Śrīmad-bhāgavatam 2.1.30
Verš
pakṣmāṇi viṣṇor ahanī ubhe ca
tad-bhrū-vijṛmbhaḥ parameṣṭhi-dhiṣṇyam
āpo ’sya tālū rasa eva jihvā
Synonyma
dyauḥ — oblast vnějšího prostoru; akṣiṇī — oční bulvy; cakṣuḥ — očí (zraku); abhūt — tím se stalo; pataṅgaḥ — Slunce; pakṣmāṇi — víčka; viṣṇoḥ — Osobnosti Božství Śrī Viṣṇua; ahanī — den a noc; ubhe — obojí; ca — a; tat — Jeho; bhrū — obočí; vijṛmbhaḥ — pohyby; parameṣṭhi — nejvyšší bytost (Brahmā); dhiṣṇyam — místo; āpaḥ — Varuṇa, vládce vod; asya — Jeho; tālū — patro (v ústech); rasaḥ — šťáva; eva — zajisté; jihvā — jazyk.
Překlad
Oblast vnějšího prostoru tvoří Jeho oči a Slunce je Jeho zrak. Jeho víčka jsou den a noc a v pohybu Jeho obočí sídlí Brahmā a podobné vyšší osobnosti. Jeho patro je Varuṇa, vládce vod, a šťáva neboli esence všeho je Jeho jazyk.
Význam
Z hlediska obyčejného rozumu se zdá být popis v tomto verši poněkud sporný, jelikož jednou se Pánova oční bulva popisuje jako Slunce a podruhé jako oblast vnějšího prostoru. Ale příkazy śāster nestojí na hmotném uvažování. Musíme přijmout popis śāster a soustředit se více na podobu virāṭ-rūpy, než na náš rozum. Náš rozum je vždy nedokonalý, zatímco popisy v śāstrách jsou vždy dokonalé a úplné. Vidíme-li nějaký nesoulad, je to naše nedokonalost a nikoliv nedokonalost śāster. Tak se správně přistupuje k védské moudrosti.