčný nikdy nepřijímá tělo složené z dočasné hmotné energie, kdežto živé bytosti jako nedílné části nejvyššího věčného tento sklon mají. Podle védských manter je tedy Nejvyšší Pán svrchovaným vládcem nesčetně mnoha živých bytostí.

Māyāvādští filosofové se však nepatrnou živou bytost snaží ztotožňovat s nejvyšší živou bytostí. Protože mezi nimi neuznávají žádný rozdíl, nazývá se jejich filosofie advaita-vāda neboli monismus. Rozdíly tu však ve skutečnosti jsou. Tento verš je zvláště určen k tomu, aby māyāvādským filosofům vštípil pochopení, že Nejvyšší Osobnost Božství je svrchovaný vládce. Tímto svrchovaným vládcem, Osobností Božství, je samotný Śrī Kṛṣṇa, ale v rámci transcendentální zábavy přijal podobu oddaného, Pána Śrī Caitanyi Mahāprabhua.

V Bhagavad-gītě je řečeno, že když Nejvyšší Osobnost Božství Śrī Kṛṣṇa přijde na tuto planetu a vypadá přesně jako lidská bytost, někteří darebáci Jej považují za jednoho z obyčejných lidí. Ten, kdo takto chybně uvažuje, je popsán jako mūḍha neboli hlupák. Neměli bychom tedy Caitanyu Mahāprabhua hloupě považovat za obyčejnou lidskou bytost. I když přijal extázi oddaného, zůstává i nadále Nejvyšší Osobností Božství. Od dob Caitanyi Mahāprabhua už zde bylo mnoho napodobenin Kṛṣṇových inkarnací, které nemohly pochopit, že Caitanya Mahāprabhu je samotný Kṛṣṇa, a ne obyčejná lidská bytost. Méně inteligentní lidé si vytvářejí své vlastní „Bohy“ tak, že za Boha vydávají nějakého člověka. To je jejich chyba. Slova tāṅra śuddha kalevara v tomto verši nás proto upozorňují na to, že tělo Caitanyi Mahāprabhua není hmotné, ale čistě duchovní. Caitanyu Mahāprabhua bychom tedy neměli považovat za obyčejného oddaného, přestože podobu oddaného přijal. Zároveň však musíme s jistotou vědět, že i když je Śrī Caitanya Mahāprabhu Nejvyšší Osobnost Božství, přijal extázi oddaného, a proto bychom neměli mylně chápat Jeho zábavy a stavět Ho do stejné role jako Śrī Kṛṣṇu. Právě z tohoto důvodu si Śrī Kṛṣṇa Caitanya Mahāprabhu zakrýval uši vždy, když byl osloven jako Viṣṇu nebo Kṛṣṇa, protože nechtěl být oslovován jako Nejvyšší Osobnost Božství. Existuje skupina oddaných zvaných Gaurāṅga-nāgarī, kteří hrají divadelní hry o Kṛṣṇových zábavách a používají k tomu vigrahu neboli podobu Śrī Caitanyi Mahāprabhua. To je chyba, která se odborně nazývá rasābhāsa. Když se Caitanya Mahāprabhu chce bavit jako oddaný, neměli bychom Ho rušit tím, že Ho budeme oslovovat jako Nejvyšší Osobnost Božství.

Přestože je Kṛṣṇa studnicí veškeré blaženosti, chce vychutnávat sám sebe tak, že přijme podobu oddaného. Správným závěrem tedy je, že i když je Pán Caitanya přítomný v podobě oddaného, je samotný Kṛṣṇa. Vaiṣṇavové proto zpívají: śrī-kṛṣṇa-caitanya rādhā-kṛṣṇa nahe anya – „Śrī Kṛṣṇa Caitanya Mahāprabhu je spojením Rādhy a Kṛṣṇy.“ A jak řekl Śrī Svarūpa Dāmodara Gosvāmī: caitanyākhyaṁ prakaṭam adhunā tad-dvayaṁ caikyam āptam – Rādhā a Kṛṣṇa se stali jednou osobou v podobě Śrī Caitanyi Mahāprabhua.

Gosāñi znamená gosvāmī. Člověk, který zcela ovládá své smysly a mysl, se nazývá gosvāmī nebo gosāñi. Ten, kdo tuto schopnost ovládání postrádá, se nazývá godāsa neboli služebník smyslů a nemůže se stát duchovním mistrem. Duchovní mistr, který svou mysl a smysly skutečně ovládá, je Gosvāmī. Tento titul se nyní stal dědičným označením bezohledných lidí, ale ve skutečnosti titul Gosvāmī či Gosāñi pochází od Rūpy Gosvāmīho, který vystupoval jako obyčejný gṛhastha a ministr ve službách vlády, ale stal se gosvāmīm poté, co dosáhl pokročilého postavení díky pokynům Pána Caitanyi Mahāprabhua. Gosvāmī proto není titulem dědičným, ale poukazuje na schopnosti. Je-li někdo vysoce duchovně pokročilý, může být označen jako Gosvāmī bez ohledu na to, odkud pochází. Śrī Caitanya Mahāprabhu, Śrī Nityānanda Prabhu a Śrī Advaita Gosāñi Prabhu jsou přirozeně gosvāmī, protože patří do kategorie viṣṇu-tattva. Všichni tři jsou proto označováni jako prabhuové („vládci“ nebo „páni“), a někdy jsou nazýváni Caitanya Gosāñi, Nityānanda Gosāñi a Advaita Gosāñi. Jejich takzvaní potomci, kteří nemají potřebné vlastnosti gosvāmīch, však bohužel tento titul přijímají jako dědičné označení nebo akademickou hodnost. To není ve shodě s pokyny śāster.

I když Śrī Caitanya Mahāprabhu, Śrī Nityānanda Prabhu i Śrī Advaita Prabhu patří do stejné kategorie Viṣṇua, Śrī Caitanya Mahāprabhu je přijímán jako Nejvyšší a druzí dva prabhuové Mu s transcendentální láskou slouží, aby poučili obyčejné živé bytosti o tom, že každý z nás je podřízený Śrī Caitanyovi Mahāprabhuovi. Na jiném místě v Caitanya-caritāmṛtě (Ādi 5.142) je řečeno: ekale īśvara kṛṣṇa, āra saba bhṛtya – jediným nejvyšším pánem je Kṛṣṇa a všichni ostatní, ať již viṣṇu-tattva, nebo jīva-tattva, jsou Pánovi služebníci. Jak viṣṇu-tattva (jako je Nityānanda Prabhu a Advaita), tak jīva-tattva (śrīvāsādi-gaura-bhakta-vṛnda) Pánovi slouží, ale mezi těmito služebníky kategorií viṣṇu-tattva a jīva-tattva je třeba rozlišovat. Služebník kategorie jīva-tattva, duchovní mistr, je vlastně sloužícím Bohem. Jak bylo vysvětleno v předešlých verších, v absolutním světě tyto rozdíly neexistují, ale my je musíme brát na vědomí, abychom byli schopni rozlišit Nejvyššího od Jeho podřízených.

Ve své Anubhāṣyi Śrī Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura při popisování pravdy o Pañca-tattvě vysvětluje, že Pána Śrī Caitanyu Mahāprabhua musíme chápat jako nejvyššího vládce a že Śrī Nityānanda Prabhu a Advaita Prabhu jsou Mu sice podřízení, ale také vládci. Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu je Nejvyšší Pán a Nityānanda Prabhu a Advaita Prabhu jsou projevy Nejvyššího Pána. Všichni tři jsou viṣṇu-tattva, Nejvyšší, a jsou proto hodni být uctíváni všemi živými bytostmi. Přestože jsou zbylé dvě tattvy z kategorie Pañca-tattvy – śakti-tattva a jīva-tattva, zastoupené Gadādharem a Śrīvāsou – uctívači Nejvyššího Pána, patří do stejné kategorie, protože se věčně věnují transcendentální láskyplné službě Pánu.

V souvislosti s verši 16 a 17 Śrī Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura ve své Anubhāṣyi vysvětluje toto: „Existují jisté příznaky, podle kterých lze poznat důvěrné oddané a čisté neboli ryzí oddané. Všichni ryzí oddaní jsou śakti-tattvy neboli Pánovy energie. Někteří z nich jsou pohrouženi v milostné lásce a jiní zase v rodičovské náklonnosti, přátelství a službě. Všichni jsou to bezpochyby oddaní, ale když je navzájem porovnáme, zjistíme, že oddaní neboli energie pohroužené v milostné lásce jsou v lepším postavení než ostatní. Oddaní, kteří mají s Nejvyšším Pánem vztah milostné lásky, jsou tedy považováni za nejdůvěrnější oddané Pána Caitanyi Mahāprabhua. Ti, kteří slouží Pánu Nityānandovi Prabhuovi a Pánu Advaitovi Prabhuovi, mají obvykle vztahy rodičovské lásky, přátelství, služby a neutrality. Když tito oddaní velmi přilnou ke Śrī Caitanyovi Mahāprabhuovi, také se ocitnou v důvěrném kruhu oddaných s milostnou láskou.“ Tento postupný rozvoj oddané služby popisuje Śrī Narottama dāsa Ṭhākura takto:

„Kdy se mi při zpívání jména Pána Caitanyi na těle objeví husí kůže a kdy mi z očí potečou nekonečné proudy slz, jakmile pronesu svatá jména Hare Kṛṣṇa? Kdy ke mně bude Pán Nityānanda milostivý a osvobodí mě od všech tužeb po hmotném požitku? Kdy se moje mysl úplně zbaví všech nečistot v podobě tužeb po hmotné rozkoši? Pouze tehdy budu moci poznat Vrindávan. Pouze když se upnu k pokynům šesti Gosvāmīch v čele s Rūpou Gosvāmīm a Raghunāthem dāsem Gosvāmīm, bude pro mě možné pochopit milostnou lásku Rādhy a Kṛṣṇy.“ Díky připoutanosti k oddané službě Pánu Caitanyovi Mahāprabhuovi oddaný okamžitě dospěje na úroveň extáze. Až rozvine lásku k Pánu Nityānandovi, bude osvobozen od veškeré připoutanosti k hmotnému světu, a tehdy bude schopen pochopit Pánovy zábavy ve Vrindávanu. V tomto stavu, když rozvine lásku k šesti Gosvāmīm, může pochopit milostnou lásku mezi Rādhou a Kṛṣṇou. Tak vypadají jednotlivé stupně pokroku čistého oddaného k milostné lásce ve službě Rādě a Kṛṣṇovi v důvěrném vztahu se Śrī Caitanyou Mahāprabhuem.

Śrī Rūpa Gosvāmī popisuje ve své knize Upadeśāmṛta následující postupný proces rozvoje, přičemž rozlišuje mezi čistými oddanými a vnitřními neboli důvěrnými oddanými. Mezi mnoha tisíci karmīch je nejlepší ten, kdo má dokonalé védské poznání. Mezi těmito mnoha vzdělanými učenci a filosofy je nejlepší ten, který je skutečně vysvobozený z hmotného otroctví, a z mnoha takových skutečně osvobozených osob je za nejlepšího považován oddaný Nejvyšší Osobnosti Božství. Gopī jsou z mnoha těchto transcendentálních milovníků Nejvyšší Osobnosti Božství nejlepší, a mezi nimi je nejlepší Śrīmatī Rādhikā. Śrīmatī Rādhikā je Pánu Kṛṣṇovi velmi drahá a Její jezírka Šjáma-kund a Rádhá-kund jsou Nejvyšší Osobnosti Božství také velice drahá.

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura ve své Anubhāṣyi vysvětluje, že dvě z pěti tattev jsou energie (śakti-tattva) a zbylé tři jsou zdroje energie (śaktimān-tattva). Ryzí i důvěrní oddaní rozvíjejí příznivé vědomí Kṛṣṇy, nedotčené filosofickou spekulací nebo ploduchtivými činnostmi, a všichni jsou považováni za čisté oddané. Ti z nich, kteří slouží s milostnou láskou, se nazývají mādhurya-bhaktové neboli důvěrní oddaní. V této milostné lásce k Bohu jsou zahrnuty i láskyplné služby s rodičovskou láskou, přátelstvím a služebnickým postojem. Závěrem tedy je, že každý důvěrný oddaný je čistý oddaný Pána.

Śrī Caitanya Mahāprabhu si svých zábav užívá se svou bezprostřední expanzí Nityānandou Prabhuem. Nejvyššího Pána při šíření saṅkīrtanového hnutí vždy doprovázejí Jeho čistí oddaní a Jeho tři inkarnace puruṣů, Kāraṇodakaśāyī Viṣṇu, Garbhodakaśāyī Viṣṇu a Kṣīrodakaśāyī Viṣṇu.

Pán Caitanya Mahāprabhu je nazýván mahā-vadānyāvatāra, protože i když je samotný Śrī Kṛṣṇa, je nakloněn ubohým pokleslým duším ještě více než Pán Śrī Kṛṣṇa. Když byl Pán Śrī Kṛṣṇa osobně přítomný, chtěl, aby se Mu každý odevzdal, a slíbil, že takovou osobu dokonale ochrání. Když však na tuto Zemi přišel Śrī Caitanya Mahāprabhu se svými společníky, rozdával transcendentální lásku k Bohu bez rozlišování. Śrī Rūpa Gosvāmī proto pochopil, že Pán Caitanya není nikdo jiný než samotný Śrī Kṛṣṇa, protože nikdo jiný než Nejvyšší Osobnost Božství nemůže rozdávat důvěrnou lásku k Nejvyšší Osobě.

Lidé obvykle nechápou skutečný význam zpívání a tančení. Śrī Śrīnivāsa Ācārya popisuje Gosvāmī slovy: kṛṣṇotkīrtana-gāna-nartana-parau – toto zpívání a tancování nepředváděl jen Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu se svými společníky, ale i šest Gosvāmīch v následující generaci. Současné hnutí pro vědomí Kṛṣṇy se drží stejného principu, a proto na základě pouhého zpívání a tančení získáváme příznivý ohlas po celém světě. Tento tanec a zpěv však netvoří součást tohoto hmotného světa. Jsou to skutečně transcendentální činnosti, protože čím více člověk tančí a zpívá, tím více může vychutnávat nektar transcendentální lásky k Bohu.

Jistí darebáci se opovažují vystupovat proti misi Pána Caitanyi a vytýkají hnutí pro vědomí Kṛṣṇy, že přijímá Evropany a Američany za brāhmaṇy a udílí jim sannyās. Zde však nacházíme autorizovaný výrok, že při rozdávání lásky k Bohu bychom se neměli ohlížet na to, zda jsou jejími příjemci Evropané, Američané, hinduisté, muslimové a podobně. Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy by se mělo šířit všude a ty, kdo se takto stanou vaiṣṇavy, je třeba považovat za vznešenější, než jsou brāhmaṇové, hinduisté či Indové. Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu chtěl, aby se Jeho jméno rozšířilo do každého města a vesnice na povrchu této planety. Když se tedy toto učení Caitanyi Mahāprabhua šíří po celém světě, proč by ti, kdo ho přijali, neměli být považováni za vaiṣṇavy, brāhmaṇy a sannyāsī? Tyto hloupé argumenty někdy předkládají závistiví darebáci, ale oddaní vědomí si Kṛṣṇy na ně nedbají. My přísně následujeme zásady dané Pañca-tattvou.

Jeden pseudoinkarnovaný Kṛṣṇa jednou řekl svému žákovi, že mu dal veškeré poznání, čímž se zcela vyprázdnil, a tak přišel po duchovní stránce na mizinu. Tito podvodníci takto mluví, aby klamali veřejnost. Skutečné duchovní vědomí je však tak dokonalé, že čím více se rozdává, tím více ho přibývá. Bankrot je pojem známý v tomto hmotném světě, ale pokladnice lásky k Bohu v duchovním světě nemůže být nikdy vyčerpána. Kṛṣṇa pečuje o milióny a bilióny živých bytostí tak, že jim dodává vše, co potřebují, a i kdyby všechny tyto nesčetné živé bytosti chtěly mít vědomí Kṛṣṇy, nenastal by nedostatek lásky k Bohu, ani by nebyly problémy s jejich zaopatřením. Naše hnutí pro vědomí Kṛṣṇy jsme započali sami a nikdo nám neposkytoval živobytí, ale nyní vydáváme stovky a tisíce dolarů po celém světě a hnutí se čím dál více rozrůstá. O tom, že bychom měli něčeho nedostatek, se nedá vůbec hovořit. I když nám žárliví lidé mohou závidět, pokud se budeme pevně držet našich zásad a kráčet ve stopách Pañca-tattvy, toto hnutí bude pokračovat a takzvaní svāmī, sannyāsī, náboženští vůdci, filosofové či vědci je nebudou moci zastavit, protože je transcendentální všem hmotným ohledům. Ti, kdo šíří toto hnutí pro vědomí Kṛṣṇy, by se proto takových darebáků a hlupáků neměli bát.

Když se takto rozdává obsah pokladnice lásky k Bohu, dojde k mohutným záplavám, které pokryjí celou zemi. Ve Šrídhámu Májápuru přichází někdy po období dešťů velká záplava. To naznačuje, že z rodiště Pána Caitanyi by se měla záplava lásky k Bohu šířit po celém světě, protože to pomůže každému, včetně starců, mladíků, žen a dětí. Toto hnutí pro vědomí Kṛṣṇy Śrī Caitanyi Mahāprabhua je tak mocné, že může zaplavit celý svět a probudit zájem o lásku k Bohu v lidech všeho druhu.

Zde můžeme znovu zdůraznit, že i přes protesty závistivých ničemů proti tomu, aby Evropané a Američané dostávali posvátnou šňůru nebo sannyās, není vůbec třeba brát v úvahu, jestli je někdo slušný člověk nebo ničema, protože toto je duchovní hnutí, které se nezajímá o vnější tělo z kůže a kostí. Protože je náležitě vedeno Pañca-tattvou a přísně následuje usměrňující zásady, nemá s vnějšími překážkami nic společného.

V této souvislosti píše Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura v Anubhāṣyi, že všechny živé bytosti náleží k okrajové energii Pána a jako takové mají všechny přirozený sklon obnovit svoje vědomí Kṛṣṇy, i když je v nich zároveň nepochybně přítomné semínko hmotných tužeb a požitku. Toto semínko, zalévané chodem hmotné přírody, uzraje a stane se stromem hmotných pout, který živé bytosti přinese hmotné požitky všeho druhu. Užívat si těchto hmotných výdobytků znamená být sužován třemi druhy hmotného utrpení. Pokud však řízením přírody nastane záplava, semínka v zemi nebudou moci vyklíčit. A jak se záplava lásky k Bohu šíří po celém světě, semínka hmotných tužeb ztrácejí sílu. Čím více se tedy šíří hnutí pro vědomí Kṛṣṇy, tím více ubývá touhy po hmotném požitku. Semínko hmotného požitku se s rozmachem hnutí pro vědomí Kṛṣṇy automaticky stává neplodným.

Ti, kdo jsou žárliví, by měli být šťastní, jak je zde naznačeno slovy parama ullāsa, a nezávidět, že se toto hnutí pro vědomí Kṛṣṇy milostí Pána Caitanyi šíří po celém světě. Ale protože jsou kaniṣṭha-adhikārī neboli prākṛta-bhaktové (materialističtí oddaní, kteří nejsou pokročilí v duchovním poznání), tak místo aby byli šťastní, jsou závistiví, a snaží se na hnutí pro vědomí Kṛṣṇy hledat chyby. Śrīmat Prabodhānanda Sarasvatī ve své Caitanya-candrāmṛtě přesto píše, že když budou materialisté ovlivněni tímto hnutím Pána Caitanyi, hnutím pro vědomí Kṛṣṇy, přestanou je bavit rozhovory o jejich ženách a dětech, takzvaní učenci zanechají nudných studií védské literatury, yogī zanechají nepraktických cvičení mystické yogy, asketové se vzdají krutého odříkání a sannyāsī studia sāṅkhyové filosofie. Tak budou všechny přitahovat činnosti bhakti-yogy Pána Śrī Caitanyi a nebudou schopni vychutnat žádnou vyšší náladu, než je nálada vědomí Kṛṣṇy.

Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy není šablonovité či strnulé. Bude se šířit po celém světě i přes veškeré námitky hlupáků a darebáků, že evropské a americké mlecchy nelze přijmout jako brāhmaṇy či sannyāsī. Zde je naznačeno, že se tento proces bude šířit a zaplaví celý svět vědomím Kṛṣṇy.

Moderní impersonalisté se podobně jako māyāvādští filosofové v minulosti, například Prakāśānanda Sarasvatī z Váránasí, o hnutí pro vědomí Kṛṣṇy Pána Caitanyi nezajímají. Neznají skutečnou hodnotu tohoto světa, považují jej za falešný a nechápou, jak ho může hnutí pro vědomí Kṛṣṇy využívat. Jsou natolik pohrouženi v neosobních myšlenkách, že veškerou duchovní různorodost považují nezbytně za hmotnou. Jelikož neznají nic víc než svoji mylnou představu brahmajyoti, nemohou pochopit, že Śrī Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, je duchovní, a tím pádem se vymyká pojetí hmotné iluze. Kdykoliv se Kṛṣṇa zjeví, ať osobně, nebo jako oddaný, tito māyāvādští filosofové Ho pokládají za obyčejnou lidskou bytost. To je odsouzeno v Bhagavad-gītě (9.11):

„Hlupáci se Mi vysmívají, když sestoupím v lidské podobě, protože neznají Mou transcendentální povahu Nejvyššího Pána všeho, co existuje.“

Existují však i bezcharakterní lidé, jež zneužívají Pánova zjevení, a představují se jako inkarnace, a tak podvádějí nevinnou veřejnost. Jakákoliv inkarnace Boha musí projít testy určenými výroky śāster a také musí provádět neobvyklé činnosti. Za inkarnaci Boha bychom neměli přijímat kdejakého darebáka, ale nejdříve bychom měli vyzkoušet, zda je skutečně schopen jednat jako Nejvyšší Osobnost Božství. Například Kṛṣṇa učil Arjunu Bhagavad-gītě a Arjuna Jej přijal jako Nejvyšší Osobnost Božství. Pro naše pochopení však Arjuna požádal Pána, aby předvedl svoji vesmírnou podobu, čímž vyzkoušel, že je opravdu Nejvyšší Pán. Podobně musíme vyzkoušet podle daných měřítek každou takzvanou inkarnaci Boha. Abychom nebyli ošáleni nějakou ukázkou mystických sil, je nejlépe takzvanou inkarnaci Boha prověřit ve světle výroků śāster. Caitanya Mahāprabhu je jako inkarnace Kṛṣṇy popsán v śāstrāch, a chce-li tedy někdo Pána Caitanyu napodobovat a prohlašovat se za inkarnaci, musí předložit důkaz ze śāster o svém zjevení, aby svoje tvrzení opodstatnil.

Zde nacházíme důležitý bod. Pán Caitanya Mahāprabhu chtěl najít způsob, jak chytit māyāvādī a další, kteří se nezajímali o hnutí pro vědomí Kṛṣṇy. To je jedním ze znaků ācāryi. Od ācāryi, který přichází kvůli službě Pánu, nelze očekávat, že se bude přizpůsobovat nějakému stereotypu, protože musí najít různé způsoby a prostředky, kterými se dá vědomí Kṛṣṇy šířit. Někdy závistivci hnutí pro vědomí Kṛṣṇy pomlouvají, protože do rozdávání lásky k Bohu zapojuje stejnou měrou chlapce i děvčata. Tito hlupáci nevědí, že v zemích, jako je Evropa a Amerika, se chlapci a děvčata zcela volně sdružují, a proto mladé lidi rozvíjející vědomí Kṛṣṇy kritizují. Tito darebáci by si však měli uvědomit, že nelze zničehonic změnit zvyky dané společnosti. Protože jsou však tito chlapci a děvčata připravováni na kázání, nejsou tyto dívky obyčejné, ale jsou stejně dobré jako jejich bratři, kteří káží nauku o vědomí Kṛṣṇy. Zaměstnávat jak chlapce, tak i děvčata zcela transcendentálními činnostmi je tedy postup určený k šíření hnutí pro vědomí Kṛṣṇy. Tito závistiví hlupáci, kteří kritizují sdružování chlapců a dívek, se budou muset spokojit pouze se svou vlastní hloupostí, protože nejsou schopni přemýšlet o tom, jak šířit vědomí Kṛṣṇy přijetím různých způsobů, které jsou pro tento účel dobré. Jejich šablonovité metody nikdy šíření vědomí Kṛṣṇy nepomohou. To, co děláme, je proto milostí Pána Caitanyi Mahāprabhua dokonalé, protože právě On doporučil hledat způsoby, jak polapit ty, kteří se vědomí Kṛṣṇy vzdálili.

Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu neměl zapotřebí přijímat sannyās, protože je samotný Bůh, a nemá tedy nic společného s hmotným tělesným pojetím života. Śrī Caitanya Mahāprabhu se neztotožňoval s žádnou z osmi vareṇ a āśramů: brāhmaṇa, kṣatriya, vaiśya, śūdra, brahmacārī, gṛhastha, vanāprastha a sannyās. Ztotožňoval se s Nejvyšší Duší. Śrī Caitanya Mahāprabhu, a nakonec i jakýkoliv čistý oddaný se nikdy neztotožňuje se společenskými ani duchovními stádii života, protože je vůči těmto různým rozdělením společnosti transcendentální. Pán Caitanya se nicméně rozhodl sannyās přijmout, a protože Mu jako sannyāsīmu budou všichni prokazovat úctu, a tím získají prospěch. I když tedy sannyās opravdu přijímat nemusel, udělal to ve prospěch těch, kdo by Jej považovali za obyčejnou lidskou bytost. Hlavním záměrem Jeho přijetí sannyāsu bylo vysvobodit māyāvādské sannyāsī. To bude zřejmé později v této kapitole.

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura vysvětlil pojem „māyāvādī“ takto: „Nejvyšší Osobnost Božství je transcendentální vůči všem hmotným pojetím života. Māyāvādī je ten, kdo si myslí, že tělo Nejvyšší Osobnosti Božství Kṛṣṇy je výtvor māyi a že totéž platí i o Jeho sídle a o procesu, který umožňuje s Ním navázat styk, o oddané službě. Māyāvādī považuje vše, co se používá v oddané službě, za māyu.“ Māyā znamená hmotné bytí, jehož příznačným rysem jsou reakce za ploduchtivé činnosti. Māyāvādī považují oddanou službu za jednu z činností konaných pro plody. Podle nich se bhāgavatové (oddaní) musí očistit filosofickou spekulací, a pak teprve dosáhnou skutečného osvobození. Ti, kdo takto spekulují o oddané službě, se nazývají kutārkikové (falešní logici), ti, kdo považují oddanou službu za plodonosnou činnost, se nazývají karma-niṣṭhové a ti, kdo kritizují oddanou službu, se nazývají nindakové (rouhači). Neoddaní, kteří považují oddané činnosti za hmotné, se nazývají pāṣaṇḍī a učenci stejného názoru adhama paḍuyové.

Tito kutārkikové, nindakové, pāṣaṇḍī a adhama paḍuyové se vyhýbali prospěchu, který přináší hnutí Pána Śrī Caitanyi Mahāprabhua, rozvoji lásky k Bohu. Śrī Caitanya Mahāprabhu s nimi soucítil, a z toho důvodu se rozhodl přijmout sannyās, protože až Ho tak uvidí, budou Mu vzdávat úctu. V Indii je sannyās dodnes respektován. Pouhé roucho sannyāsīho ještě i dnes vzbuzuje u indické veřejnosti úctu. Śrī Caitanya Mahāprabhu proto přijal sannyās, aby napomohl kázání oddané služby, i když jinak neměl potřebu čtvrtý stav duchovního života přijímat.

Každý z āśramů, čtyř duchovních stavů v životě – brahmacarya, gṛhastha, vānaprastha a sannyās – má čtyři oddělení. V brahmacārya-āśramu to jsou sāvitrya, prājāpatya, brāhma a bṛhat, a v gṛhasthāśramu jsou to vārtā (profesionálové), sañcaya (ti, kteří hromadí), śālīna (ti, kdo od nikoho nic nežádají) a śiloñchana (ti, kteří sbírají zrnka rýže na poli). Odděleními vānaprastha-āśramu jsou vaikhānasa, vālakhilya, auḍumbara a pheṇapa, a odděleními sannyāsu jsou kuṭīcaka, bahūdaka, haṁsa a niṣkriya. Podle Śrīmad-Bhāgavatamu (1.13.26–27) existují dva druhy sannyāsīch, a to dhīrové a narottamové. V lednu 1432 śakābdy (1510 n.l.) přijal Śrī Caitanya Mahāprabhu sannyās od Keśavy Bhāratīho, který náležel k Śaṅkarově sampradāyi.

Śrī Caitanya Mahāprabhu byl ideální ācārya. Ācārya je vzorný učitel, který zná význam zjevených písem, jedná naprosto v souladu s jejich pokyny a učí své studenty, aby stejné zásady přijali také. Jako dokonalý ācārya vymýšlel Śrī Caitanya Mahāprabhu způsoby, jak polapit materialisty a ateisty všeho druhu. Každý ācārya má určité způsoby, jak propagovat své duchovní hnutí s cílem přivést lidi k vědomí Kṛṣṇy. Metoda jednoho ācāryi se tedy může lišit od metody jiného, ale nikdy není zanedbán konečný cíl. Śrīla Rūpa Gosvāmī doporučuje:

Ācārya by měl vymýšlet způsoby, kterými lidé mohou tak či onak dospět k vědomí Kṛṣṇy. Nejdříve by si měli začít být vědomi Kṛṣṇy a později jim mohou být představena všechna předepsaná pravidla. V našem hnutí pro vědomí Kṛṣṇy se řídíme touto zásadou Pána Caitanyi Mahāprabhua. V západních zemích se například chlapci a děvčata volně sdružují, a aby se tedy dali přivést k vědomí Kṛṣṇy, je třeba zvláštních ústupků s ohledem na jejich zvyklosti. Ācārya musí vynalézat způsoby, které je přivedou k oddané službě. Z tohoto důvodu někdy dokonce provádím svatební obřady pro tyto chlapce a děvčata, přestože jsem sannyāsī a v historii sannyāsu není známo, že by nějaký sannyāsī osobně oddával své žáky.

Ācārya chce prokazovat milost všem pokleslým duším. Proto je třeba brát v úvahu místo, čas a předmět (deśa-kāla-pātra). Protože evropští a američtí chlapci a děvčata káží v našem hnutí pro vědomí Kṛṣṇy společně, méně inteligentní lidé to kritizují jako neomezené sdružování. V Evropě a Americe se chlapci a děvčata stýkají zcela bez omezení a mají stejná práva, pročež není možné muže a ženy úplně oddělit. My však pečlivě učíme muže i ženy, jak mají kázat, a oni to dělají velice dobře. Samozřejmě, že přísně zakazujeme nedovolený sex. Svobodní chlapci a svobodné dívky nemají dovoleno společně spát nebo žít a v každém chrámu je pro ně bydlení oddělené. Gṛhasthové žijí mimo chrám, protože v chrámu nedovolujeme žít pohromadě ani manželům. To přináší úžasné výsledky. Muži i ženy potom šíří poselství Pána Caitanyi Mahāprabhua a Pána Kṛṣṇy s dvojnásobnou silou. Slova sabā nistārite kare cāturī apāra v tomto verši vyjadřují, že Śrī Caitanya Mahāprabhu chtěl osvobodit úplně každého. Je proto zásadou, že kazatel musí přísně následovat zásady dané v śāstrách a zároveň vynalézat takové prostředky, aby tato kazatelská práce určená k napravování pokleslých duší pokračovala plnou silou.

Tento verš jasně říká, že Pán Caitanya Mahāprabhu obrátil na oddané i muslimy a další mlecchy, ale neosobní následovníci Śaṅkarācāryi obráceni být nemohli. Poté, co Caitanya Mahāprabhu přijal stav odříkání, obrátil mnoho karma-niṣṭhů, kteří lpěli na plodonosných činnostech, mnoho velkých logiků, jako byl Sārvabhauma Bhaṭṭācārya, nindaků (rouhačů), jako Prakāśānanda Sarasvatī, pāṣaṇḍīch (neoddaných), jako Jagāi a Mādhāi, a adhama paḍuyů (pokleslých studentů), jako byl Mukunda a jeho přátelé. Ti všichni, a dokonce i pāṭhānové (muslimové) se postupně stali oddanými Pána, ale ty nejhorší rouhače, impersonalisty, bylo těžké změnit, protože se plánům Pána Caitanyi Mahāprabhua obratně vyhýbali.

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura v popisu kāśīra-māyāvādīch vysvětluje, že lidé zmatení empirickým poznáním nebo přímým smyslovým vnímáním si myslí, že i tento omezený hmotný svět mohou změřit svými hmotnými prostředky, a tak docházejí k závěru, že cokoliv, co lze rozpoznat přímým smyslovým vnímáním, je pouze māyā neboli iluze. Tvrdí, že Absolutní Pravda je sice mimo dosah smyslového vnímání, ale že v Ní není přítomna žádná duchovní různorodost či požitek. Podle kāśīra-māyāvādīch je duchovní svět jednoduše prázdný. Nevěří v Osobnost Absolutní Pravdy ani v Její různorodé činnosti v duchovním světě. I když mají svoje nepříliš silné argumenty, nemají ani ponětí o různorodých činnostech Absolutní Pravdy. Tito impersonalisté jsou následovníci Śaṅkarācāryi a jsou obecně známí jako kāśīra-māyāvādī (impersonalisté z Váránasí).

Nedaleko Váránasí sídlí další skupina impersonalistů, známých jako sárnáthští māyāvādī. U města Váránasí leží místo známé jako Sárnáth, kde se nachází velká buddhistická stūpa. Žije tam mnoho stoupenců buddhistické filosofie, a ti jsou známí jako māyāvādī ze Sárnáthu. Od svých protějšků z Váránasí se liší. Impersonalisté z Váránasí hlásají, že neosobní Brahman je pravda, kdežto hmotná rozmanitost je falešná, ale impersonalisté ze Sárnáthu dokonce ani nevěří, že Absolutní Pravda neboli Brahman se dá chápat jako protějšek māyi neboli iluze. Podle jejich představ je materialismus jediným projevem Absolutní Pravdy.

Ve skutečnosti jsou tito māyāvādī z Káší i ze Sárnáthu stejně jako všichni ostatní filosofové, kteří postrádají poznání o duchovní duši, zastánci naprostého materialismu. Nikdo z nich nemá jasné poznání o Absolutním nebo o duchovním světě. Filosofové, jako jsou māyāvādī ze Sárnáthu, kteří nevěří v duchovní existenci Absolutní Pravdy a považují hmotnou různorodost za vše, nevěří ani tomu, že existují dvě různé přírody – nižší (hmotná) a vyšší (duchovní), které jsou popsány v Bhagavad-gītě. Ve skutečnosti māyāvādī z Váránasí ani ze Sárnáthu kvůli svému chabému poznání zásady Bhagavad-gīty neuznávají.

Jelikož tito impersonalisté, kterým chybí dokonalé duchovní poznání, nemohou pochopit zásady bhakti-yogy, musí být zařazeni mezi neoddané, kteří se stavějí proti hnutí pro vědomí Kṛṣṇy. Někdy nás obtěžují překážky, které nám tito impersonalisté kladou do cesty, ale o jejich rádoby filosofii se nestaráme, protože šíříme svoji vlastní filosofii, jak je představena v Bhagavad-gītě takové, jaká je, a sklízíme úspěchy. Oba dva druhy māyāvādských impersonalistů vytvářejí různé teorie, jako kdyby oddaná služba závisela na jejich spekulacích, a docházejí tak k závěru, že obsah bhakti-yogy je výtvorem māyi a že Kṛṣṇa, oddaná služba a oddaný jsou také māyā. Śrī Caitanya Mahāprabhu proto říkal: māyāvādī kṛṣṇe aparādhī – „Všichni māyāvādī urážejí Pána Kṛṣṇu.“ (Cc. Madhya 17.129) A protože hnutí pro vědomí Kṛṣṇy nejsou schopni pochopit, jejich filosofickým závěrům nepřikládáme žádnou váhu. Tito nesnášenliví impersonalisté mohou předkládat svou takzvanou logiku sebelépe, ale my je v každém ohledu porážíme a dál šíříme své hnutí pro vědomí Kṛṣṇy. Jejich smyšlené mentální spekulace nemohou rozmach hnutí pro vědomí Kṛṣṇy nijak ohrozit, protože toto hnutí je zcela duchovní, a tito māyāvādī ho nikdy nemohou ovládnout.

Když Śrī Caitanya Mahāprabhu kázal plnou silou nauku o vědomí Kṛṣṇy, musel se utkat s mnoha māyāvādskými filosofy. Podobně i my se dnes musíme utkávat s mnoha odpůrci v podobě různých svāmīch, yogīch, impersonalistů, vědců, filosofů a dalších mentálních spekulantů a milostí Pána Kṛṣṇy je bez problémů všechny úspěšně porážíme.

Naštěstí nebo naneštěstí se také setkáváme s māyāvādīmi, kteří kritizují naši metodu zpívání a viní nás z toho, že se nezajímáme o studium. Nevědí, že jsme do angličtiny přeložili mnoho knih a že je studenti v našich chrámech pravidelně ráno, v poledne a večer studují. My tyto knihy píšeme a vydáváme a naši studenti je studují a šíří po celém světě. Žádná māyāvādská škola nemůže nabídnout tolik knih, kolik jich máme my, a přesto nás viní z toho, že neradi studujeme. Taková nařčení jsou zcela neopodstatněná. Studujeme, ale ne māyāvādské nesmysly.

Māyāvādští sannyāsī nezpívají ani netančí. Jejich formální námitkou je, že tato metoda tančení a zpívání se nazývá tauryatrika, což vyjadřuje, že sannyāsī by se měl těchto činností zcela vyvarovat a využít čas ke studiu vedānty. Tito pánové ale vůbec nechápou, co vedānta znamená. V Bhagavad- gītě (15.15) Kṛṣṇa říká: vedaiś ca sarvair aham eva vedyo vedānta-kṛd veda- vid eva cāham – „Studiem všech Véd mám být poznán Já. Ve skutečnosti jsem Já sestavil vedāntu a Já jsem také znalcem Véd.“ Skutečným sestavitelem vedānty je tedy Pán Kṛṣṇa, a cokoliv vyřkne, je vedāntská filosofie. I když māyāvādīm zcela schází poznání vedānty předložené Nejvyšší Osobností Božství v transcendentální podobě Śrīmad-Bhāgavatamu, jsou na svoje studium velice pyšní. A protože Śrīla Vyāsadeva předvídal neblahé následky jejich zvrácené prezentace vedāntské filosofie, sestavil Śrīmad-Bhāgavatam, komentář Vedānta-sūtry. Śrīmad-Bhāgavatam je označen jako bhāṣyo 'yaṁ brahma-sūtrānām – veškerá vedāntská filosofie, předložená v aforismech Brahma-sūtry, je bezezbytku popsána na jeho stránkách. Skutečnou vedāntskou filosofii tedy může předkládat jen osoba vědomá si Kṛṣṇy, jež se neustále zaměstnává čtením a chápáním Bhagavad-gīty a Śrīmad-Bhāgavatamu a učí jejich význam po celém světě. Māyāvādī jsou velice pyšní na to, že si přivlastnili monopol na vedāntskou filosofii, ale oddaní mají k vedāntě své vlastní komentáře, jako je Śrīmad-Bhāgavatam a další písemnosti ācāryů. Komentářem gauḍīya-vaiṣṇavů je Govinda-bhāṣya.

Māyāvādská obvinění oddaných, že nestudují vedāntu, jsou tedy neoprávněná. Tito māyāvādī nemají ponětí, že zpívat, tančit a kázat zásady obsažené ve Śrīmad-Bhāgavatamu, zvané bhāgavata-dharma, je stejné jako studovat vedāntu. Protože si myslí, že čtení vedāntské filosofie je jediným úkolem sannyāsīho, a protože Caitanyu Mahāprabhua takto přímo studovat neviděli, kritizovali Ho za to. Śrīpāda Śaṅkarācārya studium vedānty zvláště zdůrazňoval: vedānta-vākyeṣu sadā ramantaḥ kaupīnavantaḥ khalu bhāgyvantaḥ – „Sannyāsī by měl být ve svém stavu odříkání velice přísný. Neměl by nosit nic než bederní roušku a neustále by měl nacházet potěšení ve filosofických výrocích Vedānta-sūtry. Takového člověka ve stavu odříkání je třeba považovat za velice požehnaného.“ Māyāvādī z Váránasí Pána Caitanyu pomlouvali, protože Jeho chování neodpovídalo těmto zásadám. Pán Caitanya však těmto māyāvādským sannyāsīm udělil milost a svými rozhovory o vedāntě s Prakāśānandou Sarasvatīm a Sārvabhaumou Bhaṭṭācāryou je vysvobodil.

Hloupí māyāvādī, kteří nevědí, že hnutí pro vědomí Kṛṣṇy je založeno na pevných filosofických základech transcendentální vědy, docházejí k povrchním závěrům, že ti, kdo tančí a zpívají, nemají filosofické poznání. Ti, kteří jsou si vědomi Kṛṣṇy, mají ve skutečnosti úplné poznání o podstatě vedāntské filosofie, protože studují pravý komentář k ní, kterým je Śrīmad-Bhāgavatam, a následují skutečná slova Nejvyšší Osobnosti Božství, která se nacházejí v Bhagavad-gītě takové, jaká je. Poté, co pochopí bhāgavatskou filosofii neboli bhāgavata-dharmu, nabývají dokonalého duchovního vědomí neboli vědomí Kṛṣṇy, a díky tomu jejich zpívání a tančení není hmotné, ale duchovní. Přestože se každému líbí zpívání a tančení oddaných, kteří jsou proto populární jako „Hare Kṛṣṇa“, māyāvādī kvůli svému chabému poznání nedovedou tyto činnosti ocenit.

Jako oddaní vědomí si Kṛṣṇy nechceme s māyāvādīmi příliš mluvit, protože je to jen ztráta drahocenného času, ale kdykoliv se naskytne příležitost, důrazně a s úspěchem je ovlivňujeme naší filosofií.

Při své první návštěvě Váránasí Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu s māyāvādskými filosofy nemluvil, ale vrátil se tam z Mathury, aby je přesvědčil o skutečném smyslu vedānty.

Pán Caitanya zůstal v domě písaře Candraśekhara, přestože by sannyāsī neměl bydlet v domě śūdry. Před pěti sty lety platilo hlavně v Bengálsku pravidlo, že ti, kdo se narodili v rodině brāhmaṇů, byli brāhmaṇové a všichni ostatní, kteří se narodili v jiných rodinách, dokonce i vyšších tříd jako kṣatriyové a vaiśyové, byli považováni za śūdry či ne-brāhmaṇy. A tak navzdory tomu, že byl Śrī Candraśekhara písařem z rodiny kāyasthů ze severní Indie, byl považován za śūdru. V Bengálsku byli za śūdry považováni také vaiśyové, zvláště ti, kteří patřili k suvarṇa-vaṇikům, a dokonce i vaidyové, což byli obvykle lékaři. Pán Caitanya Mahāprabhu ovšem nepřijal tyto uměle vytvořené zásady, které ve společnosti zavedli lidé se sobeckými motivy, a později i přes protesty takzvaných brāhmanů začali kāyasthové, vaidyové i vaṇikové přijímat posvátnou šňůru.

Před příchodem Caitanyi Mahāprabhua odsoudil Ballāl Sena, tehdejší král Bengálska, třídu suvarṇa-vaṇiků kvůli své osobní zaujatosti vůči nim. V Bengálsku jsou suvarṇa-vaṇikové vždy velice bohatí, protože jsou to bankéři a obchodníci se zlatem a stříbrem. Ballāl Sena si tedy od jednoho takového půjčoval peníze. Když však Ballāl Sena zkrachoval, bankéř suvarṇa-vaṇik mu přestal půjčovat. To Ballāla Senu rozzuřilo a prohlásil všechny suvarṇa-vaṇiky za śūdry. Snažil se donutit brāhmaṇy k tomu, aby je nepřijímali jako následovníky védských pokynů pod brāhmaṇským vedením, což někteří učinili, jiní však ne. Tak se rozdělili i brāhmaṇové mezi sebou a ti, jež podporovali suvarṇa-vaṇiky, byli z řad brāhmaṇů vyhoštěni. Stejné předsudky přetrvávají dodnes.

V Bengálsku je mnoho vaiṣṇavských rodin, jejichž členové jednají jako ācāryové, i když se nenarodili v rodinách brāhmaṇů, a zasvěcují žáky udělováním posvátné šňůry, jak to přikazují vaiṣṇavské tantry. Příkladem jsou rodiny Ṭhākura Raghunandany Ācāryi, Ṭhākura Kṛṣṇadāse, Navanī Hoḍy a Rasikānanda-devy (žáka Śyāmānandy Prabhua), v nichž se provádí obřad předání posvátné šňůry tak, jak to dělají kastovní Gosvāmī, už nejméně tři sta nebo čtyři sta let. Přijímají žáky narozené v brāhmaṇských rodinách, a jsou tedy pravými duchovními mistry, způsobilými uctívat śālagrāma-śilu, která se uctívá spolu s Božstvem. V době psaní těchto stránek nebylo uctívání śālagrāma-śily v našem hnutí pro vědomí Kṛṣṇy ještě zavedeno, ale brzy ho ve všech našich chrámech zavedeme jako podstatnou součást arcana-mārgy (uctívání Božstev).

Toto příkladné chování Pána Śrī Caitanyi s konečnou platností dokazuje, že vaiṣṇavský sannyāsī nemůže přijmout pozvání od māyāvādských sannyāsīch nebo se s nimi důvěrně sdružovat.

Pán Caitanya učil Sanātanu Gosvāmīho v souladu s učednickou posloupností. Sanātana Gosvāmī byl sice velmi vzdělaný učenec zběhlý v sanskrtu a dalších jazycích, ale o vaiṣṇavském chování nenapsal nic, dokud nedostal pokyny od Pána Caitanyi Mahāprabhua. Jeho dobře známá kniha Hari-bhakti-vilāsa, určená těm, kdo se chtějí stát vaiṣṇavy, byla napsána zcela podle pokynů Śrī Caitanyi Mahāprabhua. V této knize dává Śrī Sanātana Gosvāmī jednoznačné pokyny o tom, že náležitým zasvěcením pravým duchovním mistrem se člověk může okamžitě stát brāhmaṇou. V této souvislosti říká:

„Stejně jako se zvonovina při alchymické reakci přemění stykem se rtutí ve zlato, ten, kdo je náležitě připraven a zasvěcen od pravého duchovního mistra, se okamžitě stane brāhmaṇou.“ Ti, kdo se narodili v brāhmaṇských rodinách, proti tomu někdy protestují, nicméně nemají proti této zásadě žádné pádné argumenty. Milostí Kṛṣṇy a Jeho oddaného se náš život může změnit. To je ve Śrīmad-Bhāgavatamu potvrzeno slovy jahāti bandham a śudhyanti. Jahāti bandham vyjadřuje, že živá bytost je podmíněná určitým druhem těla. Tělo je jistě překážkou, ale ten, kdo se sdružuje s čistým oddaným a řídí se jeho pokyny, se této překážce může vyhnout a stát se řádným brāhmaṇou tím, že se pod jeho přísným vedením nechá zasvětit. Śrīla Jīva Gosvāmī vysvětluje, jak se může stykem s čistým oddaným stát brāhmaṇou někdo, kdo brāhmaṇou není. Prabhaviṣṇave namaḥ: Pán Viṣṇu je tak mocný, že může udělat, cokoliv se Mu zachce. Pro Viṣṇua tedy není vůbec těžké změnit tělo oddaného, který přijímá vedení čistého oddaného Pána.

V systému parampary musí být pokyny, které žák přijímá, také podložené zjevenými védskými písmy. Žádný člen učednické posloupnosti si nemůže vytvářet svoje vlastní způsoby chování. V linii Caitanyi Mahāprabhua je mnoho takzvaných následovníků vaiṣṇavismu, kteří se svědomitě neřídí závěry śāster, a jsou proto považováni za apasampradāyu, což znamená, že jsou „mimo sampradāyu“. Některé z těchto skupin jsou známé jako āula, bāula, kartābhajā, neḍā, daraveśa, sāṅi, sahajiyā, sakhībhekī, smārta, jāta-gosāñi, ativāḍī, cūḍādhārī a gaurāṅga-nāgarī. Pokud chce někdo přísně následovat učednickou posloupnost Pána Caitanyi Mahāprabhua, neměl by se s těmito apasampradāyemi sdružovat.

Člověk, kterého neučí pravý duchovní mistr, nemůže pochopit védskou literaturu. Když Pán Kṛṣṇa poučoval Arjunu, prohlásil zcela jasně, aby zdůraznil tento bod, že Arjuna mohl pochopit tajemství Bhagavad-gīty jen díky tomu, že byl Jeho důvěrný přítel a oddaný. Z toho nutně vyplývá, že ten, kdo chce porozumět tajemství zjevených písem, musí vyhledat pravého duchovního mistra, s pokorou mu naslouchat a sloužit mu. Potom mu bude význam písem zjeven. Ve Védách (Śvetāśvatara Up. 6.23) se uvádí:

„Skutečný význam písem je odhalen tomu, kdo má neochvějnou víru jak v Nejvyšší Osobnost Božství, tak v duchovního mistra.“ Śrīla Narottama dāsa Ṭhākura doporučuje: sādhu-śāstra-guru-vākya, hṛdaye kariyā aikya. Význam tohoto pokynu je, že aby mohl člověk pochopit skutečný smysl duchovního života, musí brát v úvahu pokyny sādhua, zjevených písem a duchovního mistra. Sādhu (světec neboli vaiṣṇava) ani pravý duchovní mistr neříká nic, co by přesahovalo rámec schválený zjevenými písmy. Výroky zjevených písem se proto shodují s výroky pravého duchovního mistra a svatých osob. Člověk tedy musí jednat s ohledem na tyto tři důležité zdroje poznání.

Jedním z nejdůležitějších pokynů Śrī Caitanyi Mahāprabhua ohledně správného vaiṣṇavského chování je, že vaiṣṇava by měl být snášenlivý jako strom a pokorný jako tráva.

„Člověk by měl zpívat svaté jméno Pána v pokorném stavu mysli, považuje se za nižšího než tráva na ulici. Měl by být snášenlivější než strom, prostý touhy po uznání a připravený vzdávat veškerou úctu druhým. V tomto rozpoložení může zpívat svaté jméno Pána neustále.“ Autor těchto pokynů, Pán Caitanya Mahāprabhu, však netoleroval špatné chování Jagāie a Mādhāie. Když ublížili Pánu Śrī Nityānandovi, okamžitě se rozzlobil a chtěl je zabít, a pouze milostí Pána Nityānandy Prabhua byli zachráněni. Vaiṣṇava by měl být ve svých osobních záležitostech pokorný, a je-li uražen, měl by to tolerovat, a ne se zlobit. Pokud však někdo uráží jeho gurua nebo jiného vaiṣṇavu, měl by se rozzlobit jako oheň. To předvedl Pán Caitanya Mahāprabhu. Pomluvy vaiṣṇavů bychom neměli tolerovat, ale měli bychom okamžitě udělat jednu z následujících věcí. Pomlouvá-li někdo vaiṣṇavu, měli bychom jej zastavit argumenty a vyšší logikou. Pokud pro to nejsme dostatečně zkušení, měli bychom si na místě vzít život, a když nejsme schopni toho, musíme odejít pryč. Když Caitanya Mahāprabhu přebýval ve Váránasí neboli Káší, māyāvādští sannyāsī Jej mnoha způsoby pomlouvali proto, že zpíval a tančil, ačkoliv byl sannyāsī. Tapana Miśra a Candraśekhara tyto pomluvy slyšeli, a to pro ně bylo nesnesitelné, protože byli velkými oddanými Pána Caitanyi. Nebyli tomu však schopni zabránit, a proto přišli za Pánem Caitanyou Mahāprabhuem, jelikož to pro ně bylo tak nesnesitelné, že si byli připraveni sáhnout na život.

Toto je projev skutečné lásky ke Kṛṣṇovi a Pánu Caitanyovi Mahāprabhuovi. Vaiṣṇavové se dělí na tři skupiny: kaniṣṭha-adhikārī, madhyama-adhikārī a uttama-ahikārī. Kaniṣṭha-adhikārī neboli oddaný na nejnižším stupni vaiṣṇavského života má pevnou víru, ale nezná závěry śāster. Oddaný na druhém stupni, madhyama-adhikārī, si je zcela vědom závěrů śāster a má pevnou víru v gurua a Pána. Vyhýbá se proto neoddaným a káže nevinným. Mahā-bhāgavata neboli uttama-adhikārī, oddaný na nejvyšším stupni oddaného života, nevidí, že by někdo byl proti vaiṣṇavským zásadám, protože vidí všechny kromě sebe jako vaiṣṇavy. To je podstatou pokynu Caitanyi Mahāprabhua, že bychom měli být snášenlivější než strom a považovat se za nižší než tráva na ulici (tṛṇād api su-nīcena taror iva sahiṣṇunā). I oddaný, který je na úrovni uttama-bhāgavaty, ale musí sestoupit na druhou úroveň (madhyama-adhikārī), aby mohl kázat, protože kazatel nesmí tolerovat pomluvy proti jinému vaiṣṇavovi. Kaniṣṭha-adhikārī je také nemůže tolerovat, ale není schopen jim zabránit citováním závěrů śāster. Tapana Miśra a Candraśekhara jsou považováni za kaniṣṭha-adhikārī, protože nebyli schopni vyvrátit argumenty sannyāsīch z Váránasí. Obrátili se na Pána Caitanyu Mahāprabhua, aby s tím něco udělal, neboť už nemohli tuto kritiku dále poslouchat, ale neuměli jí ani zabránit.

Protože pomluvy byly namířené proti Śrī Caitanyovi Mahāprabhuovi, nijak Mu to nevadilo, a tak se usmíval. To je ideální chování vaiṣṇavy. Pokud slyšíme kritiku své osoby, neměli bychom se zlobit, ale když slyšíme pomluvy proti jiným vaiṣṇavům, měli bychom být připraveni jednat výše doporučenými způsoby. A protože Śrī Caitanya Mahāprabhu měl se svými čistými oddanými, Tapanou Miśrou a Candraśekharou, velký soucit, přišel k Němu Jeho milostí okamžitě tento brāhmaṇa. Celou situaci zařídil Pán svojí všemohoucností, aby potěšil své oddané.

Védský příkaz zní: tad viddhi praṇipātena paripraśnena sevayā – na vyšší autoritu se musí člověk obracet s pokorou (Bg. 4.34). Vyšší autoritu nemůžeme vyzývat, ale velmi pokorně předložit svůj návrh duchovnímu mistrovi nebo duchovní autoritě ke schválení. Śrī Caitanya Mahāprabhu je ideálním učitelem, který učí svým osobním chováním, a všichni Jeho žáci také. Tento brāhmaṇa, očištěný díky společnosti Śrī Caitanyi Mahāprabhua, následoval tyto zásady týkající se předkládání žádosti vyšším autoritám. Padl u lotosových nohou Śrī Caitanyi Mahāprabhua a promluvil takto.

Tento brāhmaṇa věděl, že Caitanya Mahāprabhu byl v té době ve Váránasí jediným vaiṣṇavským sannyāsīm a že všichni ostatní byli māyāvādī. Povinností gṛhasthy je pozvat občas sannyāsī do svého domu na jídlo. Tento gṛhastha-brāhmaṇa chtěl do svého domu pozvat všechny sannyāsī, ale věděl, že Pána Caitanyu Mahāprabhua nebude lehké přemluvit, aby toto pozvání přijal, protože tam budou také māyāvādští sannyāsī. Proto padl k Pánovým nohám a vroucně Jej žádal, aby byl milostivý a splnil jeho přání. Tak pokorně vyjádřil svoji touhu.

Ācārya neboli vznešená osobnost vaiṣṇavské školy je ve svých zásadách velice přísný, ale přestože je tvrdý jako blesk, někdy je jemný jako růže. Je opravdu nezávislý. Přísně dodržuje pravidla písem, ale někdy trochu poleví. I když bylo známo, že se Pán Caitanya nikdy s māyāvādskými sannyāsīmi nestýkal, přesto se žádosti tohoto brāhmaṇy podvolil, jak je řečeno v dalším verši.

Tapana Miśra a Candraśekhara se se svým zármutkem, který jim působily pomluvy sannyāsīch z Váránasí namířené proti Pánovi, obrátili přímo k lotosovým nohám Pána. Caitanya Mahāprabhu se jen usmíval, ale zároveň chtěl splnit touhy svých oddaných, k čemuž se naskytla příležitost, když přišel brāhmaṇa s žádostí, aby přijal pozvání do společnosti ostatních sannyāsīch. K této souhře okolností došlo díky Pánově všemohoucnosti.

Tím, že se Śrī Caitanya Mahāprabhu māyāvādským sannyāsīm poklonil, všem jasně ukázal svoji pokoru. Vaiṣṇava nesmí být neuctivý vůči nikomu, natož k sannyāsīmu. Śrī Caitanya Mahāprabhu učí: amāninā māna-dena – vždy bychom měli být uctiví k druhým a nikdy bychom neměli vyžadovat úctu pro sebe. Sannyāsī má vždy chodit bos, a proto by si měl, pokud vstupuje do chrámu nebo do společnosti oddaných, nejdříve umýt nohy a potom si sednout na místo, které mu náleží. V Indii se dodnes udržuje zvyk při vstupu do chrámu ponechat boty na místě k tomu určeném a do chrámu vstoupit naboso po umytí nohou. Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu je ideální ācārya a ti, kdo kráčejí v Jeho stopách, by měli praktikovat duchovní život tak, jak nás to učí.

Śrī Caitanya Mahāprabhu jako Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, oplývá všemi energiemi. Není na tom tedy pro Něho nic úžasného projevit záři miliónů sluncí. Pán Śrī Kṛṣṇa je známý jako Yogeśvara, Pán všech mystických sil. Śrī Kṛṣṇa Caitanya Mahāprabhu je samotný Pán Kṛṣṇa, a může proto projevit jakoukoliv mystickou sílu.

Světci, ācāryové a učitelé někdy projevují neobvyklé schopnosti, aby přitáhli pozornost obyčejných lidí. To je zapotřebí k upoutání pozornosti hlupáků, ale žádný světec by neměl tuto moc zneužívat pro osobní uspokojování smyslů, jako to dělají falešní světci, kteří o sobě prohlašují, že jsou Bůh. Dokonce i kouzelník umí předvést neobvyklé kousky, které jsou pro obyčejné lidi nepochopitelné, ale to neznamená, že je Bůh. Použít mystické síly k upoutání pozornosti a pak využít situace a prohlásit se za Boha je nanejvýš hříšné. Skutečná svatá osoba o sobě nikdy neprohlásí, že je Bůh, ale vždy se staví do role služebníka Boha. Služebník Boha nepotřebuje ukazovat mystické síly a dělá to nerad, ale v zájmu Nejvyšší Osobnosti Božství pokorný služebník Boha jedná tak úžasným způsobem, že se ho žádný obyčejný člověk neopováží napodobovat. Ani potom však světec nepřipisuje zásluhy za takové skutky sobě, protože si je velmi dobře vědom toho, že když se milostí Nejvyššího Pána děje v jeho zastoupení něco úžasného, všechno uznání patří pánovi, a ne služebníkovi.

Tak jako Śrī Caitanya Mahāprabhu prokázal úctu všem māyāvādským sannyāsīm, prokázal zase Prakāśānanda, vůdce māyāvādských sannyāsīch, úctu Pánovi.

Zde je vidět rozdíl mezi Pánem Śrī Caitanyou Mahāprabhuem a Prakāśānandou Sarasvatīm. V hmotném světě se chce každý předvádět jako velice důležitý a vznešený, ale Caitanya Mahāprabhu se představil velice pokorně. Māyāvādī seděli na vyvýšeném místě, ale Caitanya Mahāprabhu si sedl na místo, které dokonce ani nebylo čisté. Māyāvādští sannyāsī si proto mysleli, že Ho něco trápí, a tak se Prakāśānanda Sarasvatī ptal na příčinu.

Māyāvādští sannyāsī jsou na základě svých znalostí sanskrtu a příslušnosti k Śaṅkarově sampradāyi velice pyšní. Žijí v domnění, že dokud člověk není brāhmaṇa a výborný znalec sanskrtu, zvláště gramatiky, nemůže přijmout stav odříkání nebo se stát kazatelem. Tito māyāvādští sannyāsī ale svým slovním kejklířstvím a gramatickými kompozicemi neustále zkreslují význam všech śāster, a přitom samotný Śrīpāda Śaṅkarācārya toto překrucování významu slov odsoudil ve verši prāpte sannihite kāle na hi na hi rakṣati ḍukṛñ karaṇe. Slovo ḍukṛñ označuje přípony a předpony v sanskrtské gramatice. Śaṅkarācārya své žáky varoval, že pokud se budou zajímat pouze o mluvnické zásady, aniž by uctívali Govindu, jsou hlupáci, kteří nebudou nikdy zachráněni. Pošetilí māyāvādští sannyāsī se však i přes nařízení Śrīpādy Śaṅkarācāryi neustále věnují hře se slovy na základě přísné sanskrtské gramatiky.

Māyāvādští sannyāsī jsou velice pyšní, když získají vznešený titul sannyāsīho Tīrtha, Āśrama nebo Sarasvatī. Dokonce i mezi māyāvādīmi jsou ti, kdo náleží k jiným sampradāyím a mají jiné tituly, jako například Vana, Araṇya nebo Bhāratī, považováni za sannyāsī nižší třídy. Śrī Caitanya Mahāprabhu přijal sannyās v Bhāratī-sampradāyi, a tak se považoval za nižšího sannyāsīho, než byl Prakāśānanda Sarasvatī. Aby se odlišili od vaiṣṇavských sannyāsīch, považují se sannyāsī māyāvādské sampradāyi za duchovně velice vznešené, ale Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu se představil jako člen nižší sampradāyi sannyāsīch, aby je naučil pokoře. Tím chtěl jasně poukázat na to, že sannyāsī je člověk s pokročilým duchovním poznáním. Ten, kdo má duchovní poznání, by měl být považován za pokročilejšího než ten, kdo toto poznání nemá.

Sannyāsī māyāvādské sampradāyi jsou obvykle známí jako vedāntī, jako kdyby měli na vedāntu monopol. Ve skutečnosti je však vedāntī ten, kdo zná dokonale Kṛṣṇu, jak potvrzuje Bhagavad-gītā (15.15): vedaiś ca sarvair aham eva vedyaḥ – všechny Védy jsou určeny k poznání Kṛṣṇy. Protože takzvaní māyāvādští sannyāsī nevědí, kdo Kṛṣṇa je, jejich titul vedāntī neboli „znalec Vedānty“ je neoprávněný. Māyāvādští sannyāsī si o sobě myslí, že oni jsou ti praví sannyāsī, a vaiṣṇavské sannyāsī považují za brahmacārī. Brahmacārī by měl sloužit nějakému sannyāsīmu a přijmout ho za svého gurua. Māyāvādští sannyāsī o sobě prohlašují, že jsou nejen guruové, ale dokonce jagad-guruové neboli duchovní mistři celého světa, i když samozřejmě celý svět nemohou vidět. Někdy se také honosně oblékají a vozí se v průvodech na hřbetu slona, a tak se věčně dmou pýchou a považují se za jagad-guruy. Śrī Rūpa Gosvāmī ale vysvětlil, že jagad-guru správně označuje toho, kdo je pánem svého jazyka, mysli, slov, žaludku, genitálií a hněvu. Pṛthivīṁ sa śiṣyāt – takový jagad-guru je zcela způsobilý přijímat žáky po celém světě. Vlivem falešného věhlasu někdy māyāvādští sannyāsī, kteří tyto vlastnosti nemají, obtěžují a pomlouvají vaiṣṇavského sannyāsīho, pokorně zaměstnaného ve službě Pánu.

Uctivé chování Prakāśānandy Sarasvatīho ke Śrī Caitanyovi Mahāprabhuovi je třeba ocenit. Takové chování se počítá jako ajñāta-sukṛti neboli nevědomky vykonané zbožné činnosti. Śrī Caitanya Mahāprabhu tak dal Prakāśānandovi Sarasvatīmu velice takticky možnost pokročit v ajñāta-sukṛti, aby se v budoucnosti mohl stát vaiṣṇavským sannyāsīm.

Vaiṣṇavský sannyāsī nebo oddaný na druhém stupni pokroku v duchovním poznání rozeznává čtyři principy, a to Nejvyšší Osobnost Božství, oddané, nevinné a závistivé, a ke každému z nich přistupuje různě. Snaží se zvětšovat svoji lásku k Bohu, přátelit se s oddanými a kázat nauku o vědomí Kṛṣṇy mezi nevinnými, ale těm, kdo projevují závist vůči hnutí pro vědomí Kṛṣṇy, se vyhýbá. Pán Caitanya Mahāprabhu sám toto chování předvedl, a proto se Prakāśānanda Sarasvatī ptal, proč se s nimi nesdružuje ani s nimi nemluví. Caitanya Mahāprabhu svým příkladem potvrdil, že by kazatel hnutí pro vědomí Kṛṣṇy obecně neměl ztrácet čas rozhovory s māyāvādskými sannyāsīmi, ale pokud argumentují na základě śāster, vaiṣṇava musí vystoupit, aby je filosoficky porazil.

Podle māyāvādských sannyāsīch je pravým védským sannyāsīm pouze ten, kdo přijal sannyās v Śaṅkarācāryově posloupnosti. Někdy se setkáváme s výzvou, že sannyāsī, kteří káží v hnutí pro vědomí Kṛṣṇy, nejsou praví, protože nepocházejí z brāhmaṇských rodin. Māyāvādī totiž nedávají sannyās nikomu, kdo se nenarodil v brāhmaṇské rodině. Bohužel však nevědí, že v současnosti se každý rodí jako śūdra (kalau śūdra-sambhavaḥ). Je třeba si uvědomit, že v tomto věku žádní brāhmaṇové nejsou, protože ti, kdo o sobě tvrdí, že jsou brāhmaṇové jen na základě původu, nemají brāhmaṇské vlastnosti. Naopak i ten, kdo se nenarodil v rodině brāhmaṇy, má být uznán jako brāhmaṇa, má-li brāhmaṇské vlastnosti, jak potvrzuje Śrīla Nārada Muni a velký světec Śrīdhara Svāmī. To je také řečeno ve Śrīmad-Bhāgavatamu. Jak Nārada, tak Śrīdhara Svāmī se zcela shodují na tom, že brāhmaṇou se člověk nemůže stát zrozením, ale musí mít vlastnosti brāhmaṇy. V našem hnutí pro vědomí Kṛṣṇy tedy nikdy neudělujeme sannyās nikomu, kdo není kvalifikovaný podle předepsaných brāhmaṇských zásad. I když je pravda, že dokud někdo není brāhmaṇa, nemůže se stát sannyāsīm, není už pravdou to, že nekvalifikovaný člověk je brāhmaṇa jen proto, že se narodil v brāhmaṇské rodině, kdežto osoba s brāhmaṇskými vlastnostmi, která se nenarodila v rodině brāhmaṇů, nemůže být takto uznána. Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy se přísně řídí pokyny Śrīmad-Bhāgavatamu a vyhýbá se scestným bludům a vymyšleným závěrům.

Takto zpochybňoval Prakāśānanda Sarasvatī jednání Śrī Caitanyi Mahāprabhua. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura ve své Anubhāṣyi píše, že Śrī Caitanya Mahāprabhu, který je předmětem filosofického zkoumání vedānty, laskavě stanovil, kdo je správným uchazečem o studium vedāntské filosofie. První předpoklad takového uchazeče popsal Śrī Caitanya Mahāprabhu ve své Śikṣāṣṭace:

Tento výrok naznačuje, že o filosofii vedānty můžeme naslouchat nebo hovořit prostřednictvím učednické posloupnosti. Člověk musí být velice pokorný, snášenlivější než strom a pokornější než tráva. Neměl by vyžadovat úctu pro sebe, ale měl by být připraven vzdávat veškerou úctu druhým. Ten, kdo chce porozumět védskému poznání, musí splňovat tyto předpoklady.

Jak už bylo vysvětleno ve vztahu k verši 41, māyāvādští sannyāsī neschvalují zpívání a tančení. Prakāśānanda Sarasvatī se podobně jako Sārvabhauma Bhaṭṭācārya mylně domníval, že Śrī Caitanya Mahāprabhu je popleteným mladým sannyāsīm, a proto se Ho ptal, proč si místo plnění povinností sannyāsīho libuje ve společnosti fanatiků.

Díky svému odříkání, studiu vedānty, meditaci a přísným zásadám, které každý den dodržují, jsou māyāvādští sannyāsī zajisté na úrovni zbožných činností. Na základě své zbožnosti tedy Prakāśānanda Sarasvatī chápal, že Caitanya Mahāprabhu není obyčejný člověk, ale Nejvyšší Osobnost Božství. Slova sākṣāt nārāyaṇa vyjadřují, že Ho považoval za samotného Nārāyaṇa. Māyāvādští sannyāsī se navzájem oslovují jako Nārāyaṇa, protože si představují, že se všichni stanou Nārāyaṇem nebo že s Nārāyaṇem splynou v příštím životě. Prakāśānanda Sarasvatī ocenil, že Caitanya Mahāprabhu se už Nārāyaṇem stal a že nemusí čekat na svůj další život. Jedním z rozdílů mezi filosofií vaiṣṇavů a māyāvādīch je, že māyāvādští filosofové si myslí, že se poté, co opustí toto tělo, stanou Nārāyaṇem tak, že splynou s Jeho tělem, kdežto vaiṣṇavští filosofové vědí, že poté, co toto tělo zemře, budou mít transcendentální, duchovní tělo, ve kterém se budou s Nārāyaṇem sdružovat.

Když se Prakāśānanda Sarasvatī zeptal Śrī Caitanyi Mahāprabhua, proč nestuduje vedāntu ani nepraktikuje meditaci, Pán Caitanya se vydával za prvotřídního hlupáka, aby naznačil, že současný věk, Kali-yuga, je věkem hlupáků a darebáků, ve kterém není možné dosáhnout dokonalosti pouhým čtením vedāntské filosofie a meditací. Śāstry důrazně doporučují:

„V tomto věku hádek a pokrytectví je jediným prostředkem k osvobození zpívání svatých jmen Pána. Jiný způsob neexistuje. Jiný způsob neexistuje. Jiný způsob neexistuje.“ Lidé jsou v Kali-yuze obecně tak pokleslí, že pro ně není možné dosáhnout dokonalosti pouhým studiem Vedānta-sūtry. Měli bychom proto s veškerou vážností začít neustále zpívat svaté jméno Pána.

Śrī Bhaktisiddhānta Sarasvatī Gosvāmī Mahārāja to komentuje takto: „Člověk může být dokonale úspěšný při naplňování poslání svého života, bude-li jednat v naprostém souladu se slovy, která slyší z úst svého duchovního mistra.“ Toto přijímání slov duchovního mistra se nazývá śrauta-vākya, což vyjadřuje, že se žák musí řídit pokyny duchovního mistra bez odchylek. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura v tomto ohledu poznamenává, že pro žáka se musejí stát slova jeho duchovního mistra vším. Śrī Caitanya Mahāprabhu to zde potvrzuje, když říká, že Mu Jeho duchovní mistr nařídil, aby jenom zpíval svaté jméno Kṛṣṇy, a tak On podle tohoto nařízení zpívá Hare Kṛṣṇa mahā-mantru neustále (̀kṛṣṇa-mantra' japa sadā, N —— ei mantra-sāra).

Kṛṣṇa je původem všeho. Je-li si tedy někdo plně vědom Kṛṣṇy, rozumí se tím, že jeho vztah s Kṛṣṇou byl zcela potvrzen. Bez vědomí Kṛṣṇy je náš vztah s Kṛṣṇou pouze částečný, a to není naše přirozené postavení. Přestože je Śrī Caitanya Mahāprabhu Nejvyšší Osobnost Božství Kṛṣṇa, duchovní mistr celého vesmíru, přijal roli žáka, aby svým příkladem učil, jak přísně má oddaný následovat příkazy duchovního mistra při plnění své povinnosti neustále zpívat Hare Kṛṣṇa mahā-mantru. Osoba příliš připoutaná ke studiu filosofie vedānty se musí poučit od Śrī Caitanyi Mahāprabhua. V tomto věku ve skutečnosti nikdo není schopen studovat vedāntu, a proto je lepší zpívat svaté jméno Pána, které je podstatou veškerého védského poznání, jak sám Kṛṣṇa potvrzuje v Bhagavad-gītě (15.15).

„Všechny Védy jsou určeny k poznání Mě. Já jsem sestavil Vedāntu a jsem znalcem Véd.“

Pouze hlupáci zanechávají služby duchovnímu mistrovi, a přesto si myslí, že jsou duchovně pokročilí. Caitanya Mahāprabhu osobně ukázal příklad, jak být žákem, aby tyto hlupáky zastavil. Duchovní mistr ví velice dobře, jak každého žáka zaměstnat příslušnými povinnostmi. Pokud si ale žák myslí, že je pokročilejší než duchovní mistr, a tak přestane následovat jeho pokyny a jedná nezávisle, sám si zastaví svůj duchovní pokrok. Každý žák se musí považovat za úplně nevzdělaného ve vědě o Kṛṣṇovi a musí být vždy připravený vykonávat pokyny duchovního mistra, aby se kvalifikoval k praktikování vědomí Kṛṣṇy. Žák by měl před svým duchovním mistrem zůstat vždy hlupákem. Pseudospiritualisté proto někdy přijímají duchovního mistra, který není schopen být ani žákem, protože ho chtějí ovládat. To však duchovní realizaci nijak nenapomůže.

Ten, kdo dokonale nezná vědomí Kṛṣṇy, nemůže znát ani filosofii vedānty. Pouhé předvádění studia vedānty bez vědomí Kṛṣṇy je projevem vnější energie, māyi, a dokud člověka přitahuje mámení této věčně se měnící energie, je oddanosti Nejvyšší Osobnosti Božství neustále vzdálen. Skutečným následovníkem filosofie vedānty je oddaný Pána Śrī Viṣṇua, největšího z velkých a udržovatele celého vesmíru. Dokud člověk nepřekoná pole činností ve službě omezenému, nemůže dosáhnout neomezeného. Poznání neomezeného je skutečná brahma-jñāna neboli poznání o Nejvyšším. Ti, kdo lpí na plodonosných činnostech a spekulativním poznání, nemohou pochopit hodnotu vždy čistého, věčně osvobozeného a naprosto duchovně blaženého svatého jména Pána Kṛṣṇy. Svaté jméno se od Pána neliší a ten, kdo přijal útočiště u Pánova svatého jména, už nemusí studovat filosofii vedānty, neboť již dospěl k závěru veškerého studia.

Ten, kdo není schopen zpívat svaté jméno Kṛṣṇy, ale myslí si, že se svaté jméno od Kṛṣṇy liší, a proto se uchýlí ke studiu vedānty, aby Kṛṣṇu poznal, musí být považován za prvotřídního hlupáka, což Caitanya Mahāprabhu potvrdil svým vlastním chováním. Filosofičtí spekulanti, kteří si chtějí z filosofie vedānty udělat akademickou kariéru, se také nacházejí pod vlivem hmotné energie. Člověk, který neustále zpívá svaté jméno Pána, však již překonal oceán nevědomosti, a tak i osoba narozená v nízko postavené rodině, ale zpívající svaté jméno Pána, překonala studium vedāntské filosofie. Śrīmad-Bhāgavatam (3.33.7) v této souvislosti uvádí:

„Jestliže člověk narozený v rodině pojídačů psů začne zpívat svaté jméno Kṛṣṇy, znamená to, že ve svém minulém životě již musel vykonat všechny druhy odříkání, azkeze a védských yajñí.“ Další citát říká:

„Ten, kdo zpívá dvě slabiky ha-ri, již prostudoval čtyři Védy – Sāma, Ṛg, Yajur a Atharva.“

Někteří sahajiyové, kteří berou vše na lehkou váhu, zneužívají těchto veršů a považují se za vznešené vaiṣṇavy, přičemž se Vedānta-sūtry nebo filosofie vedānty ani nedotknou. Skutečný vaiṣṇava by však měl filosofii vedānty studovat. Pokud ovšem po prostudování vedānty člověk nezačne zpívat svaté jméno Pána, není o nic lepší než māyāvadī. Takže bychom neměli být ani māyāvādī, ani neznalí vedāntské filosofie. Śrī Caitanya Mahāprabhu předvedl svoji znalost vedānty při rozhovorech s Prakāśānandou Sarasvatīm. Měli bychom tedy vědět, že vaiṣṇava má být zcela obeznámen s filosofií vedānty, ale nemá si myslet, že studium vedānty je vším, a tak nemít vztah ke zpívání svatého jména. Oddaný musí pochopit, jak je důležité současně chápat filosofii vedānty a zpívat svatá jména. Stane-li se někdo na základě studia vedānty impersonalistou, znamená to, že jí neporozuměl. To je potvrzeno v Bhagavad-gītě (15.15). Vedānta znamená „vrchol poznání“. Konečným vrcholem poznání je poznání o Kṛṣṇovi, který se neliší od svého svatého jména. Laciní vaiṣṇavové (sahajiyové) se nezajímají o studium vedāntské filosofie, jak ji vysvětlili čtyři hlavní ācāryové. Gauḍīya-sampradāya má k vedāntě komentář zvaný Govinda-bhāṣya, ale sahajiyové takové komentáře považují za nedotknutelné filosofické spekulace a ācāryi považují za smíšené oddané. Tím si chystají cestu do pekla.

Śrī Bhaktisiddhānta Sarasvatī Gosvāmī ve své Anubhāṣyi říká, že jakmile člověk získá transcendentální poznání, viditelným výsledkem je, že je okamžitě vyproštěn ze spárů māyi a plně se věnuje službě Pánu. Dokud neslouží Nejvyšší Osobnosti Božství Mukundovi, nemůže se osvobodit od plodonosných činností pod vládou vnější energie. Pokud však bez přestupků zpívá svaté jméno Pána, může realizovat transcendentální postavení, které je zcela vzdálené hmotnému životu. Oddaný se ve své službě Pánu vztahuje k Nejvyšší Osobnosti Božství v rámci jednoho z pěti vztahů – śānta, dāsya, sakhya, vātsalya nebo mādhurya – a v něm si vychutnává transcendentální blaženost. Tyto vztahy transcendují tělo a mysl. Když oddaný realizuje, že svaté jméno Pána se od Nejvyšší Osoby neliší, stává se plně způsobilým svaté jméno zpívat. O takovém extatickém zpěvákovi a tanečníkovi je třeba vědět, že má přímý vztah s Pánem.

Podle védských zásad existují tři stádia duchovního pokroku: sambandha-jñāna, abhidheya a prayojana. Sambandha-jñāna znamená ustanovení původního vztahu s Nejvyšší Osobností Božství, abhidheya znamená jednat podle tohoto přirozeného vztahu a prayojana je konečný cíl života, kterým je rozvinout lásku k Bohu (premā pum-artho mahān). Když oddaný dodržuje zásady tak, jak to nařizuje duchovní mistr, snadno tohoto konečného cíle života dosáhne. Ten, kdo je zvyklý zpívat Hare Kṛṣṇa mahā-mantru, dostane snadno příležitost sloužit Nejvyšší Osobnosti Božství přímo a vůbec nemá zapotřebí zabývat se gramatickým kejklířstvím, ve kterém se obvykle vyžívají māyāvādští sannyāsī. Śrī Śaṅkarācārya to také zdůraznil: na hi na hi rakṣati ḍukṛñ karaṇe. „Pouhou hrou se slovními příponami a předponami se nikdo ze spárů smrti nezachrání.“ Oddaného, který zpívá Hare Kṛṣṇa mahā-mantru, tito slovní kejklíři nemohou zmást. Pouhé oslovování Pánovy energie jako Hare a Pána samotného jako Kṛṣṇa brzy umístí Pána v srdci oddaného, který tímto oslovováním Rādhy a Kṛṣṇy přímo Pánu slouží. Podstata všech zjevených písem a všeho poznání je obsažená v oslovování Pána a Jeho energie Hare Kṛṣṇa mahā-mantrou, protože tato transcendentální vibrace může podmíněnou duši úplně osvobodit a přímo ji zaměstnat službou Pánu.

Śrī Caitanya Mahāprabhu se představil jako velký hlupák, ale zároveň trval na tom, že všechna slova, která slyšel od svého duchovního mistra, jsou přísně v souladu se zásadami, které Vyāsadeva předkládá ve Śrīmad-Bhāgavatamu (1.7.6).

„Hmotné strasti živé bytosti, které jsou pro ni zbytečné a nepřirozené, může přímo zmírnit proces oddané služby, který vytváří spojení. Obyčejní lidé to však nevědí, a proto učený Vyāsadeva sestavil tento védský text (Śrīmad-Bhāgavatam), který se vztahuje k Nejvyšší Pravdě.“ Praktikováním bhakti-yogy lze překonat veškerá mylná pochopení a pouta v hmotném světě, a tak Śrīla Vyāsadeva na pokyn Śrī Nārady laskavě předložil Śrīmad-Bhāgavatam, aby podmíněné duše vysvobodil ze spárů māyi. Pánu Śrī Caitanyovi tedy Jeho duchovní mistr řekl, že každý musí pravidelně a zevrubně číst Śrīmad-Bhāgavatam, aby postupně přilnul ke zpívání Hare Kṛṣṇa mahā-mantry.

Svaté jméno je s Pánem totožné. Ten, kdo je zcela vysvobozen ze spárů māyi, může této skutečnosti porozumět. Toto poznání, které lze získat milostí duchovního mistra, nás umístí na nejvyšší transcendentální úroveň. Śrī Caitanya Mahāprabhu se představil jako hlupák, protože předtím, než přijal ochranu u duchovního mistra, nechápal, že pouhým zpíváním může být člověk zbaven veškerých hmotných problémů. Jakmile se však stal věrným služebníkem svého duchovního mistra a začal následovat jeho pokyny, snadno uzřel cestu osvobození. Musíme si také uvědomit, že když Śrī Caitanya Mahāprabhu zpíval Hare Kṛṣṇa mahā-mantru, bylo to zcela bez přestupků. Toto je deset přestupků proti zpívání svatého jména: (1) pomlouvat oddané Pána, (2) považovat polobohy za rovnocenné Pánu nebo si myslet, že je mnoho Bohů, (3) neposlouchat pokyny duchovního mistra, (4) snižovat autoritu písem (Véd), (5) vytvářet vlastní výklady o svatém jménu Pána, (6) hřešit na sílu zpívání svatého jména, (7) poučovat o slávě svatého jména člověka bez víry, (8) přirovnávat zpívání svatého jména ke světské zbožnosti, (9) být nepozorný při zpívání svatého jména a (10) navzdory zpívání svatého jména udržovat pouta k hmotným věcem.

V dřívějších věcích – Satya-yuze, Tretā-yuze a Dvāpara-yuze – se přísně ctily zásady systému parampary, ale v současném věku, Kali-yuze, lidé tento systém śrauta-parampary neboli získávání poznání učednickou posloupností zanedbávají. Lidé tohoto věku jsou schopni tvrdit, že mohou pochopit to, co přesahuje hranice jejich omezeného poznání a vnímání, takzvanými vědeckými pokusy a pozorováním, aniž by věděli, že skutečná pravda k člověku sestupuje od autorit. Tento vyzývavý postoj je v rozporu s védskými principy a pro toho, kdo jej zaujme, bude velice těžké pochopit, že svaté jméno Kṛṣṇy je stejně dobré jako Kṛṣṇa samotný. A protože je Kṛṣṇa se svým svatým jménem totožný, je svaté jméno věčně čisté a mimo vliv hmotných nečistot. Je to Nejvyšší Osobnost Božství v podobě transcendentální vibrace. Svaté jméno je něco naprosto jiného než hmotný zvuk, což potvrzuje i Narottama dāsa Ṭhākura: golokera prema-dhana, hari-nāma-saṅkīrtana. Transcendentální vibrace hari-nāma-saṅkīrtanu přichází z duchovního světa. I když materialisté, kteří navykli experimentálnímu poznání a takzvaným „vědeckým metodám“, nejsou schopni do zpívání Hare Kṛṣṇa mahā-mantry vložit svoji víru, faktem zůstává, že pouhým zpíváním Hare Kṛṣṇa mahā-mantry bez přestupků se lze zbavit všech jemnohmotných i hrubohmotných pout. Duchovní svět se nazývá Vaikuṇṭha, což znamená „bez úzkosti“. V hmotném světě je vše plné úzkosti (kuṇṭha), kdežto v duchovním světě (Vaikuṇṭha) je vše prosté úzkosti. Ti, jež souží úzkost v různých podobách, nemohou pochopit Hare Kṛṣṇa mantru, která je prostá veškeré úzkosti. V současném věku je vibrace Hare Kṛṣṇa mahā-mantry jediný proces na transcendentální úrovni, mimo hmotné znečištění. Jelikož svaté jméno může podmíněnou duši vysvobodit, je zde řečeno, že je sarva-mantra-sāra neboli podstatou všech védských manter.

Jméno, které zastupuje nějakou věc v tomto hmotném světě, může být předmětem dohadů a experimentálního poznání, avšak v absolutním světě jsou jméno a jeho vlastník či sláva a oslavovaný jedno a totéž, a podobně i vlastnosti, zábavy a vše ostatní, co se týká Absolutního, jsou absolutní. Māyāvādī se na jedné straně hlásí k monismu, ale na druhé straně dělají rozdíly mezi svatým jménem Nejvyššího Pána a Pánem samotným. Za tento přestupek, nāmāparādhu, ze svého vznešeného postavení brahma-jñāny postupně poklesnou, jak je potvrzeno ve Śrīmad-Bhāgavatamu (10.2.32):

I když se přísnou askezí pozvednou na vznešenou úroveň brahma-jñāny, stejně poklesnou, protože jejich poznání Absolutní Pravdy je nedokonalé. I když tvrdí, že chápou védskou mantru sarvaṁ khalv idaṁ brahma (Chāndogya Up. 3.14.1), což znamená „vše je Brahman“, nejsou schopni pochopit, že svaté jméno je také Brahman. Pokud však budou pravidelně zpívat mahā-mantru, mohou být oproštěni od této mylné představy. Dokud člověk správným způsobem nepřijme útočiště u svatého jména, nemůže se zbavit přestupků při zpívání svatého jména.

Pro pokrok v duchovním životě v Satya-yuze śāstry doporučují meditaci, v Tretā-yuze oběti pro uspokojení Viṣṇua a ve Dvāpara-yuze okázalé uctívání Pána v chrámech. Ve věku Kali však lze udělat duchovní pokrok jedině zpíváním svatého jména Pána. To je potvrzeno v různých písmech. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu na tuto skutečnost upozorňuje mnoho veršů. Ve dvanáctém zpěvu (12.3.51) je řečeno:

Věk Kali má mnoho nedostatků, protože lidé jsou vystaveni mnoha problémům, ale přesto v tomto věku existuje jedno velké požehnání – pouhým zpíváním Hare Kṛṣṇa mantry se lze oprostit od veškerého hmotného znečištění, a tak dosáhnout duchovního světa. Nārada-pañcarātra také vychvaluje Hare Kṛṣṇa mahā-mantru, a to následujícím způsobem:

„Podstata všeho védského poznání, jež zahrnuje tři druhy védských činností (karma-kāṇḍa, jñāna-kāṇḍa a upāsanā-kāṇḍa), chandy neboli védské hymny a metody pro uspokojení polobohů, je obsažena v osmi slabikách Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa. To je jádro celé vedānty. Zpívání svatého jména je jediný způsob, jak překonat oceán nevědomosti.“ Podobně i Kali-santaraṇa Upaniṣad uvádí: „Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare – těchto šestnáct jmen složených ze třiceti dvou slabik je jediným prostředkem, jak zmařit zhoubné účinky Kali-yugy. Ze všech Véd je zřejmé, že pro překročení oceánu nevědomosti není jiná možnost než zpívání svatého jména.“ Také Śrī Madhvācārya ve svém komentáři k Muṇḍaka Upaniṣadě cituje následující verš z Nārāyaṇa-saṁhity:

„Ve Dvāpara-yuze bylo možné uspokojit Kṛṣṇu neboli Viṣṇua jedině okázalým uctíváním podle systému pāñcarātrikī, ale ve věku Kali lze uspokojit a uctívat Nejvyšší Osobnost Božství Hariho jednoduše zpíváním svatého jména.“ Ve své Bhakti-sandarbě (text 284) zdůrazňuje Śrīla Jīva Gosvāmī zpívání svatého jména takto:

Śrīla Jīva Gosvāmī říká, že základem všech védských manter je pronášení svatého jména Pána. Každá mantra začíná nama oṁ a nakonec jménem oslovuje Nejvyšší Osobnost Božství. Ze svrchované vůle Nejvyššího Pána má každá mantra, kterou pronášejí velcí mudrci, jako je Nārada Muni a další ṛṣiové, určitou moc. Zpívání svatého jména Pána okamžitě obnoví transcendentální vztah živé bytosti s Nejvyšším Pánem.

Při zpívání svatého jména Pána nezávisíme na ničem dalším, protože tím můžeme okamžitě získat všechny kýžené výsledky spojení s Nejvyšší Osobností Božství. Může se tedy naskytnout otázka, proč je třeba přijímat zasvěcení či vykonávat další duchovní činnosti, pokud zpíváme svaté jméno Pána. Odpovědí je, že ten, kdo je plně pohroužen do zpívání svatého jména Pána, opravdu na procesu zasvěcení nemusí záviset, ale většinou mají oddaní odporné materialistické zlozvyky ze svého předešlého života. Aby se jich rychle zbavili, je třeba uctívat Pána v chrámu. Toto uctívání Božstva v chrámu je nezbytné pro zmírnění neklidu pocházejícího z nečistot podmíněného života. A tak Nārada ve své pāñcarātrikī-vidhi a také další velcí mudrci někdy zdůrazňují, že každá podmíněná duše má tělesné pojetí života, které ji pobízí ke smyslovému požitku, a tak jsou pravidla pro uctívání Božstev v chrámu nezbytná, aby tento smyslový požitek omezila. Jak Śrīla Rūpa Gosvāmī vysvětlil, svaté jméno Pána mohou zpívat osvobozené duše, ale téměř všechny duše, které máme zasvětit, jsou podmíněné. I když je tedy doporučeno, aby každý zpíval svaté jméno Pána bez přestupků a podle usměrňujících zásad, kvůli svým minulým zlozvykům mnozí tyto zásady porušují. Proto jsou zároveň důležité i zásady pro uctívání Božstev.

Śrī Caitanya Mahāprabhu v tomto verši naznačuje, že ke zpívání svatého jména Kṛṣṇy není třeba spekulovat o filosofických aspektech vědy o Bohu, protože díky zpívání oddaný začne automaticky pociťovat extázi a bez uvažování bude opakovat mantru, tančit, smát se, plakat a zpívat jako blázen.

Śrī Caitanya Mahāprabhu nám jako ideální učitel ukazuje, jak by měl žák jednat se svým duchovním mistrem. Jakmile má o něčem pochybnost, měl by se okamžitě obrátit na duchovního mistra pro vyjasnění. Śrī Caitanya Mahāprabhu řekl, že při zpívání a tančení rozvinul druh šílené extáze, která se může objevit pouze u osvobozené duše. Avšak i přesto, že byl na osvobozené úrovni, obrátil se na duchovního mistra, kdykoliv se objevily pochyby. Neměli bychom si tedy o sobě nikdy, ani v osvobozeném stavu myslet, že na duchovním mistrovi nezávisíme, ale měli bychom se na něho obrátit hned, jakmile vyvstane nějaká pochyba ohledně našeho duchovního pokroku.

Śrī Caitanya Mahāprabhu se ve své Śikṣāṣṭace modlí:

„Ó Govindo! Když se od Tebe cítím odloučen, každý okamžik Mi připadá jako dvanáct let a více. Slzy Mi tečou z očí jako přívaly deště a mám pocit, jako by celý svět byl bez Tebe prázdný.“ Oddaný si přeje, aby se mu při zpívání Hare Kṛṣṇa mahā-mantry naplnily oči slzami, zalkl se mu hlas a rozbušilo srdce. To jsou dobré příznaky během zpívání Pánova svatého jména. V extázi by nám měl celý svět připadat bez Govindy prázdný. To je známka odloučení od Govindy. V hmotném životě jsme od Govindy všichni odloučeni a jsme pohrouženi ve světském uspokojování smyslů. Proto když se na duchovní úrovni vzpamatujeme, budeme po setkání s Govindou tak dychtit, že se bez Govindy stane celý svět pustinou.

Pokud žák dělá ideální pokrok v duchovním životě, těší to duchovního mistra, který se potom také usmívá v extázi a myslí si, „Můj žák je tak úspěšný!“ Tolik ho to těší, že se usmívá z radosti nad tím, jaké pokroky jeho žák dělá, stejně jako se rodiče s úsměvem těší z toho, jak se dítě snaží vstát nebo bez potíží leze po čtyřech.

Tento verš vysvětluje, že ten, kdo pronáší Hare Kṛṣṇa mantru, rozvine bhāvu neboli extázi, což je bod, ve kterém začíná zjevení. Je to předběžné stádium v rozvíjení naší původní lásky k Bohu. Pán Kṛṣṇa se o tomto stádiu bhāvy zmiňuje v Bhagavad-gītě (10.8):

„Jsem zdrojem všech duchovních i hmotných světů. Vše pochází ze Mne. Moudří, kteří to dokonale vědí, Mi oddaně slouží a celým svým srdcem Mě uctívají.“ Nový žák začíná nasloucháním a zpíváním, sdružováním se s oddanými a následováním zásad, čímž odstraní všechny své nežádoucí zlozvyky. Tak rozvine pouto ke Kṛṣṇovi a nemůže na Kṛṣṇu ani na okamžik zapomenout. Bhāva je téměř dokonalé stádium duchovního života.

Upřímný student vyslechne od svého duchovního mistra svaté jméno a poté, co je zasvěcen, dodržuje zásady, které mu duchovní mistr dal. Když takto správně svatému jménu sloužíme, automaticky se projeví jeho duchovní povaha, což znamená, že se oddaný stane způsobilým zpívat svaté jméno bez přestupků. Je-li schopen zpívat svaté jméno tímto způsobem, může přijímat žáky po celém světě a stane se opravdovým jagad-guruem. Pod jeho vlivem tak začne celý svět zpívat svatá jména Hare Kṛṣṇa mahā-mantry. Všichni žáci takového duchovního mistra posilují svoji připoutanost ke Kṛṣṇovi, a proto on někdy pláče, někdy se směje, někdy tančí a někdy zpívá. Tyto projevy jsou u čistého oddaného jasně vidět. Když naši studenti z hnutí pro vědomí Kṛṣṇy zpívají a tančí, tak někdy dokonce i v Indii lidé žasnou při pohledu na to, jak se tito cizinci naučili zpívat a tančit v extázi. Caitanya Mahāprabhu však vysvětlil, že to není výsledkem cviku, protože tyto příznaky se bez nějaké zvláštní snahy objeví u každého, kdo zpívá Hare Kṛṣṇa mahā-mantru upřímně.

Mnoho hlupáků nám čas od času brání v hlasitém zpívání Hare Kṛṣṇa mahā-mantry, protože neznají její transcendentální povahu, avšak ten, kdo je ve zpívání Hare Kṛṣṇa mahā-mantry skutečně pokročilý, přiměje ke zpívání i ostatní. Kṛṣṇadāsa Kavirāja Gosvāmī vysvětluje: kṛṣṇa-śakti vinā nahe tāra pravartana – člověk nemůže kázat slávu Hare Kṛṣṇa mahā-mantry, dokud nedostane zvláštní zmocnění od Nejvyšší Osobnosti Božství. Tím, že oddaní šíří Hare Kṛṣṇa mahā-mantru, dostává celý svět příležitost pochopit slávu svatého jména. Když člověk zpívá a tančí nebo poslouchá svaté jméno Pána, přirozeně si vzpomene na Nejvyšší Osobnost Božství, a protože mezi Kṛṣṇou a Jeho svatým jménem není žádný rozdíl, je ten, kdo zpívá, okamžitě spojen s Kṛṣṇou. Tak oddaný rozvine svůj původní postoj služby Pánu. V tomto postoji neustálé služby Kṛṣṇovi, zvaným bhāva, na Kṛṣṇu vždy různými způsoby myslí. Ten, kdo dosáhl této úrovně bhāvy, se již nenachází v sevření matoucí energie. Když se k této bhāvě postupně přidají další duchovní projevy, jako je třes, pocení a slzy, oddaný postupně rozvine lásku ke Kṛṣṇovi.

Kṛṣṇovo svaté jméno se nazývá mahā-mantra. Ostatní mantry, o kterých je zmínka v Nārada-pañcarātře, jsou známé jen jako mantry, ale zpívání svatého jména Pána se nazývá mahā-mantra.

Zpívá-li někdo svaté jméno Pána, neměl by toužit po hmotných výdobytcích představovaných zbožností, ekonomickým rozvojem, uspokojováním smyslů a nakonec vysvobozením z hmotného světa. Jak řekl Śrī Caitanya Mahāprabhu, nejvyšší dokonalostí života je rozvinout lásku ke Kṛṣṇovi (premā pum-artho mahān śrī-caitanya-mahāprabhor matam idam). Když lásku k Bohu porovnáme se zbožností, ekonomickým rozvojem, smyslovým požitkem a osvobozením, pochopíme, že to mohou být kýžené cíle bubhukṣů neboli těch, kdo si chtějí užívat tohoto hmotného světa, a mumukṣů neboli těch, kteří se z něho chtějí vysvobodit, ale v očích čistého oddaného, jenž rozvinul bhāvu, předběžné stádium lásky k Bohu, se jeví zcela bezvýznamně.

Dharma (zbožnost), artha (ekonomický rozvoj), kāma (smyslový požitek) a mokṣa (osvobození) jsou čtyři náboženské principy týkající se hmotného světa. Śrīmad-Bhāgavatam proto již na samotném začátku prohlašuje: dharmaḥ projjhita-kaitavo 'tra – podvodné náboženské systémy založené na těchto čtyřech hmotných principech jsou ze Śrīmad-Bhāgavatamu zcela vyřazeny, neboť Śrīmad-Bhāgavatam učí pouze to, jak rozvinout svou dosud neprojevenou lásku k Bohu. Bhagavad-gītā je předběžným studiem Śrīmad-Bhāgavatamu, a proto končí slovy: sarva-dharmān parityajya mām ekaṁ śaraṇaṁ vraja – „Zanech všech druhů náboženství a odevzdej se jen Mně.“ (Bg. 18.66) Pokud chce někdo přijmout tuto cestu, měl by zavrhnout veškeré představy zbožnosti, ekonomického rozvoje, smyslového požitku a osvobození a plně se zaměstnat službou Pánu, protože ta je vůči těmto čtyřem principům transcendentální. Láska k Bohu je původním posláním duše a je stejně věčná jako duše a jako Nejvyšší Osobnost Božství. Této věčnosti se říká sanātana. Pokud se oddanému podaří obnovit svoji láskyplnou službu Nejvyšší Osobnosti Božství, rozumí se, že úspěšně dosáhl kýženého cíle života. Tehdy se vše děje samočinně milostí svatého jména, a oddaný tak automaticky pokračuje na své duchovní cestě.

V této souvislosti Bhaktisiddhānta Sarasvatī Gosvāmī poznamenává, že někdy projevují tělesné příznaky extáze lidé, kteří žádnou lásku k Bohu necítí. Uměle se někdy smějí, pláčou a tančí jako blázni. To jim ale nepomůže udělat pokrok v rozvoji vědomí Kṛṣṇy. Naopak, ten, u koho se již nezbytné tělesné příznaky rozvinuly přirozeně, by měl tohoto umělého lomcování tělem zanechat. Skutečně blažený život, projevující se ryzím duchovním smíchem, pláčem a tancem, je známkou pravého pokroku v rozvoji vědomí Kṛṣṇy, kterého dosáhne ten, kdo se neustále dobrovolně věnuje transcendentální láskyplné službě Pánu. Napodobuje-li uměle tyto příznaky někdo, kdo se ještě nevyvinul, vytváří v duchovním životě společnosti zmatek.

Śrīla Jīva Gosvāmī vysvětluje tento stupeň lásky k Bohu ve svém díle Prīti-sandarbha (66): bhagavat-prīti-rūpā vṛttir māyādi-mayī na bhavati. kiṁ tarhi, svarūpa-śakty-ānanda-rūpā, yad-ānanda-parādhīnaḥ śrī-bhagavān apīti. V textu 69 vysvětluje dále: tad evaṁ prīter lakṣaṇaṁ citta-dravas tasya ca roma-harṣādikam. kathañcij jāte 'pi citta-drave roma-harṣādike vā na ced āśaya-śuddhis tadāpi na bhakteḥ samyag-āvirbhāva iti jñāpitam. āśaya-śuddhir nāma cānya-tātparya-parityāgaḥ prīti-tātparyaṁ ca. ata evānimittā svābhāvikī ceti tad viśeṣaṇam. Transcendentální láska k Bohu nepatří pod vládu hmotné energie, protože se jedná o transcendentální radost a energii blaženosti Nejvyšší Osobnosti Božství. Protože i Nejvyšší Pán je pod vlivem transcendentální blaženosti, začne naše srdce ve styku s touto blažeností lásky k Bohu tát, což se projeví ježením chlupů na těle a podobně. Někdy se stává, že člověku taje srdce a on vykazuje transcendentální příznaky, ale zároveň se ve svém osobním životě nechová správně. To znamená, že ještě v oddané službě nedosáhl úplné dokonalosti. Jinými slovy oddaný, který tančí v extázi, ale poté, co tančil a plakal, se zdá, že jej přitahují světské činnosti, ještě nedosáhl dokonalosti oddané služby, která se nazývá āśaya-śuddhi neboli dokonalost existence. Ten, kdo této dokonalosti existence dosáhne, má odpor k hmotnému požitku a je pohroužený v transcendentální lásce k Bohu. Závěr tedy je, že extatické příznaky āśaya-śuddhi jsou viditelné tehdy, když služba oddaného nemá hmotnou příčinu a je svou povahou čistě duchovní. To jsou charakteristiky transcendentální lásky k Bohu, jak uvádí Śrīmad-Bhāgavatam (1.2.6):

„Nejlepším náboženstvím je to, které ve svých následovnících probouzí extázi lásky k Bohu, lásky, která je nemotivovaná a prostá hmotných překážek, protože pouze to může plně uspokojit vlastní já.“

Podaří-li se duchovnímu mistrovi udělat alespoň z jedné duše dokonale čistého oddaného, je podle zjevených písem jeho životní mise splněna. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura často říkával: „Kdybych dokázal i za cenu veškerého majetku, chrámů a maṭhů, které mám, alespoň z jednoho člověka učinit čistého oddaného, moje mise by byla splněna.“ Pochopit vědu o Kṛṣṇovi je však velice těžké, o rozvinutí lásky k Bohu ani nemluvě. Pokud tedy žák dosáhne milostí Pána Caitanyi a duchovního mistra úrovně čisté oddané služby, je duchovní mistr velice šťastný. Pro duchovního mistra není to pravé štěstí, přinese-li mu žák peníze. Když ale vidí, že žák dodržuje zásady písem a dělá pokrok v duchovním životě, má z toho radost a cítí se tomuto pokročilému žákovi zavázán.

Dalším přáním duchovního mistra je vidět své žáky nejen zpívat, tančit a dodržovat zásady písem, ale též kázat saṅkīrtanové hnutí ostatním, aby mohli být osvobozeni, protože hnutí pro vědomí Kṛṣṇy je založeno na principu snahy dosáhnout sám co největší dokonalosti v oddané službě a to samé kázat pro dobro druhých. Ryzí oddaní se dělí do dvou skupin – goṣṭhy-ānandī a bhajanānandī. Bhajanānandī je ten, kdo je spokojen s rozvíjením své osobní oddané služby, zatímco goṣṭhy-ānandī se nespokojí pouze s tím, že sám dosáhne dokonalosti, ale chce vidět, že také ostatní mají ze svatého jména Pána prospěch a že dělají pokrok v duchovním životě. Vynikajícím příkladem je Prahlāda Mahārāja. Když mu Pán Nṛsiṁhadeva nabídl požehnání, Prahlāda Mahārāja řekl:

„Můj drahý Pane, já nemám žádné problémy a nechci od Tebe žádné požehnání, protože jsem spokojen se zpíváním Tvého svatého jména. To mi stačí, protože kdykoliv začnu zpívat, ponořím se okamžitě do oceánu transcendentální blaženosti. Naříkám jen, když vidím ty, kteří lásku k Tobě necítí. Hnijí v hmotných činnostech kvůli prchavému světskému štěstí a svoje životy promrhají tím, že se ve dne v noci pachtí jen za smyslovým požitkem a o lásku k Bohu nestojí. Truchlím nad nimi a vymýšlím různé plány, jak je vysvobodit ze spárů māyi.“ (Bhāg. 7.9.43)

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura ve své Anubhāṣyi vysvětluje: „Ten, kdo na sebe svou upřímnou službou upoutal pozornost duchovního mistra, rád tančí a zpívá se stejně pokročilými oddanými, kteří si jsou vědomi Kṛṣṇy. Duchovní mistr takového oddaného zmocní, aby mohl osvobozovat pokleslé duše ve všech částech světa. Ti, kdo nejsou tak pokročilí, dávají přednost zpívání Hare Kṛṣṇa mantry v ústraní.“ Podle Śrīly Bhaktisiddhānty Sarasvatīho Ṭhākura je takové jednání podvodem, protože představuje snahu napodobovat vznešené osobnosti, jako byl Haridāsa Ṭhākura. Tak vznešené oddané bychom se neměli pokoušet napodobovat. Každý by se měl raději snažit kázat učení Śrī Caitanyi Mahāprabhua ve všech částech světa, a tak dosáhnout úspěchu v duchovním životě. Pokud někdo v kázání není moc zkušený, může zpívat v ústraní a vyhýbat se špatné společnosti, ale pro toho, kdo je skutečně pokročilý, není kázání a setkávání se s lidmi, kteří se nevěnují oddané službě, nijak na závadu. Oddaný poskytuje neoddaným svoji společnost, ale jejich špatným chováním se nenechá ovlivnit. Jednání čistého oddaného dává i těm, kteří postrádají lásku k Bohu, naději, že se jednoho dne stanou oddanými Pána. V této souvislosti nám Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura doporučuje prostudovat verš ze Śrīmad- Bhāgavatamu začínající slovy naitat samācarej jātu manasāpi hy anīśvaraḥ (10.33.30) a také následující verš z Bhakti-rasāmṛta-sindhu (1.2.255)

Neměli bychom napodobovat činnosti vznešených osobností. Měli bychom být odpoutáni od smyslového požitku a vše přijímat ve vztahu ke službě Kṛṣṇovi.

Následující verš ze Śrīmad-Bhāgavatamu (11.2.40) přednesl Śrī Nārada Muni Vasudevovi, aby jej poučil o bhāgavata-dharmě. Vasudeva již sice dosáhl cíle bhāgavata-dharmy, protože se v jeho domě zjevil Pán Kṛṣṇa jako jeho syn, ale aby učil ostatní, chtěl naslouchat Śrī Nāradovi Munimu a být osvícen poznáním o bhāgavata-dharmě. Tak vypadá pokora velkého oddaného.

Ten, kdo není schopen věřit slovům svého duchovního mistra, ale jedná nezávisle, nebude nikdy zmocněn ke zpívání svatého jména Pána. Ve Védách (Śvetāśvatara Up. 6.23) je řečeno:

„Smysl veškerého védského poznání je automaticky vyjeven jen těm vznešeným duším, které mají naprostou víru v Pána i v duchovního mistra.“ Tento védský pokyn je velice důležitý, a Śrī Caitanya Mahāprabhu ho podpořil svým vlastním chováním. S pevnou vírou ve slova svého duchovního učitele započal saṅkīrtanové hnutí, a podobně i současné hnutí pro vědomí Kṛṣṇy bylo založeno s vírou ve slova našeho duchovního mistra. On chtěl, aby se kázalo, my jsme v jeho slova věřili a snažili se je nějak naplnit, a tak je nyní toto hnutí úspěšné všude po celém světě. Víra ve slova duchovního mistra a v Nejvyšší Osobnost Božství je tedy tajemstvím úspěchu. Nikdy se nestalo, že by Śrī Caitanya Mahāprabhu přestal následovat pokyny svého duchovního mistra a zanechal šíření saṅkīrtanového hnutí. Śrī Bhaktisiddhānta Sarasvatī Gosvāmī v čase svého odchodu nařídil všem svým žákům, aby svorně spolupracovali při šíření mise Caitanyi Mahāprabhua po celém světě. Později se však někteří hloupí žáci s osobními zájmy přestali jeho pokyny řídit. Každý se chtěl stát vedoucím mise, a tak se spolu přeli u soudů bez ohledu na pokyn duchovního mistra, čímž byla celá mise zmařena. Nejsme na to pyšní, ale pravdu je třeba vysvětlit. My jsme ve slova svého duchovního mistra věřili a začali jsme pokorným, až bezmocným způsobem, ale díky duchovní síle pokynu vyšší autority toto hnutí slaví úspěchy.

Když Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu zpíval a tančil, bylo to vlivem energie blaženosti z duchovního světa. Śrī Caitanya Mahāprabhu nikdy nepovažoval svaté jméno Pána za hmotnou vibraci, a žádný čistý oddaný si také neplete zpívání Hare Kṛṣṇa mantry s nějakým hmotným hudebním vystoupením. Pán Caitanya se nikdy nesnažil stát pánem svatého jména, spíše nás učil, jak být jeho služebníky. Pokud někdo nezná tajemství úspěchu a zpívá svaté jméno Pána jen proto, aby se předvedl, možná tím zvýší svoje vyměšování žluči, ale dokonalosti ve zpívání svatého jména nikdy nedosáhne. Śrī Caitanya Mahāprabhu se představoval takto: „Jsem velký hlupák a nevím, co je dobré a co špatné. Při své snaze pochopit skutečný význam Vedānta-sūtry jsem se nikdy neřídil výklady Śaṅkarovy sampradāyi nebo māyāvādských sannyāsīch. Z nelogických argumentů māyāvādských sannyāsīch mám velký strach. Myslím si proto, že nejsem povolaný vyjadřovat se k jejich vysvětlení Vedānta-sūtry. Pevně věřím, že pouhé zpívání svatého jména Pána může odstranit veškerá mylná pojetí hmotného světa. Věřím také tomu, že pouhým zpíváním svatého jména Pána lze dosáhnout Pánových lotosových nohou. V tomto věku hádek a neshod je zpívání svatých jmen jediným prostředkem vysvobození se ze spárů hmoty.

Zpíváním svatého jména,“ pokračoval Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu, „jsem téměř zešílel. Poté, co jsem se vyptával svého duchovního mistra, jsem však dospěl k závěru, že než se snažit o úspěchy v oblasti čtyř principů, neboli zbožnosti (dharma), ekonomického rozvoje (artha), uspokojení smyslů (kāma) a osvobození (mokṣa), je lepší nějak rozvinout transcendentální lásku k Bohu. To je největší úspěch v životě. Ten, kdo lásky k Bohu dosáhl, zpívá a tančí z přirozeného nutkání a nestará se o veřejnost.“ Toto životní stádium se nazývá bhāgavata-jīvana neboli život oddaného.

Śrī Caitanya Mahāprabhu pokračoval: „Nikdy jsem nezpíval ani netančil proto, abych se uměle předváděl. Tančím a zpívám proto, že pevně věřím ve slova svého duchovního mistra. I když se māyāvādským sannyāsīm toto zpívání a tančení nelíbí, na jeho pokyn v něm pokračuji. Je tedy třeba si uvědomit, že Já si za tyto činnosti zasluhuji pramalé uznání, protože jsou vykonávány spontánně milostí Nejvyšší Osobnosti Božství.“

V Bhakti-rasāmṛta-sindhu (1.1.38) se říká:

„Znásobí-li se brahmānanda, transcendentální blaženost vyplývající z pochopení neosobního Brahmanu, miliónkrát, stále by se ještě nemohla srovnávat ani s atomem blaženosti zakoušené v čisté oddané službě.“

Transcendentální blaženost zakoušená v čisté oddané službě je jako oceán, kdežto hmotné štěstí, nebo dokonce i štěstí z realizace neosobního Brahmanu je jako voda, která se vejde do otisku kopýtka telete. Tento verš je z Hari-bhakti-sudhodayi (14.36).

Māyāvādští sannyāsī se ve Váránasí setkali s Caitanyou Mahāprabhuem, aby Jej pokárali za účast v saṅkīrtanovém hnutí, což se jim vůbec nelíbilo. Tato démonská tendence k odporu proti saṅkīrtanovému hnutí je neustále přítomná. Existovala za dob Śrī Caitanyi Mahāprabhua stejně jako už dávno předtím, za Prahlāda Mahārāje. Ten rád zpíval v saṅkīrtanu, i když jeho otci se to nelíbilo. To byl důvod, proč si spolu nerozuměli. V Bhagavad-gītě (7.15) Pán říká:

„Ničemové, kteří jsou naprosto hloupí, nejnižší z lidí, ti, jejichž poznání unesla iluze, a ti, kdo přijímají ateistickou povahu démonů, se Mi neodevzdávají.“ Māyāvādští sannyāsī jsou āsuraṁ bhāvam āśritāḥ, což znamená, že se vydali cestou asurů (démonů), kteří nevěří v podobu Boha. Říkají, že konečný zdroj všeho je neosobní, čímž popírají existenci Boha. Říkat, že Bůh neexistuje, je přímé popírání Jeho bytí a říkat, že Bůh sice existuje, ale že nemá hlavu, nohy nebo ruce a že nemůže mluvit, slyšet nebo jíst, je nepřímé popírání Jeho bytí. Člověku, který nevidí, se říká slepec, ten, kdo nemůže chodit, je chromý, kdo nemá ruce, se nazývá bezruký, kdo nemůže mluvit se nazývá němý a tomu, kdo neslyší, se říká hluchý. Když māyāvādī tvrdí, že Bůh nemá nohy, oči, uši a ruce, nepřímo Jej urážejí, protože Jej popisují jako slepce, němého, hluchého, chromého, bezrukého a podobně. I když se vydávají za velké vedāntisty, jsou ve skutečnosti māyayāpahṛta-jñāna; jinak řečeno, vypadají jako velcí učenci, ale podstata jejich poznání jim byla odebrána.

Māyāvādī, kteří zastávají neosobní pojetí, se neustále snaží porazit vaiṣṇavy, protože vaiṣṇavové přijímají Nejvyšší Osobnost jako nejvyšší příčinu a chtějí Mu sloužit, mluvit s Ním a vidět Ho, stejně jako Pán dychtí vidět své oddané, mluvit s nimi, jíst a tančit s nimi. Tyto osobní výměny lásky māyāvādským sannyāsīm nic neříkají. Původním záměrem setkání māyāvādských sannyāsīch z Váránasí s Caitanyou Mahāprabhuem bylo porazit Jeho osobní pojetí Boha. Śrī Caitanya Mahāprabhu nicméně jako kazatel dokázal změnit mysl těchto māyāvādských sannyāsīch. Jejich srdce byla sladkými slovy Śrī Caitanyi Mahāprabhua obměkčena, a tak se začali chovat přátelsky a také k Němu mluvili sladkými slovy. Všichni kazatelé také potkají odpůrce, ale neměli by si je ještě více znepřátelit. Nepřátelští již jsou, a když s nimi budeme mluvit hrubě či neslušně, jejich nevraživost se ještě zvětší. Měli bychom tedy kráčet ve stopách Pána Caitanyi Mahāprabhua, jak je to jen možné, a snažit se přesvědčit odpůrce citováním ze śāster a předložením závěrů ācāryů. To je způsob, kterým bychom se měli snažit porazit všechny nepřátele Pána.

Jak řekl Śrī Caitanya Mahāprabhu Śrīlovi Rūpovi Gosvāmīmu, rozvíjet vědomí Kṛṣṇy může začít ten, kdo je opravdu velmi požehnaný.

Existují milióny živých bytostí, které upadly do zajetí zákonů hmotné přírody a nyní cestují po všech planetárních soustavách tohoto vesmíru v různých tělesných podobách. Těm z nich, kterým přeje štěstí, se podaří milostí Kṛṣṇy potkat pravého duchovního mistra, a pochopit význam oddané služby. Konáním oddané služby pod vedením pravého duchovního mistra neboli ācāryi pak rozvinou lásku k Bohu. O tom, jehož láska k Bohu (kṛṣṇa-prema) se již rozvinula, a kdo se tak stal oddaným nepochopitelné Nejvyšší Osobnosti Božství, je třeba vědět, že má neuvěřitelné štěstí. Māyāvādští sannyāsī přiznali tuto skutečnost před Śrī Caitanyou Mahāprabhuem. Získat vědomí Kṛṣṇy není snadné, ale milostí Śrī Caitanyi Mahāprabhua je to možné, což bude zřejmé z dalšího vyprávění.

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura v této souvislosti vysvětluje: „Māyāvādští sannyāsī mají za to, že Śaṅkarācāryův komentář zvaný Śārīraka-bhāṣya osvětluje skutečný význam Vedānta-sūtry. Jinými slovy přijímají význam vyjádřený v Śaṅkarācāryových vysvětlivkách k Vedānta- sūtře, které jsou založené na monismu, a tak vysvětlují Vedānta-sūtru, Upaniṣady a veškerá védská písma svým vlastním neosobním způsobem.“ Velký māyāvādský sannyāsī Sadānanda Yogīndra napsal knihu jménem Vedānta- sāra, v níž píše: vedānto nāma upaniṣat-pramāṇam. tad-upakārīṇi śārīraka- sūtrādīni ca. Podle Sadānandy Yogīndry jsou Vedānta-sūtra a Upaniṣady, jak je představuje Śrī Śaṅkarācārya v Śārīraka-bhāṣyi, jediným zdrojem védských důkazů. Ve skutečnosti však slovo vedānta znamená podstata védského poznání a není pravda, že neexistuje nic víc než Śaṅkarācāryova Śārīraka-bhāṣya. Existují také jiné komentáře k Vedāntě, napsané vaiṣṇavskými ācāryi, kteří nenásledují Śrī Śaṅkarācāryu ani nepřijímají vymyšlený komentář jeho školy. Jejich komentáře jsou založeny na filosofii dvojnosti. Monističtí filosofové, jako je Śaṅkarācārya a jeho následovníci, se snaží dokázat, že Bůh a živá bytost jsou jedno, a místo aby uctívali Nejvyšší Osobnost Božství, vydávají za Boha sebe. Chtějí, aby druzí uctívali jako Boha je. Tyto osoby nepřijímají filosofie vaiṣṇavských ācāryů, známé jako śuddhādvaita (očištěný monismus), śuddha-dvaita (očištěný dualismus), viśiṣṭādvaita (vymezený monismus), dvaitādvaita (monismus a dualismus) a acintya- bhedābheda (nepochopitelná jednota a rozdílnost). Māyāvādī tyto filosofie nediskutují, protože jsou pevně přesvědčeni o své vlastní filosofii výlučného monismu kevalādvaita. Protože tuto filosofickou soustavu přijímají jako čisté pochopení Vedānta-sūtry, věří, že Kṛṣṇa má tělo stvořené z hmotných prvků a že činnosti v rámci láskyplné služby Kṛṣṇovi jsou jen sentiment. Jsou známí jako māyāvādī, neboť podle nich má Kṛṣṇa tělo z māyi a láskyplná služba Pánu vykonávaná oddanými je také māyā. Považují oddanou službu za určitou formu plodonosných činností (karma-kāṇḍa). Podle nich se bhakti skládá z mentální spekulace a někdy meditace. To je rozdíl mezi māyāvādskou a vaiṣṇavskou filosofií.

Māyāvādští sannyāsī ocenili Pána Caitanyu Mahāprabhua a zeptali se Ho, proč nediskutuje filosofii vedānty.Skutečností však je, že celý systém vaiṣṇavských činností je na filosofii vedānty založený. Vaiṣṇavové vedāntunezanedbávají, ale zároveň se ji nesnaží chápat podle komentáře Śārīraka-bhāṣya. Aby tedy Śrī Caitanya Mahāprabhu objasnil celou situaci, chtěl se svolením māyāvādských sannyāsīch něco o filosofii vedānty říci.

Vaiṣṇavové jsou zdaleka největšími filosofy na světě a největším z nich byl Śrīla Jīva Gosvāmī Prabhu, jehož filosofii znovu představil o necelých čtyři sta let později Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura Mahārāja. Je tedy třeba dobře vědět, že vaiṣṇavští filosofové nejsou žádní sentimentalisté nebo laciní oddaní, jako jsou sahajiyové.Všichni vaiṣṇavští ācāryové byli nesmírně vzdělaní učenci, kteří plně chápali filosofii vedānty, protože bez znalosti filosofie vedānty nelze být ācāryou. K tomu, aby indičtí transcendentalisté, kteří se řídí védskými zásadami, někoho přijali jako ācāryu, musí být nesmírně vzdělaným odborníkem ve filosofii vedānty, kterým se stane buď poslechem, nebo studiem.

Žijeme-li podle filosofie vedānty, rozvine se bhakti. To je řečeno ve Śrīmad-Bhāgavatamu (1.2.12):

Slova bhaktyā śruta-gṛhītayā v tomto verši jsou velice důležitá, protože vyjadřují, že bhakti musí být založená na filosofii Upaniṣad a Vedānta-sūtry. Śrīla Rūpa Gosvāmī řekl:

„Oddaná služba vykonávaná bez odkazu na Védy, Purāṇy, Pañcarātry a tak dále musí být považována za sentimentalismus a není ničím jiným než rušivým prvkem ve společnosti.“ Ačkoliv existují různé úrovně vaiṣṇavů (kaniṣṭha-adhikārī, madhyama-adhikārī a uttama-adhikārī), ale abychom mohli být kazateli úrovně madhyama-adhikārī, musíme být učenci vzdělanými ve Vedānta-sūtře a další védské literatuře, protože když se bhakti-yogarozvine na základě filosofie vedānty, je skutečná a stálá. V této souvislosti můžeme citovat překlad a význam verše zmíněného výše (Bhāg. 1.2.12):

Tuto Absolutní Pravdu realizují upřímně hledající studenti nebo mudrci s rozvinutým poznáním a odpoutaností tak, že prokazují oddanou službu v souladu s tím, co slyšeli z Vedānta-śruti.

Dokonalé realizace Absolutní Pravdy můžeme dosáhnout oddanou službou Pánu, Osobnosti Božství Vāsudevovi, který je plně projevenou Absolutní Pravdou. Brahman představuje Jeho transcendentální tělesnou záři a Paramātmā je Jeho částečné zastoupení. Realizace Brahmanu či Paramātmy jsou tedy jen částečnými realizacemi Absolutní Pravdy. Existují čtyři druhy lidí: karmī, jñānī, yogī a oddaní. Karmī jsou materialisticky, a zbývající tři skupiny transcendentálně založení lidé. Prvotřídními transcendentalisty jsou oddaní, jež realizovali Nejvyšší Osobnost. Transcendentalisté druhého stupně jsou ti, kteří dokázali částečně realizovat úplnou část absolutní osobnosti, zatímco transcendentalisté třetího stupně dokázali stěží realizovat duchovní podstatu absolutní osoby. Bhagavad-gītā i jiná védská písma praví, že Nejvyšší Osobnost můžeme realizovat jen oddanou službou, která pevně stojí na úplném poznání a odpoutanosti od hmotné společnosti. O skutečnosti, že poznání a odpoutání od hmotné společnosti následují oddanou službu, jsme se již zmínili. Protože realizace Brahmanu a Paramātmy jsou neúplnými realizacemi Absolutní Pravdy, jsou metody, které k těmto realizacím vedou – cesta jñāny a yogy – rovněž neúplné. Oddaná služba založená na dokonalém poznání a na odpoutanosti od hmoty a posílená poslechem Vedānta-śruti je jediná dokonalá metoda, jež umožňuje svědomitému a zvídavému studentovi dosáhnout úplné realizace Absolutní Pravdy. Oddaná služba není v žádném případě určena pro nějaké méně vzdělané transcendentalisty.

Oddaní se dělí do třech tříd. Oddaný třetí třídy je začátečník. Nemá poznání a není odpoutaný od hmoty. Protože jej přitahuje jen počáteční stádium uctívání Božstva v chrámu, nazývá se také materialistický oddaný. Materialistický oddaný dává místo duchovního prospěchu přednost hmotnému zisku. Měl by se tedy rozhodně z tohoto stádia materialistické oddanosti dostat do postavení oddaného druhé třídy. Ten dělí osoby podle zásad oddanosti na čtyři kategorie: na Osobnost Božství, Pánovy oddané, nevědomé a závistivé. Člověk by se měl dopracovat alespoň do postavení oddaného druhé třídy. Jen tehdy bude způsobilý poznat Absolutní Pravdu.

Oddaněmu třetí třídy se musí dostat o oddané službě patřičného poučení z autorizovaných zdrojů – odBhāgavatů. Prvním Bhāgavatou je autorizovaný oddaný a druhým je Bhāgavatam – poselství Boha. Oddaný třetí třídy se musí obrátit na seberealizovaného oddaného a být jím patřičně vyškolen v oddané službě. Takový oddaný však není profesionál, který se učením Bhāgavatamu živí. Musí být zástupcem Śukadevy Gosvāmīho, jako byl Sūta Gosvāmī. Musí lidem kázat o oddané službě, a tak přispívat k všestrannému blahu všech. Začínající oddaný nemá velkou touhu naslouchat autoritám. Naslouchání jen předstírá a poslouchá jen profesionální vypravěče, kteří uspokojují jeho smysly. Tento poslech a přednes představují zcela bezcenné, ba i závadné počínání, jehož bychom se měli vyvarovat. Svaté poselství Boha v Bhagavad-gītěa Śrīmad-Bhāgavatamu je zajisté transcendentální, ale přesto je nutné vyvarovat se tomu, abychom mu naslouchali od profesionálních vypravěčů, kteří je znehodnotí stejně jako had mléko, když se ho dotkne svým jazykem.

Upřímný oddaný se musí v zájmu svého pokroku věnovat poslechu védských textů, jako jsou Upaniṣady, Vedānta-sūtra a jiná díla předchozích autorit, Gosvāmīch. Pokud si tyto texty nevyslechne, nebude schopen udělat skutečný pokrok. Pouhé napodobování oddané služby bez vyslechnutí a následování pokynů těchto textů je jen ztrátou času, a tím pádem jistou překážkou na cestě opravdové oddané služby. Pokud tedy oddaná služba nestojí na zásadách autorit śruti, smṛti, Purāṇ a Pañcarātry, musíme takové nepovolané předvádění oddané služby okamžitě zavrhnout. Žádného samozvaného oddaného nelze nikdy přijímat jako čistého oddaného. Osvojení si těchto poselství védských textů dává možnost neustále vidět ve svém nitru všudypřítomný lokalizovaný aspekt Osobnosti Božství. Tomu se říká samādhi.

Māyāvādští sannyāsī se navzájem oslovují „Nārāyaṇa“. Kdykoliv vidí jiného sannyāsīho, vzdají mu úctu tím, že řeknou oṁ namo nārāyaṇāya („Vzdávám ti úctu, Nārāyaṇe“), i když dobře vědí, co je takový Nārāyaṇa zač. Nārāyaṇa má čtyři ruce, a přestože jsou pyšní z představy, že jsou Nārāyaṇa, nedokáží projevit více než dvě ruce. Jelikož jejich filosofie říká, že Nārāyaṇa a obyčejný člověk jsou na stejné úrovni, používají někdy výraz daridra-nārāyaṇa („chudý Nārāyaṇa“), který zavedl takzvaný svāmī, jenž neměl o filosofii vedānty ani ponětí. I když si všichni tito māyāvādští sannyāsī, jež si říkali Nārāyaṇa, nebyli vědomi skutečného postavení Nārāyaṇa, díky jejich odříkání jim Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu umožnil pochopit, že On je samotný Nārāyaṇa. Pán Caitanya je zajisté Nejvyšší Osobnost Božství Nārāyaṇa, který se zjevil jako oddaný Nārāyaṇa, a tak māyāvādští sannyāsī, kteří pochopili, že On je přímo Nārāyaṇa samotný, kdežto oni jsou falešní nafoukaní Nārāyaṇové, k Němu takto promluvili.

V śāstrāch se říká:

„Nejvyššího Pána, Osobnost Božství, a Jeho jméno, podobu, vlastnosti a doprovod nelze pochopit hmotně znečištěnými smysly, ale když Mu sloužíme, Pán se zjeví.“ (Bhakti-rasāmṛta-sindhu 1.2.234) Zde můžeme vidět výsledek služby, kterou māyāvādští sannyāsī vykonali pro Nārāyaṇa. Protože vzdali trochu úcty Pánu Caitanyovi Mahāprabhuovi a protože byli zbožní a opravdu dodržovali přísné zásady sannyāsu, nabyli jistého pochopení filosofie vedānty a díky milosti Pána Caitanyi Mahāprabhua dokázali vnímat, že není nikdo jiný než Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, oplývající všemi šesti vznešenými atributy. Jedním z těchto atributů je Jeho krása. Podle Jeho neobyčejně krásných tělesných rysů rozpoznali māyāvādští sannyāsī ve Śrī Caitanyovi Mahāprabhuovi samotného Nārāyaṇa. Nebyl žádnou fraškou jako daridra-nārāyaṇové vymyšlení takzvanými sannyāsīmi.

V tomto verši jsou velice důležitá slova tomāra prabhāve („Tvůj vliv“). Dokud nejsme duchovně pokročilí, nemůžeme ovlivnit své publikum. Śrīla Bhaktivinoda Ṭhākura zpíval: śuddha-bhakata-caraṇa-reṇu, bhajana-anukūla – „Dokud se nesdružujeme s čistým oddaným, nemůžeme být ovlivněni tak, abychom pochopili oddanou službu.“ Tito māyāvādští sannyāsī měli to štěstí, že se setkali s Nejvyšším Pánem, Osobností Božství, v podobě oddaného, a byli jím značně ovlivněni. Dobře věděli, že ten, kdo je duchovně pokročilý, neřekne nikdy nic mylného, jeho slova jsou vždy rozumná a v souladu s Védami. Vysoce realizovaný člověk neřekne nikdy nic, co by nemělo význam. Māyāvādští filosofové tvrdí, že jsou Nejvyšší Osobnost Božství, což nemá žádný smysl, ale Śrī Caitanya Mahāprabhu takový nesmysl nikdy nevyslovil. Māyāvādští sannyāsī byli o Jeho osobě přesvědčeni, a proto od Něho chtěli slyšet význam filosofie vedānty.

Vedānta-sūtra se skládá z aforismů, které vyjevují způsob, jak pochopit védské poznání, a je stručnou podobou veškerého poznání Véd. Začíná slovy athāto brahma-jijñāsā: „Nyní je čas dotazovat se na Absolutní Pravdu.“ Lidská forma života je k tomuto účelu zvláště určená, a Vedānta-sūtra proto lidský životní úkol stručně vysvětluje. To potvrzují i slova Vāyu a Skanda Purāṇy, které sūtru definují takto:

„Sūtra se skládá z aforismů, které vyjadřují podstatu veškerého poznání co nejmenším počtem slov. Musí mít všeobecnou platnost a být po jazykové stránce bezchybná.“ Každý, kdo se v sūtrāch vyzná, musí znát i Vedānta-sūtru, která je mezi učenci dobře známá i pod dalšími názvy: (1) Brahma-sūtra, (2) Śārīraka, (3) Vyāsa-sūtra, (4) Bādarāyaṇa-sūtra, (5) Uttara-mīmāṁsā a (6) Vedānta-darśana.

Vedānta-sūtra má čtyři kapitoly (adhyāyi) a každá z nich má čtyři oddíly (pādy), takže ji lze nazvat jako ṣoḍaśa-pāda neboli šestnáct oddílů aforismů. Téma každého oddílu je plně popsáno na základě pěti námětů (adhikaraṇa), odborně zvaných pratijñā, hetu, udāharaṇa, upanaya a nigamana. Každé téma musí být bezpodmínečně vysvětleno ve vztahu k pratijñi neboli závaznému prohlášení o záměru celého díla. Závazným prohlášením v úvodu Vedānta-sūtry je athāto brahma-jijñāsā, což vyjadřuje, že tato kniha byla napsána na základě závazného prohlášení dotazovat se na Absolutní Pravdu. Podobně musí být vyjádřeny i pohnutky (hetu), k různým skutečnostem musí být dány příklady (udāharaṇa), téma musí být postupně přiblíženo pro pochopení (upanaya) a nakonec musí být vše doloženo autorizovanými citáty z védských śāster (nigamana).

Podle významného sestavitele slovníků Hemacandry, známého též jako Koṣakāra, se pojem Vedānta vztahuje na význam Upaniṣad a části Véd známé jako Brāhmaṇa. Profesor Apte ve svém slovníku popisuje část Véd známou pod názvem Brāhmaṇa jako část, která udává pravidla pro používání hymnů při různých obětech a přináší podrobné vysvětlení jejich původu, někdy doložené obsáhlými legendami a příběhy. Část Véd, která pojednává o mantrāch je však něco jiného. Hemacandra říká, že doplněk Véd se nazývá Vedānta-sūtra. Veda znamená poznání a anta znamená konec. Správné pochopení konečného významu Véd se tedy nazývá poznání vedānty. Toto poznání, jak je představeno v aforismech Vedānta-sūtry, musí být podpořeno Upaniṣadami.

Podle učenců existují tři různé zdroje poznání, zvané prasthāna-traya. Vedānta je podle nich jedním z nich, protože představuje védské poznání na základě logiky a solidních argumentů. V Bhagavad-gītě (13.5) Pán říká: brahma-sūtra-padaiś caiva hetumadbhir viniścitaiḥ – „Porozumění konečnému cíli života je podáno v Brahma-sūtře za pomoci náležité logiky a argumentů, pojednávajících o příčině a následku.“ Vedānta-sūtra je proto známá jako nyāya-prasthāna, Upaniṣady jako śruti-prasthāna a Gītā, Mahābhārata a Purāṇy jako smṛti-prasthāna. Veškeré vědecké poznání transcendence musí být podpořeno důkazy ze śruti i smṛti a mít pevný logický základ.

Říká se, že jak védské poznání, tak doplňky Véd zvané Sātvata-pañcarātra pocházejí z dechu Nārāyaṇa, Nejvyšší Osobnosti Božství. Aforismy Vedānta-sūtry byly sestaveny Śrīlou Vyāsadevou, mocnou inkarnací Pána Śrī Nārāyaṇa, i když se někdy říká, že je sestavil velký mudrc Apāntaratamā. Pañcarātra a Vedānta-sūtra však vyjadřují stejné názory. Śrī Caitanya Mahāprabhu proto potvrzuje, že mezi nimi není rozdíl v názoru, a o Vedānta-sūtře prohlašuje, že vychází z dechu Śrī Nārāyaṇa, protože byla sestavena Śrīlou Vyāsadevou. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura k tomu poznamenává, že v době, kdy Vyāsadeva sestavoval Vedānta-sūtru, pracovalo sedm jeho velkých svatých současníků na něčem podobném. Byli to Ātreya Ṛṣi, Āśmarathya, Auḍulomi, Kārṣṇājini, Kāśakṛtsna, Jaimini a Bādarī. Také se uvádí, že Pārāśarī a Karmandī-bhikṣu rovněž diskutovali aforismy Vedānta-sūtry ještě před Vyāsadevou.

Jak již bylo řečeno dříve, Vedānta-sūtra se skládá ze čtyř kapitol. První dvě pojednávají o vztahu živé bytosti s Nejvyšší Osobností Božství. To se nazývá sambandha-jñāna neboli poznání o vztahu. Ve třetí kapitole se popisuje, jak může člověk ve svém vztahu k Nejvyšší Osobnosti Božství jednat. Tomu se říká abhidheya-jñāna. Vztah živé bytosti s Nejvyšším Pánem popsal Śrī Caitanya Mahāprabhu slovy: jīvera`svarūpa' haya kṛṣṇera`nitya-dāsa' – „Živá bytost je věčným služebníkem Kṛṣṇy, Nejvyššího Boha.“ (Cc. Madhya 20.108) Aby tedy člověk mohl v tomto vztahu jednat, musí vykonávat sādhana-bhakti neboli předepsané povinnosti služby Nejvyšší Osobnosti Božství. Tomu se říká abhidheya-jñāna. Čtvrtá kapitola popisuje výsledek této služby (prayojana-jñāna). Tímto konečným životním cílem je jít zpátky domů, zpátky k Bohu. Ve Vedānta-sūtře jej vyjadřují slova anāvṛttiḥ śabdāt.

Vedānta-sūtru sestavil Śrīla Vyāsadeva, mocná inkarnace Śrī Nārāyaṇa, a aby ji ochránil před neautorizovanými komentáři, sestavil osobně na pokyn svého duchovního mistra Nārady Muniho Śrīmad-Bhāgavatam, který je původním komentářem k Vedānta-sūtře. Vedle Śrīmad-Bhāgavatamu existují komentáře k Vedānta-sūtře sestavené všemi hlavními vaiṣṇavskými ācāryi a v každém z nich je obšírně popsána oddaná služba Pánu. Neosobním způsobem, bez odkazu na viṣṇu-bhakti neboli oddanou službu Pánu Viṣṇuovi, vyložili Vedānta-sūtru pouze následovníci Śaṅkarācāryova komentáře. Lidé tuto Śārīraka-bhāṣyu neboli neosobní výklad Vedānta-sūtry většinou velmi oceňují, ale je třeba vzít v úvahu, že všechny komentáře, které nepojednávají o oddané službě Pánu Viṣṇuovi, se ve svém záměru od původní Vedānta-sūtry odchylují. Pán Caitanya tedy s konečnou platností potvrdil, že skutečné vysvětlení Vedānta-sūtry přinášejí komentáře neboli bhāṣyi napsané vaiṣṇavskými ācāryi na základě oddané služby Pánu Viṣṇuovi, a ne Śaṅkarācāryova Śārīraka-bhāṣya.

Omyl znamená vnímat něco jinak, než jaké to je, nebo přijímat nepravé poznání. Někdo může například v šeru vidět provaz a myslet si, že to je had, nebo považovat lesknoucí se lasturu ústřice za zlato. To jsou omyly. Iluze je špatné pochopení, jež vzniká nepozorným nasloucháním, a podvádění znamená předávat toto nedokonalé poznání dalším. Materialističtí vědci a filosofové často používají slova jako „možná“ a „asi“, neboť neznají úplnou skutečnost. Jejich poučování druhých je tedy příkladem podvádění. Posledním nedostatkem materialistického člověka jsou jeho nedokonalé smysly. Naše oči například mají schopnost vidět, ale ne to, co je příliš daleko, ani to, co je oku nejblíže, to znamená oční víčka. Našim necvičeným očím se slunce jeví jako talíř a očím člověka trpícího žloutenkou připadá všechno žluté. Na poznání získané tak nedokonalými smysly se tedy nelze spoléhat. Stejně nedokonalé jsou i uši. Nejsme schopni slyšet zvuky vydávané ve velké vzdálenosti, dokud si k uchu nepřiložíme telefonní sluchátko. Budeme-li podobně analyzovat všechny své smysly, zjistíme, že jsou do jednoho nedokonalé. Získávat poznání smysly je tedy k ničemu. Védský způsob je naslouchat autoritě. V Bhagavad-gītě (4.2) Pán Kṛṣṇa uvádí: evaṁ paramparā-prāptam imaṁ rājarṣayo viduḥ – „Tato nejvyšší věda tak byla předávána řetězcem učednické posloupnosti a svatí králové ji chápali tímto způsobem.“ Musíme naslouchat nikoliv telefonu, ale autorizované osobě, protože ta má skutečné poznání.

Od dob Śaṅkarācāryi se stalo módou vysvětlovat vše, co se týče śāster, nepřímým způsobem. Učenci se pyšní svými vlastními interpretacemi a prohlašují, že každý může chápat védská písma tak, jak se mu zachce. Tato metoda „jak se ti zachce“ je pošetilá a způsobila zmatek ve védské kultuře. Vědecké poznání nemůžeme přijímat podle nálady. V matematice se například dvě plus dvě rovná čtyři a my si z toho nemůžeme udělat tři nebo pět. I když je nemyslitelné, aby se skutečné poznání měnilo, lidé propadli módě chápat védské poznání, jak se jim zachce. To je důvod, proč jsme vydali Bhagavad-gītu takovou, jaká je. Nevytváříme žádné smyšlené významy. Někdy komentátoři říkají, že slovo kurukṣetra v prvním verši Bhagavad-gīty označuje naše tělo, ale my to nepřijímáme. Víme, že Kurukšétra je dodnes existující místo, a podle tvrzení Véd je to dharma-kṣetra neboli poutní místo. Lidé tam dodnes chodí provádět védské oběti. Pošetilí komentátoři však tvrdí, že kurukṣetra znamená tělo a že pañca-pāṇḍava je pět smyslů. Takto překrucují význam a lidé jsou klamáni. Śrī Caitanya Mahāprabhu zde potvrzuje, že veškerou védskou literaturu, včetně Upaniṣad, Brahma-sūtry a dalších textů, ať kategorie śruti, smṛti, nebo nyāya, musíme chápat podle jejích původních výroků. Popisovat přímý význam védské literatury je slavné, ale popisovat ji svým vlastním způsobem za použití nedokonalých smyslů a nedokonalého poznání je katastrofální chyba. Śrī Caitanya Mahāprabhu zcela odmítl snahy popisovat Védy tímto způsobem.

Co se týče Upaniṣad, jedenáct následujících je považováno za nejdůležitější: Īśa, Kena, Kaṭha, Praśna, Muṇḍaka, Māṇḍūkya, Taittirīya, Aitareya, Chāndogya, Bṛhad-āraṇyaka a Śvetāśvatara. Ve verších 30–39 Muktikopaniṣady je však uvedeno 108 Upaniṣad. Jsou to: (1) Īśopaniṣad, (2) Kenopaniṣad, (3) Kaṭhopaniṣad, (4) Praśnopaniṣad, (5) Muṇḍakopaniṣad, (6) Māṇḍūkyopaniṣad, (7) Taittirīyopaniṣad, (8) Aitareyopaniṣad, (9) Chāndogyopaniṣad, (10) Bṛhad-āraṇyakopaniṣad, (11) Brahmopaniṣad, (12) Kaivalyopaniṣad, (13) Jābālopaniṣad, (14) Śvetāśvataropaniṣad, (15) Haṁsopaniṣad, (16) Āruṇeyopaniṣad, (17) Garbhopaniṣad, (18) Nārāyaṇopaniṣad, (19) Paramahaṁsopaniṣad, (20) Amṛta-bindūpaniṣad, (21) Amṛta-nādopaniṣad, (22) Śiropaniṣad, (23) Atharva-śikhopaniṣad, (24) Maitrāyaṇy-upaniṣad, (25) Kauṣītaky-upaniṣad, (26) Bṛhaj-jābālopaniṣad, (27) Nṛsiṁha-tāpanīyopaniṣad, (28) Kālāgni-rudropaniṣad, (29) Maitreyy-upaniṣad, (30) Subālopaniṣad, (31) Kṣurikopaniṣad,(32) Mantrikopaniṣad, (33) Sarva-sāropaniṣad, (34) Nirālambopaniṣad, (35) Śuka-rahasyopaniṣad, (36) Vajra-sūcikopaniṣad, (37) Tejo-bindūpaniṣad, (38) Nāda-bindūpaniṣad, (39) Dhyāna-bindūpaniṣad, (40) Brahma-vidyopaniṣad, (41) Yoga-tattvopaniṣad, (42) Ātma-bodhopaniṣad, (43) Nārada-parivrājakopaniṣad, (44) Triśikhy-upaniṣad, (45) Sītopaniṣad, (46) Yoga-cūḍāmaṇy-upaniṣad, (47) Nirvāṇopaniṣad, (48) Maṇḍala-brāhmaṇopaniṣad, (49) Dakṣiṇā-mūrty-upaniṣad, (50) Śarabhopaniṣad, (51) Skandopaniṣad, (52) Mahānārāyaṇopaniṣad, (53) Advaya-tārakopaniṣad, (54) Rāma-rahasyopaniṣad.

Védská literatura je považována za zdroj skutečného poznání, ale pokud ji nepřijímáme takovou, jaká je, budeme oklamáni. Bhagavad-gītā je například důležité védské písmo a vyučuje se již mnoho let. Protože ji však vykládali bezcharakterní darebáci, lidé z ní nezískali žádný prospěch a nikdo nedospěl k vědomí Kṛṣṇy. Nyní ovšem představujeme význam Bhagavad-gīty takový, jaký je, a tak si během čtyř až pěti krátkých let začaly tisíce lidí po celém světě být vědomy Kṛṣṇy. To je rozdíl mezi přímým a nepřímým vysvětlováním védské literatury. Śrī Caitanya Mahāprabhu proto řekl: mukhya-vṛttye sei artha parama mahattva – „Učit přímý význam védské literatury, bez falešných komentářů, je slavné.“ Śrī Śaṅkarācārya dělal na pokyn Nejvyšší Osobnosti Božství kompromisy mezi ateismem a teismem, aby podvedl ateisty a přivedl je k teismu, a proto se naneštěstí vzdal přímé metody védského poznání a snažil se předložit nepřímý význam. Za tímto účelem napsal svůj komentář k Vedānta-sūtře, známý jako Śārīraka-bhāṣya.

Neměli bychom proto Śārīraka-bhāṣyi přikládat velký význam. Chceme-li pochopit filosofii vedānty, musíme studovat Śrīmad-Bhāgavatam, jenž začíná slovy: oṁ namo bhagavate vāsudevāya, janmādy asya yato 'nvayād itarataś cārtheṣv abhijñaḥ sva-rāṭ – „Skládám uctivé poklony Pánu Śrī Kṛṣṇovi, synovi Vasudevy, který je Nejvyšší Všudypřítomnou Osobností Božství. Medituji o Něm, který je transcendentální realitou, původní příčinou všech příčin a z něhož vycházejí všechny projevené vesmíry, v němž setrvávají a jímž jsou zničeny. Medituji o tomto věčně zářícím Pánu, který si je přímo i nepřímo vědom všech projevů, a přesto je naprosto nezávislý.“ (Bhāg. 1.1.1) Śrīmad-Bhāgavatam je skutečným komentářem k Vedānta-sūtře. Přitahuje-li však někoho Śārīraka-bhāṣya, komentář Śrī Śaṅkarācāryi, jeho duchovní život je bohužel ztracen.

Někdo by se mohl ptát, proč Śaṅkarācārya takto podvedl lidi, když je inkarnací Pána Śivy? Odpovědí je, že to udělal na pokyn svého Pána, Nejvyšší Osobnosti Božství. To je potvrzeno v Padma Purāṇě slovy samotného Pána Śivy:

„Māyāvādskā filosofie,“ řekl Pán Śiva své ženě Pārvatī, „je bezbožná (asac chāstra). Je to zakuklený buddhismus. Moje milá Pārvatī, v Kali-yuze přijímám podobu brāhmaṇy a tuto vymyšlenou māyāvādskou filosofii učím. Abych podvedl ateisty, popíši Nejvyšší Osobnost Božství jako někoho, kdo nemá žádnou podobu a žádné vlastnosti. Také při výkladu vedānty použiji tu samou māyāvādskou filosofii, abych popřením osobní podoby Pána svedl celou populaci na cestu ateismu.“ V Śiva Purāṇě řekl Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, Pánu Śivovi:

„V Kali-yuze oklamej lidi tím, že předložíš smyšlené významy Véd, které je zmatou.“ To říkají Purāṇy.

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura uvádí vysvětlení, že mukhya-vṛtti („přímý význam“) je abhidhā-vṛtti čili význam, který můžeme ihned pochopit ze slovníkových definic, kdežto gauṇa-vṛtti („nepřímý význam“) je význam vymyšlený bez použití slovníku. Jeden politik například řekl, že slovo Kurukṣetra poukazuje na tělo, ale ve slovníku žádná taková definice není. Takovýto vymyšlený význam je tedy gauṇa-vṛtti, kdežto přímý význam nalezený ve slovníku je mukhya-vṛtti neboli abhidhā-vṛtti. To je rozdíl mezi těmito dvěma významy. Śrī Caitanya Mahāprabhu doporučuje, abychom se snažili védskou literaturu pochopit podle abhidhā-vṛtti, a gauṇa-vṛtti zamítá. Někdy ovšem může být védská literatura z nutnosti popsána podle lakṣaṇā-vṛtti nebo gauna-vṛtti, ale taková vysvětlení bychom neměli přijímat jako trvalé pravdy.

Záměrem pojednání v Upaniṣadách a Vedānta-sūtře je filosoficky prosadit osobní rys Absolutní Pravdy. Impersonalisté však, aby prosadili svoji filosofii, přijímají tato pojednání z hlediska lakṣaṇā-vṛtti neboli nepřímých významů. A tak místo aby byli tattva-vādī neboli hledači Absolutní Pravdy, stávají se māyāvādīmi neboli osobami ošálenými hmotnou energií. Když Śrī Viṣṇu Svāmī, jeden ze čtyř ācāryů vaiṣṇavské školy, napsal své pojednání o śuddhādvaita-vādě, māyāvādī jeho filosofii okamžitě využili k prosazování své advaita-vādy neboli kevalādvaita-vādy. Aby filosofii kevalādvaita-vāda porazil, představil Śrī Rāmānujācārya svoji filosofii viśiṣṭādvaita-vāda a Śrī Madhvācārya představil svoji filosofii tattva-vāda, a obě jsou pro māyāvādī kamenem úrazu, protože jejich filosofii porážejí do posledního detailu. Studenti védské filosofie dobře vědí, jak mocně popírá viśiṣṭādvaita-vāda Śrī Rāmānujācāryi a tattva-vāda Śrī Madhvācāryi neosobní māyāvādskou filosofii. Śrī Caitanya Mahāprabhu však přijímal filosofii vedānty na základě přímého významu, čímž māyāvādskou filosofii porazil okamžitě. V této souvislosti také podotkl, že každý, kdo následuje principy Śārīraka-bhāṣyi, je ztracen. To je potvrzeno v Padma Purāṇě, kde Pán Śiva říká Pārvatī:

„Moje drahá ženo, poslechni si mé vysvětlení toho, jak jsem šířil nevědomost pomocí filosofie māyāvādy. Dokonce i velký učenec poklesne, jakmile ji zaslechne. V této filosofii, která je pro běžné lidi zcela jistě velice nepříznivá, jsem překroutil skutečný význam Véd a pro osvobození od karmy jsem doporučil zanechat všech činností. V této filosofii māyāvādy jsem popsal jīvātmu a Paramātmu jako totožné.“ Jak tuto māyāvādskou filosofii odsoudil Śrī Caitanya Mahāprabhu a Jeho následovníci, je uvedeno ve Śrī Caitanya-caritāmṛtě, Antya-līle, druhé kapitole, verších 94–99, kde Svarūpa Dāmodara Gosvāmī říká, že každý, kdo dychtí pochopit māyāvādskou filosofii, musí být považován za šílence. Obzvláště to platí o vaiṣṇavovi, který čte Śārīraka-bhāṣyu a myslí si, že je totožný s Bohem. Māyāvādští filosofové představili svoje argumenty tak přitažlivým a květnatým jazykem, že poslouchání māyāvādské filosofie může někdy ovlivnit mysl dokonce i mahā-bhāgavaty neboli velice pokročilého oddaného. Skutečný vaiṣṇava však žádnou filosofii, která tvrdí, že Bůh a živé bytosti jsou jedno a totéž, nemůže tolerovat.

Tento výrok Śrī Caitanyi Mahāprabhua je potvrzen ve Śrīmad-Bhāgavatamu (1.2.11):

„Učení transcendentalisté, kteří znají Absolutní Pravdu, nazývají tuto nedvojnou podstatu Brahman, Paramātmā a Bhagavān.“ Absolutní Pravda je tedy v konečném smyslu chápána jako Bhagavān, částečně jako Paramātmā a matně jako neosobní Brahman. Bhagavān neboli Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, vlastní veškerý majestát, a proto se Mu nikdo nevyrovná ani Jej nepředčí. To je také potvrzeno v Bhagavad-gītě (7.7), kde Pán říká: mattaḥ parataraṁ nānyat kiñcid asti dhanañjaya – „Ó dobyvateli bohatství (Arjuno), neexistuje vyšší pravda, než jsem Já.“ Je mnoho dalších veršů, které dokazují, že v konečném smyslu je Absolutní Pravda chápána jako Nejvyšší Osobnost Božství, Kṛṣṇa.

V Brahma-saṁhitě je řečeno: īśvaraḥ paramaḥ kṛṣṇaḥ sac-cid-ānanda-vigrahaḥ – „Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, Kṛṣṇa má duchovní tělo, které je věčné a oplývá poznáním a blažeností.“ V tomto světě má každý tělo přesně opačné – dočasné, oplývající nevědomostí a utrpením. Je-li tedy Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, někdy označen jako nirākāra, znamená to, že nemá hmotné tělo jako my.

Māyāvādští filosofové nerozumějí, co to znamená, že Nejvyšší Osobnost Božství je bez podoby. Nejvyšší Pán sice nemá tělo, jako máme my, ale má duchovní tělo. Jelikož to nevědí, prosazují māyāvādští filosofové jednostranný pohled, že Nejvyšší Pán neboli Brahman nemá žádnou podobu (nirākāra). Śrīla Bhaktivinoda Ṭhākura v této souvislosti předkládá mnoho citátů z védské literatury. Přijmeme-li skutečný neboli přímý význam těchto védských výroků, pochopíme, že Nejvyšší Osobnost Božství má duchovní tělo (sac-cid-ānanda-vigraha).

V Bṛhad-āraṇyaka Upaniṣadě (5.1.1) je uvedeno: pūrṇam adaḥ pūrṇam idaṁ pūrṇāt pūrṇam udacyate. To vyjadřuje, že tělo Nejvyšší Osobnosti Božství je duchovní, protože Pán zůstává stejný, i když se mnoha způsoby expanduje. V Bhagavad-gītě (10.8) Pán říká: ahaṁ sarvasya prabhavo mattaḥ sarvaṁ pravartate – „Jsem původem všeho, vše pochází ze Mě.“ Māyāvādští filosofové uvažují materialisticky, a proto si myslí, že když se Nejvyšší expanduje do všeho, musí ztratit svoji původní podobu. Docházejí tedy k závěru, že neexistuje žádná jiná podoba Pána než tato obrovská a všudypřítomná. Bṛhad-āraṇyaka Upaniṣad však potvrzuje, že: pūrṇam idaṁ pūrṇāt pūrṇam udacyate – „I když se Pán mnoha způsoby expanduje, uchovává si svoji původní osobnost. Jeho původní duchovní tělo zůstává takové, jaké je.“ Jinde se píše podobná věc: vicitra-śaktiḥ puruṣaḥ purāṇaḥ – „Nejvyšší Osobnost Božství, původní osoba (puruṣa), vlastní rozmanité energie.“ Śvetāśvatara Upaniṣad prohlašuje: sa vṛkṣa-kālākṛtibhiḥ paro 'nyo yasmāt prapañcaḥ parivartate 'yaṁ dharmāvahaṁ pāpanudaṁ bhageśam – „On je původem hmotného stvoření a jen díky Němu se vše mění. Je ochráncem náboženství a ničitelem všech hříšných činností. Je také Pánem veškerého majestátu.“ (Śvet. Up. 6.8) Vedāham etaṁ puruṣaṁ mahāntam āditya-varṇaṁ tamasaḥ parastāt – „Nyní chápu, že Nejvyšší Osobnost Božství je největší z největších. Září jako slunce a nachází se za hranicemi tohoto hmotného světa.“ (Śvet. Up. 3.8) Patiṁ patīnāṁ paramaṁ parastāt – „On je pánem všech pánů a nadřízeným všech nadřízených.“ (Śvet. Up. 6.7) Mahān prabhur vai puruṣaḥ – „On je nejvyšší pán a nejvyšší osoba.“ (Śvet. Up. 3.12) Parāsya śaktir vividhaiva śrūyate – „Jeho majestát můžeme chápat mnoha způsoby.“ (Śvet. Up. 6.8) Také Ṛg Veda říká: tad viṣṇoḥ paramaṁ padaṁ sadā paśyanti sūrayaḥ – „Viṣṇu je Nejvyšší a ti, kdo jsou skutečně učení, meditují pouze o Jeho lotosových nohách.“ V Praśna Upaniṣadě (6.3) se říká: sa īkṣāṁ cakre – „On pohlédl na hmotné stvoření.“ V Aitareya Upaniṣadě (1.1.1–2) je řečeno: sa aikṣata – „On pohlédl na hmotné stvoření,“ a sa imāl lokān asṛjata – „On stvořil celý tento hmotný svět.“

Takto by se dalo z Upaniṣad a Véd citovat ještě mnoho veršů, které dokazují, že Nejvyšší Bůh není neosobní. V Kaṭha Upaniṣadě (2.2.13) se také říká: nityo nityānāṁ cetanaś cetanānām eko bahūnāṁ yo vidadhāti kāmān – „On je nejvyšší z věčně vědomých osob, která všechny ostatní živé bytosti udržuje.“ Ze všech těchto védských odkazů lze pochopit, že Absolutní Pravda je osoba, které se nikdo nevyrovná ani ji nepředčí. I když existuje mnoho hloupých māyāvādských filosofů, kteří si myslí, že předčí i Kṛṣṇu, Kṛṣṇa je asamaurdhva – nikdo se Mu nerovná a nikdo není nad Ním.

Śvetāśvatara Upaniṣad (3.19) uvádí: apāṇi-pādo javano grahītā. Tento verš popisuje Absolutní Pravdu jako beznohou a bezrukou. I když se jedná o neosobní popis, neznamená to, že Absolutní Osobnost Božství nemá žádnou podobu. Má duchovní podobu, jež se liší od hmotných podob. V tomto verši Caitanya Mahāprabhu objasňuje tento rozdíl.

V sedmé kapitole Bhagavad-gīty Nejvyšší Pán rozdělil své energie do dvou skupin, prākṛta a aprākṛta neboli parā-prakṛti a aparā-prakṛti. Viṣṇu Purāṇa je rozděluje stejně. Māyāvādští filosofové tyto dvě prakṛti neboli hmotnou a duchovní přírodu nechápou, ale ten, kdo je skutečně inteligentní, tomu rozumí. Vezmeme-li v úvahu mnohé rozmanitosti a činnosti hmotné přírody, proč by měli māyāvādští filosofové popírat duchovní různorodost duchovního světa? Bhāgavatam (10.2.32) říká:

Inteligence těch, kteří se považují za vysvobozené, aniž by měli informace o duchovním světě, není čistá. Slova aviśuddha-buddhayaḥ v tomto verši označují nečistou inteligenci. Následkem nečisté inteligence či chabého poznání māyāvādští filosofové nemohou pochopit rozdíl mezi hmotnou a duchovní různorodostí, a proto na duchovní různorodost nejsou schopni ani pomyslet, neboť pokládají za samozřejmé, že veškerá různorodost je pouze hmotná.

Śrī Caitanya Mahāprabhu tedy v tomto verši vysvětluje, že Kṛṣṇa – Nejvyšší Osobnost Božství neboli Absolutní Pravda – má duchovní tělo, které se liší od hmotných těl, a Jeho jméno, sídlo, doprovod i vlastnosti jsou proto duchovní. Hmotná kvalita dobra nemá s duchovní různorodostí nic společného. Māyāvādští filosofové nicméně nejsou schopni duchovní různorodost jasně pochopit, a tak si představují, že duchovní svět je pravým opakem světa hmotného. Hmotné kvality dobra, vášně a nevědomosti v duchovním světě nemohou působit; z toho důvodu se nazývá nirguṇa, jak je jasně uvedeno v Bhagavad-gītě (trai-guṇya-viṣayā vedā nistrai-guṇyo bhavārjuna). Hmotný svět je projevem tří kvalit hmotné přírody, ale abychom mohli vstoupit do duchovního světa, kde se jejich vliv nenachází, musíme se od nich osvobodit. V příštím verši Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu ukáže, jak se Pán Śiva neztotožňuje s māyāvādskou filosofií.

Māyāvādští filosofové velice pyšně předvádějí svoji znalost vedānty tím, že si pohrávají s gramatikou, ale v Bhagavad-gītě je Pán Śrī Kṛṣṇa označuje jako māyayāpahṛta-jñāna neboli ty, které māyā zbavila skutečného poznání. Māyā má dvě energie, které plní dvě funkce. Prakṣepātmikā-śakti je síla, jež uvrhá živou bytost do oceánu hmotné existence. Āvaraṇātmikā-śakti je síla halící poznání živé bytosti. Funkce āvaraṇātmikā-śakti je v Bhagavad-gītě vysvětlena slovy māyayāpahṛta-jñānāḥ.

Proč daivī-māyā neboli Kṛṣṇova matoucí energie bere māyāvādským filosofům poznání, je v Bhagavad-gītě také vysvětleno, pomocí slov āsuraṁ bhāvam āśritāḥ, jež označují toho, kdo neuznává Pánovu existenci. Māyāvādī, kteří nesouhlasí s tím, že Pán existuje, mohou být rozděleni do dvou skupin – na stoupence neosobní Śaṅkarovy školy z Váránasí a na buddhisty ze Sárnáthu. Obojí jsou māyāvādī a Kṛṣṇa jim kvůli jejich ateismu odebírá veškeré poznání. Ani jedna z těchto skupin nechce přijmout existenci osobního Boha. Buddhističtí filosofové jasně popírají existenci duše a Boha, a přestože śaṅkarovci nepopírají Boha otevřeně, říkají, že Absolutní je nirākāra neboli bez podoby. Proto jsou jak buddhisté, tak śaṅkarovci aviśuddha-buddhayaḥ neboli nedokonalí, s nečistým poznáním a inteligencí.

Nejpřednější ze všech māyāvādských učenců, Sadānanda Yogīndra, napsal knihu zvanou Vedānta-sāra, ve které vysvětluje filosofii Śaṅkarācāryi, a všichni následovníci Śaṅkarovy filosofie jeho výrokům přikládají velký význam. V této knize Sadānanda Yogīndra definuje Brahman jako sac-cid-ānandu spojenou s poznáním a prostou duality, zatímco nevědomost (jaḍa) definuje jako poznání čehokoliv jiného, toho, co je sat a asat. Tato nevědomost je téměř nepochopitelná, ale jedná se o výtvor tří kvalit hmotné přírody. Všechno ostatní s výjimkou čistého poznání tedy považuje za hmotné. Centrum nevědomosti je někdy považováno za všudypřítomné a někdy za individuální. Podle jeho názoru jsou tedy všudypřítomný Viṣṇu i individuální živé bytosti výtvory nevědomosti.

Jednoduše řečeno, Sadānanda Yogīndra zastává názor, že když je všechno nirākara (beztvaré), je jak pojetí Viṣṇua, tak pojetí individuální duše výtvorem nevědomosti. Vysvětluje také, že vaiṣṇavské pojetí viśuddha-sattvy není nic jiného než pradhāna, hlavní princip stvoření. Dále tvrdí, že když se všudypřítomné poznání znečistí viśuddha-sattvou, což je proměna kvality dobra, vzniká pojetí Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství, jenž je všemocný, vševědoucí nejvyšší vládce, Nadduše, příčina všech příčin, nejvyšší īśvara a tak dále. Podle Sadānandy Yogīndry je īśvara, Nejvyšší Pán, zdrojem veškeré nevědomosti, a proto sice může být nazván sarva-jña neboli vševědoucí, ale ten, kdo existenci všemocné Nejvyšší Osobnosti Božství popírá, je více než īśvara neboli Pán. Jeho závěrem tedy je, že Nejvyšší Osobnost Božství (īśvara) je přeměnou hmotné nevědomosti a že živá bytost (jīva) je zahalena nevědomostí. Tak popisuje kolektivní i individuální existenci v temnotě. Podle māyāvādských filosofů je vaiṣṇavské pojetí Pána jako Nejvyšší Osobnosti Božství a jīvy neboli individuální duše jako Jeho věčného služebníka projevem nevědomosti. Přijmeme-li však mínění Pána Kṛṣṇy z Bhagavad-gīty, musíme māyāvādī považovat za māyayāpahṛta-jñāna neboli zbavené veškerého poznání, protože existenci Nejvyšší Osobnosti Božství buď neuznávají, nebo tvrdí, že je výtvorem hmotných představ (māyi). To jsou příznačné rysy asurů neboli démonů.

Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu ve svých rozhovorech se Sārvabhaumou Bhaṭṭācāryou řekl:

Vyāsadeva sestavil Vedānta-sūtru, aby vysvobodil podmíněné duše z tohoto hmotného světa, ale Śaṅkarācārya velice uškodil lidské společnosti tím, že představil Vedānta-sūtru svým vlastním způsobem, neboť každý, kdo jeho māyāvādskou filosofii následuje, je ztracen. Ve Vedānta-sūtře se jasně pojednává o oddané službě, ale māyāvādští filosofové odmítají uznat duchovní tělo Nejvyšší Absolutní Osoby a živé bytosti nechtějí přiznat individuální existenci oddělenou od existence Nejvyššího Pána. Po celém světě tak způsobili ateistickou spoušť, protože tyto závěry jsou v rozporu s vlastní povahou transcendentálního procesu čisté oddané služby. Neuskutečnitelná ambice māyāvādských filosofů splynout s Nejvyšším na základě popírání existence Osobnosti Božství ústí v nejnešťastnější zkreslování duchovního poznání a ten, kdo tuto filosofii následuje, je odsouzen zůstat věčně v tomto hmotném světě. Māyāvādī se proto nazývají aviśuddha-buddhayaḥ neboli „ti, kdo mají nečisté poznání“. Kvůli jejich nečistému poznání končí veškerá jejich askeze frustrací. I když mohou být zprvu uznáváni jako nesmírně vzdělaní učenci, nakonec poklesnou na úroveň hmotných činností, jako je politika, sociální práce a podobně. Místo aby dosáhli totožnosti s Nejvyšším Pánem, ztotožní se opět s těmito hmotnými činnostmi. To je vysvětleno ve Śrīmad-Bhāgavatamu (10.2.32):

Māyāvādští filosofové velmi přísně dodržují odříkání duchovního života, a tak se dostávají na úroveň neosobního Brahmanu, ale kvůli tomu, že ignorují lotosové nohy Pána, poklesnou znovu do hmotné existence.

Śrī Bhaktisiddhānta Sarasvatī Gosvāmī vysvětluje, že různorodý osobní aspekt Absolutní Pravdy je viṣṇu-tattva a že hmotná energie, která vytváří tento vesmírný projev, je energie Pána Viṣṇua. Tato tvořivá síla není nic jiného než Pánova energie, ale hlupáci docházejí k závěru, že Pán postrádá oddělenou existenci, protože se přeměnil do neosobní podoby. Neosobní Brahman však nemůže vlastnit žádné energie, ani se ve védské literatuře neuvádí, že by byla māyā (matoucí energie) pokryta další māyou. Naopak existují stovky a tisíce odkazů na viṣṇu-māyu (parāsya śaktiḥ) neboli energii Pána Viṣṇua. V Bhagavad-gītě (7.14) Kṛṣṇa říká mama māyā („Moje energie“). Māyu ovládá Nejvyšší Osobnost Božství, a ne že On je zahalen māyou. Pán Viṣṇu proto nemůže být výtvorem hmotné energie. Na začátku Vedānta-sūtry se říká janmādy asya yataḥ, což znamená, že hmotná energie také pochází z Nejvyššího Brahmanu. Jak by potom mohl být hmotnou energií zahalen? Kdyby to bylo možné, byla by hmotná energie mocnější než Nejvyšší Brahman. Māyāvādští filosofové však nejsou schopni pochopit ani tyto nejjednodušší argumenty, a proto se na ně naprosto přesně hodí termín māyayāpahṛta-jñāna, kterým jsou označeni v Bhagavad-gītě. Každý, kdo si myslí, že Pán Viṣṇu je výtvorem hmotné energie, jak to vysvětluje Sadānanda Yogīndra, by měl být okamžitě považován za duševně chorého, protože jeho poznání unesla iluzorní energie.

Pán Viṣṇu nemůže být zařazen do kategorie polobohů. Ti, kdo jsou opravdu pomateni māyāvādskou filosofií a setrvávají stále v temnotě nevědomosti, považují Pána Viṣṇua za poloboha, čímž se dostávají do rozporu s mantrou z Ṛg Vedy: oṁ tad viṣṇoḥ paramaṁ padam („Viṣṇu je vždy v nadřazeném postavení“). Tato mantra je potvrzena v Bhagavad-gītě: mattaḥ parataraṁ nānyat – není vyšší pravdy, než je Pán Kṛṣṇa neboli Viṣṇu. Tak pouze ti, jejichž poznání bylo zmateno, považují Pána Viṣṇua za poloboha, a tak navrhují, že můžeme uctívat Pána Viṣṇua, bohyni Kālī (Durgu), nebo kohokoliv jiného, a vždy dosáhneme stejného výsledku. Tento závěr pochází z nevědomosti. Bhagavad-gītā (9.25) jej nepřijímá a jasně říká: yānti deva- vratā devān ... yānti mad-yājino 'pi mām – uctívači polobohů se dostanou na planety těchto polobohů, ale oddaní Nejvyššího Pána půjdou zpátky domů, zpátky k Bohu. V Bhagavad-gītě (7.14) Pán Kṛṣṇa zcela jasně vysvětluje, že Jeho hmotnou energii je velmi těžké překonat: daivī hy eṣā guṇa-mayī mama māyā duratyayā. Vliv māyi je tak silný, že zahaluje i vzdělané učence a duchovně založené lidi, a ti si potom myslí, že jsou stejně dobří jako Nejvyšší Osobnost Božství. Pokud se však někdo chce z vlivu māyi vysvobodit, musí se Nejvyšší Osobnosti Božství odevzdat, jak také Kṛṣṇa říká v Bhagavad-gītě (7.14): mām eva ye prapadyante māyām etāṁ taranti te. Závěr je, že Pán Viṣṇu nepatří do tohoto hmotného stvoření, ale do duchovního světa. Mylně se o Pánu Viṣṇuovi domnívat, že má hmotné tělo, nebo Jej srovnávat s polobohy jsou vůči Němu ty nejhorší urážky a ti, kdo se jich dopouštějí, nemohou v duchovním poznání pokročit. Nazývají se māyayāpahṛta-jñāna neboli „ti, jejichž poznání odnesla iluze“.

Ten, kdo si myslí, že je nějaký rozdíl mezi tělem a duší Pána Viṣṇua, se nachází v nejtemnějších končinách nevědomosti. Mezi tělem Pána Viṣṇua a duší Pána Viṣṇua žádný rozdíl není, protože jsou advaya-jñāna, jedno poznání. V tomto světě je rozdíl mezi hmotným tělem a duchovní duší, ale v duchovním světě je vše duchovní a tyto rozdíly tam neexistují. Největší přestupek, kterého se māyāvādští filosofové dopouštějí, je považovat Pána Viṣṇua a živé bytosti za totožné. V této souvislosti Padma Purāṇa říká: arcye viṣṇau śilā-dhīr guruṣu nara-matir vaiṣṇave jāti-buddhiḥ ... yasya vā nārakī saḥ – „Ten, kdo považuje arcā-mūrti, uctívané Božstvo Pána Viṣṇua za pouhý kámen, duchovního mistra za obyčejnou živou bytost a vaiṣṇavu za příslušníka určité kasty nebo vyznání má pekelnou inteligenci.“ Ten, kdo následuje tyto závěry, je ztracen.

I když jak jiskry, tak velký oheň jsou oheň a obojí pálí, intenzita žáru ohně a jiskry není stejná. Proč by se měl někdo uměle snažit stát velkým ohněm, když je svou povahou malá jiskra? To se děje z nevědomosti. Je tedy třeba pochopit, že ani Nejvyšší Osobnost Božství, ani malé, jiskrám podobné živé bytosti nemají nic společného s hmotou, ale když se stane, že duchovní jiskra přijde do hmotného světa, její ohnivá povaha vyhasne. To je postavení podmíněných duší. Kvůli styku s hmotným světem je jejich duchovní povaha téměř mrtvá, ale protože jsou všechny tyto duchovní jiskry nedílnými částmi Kṛṣṇy, jak Pán říká v Bhagavad-gītě (mamaivāṁśaḥ), mohou svoje postavení obnovit, když se osvobodí od styku s hmotou. To je čisté filosofické pochopení. Bhagavad-gītā prohlašuje, že tyto duchovní části jsou sanātana (věčné), a māyā neboli hmotná energie proto nemůže jejich původní přirozené postavení ovlivnit.

Někdo může namítnout: „Proč je třeba vytvářet duchovní jiskry?“ Odpověď může znít takto: Jelikož je Absolutní Osobnost Božství všemohoucí, má jak neomezené, tak i omezené energie. To znamená všemohoucí. Všemohoucí musí mít nejen neomezené, ale také omezené energie. Aby tedy Pán předvedl svoji všemocnost, projevuje obě. Živé bytosti mají omezenou energii, i když jsou Pánovými částmi. Duchovní svět Pán projevuje svými neomezenými energiemi, kdežto hmotný svět projevuje svými energiemi omezenými. V Bhagavad-gītě (7.5) říká:

„Ó Arjuno, válečníku mocných paží! Kromě těchto nižších energií je zde ještě Má jiná, vyšší energie, tvořená živými bytostmi, které využívají zdroje oné hmotné, nižší přírody.“ Jīva-bhūta neboli živé bytosti ovládají tento svět svými omezenými energiemi. Lidé jsou obvykle zmateni činnostmi vědců a techniků. Pod vlivem māyi si myslí, že Bůh není potřeba a že si mohou dělat, co se jim zachce, ale to není možné. Protože je tento vesmírný projev omezený, jejich existence je také omezená. Vše v tomto světě je omezené, a z toho důvodu tu dochází ke stvoření, udržování a zániku. Ve světě neomezené energie, v duchovním světě, ale žádné stvoření a zánik neprobíhají.

Kdyby Pán, Osobnost Božství, nevlastnil jak omezené, tak neomezené energie, nemohl by být nazýván všemocným. Aṇor aṇīyān mahato mahīyān – „Pán je větší než největší a menší než nejmenší.“ Nejmenší z nejmenších je v podobě živé bytosti a největší z největších je ve své podobě Kṛṣṇy. Pokud by nebylo komu vládnout, nemělo by pojetí svrchovaného vládce (īśvary) žádný význam, stejně jako nemá žádný význam král bez poddaných. Kdyby se všichni podřízení stali králem, rozdíl mezi králem a obyčejnými občany by přestal existovat. Aby tedy mohl být Pán nejvyšším vládcem, musí existovat nějaké stvoření, kterému bude vládnout. Základní princip existence živé bytosti se nazývá cid-vilāsa neboli duchovní blaženost. Všemocný Pán projevuje svoji energii blaženosti v podobě živých bytostí. Ve Vedānta-sūtře (1.1.12) je popsán jako ānanda-mayo 'bhyāsāt. Svou podstatou je studnicí veškeré blaženosti, a jelikož si jí chce užívat, musí existovat energie, které Mu budou působit potěšení nebo Mu k němu dávat podnět. To je dokonalé filosofické pochopení Absolutní Pravdy.

Již dříve bylo vysvětleno, že na cestě pokroku v duchovním poznání jsou známy tři prasthāny: nyāya-prasthāna (filosofie vedānty), śruti-prasthāna (Upaniṣady a védské mantry) a smṛti-prasthāna (Bhagavad-gītā, Mahābhārata, Purāṇy a tak dále). Māyāvādští filosofové však bohužel smṛti-prasthānu nepřijímají. Smṛti znamená závěry vyvozené z védských důkazů. Māyāvādští filosofové někdy nepřijímají Bhagavad-gītu a Purāṇy, čemuž se říká ardha-kukkuṭī-nyāya – „logika poloviční slepice“ (viz Ādi-līla 5.176). Věří-li někdo ve védskou literaturu, musí přijmout všechny védské texty uznané velkými ācāryi, ale māyāvādští filosofové přijímají pouze nyāya-prasthānu a śruti-prasthānu, a smṛti-prasthānu odmítají. Zde však Śrī Caitanya Mahāprabhu uvádí důkazy z Gīty, Viṣṇu Purāṇy a podobných textů, což je smṛti-prasthāna. Ve výrocích Bhagavad-gīty a jiných védských textů, jako Mahābhārata a Purāṇy, se nikdo nemůže vyhnout Osobnosti Božství. Pán Caitanya proto cituje Bhagavad-gītu (7.5).

V Bhagavad-gītě je vysvětleno, že hrubohmotná energie Absolutní Pravdy se skládá z pěti živlů, a to země, vody, ohně, vzduchu a éteru, a že existují také tři jemnohmotné energie, totiž mysl, inteligence a falešné ego neboli ztotožnění se s tímto projeveným světem. Celý vesmírný projev je tak rozdělen na osm nižších energií. Jak je vysvětleno v Bhagavad-gītě (mama māyā duratyayā), māyā je tak silná, že i když živá bytost (jīva-bhūta) k této energii nepatří, díky větší síle této nižší energie zapomíná na svoje skutečné postavení a ztotožňuje se s ní. Kṛṣṇa jasně říká, že nad hmotnou energií je energie vyšší, známá jako jīva-bhūta neboli živé bytosti. Když je tato vyšší energie ve styku s hmotnou energií, řídí všechny činnosti celého hmotného, projeveného světa.

Nejvyšší příčinou je Kṛṣṇa (janmādy asya yataḥ), jenž je také zdrojem všech různorodě působících energií. Nejvyšší Osobnost Božství má jak vyšší, tak nižší energie, a rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že vyšší energie je skutečná, kdežto nižší energie je jejím odrazem. Odraz slunce v zrcadle nebo na vodní hladině vypadá jako slunce, ale slunce to není. Také hmotný svět není nic jiného než odraz světa duchovního. I když vypadá jako skutečný, skutečný není, je to pouhý dočasný odraz, kdežto duchovní svět je realita. Hmotný svět se svými hrubohmotnými a jemnohmotnými projevy je pouhým odrazem duchovního světa.

Živá bytost není výtvor hmotné energie, živá bytost je duchovní energie, ale ve styku s hmotou zapomíná na svoji totožnost. Tak se ztotožňuje s hmotou a nadšeně se věnuje materialistickým činnostem v rouchu technika, vědce, filosofa a podobně. Vůbec neví, že není výtvorem hmoty, ale že je duchovní. Tak ztrácí svoji skutečnou totožnost a v hmotném světě tvrdě bojuje o přežití. Toto hnutí Hare Kṛṣṇa neboli hnutí pro vědomí Kṛṣṇy se tedy snaží obnovit její původní vědomí. Její činnosti při výstavbě velkých mrakodrapů jsou důkazem inteligence, ale vůbec ne pokročilé. Měla by vědět, že jejím jediným skutečným zájmem je zjistit, jak se osvobodit od styku s hmotou, protože kvůli tomu, že soustředila svoji mysl na hmotné činnosti, znovu a znovu přijímá hmotné tělo, a přestože mylně tvrdí, že je inteligentní, s hmotným vědomím není vůbec inteligentní. Když tedy hovoříme o hnutí pro vědomí Kṛṣṇy, které je určeno k tomu, aby lidem dalo inteligenci, podmíněná živá bytost to špatně chápe. Je tak pohroužená v hmotném pojetí života, že ji ani nenapadne, že by mohly existovat nějaké jiné činnosti, založené na skutečné inteligenci, než stavění mrakodrapů, velkých silnic a výroba aut. To je důkaz māyayāpahṛta-jñāny neboli ztráty veškeré inteligence působením māyi. Je-li živá bytost tohoto mylného chápání zbavena, nazývá se osvobozená. Ten, kdo je skutečně osvobozený, se již neztotožňuje s hmotným světem. Znakem mukti (osvobození) je, že místo toho, abychom se nesprávně zabývali hmotnými činnostmi, se věnujeme činnostem duchovním.

Transcendentální láskyplná oddaná služba je duchovní činnost duše. Māyāvādští filosofové si tyto duchovní činnosti pletou s hmotnými, avšak Bhagavad-gītā (14.26) potvrzuje, že:

Kdo se věnuje duchovním činnostem ryzí oddané služby (avyabhicāriṇī- bhakti) je okamžitě povýšen na transcendentální úroveň a má být považován za brahma-bhūtu, což znamená, že již není v hmotném světě, ale v duchovním. Oddaná služba je osvícení neboli probuzení. Když živá bytost správně vykonává duchovní činnosti pod vedením duchovního mistra, dosahuje dokonalého poznání a chápe, že není Bůh, ale služebník Boha. To vysvětlil Caitanya Mahāprabhu: jīvera`svarūpa' haya —— kṛṣṇera`nitya-dāsa' – skutečná totožnost živé bytosti je, že je věčný služebník Nejvyššího (Cc. Madhya 20.108). Dokud nedospěje k tomuto závěru, nutně setrvává v nevědomosti. To také potvrzuje Pán v Bhagavad-gītě (7.19): bahūnāṁ janmanām ante jñānavān māṁ prapadyate ... sa mahātmā su-durlabhaḥ – „Když někdo po mnoha životech boje o existenci a rozvoje poznání dosáhne skutečného poznání, odevzdá se Mi. S tak pokročilým mahātmou neboli velkou duší je vzácné se setkat.“ I když tedy māyāvādští filosofové vypadají jako velice vzdělaní, dokonalí ještě nejsou. Aby dosáhli dokonalosti, musí se z vlastní vůle odevzdat Kṛṣṇovi.

Toto je citát z Viṣṇu Purāṇy (6.7.61).

V předešlém verši, citovaném z Bhagavad-gīty, bylo ukázáno, že se živé bytosti řadí mezi Pánovy energie. Pán je vlastníkem energií různého druhu (parāsya śaktir vividhaiva śrūyate). V tomto citátu z Viṣṇu Purāṇy je to ještě potvrzeno. Existuje mnoho různých energií a dělí se do tří kategorií: na duchovní, okrajové a hmotné.

Duchovní energie je projevená v duchovním světě. Kṛṣṇova podoba, vlastnosti, činnosti a doprovod – to vše je duchovní. To potvrzuje Bhagavad-gītā (4.6):

„Ačkoliv jsem nezrozený a Mé transcendentální tělo nikdy nezaniká a ačkoliv jsem Pánem všech živých bytostí, přesto se v každém věku zjevuji působením svojí duchovní energie ve své původní transcendentální podobě.“ Ātma-māyā znamená duchovní energie. Když Kṛṣṇa přichází do tohoto nebo kteréhokoliv jiného vesmíru, přichází se svou duchovní energií. My se rodíme vlivem hmotné energie, ale jak je řečeno zde s odkazem na Viṣṇu Purāṇu, kṣetra-jña neboli živá bytost patří k duchovní energii, takže když se vysvobodíme ze spárů hmotné energie, můžeme také vstoupit do duchovního světa.

Hmotná energie je energií temnoty neboli úplného zapomnění na duchovní činnosti. V oblasti hmotné energie je živá bytost zaneprázdněná činnostmi konanými pro plody a myslí si, že rozvoj hmotné energie ji učiní šťastnou. Tato skutečnost je zřejmá hlavně v současném věku Kali, protože lidská společnost horlivě rozšiřuje své materialistické činnosti, aniž by chápala duchovní přírodu. Dnešní lidé si téměř vůbec neuvědomují svoji duchovní totožnost. Myslí si, že jsou výtvory prvků hmotného světa a že se zničením těla bude všemu konec. To je přivádí k závěru, že dokud mají hmotné tělo skládající se z hmotných smyslů, měli by si těchto smyslů co nejvíce užívat. Protože jsou ateisté, o příští život se nestarají. Tyto činnosti jsou v tomto verši popsány jako avidyā-karma-saṁjñānyā.

Hmotná energie je od duchovní energie Nejvyšší Osobnosti Božství oddělená, a tak v ní Pán ve skutečnosti není přítomný, i když ji původně stvořil. V Bhagavad-gītě (9.4) Pán také potvrzuje, že: mat-sthāni sarva-bhūtāni – „Vše spočívá na Mně.“ To naznačuje, že vše spočívá na Jeho energii. Planety například spočívají ve vesmírném prostoru, což je Kṛṣṇova oddělená energie. V Bhagavad-gītě (7.4) Pán vysvětluje:

„Země, voda, oheň, vzduch, éter, mysl inteligence a falešné ego – všech těchto osm prvků dohromady tvoří Mé oddělené hmotné energie.“ Oddělená energie jedná, jako kdyby byla nezávislá, ale zde je řečeno, že i když jsou tyto energie skutečné, nejsou nezávislé, ale pouze oddělené.

Oddělenou energii je možné pochopit na praktickém příkladu. Tyto knihy sestavuji tak, že je diktuji do diktafonu. Když se záznam z diktafonu přehrává, vypadá to, že hovořím já osobně, ale ve skutečnosti tomu tak není. Předtím jsem mluvil, ale nyní pásek diktafonu, který je ode mne oddělený, jedná přesně tak jako já. Hmotná energie také pochází původně z Nejvyšší Osobnosti Božství, ale jedná odděleně, i když ji dodává Pán. To je také vysvětleno v Bhagavad-gītě (9.10): mayādhyakṣeṇa prakṛtiḥ sūyate sa-carācaram – „Tato hmotná příroda jedná pod Mým dohledem, ó synu Kuntí, a přivádí na svět všechny pohyblivé i nehybné bytosti.“ Hmotná energie tedy pod vedením nebo dohledem Nejvyšší Osobnosti Božství jedná, jako by byla nezávislá, přestože ve skutečnosti nezávislá není.

V tomto verši z Viṣṇu Purāṇy je celková energie Nejvyšší Osobnosti Božství rozdělena do tří kategorií, a to na duchovní neboli vnitřní energii Pána, okrajovou energii neboli kṣetra-jña (živé bytosti) a na energii hmotnou, která je od Nejvyšší Osobnosti Božství oddělená a vypadá, jako by jednala nezávisle. Když Śrīla Vyāsadeva viděl díky své meditaci a seberealizaci Nejvyššího Pána, Osobnost Božství, viděl také, jak Jeho oddělená energie stojí za Ním (apaśyat puruṣaṁ pūrṇaṁ māyāṁ ca tad-apāśrayam). Vyāsadeva si také uvědomil, že právě tato Pánova oddělená energie halí poznání živých bytostí (yayā sammohito jīva ātmānaṁ tri-guṇātmakam). Oddělená, hmotná energie mate živé bytosti (jīvy), a ty pod jejím vlivem těžce pracují, aniž by si byly vědomy toho, že neplní poslání svého života. Většina z nich si naneštěstí myslí, že jsou tělo, a že by si proto měly nezodpovědně užívat hmotných smyslů, protože až přijde smrt, bude se vším konec. Tato ateistická filosofie vzkvétala i v Indii, kde ji jednu dobu hlásal Cārvāka Muni, který říkal:

Jeho teorie říkala, že dokud člověk žije, měl by jíst tolik ghí, kolik je jen možné. V Indii je ghí (přepuštěné máslo) základem pro přípravu mnoha druhů pokrmů. A protože si každý chce užívat dobrých jídel, Cārvāka Muni radil, abychom jedli ghí co nejvíce. Někdo ale může říct: „Nemám peníze, za co ghí koupím?“ Cārvāka Muni říká: „Když nemáš peníze, tak žebrej, půjčuj si nebo kraď, ale hlavně si nějak opatři ghí a užívej si života.“ Tomu, kdo dále namítá, že se za tyto nedovolené činnosti, jako je žebrání, půjčování a krádeže, bude muset zodpovídat, Cārvāka Muni odpovídá: „Nebudeš se zodpovídat. Jakmile bude tvé tělo po smrti spáleno na popel, se vším bude konec.“

Tomu se říká nevědomost. Z Bhagavad-gīty víme, že se zánikem těla neumíráme (na hanyate hanyamāne śarīre). Zničení jednoho těla znamená výměnu za jiné (tathā dehāntara-prāptiḥ). Dopouštět se v hmotném světě nezodpovědných činností je tedy velmi nebezpečné. Lidi bez poznání o duchovní duši a jejím převtělování hmotná energie svádí k mnoha takovým činnostem, jako kdyby bylo možné být šťastný jen díky hmotnému poznání bez ohledu na duchovní existenci. Celý hmotný svět a jeho činnosti jsou proto označeny jako avidyā-karma-saṁjñānyā.

Aby Pán rozptýlil nevědomost lidských bytostí jednajících pod vlivem hmotné energie, jež je od Nejvyšší Osobnosti Božství oddělená, sestupuje a obnovuje jejich původní povahu vyznačující se duchovními činnostmi (yadā yadā hi dharmasya glānir bhavati bhārata). Když se od své původní povahy odchýlí, Pán přichází, aby je učil: sarva-dharmān parityajya mām ekaṁ śaraṇaṁ vraja – „Mé drahé živé bytosti, vzdejte se všech hmotných činností a jednoduše se odevzdejte pod Moji ochranu.“ (Bg. 18.66)

Cārvāka Muni řekl, abychom žebrali, půjčovali si či kradli peníze, abychom si mohli koupit ghí a užívat si života (ṛṇaṁ kṛtvā ghṛtaṁ pibet). Dokonce i největší ateista Indie tedy doporučuje jíst ghí, ne maso. Nikdo by si dříve nedokázal představit lidské bytosti, které jedí maso jako tygři a psi, ale lidé tak zdegradovali, že připomínají zvířata, a již nemohou tvrdit, že jejich civilizace je lidská.

Śrīla Bhaktivinoda Ṭhākura v této souvislosti vysvětluje, že ve všech védských písmech je jīva-tattva, kategorie živých bytostí, popisována jako jedna z energií Pána. Jestliže někdo nepřijímá živou bytost jako nepatrnou, nekonečně malou jiskru Nejvyššího a staví jīva-tattvu na stejnou úroveň s Nejvyšším Brahmanem, Nejvyšší Osobností Božství, rozumí se, že se celá jeho filosofie zakládá na omylu. Śrīpāda Śaṅkarācārya naneštěstí záměrně tvrdil, že se jīva-tattva neboli živé bytosti rovnají Nejvyššímu Bohu. Celá jeho filosofie je tedy založena na omylu a svádí lidi k tomu, aby se stali ateisty, a jejich životní mise tak zůstala nesplněna. V Bhagavad-gītě je vysvětleno, že životním posláním je odevzdat se Nejvyššímu Pánu a stát se Jeho oddaným, ale māyāvādská filosofie nás navádí k tomu, abychom popírali existenci Nejvyšší Osobnosti Božství a sami se stavěli do role Nejvyššího Pána. Tímto jsou stovky tisíců nevinných lidí svedeny na scestí.

Ve Vedānta-sūtře Śrīla Vyāsadeva napsal, že Nejvyšší Osobnost Božství je zdrojem a vše hmotné i duchovní vyvěrá pouze z Jeho energie. Pán, Nejvyšší Brahman, je původem či zdrojem všeho (janmādy asya yataḥ) a všechny ostatní projevy vycházejí z různých Pánových energií. To je také potvrzeno ve Viṣṇu Purāṇě:

„Cokoliv v tomto světě vidíme, je pouze expanzí různých energií Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství, který je přesně jako oheň, jenž šíří světlo na velkou vzdálenost, i když se nachází na jednom místě.“ Toto je zcela názorný příklad. Podobně se také říká, že stejně jako vše v hmotném světě existuje díky slunečnímu světlu, což je energie slunce, spočívá vše na duchovních a hmotných energiích Nejvyšší Osobnosti Božství. A tak i když Kṛṣṇa setrvává ve svém vlastním sídle (goloka eva nivasaty akhilātma-bhūtaḥ), kde si užívá svých transcendentálních zábav s pasáčky a gopīmi, je přítomný všude, dokonce i v atomech tohoto vesmíru (aṇḍāntara-stha-paramāṇu-cayāntara-stham). To je závěr védské literatury.

Māyāvādská filosofie bohužel klame lidi prohlášením, že živá bytost je Bůh, což způsobilo chaos po celém světě a téměř každého to přivedlo k bezbožnosti. Tím, že takto zahalili slávu Nejvyššího Pána, māyāvādští filosofové společnosti velmi uškodili. Pán Caitanya tedy zavedl Hare Kṛṣṇa mahā-mantru jako prostředek proti ohavnostem māyāvādských filosofů.

„V tomto věku hádek a pokrytectví je jediná možnost, jak se osvobodit – zpívání svatého jména Pána. Není jiné cesty. Není jiné cesty. Není jiné cesty.“ Lidé by měli jednoduše zpívat Hare Kṛṣṇa mahā-mantru, protože tak postupně pochopí, že nejsou Nejvyšší Osobnost Božství, jak je učili māyāvādští filosofové, ale že jsou věční služebníci Pána. Jakmile se člověk zaměstná transcendentální službou Pánu, bude osvobozen.

„Ten, kdo Mi slouží s naprostou oddaností a za žádných okolností se neodchýlí, okamžitě překoná kvality hmotné přírody, a tak se dostává na úroveň Brahmanu.“ (Bg. 14.26) Hnutí Hare Kṛṣṇa neboli hnutí pro vědomí Kṛṣṇy je proto jediným světlem pro pošetilé živé bytosti, které si myslí, že Bůh neexistuje, anebo pokud existuje, tak bez podoby, a ony samy že jsou také Bůh. Tyto mylné představy jsou velice nebezpečné a jediný způsob, jak je zastavit, je šířit hnutí Hare Kṛṣṇa.

Śrīla Bhaktivinoda Ṭhākura vysvětluje: „Ve Vedānta-sūtře Śrīly Vyāsadevy je s konečnou platností řečeno, že celé vesmírné stvoření je výsledkem přeměn různých energií Pána. Śaṅkarācārya však Pánovu energii neuznává, a myslí si, že Pán je tím, co se přeměnilo. Vzal mnoho jasných tvrzení Véd, překroutil jejich význam, a tak se snažil dokázat, že kdyby se Pán neboli Absolutní Pravda přeměnil, Jeho jednota by byla narušena. Tak nařkl Śrīlu Vyāsadevu z omylu. Aby rozvinul svou filosofii monismu, zavedl vivarta-vādu neboli māyāvādskou teorii iluze.“

První aforismus druhé kapitoly Brahma-sūtry zní: tad-ananyatvam ārambhaṇa-śabdādibhyaḥ. Śaṅkarācārya v komentáři k této sūtře ve své Śārīraka-bhāṣyi použil výrok vācārambhaṇaṁ vikāro nāmadheyam z Chāndogya Upaniṣady (6.1.4) ve snaze dokázat, že pojetí přeměny energie Nejvyššího Pána je mylné. Pokusil se tuto přeměnu energie zavádějícím způsobem popřít, což bude vysvětleno později. Kvůli svému neosobnímu pojetí Boha nevěří tomu, že celý vesmírný projev je přeměnou energií Pána, protože jakmile uznáme rozmanité energie Absolutní Pravdy, musíme také okamžitě uznat, že Absolutní Pravda je osobní, nikoliv neosobní. Osoba může přeměnou své energie vyrobit mnoho věcí. Podnikatel například vynakládá svoji energii na výstavbu mnoha velkých továren nebo obchodních organizací, ale přestože se jeho energie přeměnila na mnoho takových továren či obchodních spolků, on sám zůstává stále osobou. Māyāvādští filosofové tuto jednoduchou skutečnost nechápou. Jejich titěrné mozky a chabé poznání jim neposkytují dostatečné osvícení, aby si uvědomili, že když se energie člověka přemění, samotný člověk se nepřemění a zůstává stejnou osobou.

Śaṅkarācārya nevěřil skutečnosti, že se energie Absolutní Pravdy přeměňuje, a proto zavedl teorii iluze. Ta říká, že Absolutní Pravda nikdy přeměnami neprochází, ale my si pod vlivem iluze myslíme, že se mění. Śaṅkarācārya v přeměnu energie Absolutní Pravdy nevěří, a tak tvrdí, že všechno je jedno, a že živá bytost je tedy také totožná s Nejvyšším. To je māyāvādská teorie.

Śrīla Vyāsadeva vysvětlil, že Absolutní Pravda je osoba s různými energiemi. Pouhou svojí touhou po stvoření a svým pohledem (sa aikṣata) stvořila tento hmotný svět (sa asṛjata). Po stvoření se nepřemění ve všechno, ale zůstává stejnou osobou. Musíme uznat, že Pán má nepochopitelné energie a že pouze Jeho nařízením a Jeho vůlí vznikají různé výtvory. Ve védské literatuře se říká sa-tattvato 'nyathā-buddhir vikāra ity udāhṛtaḥ. Tato mantravyjadřuje, že jedna skutečnost pochází z jiné skutečnosti. Otec je například jedna skutečnost a syn, který z tohoto otce pochází, je druhá skutečnost. Oba jsou tedy pravda, i když je jeden zplozen druhým. Toto stvoření druhé nezávislé pravdy z první se nazývá vikāra neboli přeměna, jejímž výsledkem je vedlejší produkt. Nejvyšší Brahman je Absolutní Pravda a energie, které z Něj vyšly a existují odděleně, jako živé bytosti a vesmírný projev, jsou také pravdy. To je příklad přeměny zvané vikāra či pariṇāma. Dalším příkladem vikāry je mléko, které je skutečné, ale dá se také proměnit v jogurt. Jogurt je tedy proměněné mléko, i když složky zůstávají stejné.

V Chāndogya Upaniṣadě je následující mantra: aitad-ātmyam idaṁ sarvam. Tato mantra bez pochyb vyjadřuje, že celý svět je Brahman. Śvetāśvatara Upaniṣad potvrzuje, že Absolutní Pravda má nepochopitelné energie (parāsya śaktir vividhaiva śrūyate), a celé vesmírné stvoření je důkazem těchto různých energií Nejvyššího Pána. Nejvyšší Pán je skutečnost, a proto je vše, co stvoří, také skutečné. Vše je pravdivé a úplné (pūrṇam), ale původní pūrṇam,úplná Absolutní Pravda, zůstává vždy stejná. Pūrṇāt pūrṇam udacyate pūrṇasya pūrṇam ādāya. Absolutní Pravda je tak dokonalá, že i když z ní emanují nesčetné energie a projevuje stvoření, která se od Ní zdánlivě liší, zachovává si svoji osobnost. Za žádných okolností nedegeneruje.

Správným závěrem tedy je, že celý vesmírný projev je přeměnou energie Nejvyššího Pána, a ne přeměnou samotného Nejvyššího Pána, Absolutní Pravdy, který zůstává stále stejný. Hmotný svět a živé bytosti jsou přeměnami energie Pána, Absolutní Pravdy neboli Brahmanu, původního zdroje. Absolutní Pravda, Brahman, je jinými slovy původní složkou a ostatní projevy jsou přeměny této složky. To je potvrzeno také v Taittirīya Upaniṣadě (3.1): yato vā imāni bhūtāni jāyante – „Celé toto vesmírné stvoření vzniklo díky Absolutní Pravdě, Nejvyšší Osobnosti Božství.“ Tento verš vyjadřuje, že Brahman, Absolutní Pravda, je původní příčina a že živé bytosti (jīvy) a vesmírný projev jsou následky této příčiny. A protože je příčina skutečná, následky jsou také skutečné. Nejsou iluzí. Śaṅkarācārya se nelogicky snažil dokázat, že uznat hmotný svět a jīvy jako vedlejší produkty Nejvyššího Pána je iluze, protože (podle jeho názoru) existence hmotného světa a jīv je odlišná a oddělená od existence Absolutní Pravdy. S tímto zkomoleným pochopením prosazují māyāvādští filosofové slogan brahma satyaṁ jagan mithyā, který říká, že Absolutní Pravda je skutečnost, kdežto hmotný projev a živé bytosti jsou jednoduše iluze, nebo že to vše je ve skutečnosti Absolutní Pravda a že hmotný svět a živé bytosti odděleně neexistují.

Závěrem tedy je, že se Śaṅkarācārya snaží zakrýt slávu Nejvyšší Osobnosti Božství proto, aby mohl Nejvyššího Pána, živé bytosti a hmotnou přírodu představovat jako nedělitelné a nevědomé. Tvrdí, že hmotný vesmírný projev je mithyā neboli falešný, ale to je hrubá chyba. Je-li Nejvyšší Osobnost Božství skutečnost, jak by mohlo být Jeho stvoření neskutečné? Ani v běžném životě nelze tento hmotný vesmírný projev považovat za neskutečný. Vaiṣṇavští filosofové proto říkají, že tento svět není neskutečný, ale dočasný. Je sice od Nejvyšší Osobnosti Božství oddělený, ale jelikož je úžasně stvořen Pánovou energií, byla by urážka říci, že je neskutečný.

Neoddaní ve skutečnosti obdivují úžasné stvoření hmotné přírody, ale nejsou schopni ocenit inteligenci a energii Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství, který za tímto stvořením stojí. Śrīpāda Rāmānujācārya se nicméně odvolává na sūtru: ātmā vā idam agra āsīt z Aitareya Upaniṣady (1.1.1), kde je zdůrazněno, že nejvyšší ātmā, Absolutní Pravda, existovala před stvořením. Někdo by mohl namítat, že: „Když je Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, zcela duchovní, jak je možné, aby byl původem stvoření a měl v sobě jak hmotné, tak duchovní energie?“ Na tuto výzvu Śrīpāda Rāmānujācārya odpovídá citací mantry z Taittirīya Upaniṣady (3.1), která říká:

Tato mantra potvrzuje, že celé vesmírné stvoření vychází z Absolutní Pravdy, spočívá na Absolutní Pravdě a po zničení znovu vstoupí do těla Absolutní Pravdy, Nejvyšší Osobnosti Božství. Živá bytost je původně duchovní, a když vstoupí do duchovního světa nebo do těla Nejvyššího Pána, udržuje si i nadále svoji totožnost jako individuální duše. V této souvislosti Śrīpāda Rāmānujācārya používá přirovnání, že když zelený pták vletí do zeleného stromu, nestává se tímto stromem, ale ponechává si svoji totožnost ptáka, i když to vypadá, že splynul se zelení stromu. Dalším příkladem může být zvíře, které si udržuje svoji individualitu i poté, co vstoupí do lesa, přestože s ním zdánlivě splyne. Podobně si v hmotném světě udržují svoji individualitu jak hmotná energie, tak živé bytosti náležící k okrajové energii. A tak i když uvnitř vesmírného projevu dochází ke vzájemnému působení energií Nejvyšší Osobnosti Božství, každá z nich si udržuje svoji oddělenou individuální existenci. Splynutí s hmotnými nebo duchovními energiemi proto neznamená ztrátu individuality. Podle Rāmānujācāryovy teorie viśiṣṭādvaity si všechny Pánovy energie udržují svoji individualitu (vaiśiṣṭya), i když jsou jedna a tatáž energie.

Śrīpāda Śaṅkarācārya se snažil zavádějícím vysvětlováním slov ānanda- mayo 'bhyāsāt zmást čtenáře Vedānta-sūtry, a dokonce se snažil na Vyāsadevovi najít chyby. Nyní však není třeba procházet zde všechny aforismy Vedānta-sūtry, protože ji plánujeme vydat jako samostatnou knihu.

Śrīla Bhaktivinoda Ṭhākura to komentuje tak, že když člověk opravdu jasně nechápe význam pariṇāma-vādy neboli přeměny energie, je jisté, že mylně pochopí i pravdu týkající se tohoto hmotného vesmírného stvoření a živých bytostí. V Chāndogya Upaniṣadě (6.8.4) je řečeno: san-mūlāḥ saumyemāḥ prajāḥ sad-āyatanāḥ sat-pratiṣṭhāḥ. Hmotný svět a živé bytosti jsou oddělené existence, jsou to věčné pravdy a nejsou neskutečné. Śaṅkarācārya měl však zbytečně strach z toho, že se parināma-vādou (přeměnou energie) Brahman změní (vikārī), a tak si představoval, že jak hmotný svět, tak živé bytosti jsou neskutečné a že nemají totožnost. Hrou se slovy se snažil dokázat, že individuální totožnosti živých bytostí a hmotného světa jsou iluzorní, a uváděl příklady mylného považování provazu za hada nebo lastury ústřice za zlato. Tak se mu podařilo ohavným způsobem podvést lidi.

Příklad záměny provazu za hada pochází z Māṇḍūkya Upaniṣady, ale je určen k vysvětlení mylného ztotožňování duše s tělem. Protože je duše ve skutečnosti duchovní částečkou, jak je potvrzeno v Bhagavad-gītě (mamaivāṁśo jīva-loke), je to jen kvůli iluzi (vivarta-vāda), že lidská bytost jako zvíře ztotožňuje tělo s vlastním já. To je správný příklad vivarty, neboli iluze. Verš atattvato 'nyathā-buddhir vivarta ity udāhṛtaḥ popisuje tuto iluzi. Neznat skutečnosti, a tak si plést jednu věc s druhou (jako například považovat tělo za sebe sama), se nazývá vivarta-vāda. Každá podmíněná živá bytost, která považuje tělo za duši, je touto vivarta-vādou ošálena. Touto filosofií může být poznamenán ten, kdo zapomene na nepochopitelnou energii všemocné Osobnosti Božství.

Jak je možné, že Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, zůstává takový, jaký je, aniž by se kdy změnil, vysvětluje Īśopaniṣad: pūrṇasya pūrṇam ādāya pūrṇam evāvaśiṣyate. Bůh je úplný. Dokonce i když je Mu odejmut úplný projev, sám zůstává stále úplný. Hmotné stvoření je projeveno Pánovou energií, ale On zůstává stejnou osobou. Jeho podoba, doprovod, vlastnosti a tak dále nikdy ničím neutrpí. Śrīla Jīva Gosvāmī ve své Paramātma-sandarbě komentuje vivarta-vādu takto: „Pod vlivem vivarta-vādy si člověk představuje, že oddělené existence, čili vesmírný projev a živé bytosti, jsou totožné s Brahmanem. K tomu dochází kvůli naprosté neznalosti skutečnosti. Parabrahman, Absolutní Pravda, je vždy jeden a stále stejný. Je zcela prostý všech ostatních pojetí života včetně falešného ega, protože je úplnou duchovní bytostí. Pro Něho je naprosto nemožné podléhat nevědomosti, a stát se tak obětí mylného chápání (vivarta-vādy). Absolutní Pravda se nachází za hranicemi našich představ. Je třeba uznat, že má neposkvrněné vlastnosti, které nesdílí s každou živou bytostí. Nikdy není ani v nejmenším poznamenána chybami obyčejných živých bytostí. Každý proto musí rozumět, že Absolutní Pravda vlastní nepochopitelné síly.“

Jīva neboli živá bytost je duchovní jiskrou, částí Nejvyšší Osobnosti Božství. Naneštěstí si však plete sebe se svým tělem, a tomuto mylnému chápání se říká vivarta neboli považovat za pravdu to, co pravda není. Tělo není vlastní já, ale zvířata a hloupí lidé si to myslí. Vivarta (iluze) ovšem neznamená, že se mění totožnost duchovní duše; iluzí je mylná domněnka, že tělo je vlastní já. Nemění se ani Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, když na různých stupních dochází k akcím a reakcím Jeho hmotné energie složené z osmi hrubohmotných a jemnohmotných prvků vyjmenovaných v Bhagavad-gītě (bhūmir āpo 'nalo vāyuḥ a tak dále).

Argument Śrī Caitanyi Mahāprabhua popsaný v tomto verši může i obyčejný člověk snadno pochopit na příkladu slunce, které již od nepaměti vydává neomezené množství světla a tepla, a přesto se jeho síla ani trochu nezmenšila. Moderní věda věří tomu, že celý vesmírný projev je udržován právě sluncem, a skutečně můžeme vidět, jak vliv a následky slunečního světla ve vesmíru udržují řád. Růst rostlin, a dokonce i obíhání planet se odehrává díky slunečnímu teplu a světlu. Moderní vědci proto někdy považují slunce za původní příčinu stvoření, aniž by věděli, že je pouze médium, protože je také stvořeno svrchovanou energií Nejvyšší Osobnosti Božství. Vedle slunce a zázračného kamene je tu ještě mnoho dalších hmotných věcí, které přeměňují svoji energii, a přesto zůstávají stejné. Není tedy nutné, aby se původní příčina, Nejvyšší Osobnost Božství, měnila spolu s přeměnami svých různých energií.

Nepravost Śaṅkarācāryových vysvětlení vivarta-vādy a pariṇāma-vādy odhalili vaiṣṇavští ācāryové, zvláště Jīva Gosvāmī, podle jehož názoru Śaṅkarācārya ve skutečnosti nepochopil Vedānta-sūtru. Śaṅkara například v sūtře ānanda-mayo 'bhyāsāt vyložil příponu mayaṭ za pomoci hry se slovy tak, že samotný jeho výklad dokazuje, jak nedostatečné poznání Vedānta-sūtry měl a jak chtěl aforismy vedāntské filosofie pouze podpořit svůj impersonalismus. To se mu ale nepovedlo, protože nebyl schopen předložit pádné argumenty. Śrīla Jīva Gosvāmī v této souvislosti cituje výrok brahma pucchaṁ pratiṣṭhā (Taittirīya Up. 2.5), který je védským důkazem toho, že původem všeho je Brahman. Podle Śrīly Jīvy Gosvāmīho vykládal Śrīpāda Śaṅkarācārya různá sanskrtská slova tak, aby naznačil, že Vyāsadeva neměl téměř žádné poznání o vyšší logice. Tyto bezostyšné úchylky od skutečného významu Vedānta-sūtry vytvořily třídu lidí, kteří se hrou se slovy snaží odvozovat z védské literatury, a zvláště z Bhagavad-gīty, různé nepřímé významy. Jeden z nich dokonce prohlašoval, že slovo kurukṣetra znamená tělo. Tyto výklady naznačují, že ani Pán Kṛṣṇa, ani Vyāsadeva neuměli správně používat slova nebo etymologická pravidla. Chtějí nás tak dovést k závěru, že Pán Kṛṣṇa osobně nevěděl, o čem mluví, a Vyāsadeva nevěděl, co píše, a proto Pán Kṛṣṇa nechal na māyāvādīch, aby Jeho knihu později vysvětlili. Takové výklady však pouze dokazují, že jejich autoři mají pramálo smyslu pro filosofii.

Místo zbytečného ztrácení času scestným odvozováním nepřímých významů z Vedānta-sūtry a další védské literatury bychom měli přijmout slova těchto knih taková, jaká jsou. Proto v našem vydání Bhagavad-gīty takové, jaká je neměníme význam původních slov. Budeme-li studovat i Vedānta-sūtru takovou, jaká je, bez náladového falšování, pak ji velmi snadno pochopíme. Śrīla Vyāsadeva proto vysvětluje Vedānta-sūtru, počínaje první sūtrou janmādy asya yataḥ, ve svém Śrīmad-Bhāgavatamu (1.1.1):

„Medituji o Něm (Pánu Śrī Kṛṣṇovi), transcendentální skutečnosti, jenž je prvotní příčinou všech příčin, z něhož se projevují všechny vesmíry, v němž spočívají a jímž jsou zničeny. Medituji o tomto věčně zářícím Pánu, který si je přímo i nepřímo vědom všech projevů, a přesto je zcela nezávislý.“ Nejvyšší Osobnost Božství dobře ví, jak vše dokonale zařídit. Je abhijña, vždy plně při vědomí. Proto v Bhagavad-gītě (7.26) říká, že zná vše, minulost, současnost i budoucnost, ale Jeho nikdo mimo Jeho oddaných nezná takového, jaký je. Absolutní Pravdu, Osobnost Božství, tedy alespoň částečně znají oddaní Pána, ale māyāvādští filosofové, kteří ve své snaze pochopit Absolutní Pravdu zbytečně spekulují, pouze ztrácejí čas.

V Bhagavad-gītě (8.13) je sláva oṁkāry popsána takto:

Tento verš vyjadřuje, že oṁkāra neboli praṇava je přímým zastoupením Nejvyšší Osobnosti Božství. Pokud tedy někdo v čase smrti myslí na oṁkāru, myslí na Nejvyšší Osobnost Božství, a je proto okamžitě přemístěn do duchovního světa. Oṁkāra je základním principem všech védských manter, protože je zastoupením Pána Kṛṣṇy, jehož poznání je konečným cílem Véd, jak je řečeno v Bhagavad-gītě (vedaiś ca sarvair aham eva vedyaḥ). Māyāvādī tato jednoduchá fakta vysvětlená v Bhagavad-gītě nemohou pochopit, ale přesto se pyšní tím, že jsou vedāntisty. Někdy proto takové vedāntské filosofy označujeme jako vidantisty neboli bezzubé (vi znamená „bez“ a dantī znamená „ten, kdo má zuby“). Výroky Śaṅkarovy filosofie představují zuby māyāvādských filosofů, které jsou neustále vyráženy silnými argumenty vaiṣṇavských filosofů, jakými jsou velcí ācāryové, zvláště Rāmānujācārya. Śrīpāda Rāmānujācārya a Madhvācārya vyrážejí zuby māyāvādským filosofům, kteří proto mohou být nazváni vidantī, „bezzubí“.

Jak již bylo řečeno výše, transcendentální vibrace oṁkāra je vysvětlena v Bhagavad-gītě (8.13):

„Když se yogī ustálil v této yoze a pronáší posvátnou slabiku oṁ, svrchované spojení písmen, a pak opouští tělo s myšlenkami na Nejvyšší Osobnost Božství, určitě dospěje na duchovní planety.“ Pokud pochopíme, že oṁkāra je zvukovým zastoupením Nejvyšší Osobnosti Božství, výsledek bude samozřejmě stejný, ať zpíváme oṁkāru, nebo Hare Kṛṣṇa mantru.

Význam transcendentální vibrace oṁkāry je dále vysvětlen v Bhagavad-gītě (9.17):

„Jsem otcem tohoto vesmíru, matkou, oporou i dědem. Jsem předmětem poznání, tím, co očišťuje, a slabikou oṁ.Jsem také Ṛg, Sāma i Yajur Veda.“

Transcendentální vibrace oṁ je také vysvětlena v Bhagavad-gītě (17.23):

„Již od počátku stvoření se tyto tři slabiky oṁ tat sat používají k označení Nejvyšší Absolutní Pravdy (Brahmanu). Pronášeli je brāhmaṇové, když zpívali védské mantry a konali oběti pro uspokojení Nejvyššího.“

O slávě oṁkāry pojednává veškerá védská literatura. Śrīla Jīva Gosvāmī ve svém díle Bhagavat-sandarbha říká, že ve védské literatuře je oṁkāra považována za zvukovou vibraci svatého jména Nejvyšší Osobnosti Božství. Pouze tato vibrace transcendentálního zvuku může podmíněnou duši vysvobodit ze spárů māyi. Oṁkāře se občas také říká osvoboditel (tāra). Śrīmad-Bhāgavatam začíná vibrací oṁkāry: oṁ namo bhagavate vāsudevāya. Významný komentátor Śrīdhara Svāmī kvůli tomu oṁkāru popsal jako semeno vysvobození z hmotného světa (tārāṅkura). A protože je Nejvyšší Pán absolutní, jsou Jeho svaté jméno a Jeho zvuková vibrace oṁkāra stejně dobré jako On sám. Caitanya Mahāprabhu říká, že svaté jméno neboli oṁkāra, transcendentální zastoupení Nejvyšší Osobnosti Božství, obsahuje všechny Jeho energie.

Všechny energie jsou obsažené v posvátné vibraci svatého jména Pána. Není pochyb o tom, že svaté jméno Pána neboli oṁkāra je samotný Nejvyšší Pán, Osobnost Božství. Jinými slovy ten, kdo zpívá oṁkāru a svaté jméno Pána, Hare Kṛṣṇa, se okamžitě setkává přímo s Pánem v Jeho zvukové podobě. V Nārada-pañcarātře je jasně řečeno, že Nejvyšší Osobnost Božství Nārāyaṇa se osobně zjevuje tomu, kdo zpívá aṣṭākṣaru neboli osmislabičnou mantru oṁ namo nārāyaṇāya. Podobný výrok Māṇḍūkya Upaniṣady prohlašuje, že vše, co vidíme v duchovním světě, je expanzí duchovní energie oṁkāry.

Na základě všech Upaniṣad Śrīla Jīva Gosvāmī říká, že oṁkāra je Nejvyšší Absolutní Pravda a jako takovou ji přijímají všichni ācāryové a autority. Oṁkāra je bez počátku, neměnná, svrchovaná a nedotčená zánikem a vnějším znečištěním. Oṁkāra je původ, střed a konec všeho a každá živá bytost, která takto oṁkāru pochopí, v ní dosáhne dokonalosti duchovní totožnosti. Protože se oṁkāra nachází v srdcích všech bytostí, je īśvarou, Nejvyšší Osobností Božství, jak potvrzuje Bhagavad-gītā (18.61): īśvaraḥ sarva-bhūtānāṁ hṛd-deśe 'rjuna tiṣṭhati. Oṁkāra je stejně dobrá jako Viṣṇu, jelikož je stejně všudypřítomná. Ten, kdo ví, že se oṁkāra a Pán Viṣṇu od sebe neliší, nemá již nad čím naříkat a po čem toužit. Ten, kdo pronáší oṁkāru, již není śūdra, ale okamžitě se stává brāhmaṇou.Pouhým pronášením oṁkāry může pochopit, že celé stvoření představuje ucelenou jednotku neboli expanzi energie Nejvyššího Pána: idaṁ hi viśvaṁ bhagavān ivetaro yato jagat-sthāna-nirodha-sambhavāḥ – „Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, je sám tímto vesmírem, a přesto zůstává mimo něj. Tento vesmírný projev pochází pouze z Něho, v Něm spočívá a do Něho po zničení vstoupí.“ (Bhāg. 1.5.20) Ti, kdo tomu nerozumí, docházejí k jinému závěru, ale Śrīmad-Bhāgavatam říká, že celý tento vesmírný projev není nic jiného než expanze energie Nejvyššího Pána. Realizovat to je možné jednoduše zpíváním svatého jména Pána, oṁkāry.

Neměli bychom se ovšem pošetile domnívat, že jelikož je Nejvyšší Pán všemocný, vytvořili jsme si toto spojení písmen a, u a m, aby Ho zastupovalo. I když se jedná o spojení tří písmen a, u a m, tento transcendentální zvuk oṁkāry má skutečnou transcendentální moc a ten, kdo oṁkāru zpívá, velice brzy pozná, že se od sebe oṁkāra a Pán Viṣṇu neliší. Kṛṣṇa prohlašuje: praṇavaḥ sarva vedeṣu – „Jsem slabika oṁ ve védských mantrách.“ (Bg. 7.8) Závěr je tedy takový, že mezi všemi inkarnacemi Nejvyšší Osobnosti Božství je oṁkāra inkarnací zvukovou. Toto tvrzení přijímají všechny Védy. Měli bychom mít neustále na paměti, že svaté jméno Pána a Pán samotný jsou vždy totožní (abhinnatvān nāma-nāminoḥ). Protože je oṁkāra základním principem veškerého védského poznání, pronáší se před vyslovením jakékoliv védské mantry. Bez oṁkāry není žádná védská mantra úspěšná. Gosvāmī proto prohlašují, že praṇava (oṁkāra) je úplným zastoupením Nejvyšší Osobnosti Božství, a analyzovali oṁkārupodle písmen v ní obsažených takto:

Oṁkāru tvoří písmena a, u a m. A-kāreṇocyate kṛṣṇaḥ – písmeno a (a-kāra) označuje Kṛṣṇu, jenž je sarva-lokaika-nāyakaḥ, vládce všech živých bytostí a hmotných i duchovních planet. Nāyaka znamená „vůdce“. Kṛṣṇa je svrchovaným vůdcem (nityo nityānāṁ cetanaś cetanānām). Písmeno u (u-kāra) označuje Śrīmatī Rādhārāṇī, Kṛṣṇovu energii blaženosti, a m (m-kāra) označuje živé bytosti (jīvy). Oṁ je tak úplným spojením Kṛṣṇy, Jeho energie a Jeho věčných služebníků. Oṁkāra jinými slovy zastupuje Kṛṣṇu, Jeho jméno, slávu, zábavy, doprovod, expanze, oddané, energie a všechno ostatní, co k Němu patří. Pán Caitanya Mahāprabhu v tomto verši Śrī Caitanya- caritāmṛty říká: sarva-viśva-dhāma – oṁkāra je to, na čem vše spočívá, stejně jako je tím, na kom vše spočívá, Kṛṣṇa (brahmaṇo hi pratiṣṭhāham).

Māyāvādští filosofové považují za mahā-vākyu neboli hlavní védskou mantru mnoho védských manter jako například tat tvam asi (Chāndogya Upaniṣad 6.8.7), idaṁ sarvaṁ yad ayam ātmā a brahmedaṁ sarvam (Bṛhad- āraṇyaka Upaniṣad 2.5.1), ātmaivedaṁ sarvam (Chāndogya Upaniṣad 7.25.2) a neha nānāsti kiñcana (Kaṭha Upaniṣad 2.1.11). To je však velký omyl. Pouze oṁkāra je mahā-vākya. Všechny tyto ostatní mantry, které māyāvādī přijímají jako mahā-vākyu, jsou vedlejší a nelze je považovat za mahā-vākyu N neboli mahā-mantru. Mantra tat tvam asi je pouze částečné pochopení Véd na rozdíl od oṁkāry, představující úplné pochopení Véd. Transcendentálním zvukem, který v sobě zahrnuje veškeré védské poznání, je proto oṁkāra (praṇava).

Kromě oṁkāry nelze žádné ze slov pronášených následovníky Śaṅkarācāryi považovat za mahā-vākyu. Jsou to jen zběžné poznámky. Śaṅkarācārya ovšem nikdy zpívání mahā-vākyi oṁkāry nezdůrazňoval; jako mahā-vākyupřijímal pouze slova tat tvam asi. Představoval si, že živá bytost je Bůh, a tak překroutil význam všech manter Vedānta-sūtry, aby dokázal, že živé bytosti a Nejvyšší Absolutní Pravda neexistují odděleně. To je stejné, jako když se politik snaží dokazovat nenásilí na základě Bhagavad-gīty. Kṛṣṇa vůči démonům používá násilí, a snažit se dokázat, že je Kṛṣṇa nenásilný, znamená Kṛṣṇu nakonec úplně popřít. Takové výklady Bhagavad-gīty jsou absurdní, a totéž platí o Śaṅkarācāryových výkladech Vedānta-sūtry. Žádný normální, rozumný člověk je neuzná. V současnosti je však Vedānta-sūtra překrucována nejen takzvanými vedāntisty, ale také jinými bezcharakterními lidmi, kteří jsou tak zkažení, že dokonce doporučují, aby sannyāsī jedli maso, ryby a vejce. Takzvaní následovníci Śaṅkary, neosobní māyāvādī, takto klesají hlouběji a hlouběji. Jak mohou tito nízcí lidé vysvětlovat Vedānta-sūtru,která je jádrem veškeré védské literatury?

Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu prohlásil: māyāvādi-bhāṣya śunile haya sarva-nāśa – „Každý, kdo zaslechne výklad Vedānta-sūtry od māyāvādské školy, je naprosto ztracen.“ Bhagavad-gītā (15.15) vysvětluje: vedaiś ca sarvair aham eva vedyaḥ – veškerá védská literatura směřuje k poznání Kṛṣṇy. Māyāvādská filosofie však každého od Kṛṣṇy odvedla. Hnutí Hare Kṛṣṇa je proto potřeba na celém světě, aby zachránilo svět před degradací. Každý inteligentní a duševně zdravý člověk musí zavrhnout filosofické výklady māyāvādīch a přijmout výklady vaiṣṇavských ācāryů. Pro pochopení skutečného významu Véd by měl číst Bhagavad-gītu takovou, jaká je.