Śrīmad-bhāgavatam 4.23.7

V Kali-yuze se doporučuje:

Aby nás Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, vzal na vědomí, musíme neustále — dvacet čtyři hodin denně — zpívat svaté jméno Pána. Politováníhodní lidé, kteří nedokáží tento návod přijmout, se raději věnují nějaké pseudomeditaci a vyhýbají se dalším metodám askeze. Skutečnost je ovšem taková, že musíme přijmout buď výše popsanou přísnou askezi, abychom se očistili, nebo proces oddané služby, který se doporučuje pro potěšení Nejvyššího Pána Kṛṣṇy. Ten, kdo si je vědom Kṛṣṇy, je nejinteligentnější, neboť v Kali-yuze je naprosto nemožné takovou askezi podstupovat. Je třeba pouze následovat velké osobnosti, jako je Pán Caitanya Mahāprabhu, který ve Své Śikṣāṣṭace napsal: paraṁ vijayate śrī-kṛṣṇa-saṅkīrtanam — sláva svatým jménům Pána Kṛṣṇy, která od samého začátku očišťují naše srdce a udělují okamžité osvobození. Bhava-mahādāvāgni-nirvāpanam. Je-li skutečným cílem veškeré yogy potěšit Pána Kṛṣṇu, pak tento jednoduchý systém bhakti-yogy, doporučený pro současný věk, stačí. Je ovšem nezbytné neustále sloužit Pánu. Přestože se Pṛthu Mahārāja podroboval askezi dávno před zjevením Pána Kṛṣṇy na této planetě, jeho cílem bylo potěšit Kṛṣṇu.

Mnoho hlupáků tvrdí, že uctívání Kṛṣṇy začalo teprve před pěti tisíci lety — poté, co se Pán Kṛṣṇa zjevil v Indii — ale to není pravda. Pṛthu Mahārāja uctíval Kṛṣṇu již před milióny let, neboť byl potomkem rodu Mahārāje Dhruvy, který vládl po dobu třiceti šesti tisíc let v Satya-yuze. Jak by mohl Dhruva Mahārāja vládnout světu tak dlouho, aniž by délka jeho života byla sto tisíc let? Důležité je to, že uctívání Kṛṣṇy existovalo již na počátku stvoření, potom dále v průběhu Satya-yugy, Tretā-yugy i Dvāpara-yugy a nyní pokračuje v Kali-yuze. Bhagavad-gītā uvádí, že Kṛṣṇa se zjevuje nejen v tomto, ale v každém Brahmově dni. Kṛṣṇa je tedy uctíván ve všech věcích. Není pravda, že uctívání Kṛṣṇy začalo teprve tehdy, když se Kṛṣṇa před pěti tisíci lety zjevil na této planetě. To je pošetilý závěr, který védská literatura nepodporuje.

Rovněž významná jsou slova ārirādhayiṣuḥ kṛṣṇam acarat tapa uttamam. Mahārāja Pṛthu podstoupil přísnou askezi s jasným cílem — aby uctíval Kṛṣṇu. Kṛṣṇa je tak laskavý — a zvláště v tomto věku — že se zjevuje v transcendentální vibraci Svého svatého jména. V Nārada-pañcarātře je řečeno: ārādhito yadi haris tapasā tataḥ kim. Uctívá-li člověk Kṛṣṇu jakožto cíl veškerého pokroku, nemusí podstupovat přísné druhy tapasyi, neboť již dosáhl svého cíle. Pokud poté, co se podrobil všem druhům tapasyi, nedospěje ke Kṛṣṇovi, je celá jeho tapasya bezcenná, neboť bez Kṛṣṇy je veškerá askeze pouze zbytečnou námahou. Śrama eva hi kevalam (Bhāg. 1.2.8). Nemělo by nás proto odradit, že nemůžeme jít do lesa a podrobit se přísné askezi. Náš život je tak krátký, že se musíme přísně řídit zásadami, které stanovili vaiṣṇavští ācāryové, a poklidně praktikovat vědomí Kṛṣṇy. Není třeba zoufat. Narottama dāsa Ṭhākura doporučuje: ānande bala hari, bhaja vṛndāvana, śrī-guru-vaiṣṇava-pade majāiyā mana. Abyste žili transcendentálním životem plným blaženosti, zpívejte mantru Hare Kṛṣṇa, uctívejte svaté místo Vṛndāvan a neustále služte Pánu, duchovnímu mistrovi a vaiṣṇavům. Metoda tohoto hnutí pro vědomí Kṛṣṇy je tedy velice bezpečná a snadná. Musíme splnit pokyn Pána a zcela se Mu odevzdat. Je třeba následovat pokyn duchovního mistra, kázat vědomí Kṛṣṇy a kráčet cestou vaiṣṇavů. Duchovní mistr zastupuje Pána Kṛṣṇu i vaiṣṇavy — když se tedy budeme řídit jeho pokyny a zpívat Hare Kṛṣṇa, bude vše v pořádku.