ŚB 4.20.11

Tato sloka popisuje, jak se lze osvobodit z hmotného otroctví. Za prvé je třeba vědět, že duše se liší od těla. Duše se nazývá dehī neboli vlastník těla a hmotné tělo se nazývá deha neboli tělesná schránka duše. Tělo se mění každým okamžikem, ale duše je stálá — proto se nazývá kūṭa-stham. Změnu těla uskutečňují reakce tří kvalit přírody. Toho, kdo chápe stálé postavení duše, by přicházející a odcházející projevy kvalit hmotné přírody v podobě štěstí a neštěstí neměly zneklidňovat. Rovněž v Bhagavad-gītě Pán Kṛṣṇa říká, že štěstí a neštěstí přicházejí a odcházejí kvůli působení přírodních kvalit na tělo, a proto by nás takové vnější děje neměly znepokojovat. I když jsme v nich někdy pohrouženi, musíme se je naučit tolerovat. Živá bytost má být k akcím a reakcím vnějšího těla vždy lhostejná.

Pán Kṛṣṇa říká v Bhagavad-gītě, že tělo, které tvoří hrubohmotné prvky (země, voda, oheň, vzduch a éter) a jemnohmotné prvky (mysl, inteligence a ego), se zcela liší od samotné duše. Vzájemné působení těchto osmi hrubohmotných a jemnohmotných prvků nás proto nemá znepokojovat. Praktickou metodou, jak dosáhnout tohoto stavu lhostejnosti, je oddaná služba. Jedině ten, kdo se dvacet čtyři hodin denně neustále zaměstnává oddanou službou, může být k akcím a reakcím vnějšího těla lhostejný. Když člověk na něco upřeně myslí, neslyší a nevidí žádné vnější činnosti, přestože se odehrávají v jeho přítomnosti. Podobně ten, kdo je plně pohroužen do oddané služby, se nestará, co se děje s vnějším tělem. Takový stav se nazývá samādhi. Ten, kdo je skutečně v samādhi, je prvotřídní yogī.