Vāsudevaya znamená “Kṛṣṇovi, synovi Vasudeva”. Když člověk pronáší jméno Kṛṣṇy “Vāsudeva”, může tím získat všechny výsledky dobročinnosti, sebekázně a pokání. Z toho tedy plyne, že pronášením této mantry — oṁ namo bhagavate vāsudevāya — vzdává autor či přednášející nebo kterýkoliv čtenář Śrīmad-Bhāgavatamu uctivé poklony Nejvyššímu Pánu, Kṛṣṇovi, zdroji veškeré radosti. První zpěv Śrīmad-Bhāgavatamu popisuje principy stvoření, a proto ho můžeme nazvat “Stvoření”.

Podobně druhý zpěv popisuje vesmírný projev, který následuje stvoření. Různé planetární systémy jsou zde popsány jako různé části vesmírného těla Pána. Druhý zpěv lze proto nazvat “Vesmírný projev”. Má deset kapitol, v nichž se vypráví o cíli Śrīmad-Bhāgavatamu a o různých aspektech tohoto cíle. První kapitola popisuje slávu opěvování svatého jména a naznačuje, jakým způsobem může začínající oddaný meditovat o vesmírné podobě Pána. V prvním verši odpovídá Śukadeva Gosvāmī na otázku Mahārāje Parīkṣita, jaké jsou povinnosti člověka, který má zanedlouho zemřít. Mahārāja Parīkṣit přijal Śukadeva Gosvāmīho s velikou radostí a byl také pyšný na to, že je potomkem Arjuny, který byl důvěrným přítelem Kṛṣṇy. Byl velice mírný a pokorný, ale vyjádřil svou radost z toho, že Pán Kṛṣṇa byl tolik laskavý k jeho praotcům, synům Pāṇḍua, a zvláště k jeho vlastnímu dědovi Arjunovi. Kṛṣṇovi vždy rodina Mahārāje Parīkṣita poskytovala velké potěšení, a proto poslal Śukadeva Gosvāmīho, aby těsně před smrtí pomohl Mahārājovi Parīkṣitovi k seberealizaci. Jelikož Mahārāja Parīkṣit byl oddaným Pána Kṛṣṇy už od dětství, miloval Kṛṣṇu přirozenou láskou a Śukadeva Gosvāmī cítil jeho oddanost. Uvítal proto, když se ho král ptal na své povinnosti. Král naznačil, že uctívat Pána Kṛṣṇu je konečným smyslem života všech živých bytostí, a Śukadeva Gosvāmī jeho návrh uvítal a pravil: “Jelikož se ptáš na Kṛṣṇu, je tvá otázka tou nejslavnější.” Překlad prvního verše je následující.

Už samotná otázka je tak pěkná, že je vlastně tím nejlepším, co můžeme slyšet. Už jen tím, že se člověk takto ptá a pak poslouchá, může dosáhnout nejvyššího stupně životní dokonalosti. Jelikož Pán Kṛṣṇa je původní Nejvyšší Osobou, každá otázka na Něho je původní a dokonalá. Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu řekl, že nejvyšší životní dokonalostí je láskyplná transcendentální služba Kṛṣṇovi. Otázky a odpovědi týkající se Kṛṣṇy člověka povýší na tuto transcendentální úroveň, a proto otázky Mahārāje Parīkṣita na filozofii Kṛṣṇy jsou velice slavné. Mahārāja Parīkṣit chtěl svoji mysl plně pohroužit do myšlenek na Kṛṣṇu, a to se dá uskutečnit jednoduše nasloucháním příběhům o Jeho nevídaných činech. V Bhagavad-gītě se například praví, že když člověk pouze pochopí transcendentální charakter příchodu, odchodu a skutků Pána Kṛṣṇy, ihned se může vrátit domů, zpátky k Bohu, a už nikdy nemusí přijít do těchto strastiplných podmínek hmotného bytí. Neustálé naslouchání příběhům o Kṛṣṇovi má velice blahodárné účinky. Mahārāja Parīkṣit tedy požádal Śukadeva Gosvāmīho, aby vyprávěl o Kṛṣṇových skutcích, aby svou mysl mohl soustředit na Kṛṣṇu. Kṛṣṇovy skutky se neliší od Kṛṣṇy Samotného. Při naslouchání příběhům o Kṛṣṇových transcendentálních činech se člověka netýká podmíněný život hmotného světa. Náměty o Pánu Kṛṣṇovi jsou tak příznivé, že očišťují vypravěče, posluchače a toho, kdo se na ně táže. Přirovnávají se k vodám Gangy, tekoucím z prstu na noze Pána Kṛṣṇy. Všude, kudy vody Gangy protékají, očišťují zemi a lidi, kteří se v nich koupou. Podobně kṛṣṇa-kathā neboli náměty o Kṛṣṇovi jsou tak čisté, že očišťují místo, posluchače, tazatele, vypravěče a všechny přítomné všude, kde se o nich mluví.

Život hospodáře je ve zjevených písmech charakterizován dvěma termíny — gṛhastha a gṛhamedhī. Gṛhasthové jsou ti, kteří žijí se ženou a dětmi společně, ale žijí transcendentálně, t.j. tak, aby realizovali konečnou pravdu. Gṛhamedhīové jsou naproti tomu ti, kteří žijí v užším nebo širším smyslu pouze pro prospěch členů své rodiny, a tím pádem závidí ostatním. Slovo medhī naznačuje závist vůči ostatním. Gṛhamedhīové, kteří se zajímají pouze o rodinné záležitosti, nevyhnutelně závidí druhým. Proto jeden gṛhamedhī nemívá dobré vztahy s druhým gṛhamedhīm a v rozšířené podobě se jeden spolek, společnost nebo národ neshoduje s protějškem svého sobeckého zájmu. Ve věku Kali si všichni hospodáři navzájem závidí, protože jsou slepí k poznání konečné pravdy. Chtějí slyšet, co je nového v politice, vědě, společnosti, ekonomice atd., ale mají tak omezené poznání, že otázky ohledně základního životního utrpení — zrození, smrti, stáří a nemoci — nechávají bez povšimnutí. Lidský život je přitom určený k tomu, aby jednou provždy vyřešil zrození, smrt, stáří a nemoci. Ale gṛhamedhīové podlehli iluzi hmotné přírody a na všechno, co se týká seberealizace, úplně zapomněli. Konečným řešením životních problémů je jít zpátky domů, zpátky k Bohu a tím se podle Bhagavad-gīty (8.16) odstraní utrpení hmotného bytí neboli zrození, nemoc, stáří a smrt.

Cesta zpátky domů, zpátky k Bohu, vede přes naslouchání příběhům o Nejvyšším Pánu a Jeho jménu, podobě, vlastnostech, zábavách, příslušenství a Jeho rozmanitosti. Bláhoví lidé to však nevědí. Chtějí slyšet o jménech, tvarech atd. všech dočasných věcí, a nevědí, jak by tento svůj sklon k naslouchání mohli využít pro konečné dobro. Zcela pomýlení pak sepisují vlastní nepravá písma o jménu, podobě a vlastnostech konečné pravdy. Z člověka se tedy nemá stávat gṛhamedhī, který bude žít jen proto, aby záviděl ostatním. Má se z něho stát skutečný hospodář podle příkazů zjevených písem.

Současná lidská civilizace je převážně založená na tom, že v noci se spí nebo žije pohlavním životem a ve dne se vydělávají peníze nebo se utrácejí pro rodinu. Bhāgavatská škola takovou podobu lidské civilizace zavrhuje.

Jelikož lidský život je kombinací hmoty a duše, veškeré védské poznání směřuje k osvobození duše od hmotného znečištění. Takovému poznání se říká ātma-tattva. Materialističtí lidé o tomto poznání nic nevědí a spíše tíhnou k hospodářskému rozvoji za účelem hmotného požitku. Tito materialisté se nazývají karmī, ploduchtiví dělníci. Je jim povolen usměrněný hospodářský rozvoj a pro pohlavní uspokojení společnost žen. Lidé na vyšším stupni — tzn. jñānī, yogīni a oddaní — mají pohlavní život přísně zakázaný. Karmīm víceméně chybí poznání ātma-tattva, a jejich životy tudíž vyprší bez duchovního zisku. Lidský život není určený pro těžkou práci za účelem hospodářského rozvoje a není určený ani pro pohlavní uspokojování, jakému se oddávají prasata a psi. Je zvláště určený pro vyřešení problémů hmotného života a utrpení, která se s ním pojí. Takže karmī promarňují svůj drahocenný lidský život v noci spánkem a sexem a ve dne těžkou prací, kterou si hromadí majetek a pak se snaží pozdvihnout úroveň svého materialistického života. Zde je v kostce popsán celý materialistický život, a jak nesmyslně bláhoví lidé promarňují dar lidského života je popsáno následovně.

Hmotnému světu se říká svět smrti. Každá živá bytost — od Brahmy, který žije tisíce miliónů let, po bakterie, které žijí pouhých několik sekund — všichni bojují o existenci. Tento život je proto jen bojem s hmotnou přírodou, v němž musí každý zemřít. V lidské životní podobě je živá bytost již dostatečně vyspělá, aby tento velký boj o existenci pochopila, ale je příliš připoutaná k rodině, ke společnosti, k zemi atd. a chce proto nad nepřemožitelnou hmotnou přírodou zvítězit za pomoci své tělesné síly, dětí, manželky, příbuzných atd. Přestože už má dostatek zkušeností z vlastního života i z příkladů svých zesnulých předchůdců, nechápe, že na žádné takzvané bojující vojáky jakou jsou děti, příbuzní, členové společnosti a krajané, se v tomto velkém boji nemůže spolehnout. Člověk musí uvážit, že jeho otec nebo otec jeho otce už zemřeli a že on sám tedy bude muset také zemřít, a podobně jeho děti, budoucí otcové svých dětí, také zemřou, až nastane jejich čas. V tomto boji s hmotnou přírodou nikdo nepřežije. Dějiny lidské společnosti to jednoznačně dokazují, ale bláhoví lidé si stále pohrávají s myšlenkou, že za pomoci hmotné vědy budou jednou moci žít věčně. Tento nedostatek poznání, zřejmě viditelný v lidské společnosti, nepochybně zavádí člověka na scestí, a to vše je následkem ignorování přirozeného postavení živé duše. Tento hmotný svět existuje pouze jako sen kvůli naší připoutanosti. Živá duše je jinak něco naprosto jiného nežli hmotná příroda. Velký oceán hmotné přírody se pohybuje s vlnami času a takzvané životní podmínky jsou něco jako pěnící bubliny, které se nám jeví jako tělesná totožnost, manželka, děti, společnost, krajané atd. Nemáme znalosti o svém vlastním já a stáváme se tak obětí sil nevědomosti. Cennou energii lidského života promarňujeme tím, že se marně snažíme dosáhnout věčného života, který je v tomto hmotném světě nemožný.

Nejenže jsou naši přátelé, příbuzní a takzvané manželky a děti nespolehliví, ale navíc jsou také zmateni vnějším půvabem hmotné existence a jako takoví nás nemohou zachránit. Přesto si v kruhu své rodiny, společnosti nebo země připadáme bezpeční.

Celý hmotný pokrok lidské civilizace je jako ozdoba na mrtvém těle. Každý je mrtvým tělem, pohybujícím se jen několik dní, a přesto se veškerá energie lidského života vynakládá na zdobení tohoto mrtvého těla. Śukadeva Gosvāmī zde poukázal na zmatenost lidského jednání, a nyní ukazuje na to, jaká je skutečná povinnost lidské bytosti. Lidé, kterým chybí poznání ātma-tattva, jsou svedení, ale ti, kteří jsou oddanými Pána a dokonale realizovali transcendentální poznání, nepodléhají zmatku.

V jednom z předcházejících veršů Śrī Śukadeva Gosvāmī popsal, jak materialisté promarňují svůj cenný čas tím, že si vylepšují hmotné životní podmínky spánkem, pohlavním životem, hospodářským rozvojem a starostmi o příbuzné, kteří nutně upadnou v zapomnění. Všemi těmito svými materialistickými činnostmi se živá duše zaplétá do koloběhu zákonů plodonosných činností. Znamená to rození a smrti v osmi miliónech čtyřech stech tisících životních druzích: mezi vodními živočichy, rostlinami, plazy, ptáky, dravci, necivilizovanými lidmi a nakonec znovu v lidské podobě, která dává příležitost uniknout z koloběhu plodonosných činů. Chce-li se tedy někdo z tohoto začarovaného kruhu osvobodit, musí se přestat chovat jako karmī, který si užívá výsledků své vlastní práce, ať už dobré, nebo špatné. Člověk nemá dělat nic pro sebe samého, ať už je to dobré nebo špatné. Všechno musí vykonávat ve prospěch Nejvyššího Pána, svrchovaného vlastníka všeho, co existuje. Tento způsob jednání doporučuje také Bhagavad-gītā (9.27), kde je řečeno, že pracovat se má pro Pána. Nejdříve ze všeho má tedy člověk naslouchat o Pánu. Když dokonale a s bedlivou pozorností naslouchal, musí pak oslavovat skutky a činy Pána, a to mu umožní neustále vzpomínat na Jeho transcendentální povahu. Naslouchání o Pánu a oslavování Pána jsou s Jeho transcendentální povahou totožné. Těmito činnostmi se člověk neustále nachází v Pánově společnosti, a to ho osvobodí od veškerého strachu. Pán je Nadduše (Paramātmā) v srdcích všech živých bytostí a prostřednictvím tohoto naslouchání a oslavování zve všechny ve Svém stvoření do Své společnosti. Je to proces, do kterého se může zapojit každý, ať je to kdokoliv, a který ho dovede ke konečnému úspěchu ve všem, čím ho prozřetelnost zaměstnává. Existuje mnoho tříd lidských bytostí: ploduchtiví pracovníci, empiričtí filozofové, mystičtí yogīni a nakonec čistí oddaní — a ti všichni mohou pro dosažení svého cíle použít stejný proces. Každý se chce osvobodit od veškerého strachu a každý chce zažít největší možné štěstí. Proces, jak toho právě nyní dosáhnout, je doporučován ve Śrīmad-Bhāgavatamu, předneseném tak velkou autoritou, jakou je Śrīla Śukadeva Gosvāmī. Naslouchání o Pánu a oslavování Pána promění všechny naše činnosti v činnosti duchovní, čímž zcela zaniknou všechny koncepce hmotného utrpení.

Nārāyaṇa je transcendentální Osobnost Božství a je mimo hmotné stvoření. Vše, co je stvořené, udržované a zničené, má svoji existenci v rámci mahat-tattvy (hmotné podstaty) a nazývá se to hmotný svět. Existence Nārāyaṇa ovšem pod vládu této mahat-tattvy nespadá. Jméno Nārāyaṇa, Jeho podoba, vlastnosti atd. nepodléhají vládě hmotného světa. Emipirickým filozofickým spekulováním, rozlišujícím hmotu od duše, rozvíjením mystických schopností, kterými se člověk nakonec může přemístit na jakoukoliv planetu tohoto vesmíru i mimo něj, nebo plněním náboženských povinností může člověk dosáhnout nejvyšší dokonalosti za předpokladu, že je schopen dostat se na úroveň nārāyaṇa-smṛti, neustálého vzpomínání na Osobnost Božství. To je možné jedině ve společnosti čistého oddaného, který dokáže dovršit transcendentální činnosti všech jñānīch, yogīnů a karmīch podle povinností předepsaných v písmech. Dějiny nabízejí mnoho příkladů, jak bylo dosaženo duchovní dokonalosti; ať už to byli Sanakādi Ṛṣiové či devět oslavovaných Yogendrů, kteří dosáhli dokonalosti teprve poté, kdy začali oddaně sloužit Pánu. Žádný oddaný Pána nikdy nevymění cestu oddané služby za metodu, jakou přijímají jñānī nebo yogīni. Každý se úzkostlivě snaží dosáhnout na svém poli nejvyšší dokonalosti, a zde je uvedeno, že touto dokonalostí je nārāyaṇa-smṛti. Je to cíl, jemuž každý musí obětovat to nejlepší, čeho je schopen. Jinými slovy, člověk má mít život uspořádaný tak, aby na každém svém kroku mohl čím dál víc vzpomínat na Osobnost Božství.

Nejvyšší z transcendentalistů je osvobozená duše, na kterou se nevztahují usměrňující zásady. Nováček, který má být povýšen na duchovní úroveň, dodržuje usměrňující zásady pod vedením duchovního mistra. Můžeme ho přirovnat k pacientovi, který má pod lékařským dohledem předepsaná různá omezení. Osvobozené duše všeobecně nalézají potěšení v popisech transcendentálních činností. Jak jsme se již zmínili, Nārāyaṇa neboli Hari, Osobnost Božství, je nad hmotným stvořením, a proto Jeho podoba a vlastnosti nejsou hmotné. Vrcholní transcendentalisté neboli osvobozené duše Ho realizovali svou pokročilostí v transcendentálním poznání, a nalézají proto potěšení v rozmluvách o transcendentální povaze Pánových zábav. Kṛṣṇa v Bhagavad-gītě (4.9) prohlašuje, že Jeho příchod a všechny Jeho skutky jsou divyam neboli transcendentální. Běžný člověk, oklamaný hmotnou energií, je pevně přesvědčen, že Pán je stejný jako my, a proto odmítá uznat, že povaha jména, podoby atd. Pána je transcendentální. Ale nejvyšší transcendentalista se o nic hmotného nezajímá, a tak jeho zájem o činy Pána je jasný důkaz toho, že Pán není bytostí tohoto hmotného světa. Védská literatura potvrzuje, že Nejvyšší Pán je jeden, ale věnuje se Svým transcendentálním zábavám ve společnosti Svých čistých oddaných a zároveň je přítomný v srdcích všech živých bytostí jako Nadduše, expanze Baladeva. Nalézat potěšení v naslouchání a vyprávění o transcendentálních vlastnostech Pána je tedy nejvyšší dokonalostí transcendentální realizace, a nikoliv splynout s neosobní existencí Pána, jak usilují neosobní monisté. Skutečné transcendentální potěšení může živá bytost poznat při oslavování transcendentálního Pána a nikoliv v pocitu sounáležitosti s Jeho neosobním rysem. Existují ovšem také transcendentalisté na nižších úrovních, kteří namísto toho, aby nalézali potěšení v líčení transcendentálních činností Pána, hovoří o těchto Pánových činnostech pouze formálně a jen proto, aby docílili splynutí s Jeho existencí.

Slova Śrīly Śukadeva Gosvāmīho, že vrcholný transcendentalista, který nespadá pod žádná usměrnění a omezení, se hlavně zabývá nasloucháním o Božské Osobnosti a oslavováním Boha, potvrzuje jeho osobní příklad. Śukadeva Gosvāmīho, který byl uznávanou osvobozenou duší a vrcholným transcendentalistou, přijímali všichni přední mudrci, kteří se sešli během sedmi posledních dnů života Mahārāje Parīkṣita. Śukadeva uvádí příklad z vlastního života, kdy ho přitahovaly transcendentální skutky Pána, a tak u svého velikého otce Śrī Dvaipāyany Vyāsadeva studoval Śrīmad-Bhāgavatam. Śrīmad-Bhāgavatam, či když na to přijde jakoukoliv vědeckou literaturu, člověk nemůže studovat doma sám, spoléhaje se jen na své intelektuální schopnosti. Lékařské knihy o anatomii nebo fyziologii si můžete koupit v obchodě, ale nikdo se nestane kvalifikovaným lékařem jen tím, že si tyto knihy doma přečte. Musí být přijat na lékařskou fakultu, a tam musí tyto knihy studovat pod vedením vzdělaných profesorů. Podobně Śrīmad-Bhāgavatam je postgraduální studium vědy o Bohu a naučit se ho je možné jedině u nohou realizované duše jako byl Śrīla Vyāsadeva. Śukadeva Gosvāmī byl sice osvobozená duše od samotného narození, ale i tak se musel učit Śrīmad-Bhāgavatamu od svého velikého otce Vyāsadeva, který Bhāgavatam sestavil podle pokynů další velké duše, Śrī Nārady Muniho. Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu dal učenému brāhmaṇovi pokyn, aby Śrīmad-Bhāgavatam studoval u osoby bhāgavaty. Śrīmad-Bhāgavatam se zakládá na transcendentálním jménu, podobě, vlastnostech, zábavách, doprovodu a rozmanitosti Nejvyšší Osoby a byl vysloven inkarnací Osobnosti Božství, Śrīlou Vyāsadevem. Na zábavách Pána se podílejí Jeho čistí oddaní, a z toho důvodu tato veliká literatura uvádí také různé historické příběhy, neboť souvisejí s Kṛṣṇou. Tato kniha dostala název brahma-sammitam proto, že je to zvukové zastoupení Kṛṣṇy. Stejně jako Bhagavad-gītā je zvuková inkarnace Pána, protože ji vyřkl Pán Samotný, Śrīmad-Bhāgavatam je zvukové zastoupení Pána, protože byl vyřčen inkarnací Pána a pojednává o činnostech Pána. Jak jsme uvedli na začátku knihy, je to jádro védského stromu přání a přirozený komentář Brahma-sūter, vrcholného filozofického pojednání o Brahmanu. Vyāsadeva se zjevil jako syn Satyavatī na konci Dvāpara-yugy. Slovo dvāpara-ādau — “na počátku Dvāpara-yugy” — v této souvislosti tedy znamená období, které těsně předcházelo počátku Kali-yugy. Podle Śrīly Jīvy Gosvāmīho má tento obrat stejnou logiku, jako když řekneme, že počátkem stromu je jeho vrchol. Počátkem stromu je jeho kořen, ale vrchol stromu je na první pohled obvykle nejdříve patrný, a z tohoto hlediska tedy můžeme konec stromu prohlásit za jeho počátek.

Absolutní Pravda je nejprve realizována jako neosobní Brahman za pomoci filozofické spekulace a další rozvoj transcendentálního poznání pak může přinést realizaci Nadduše. Dojde-li však milostí Pána k tomu, že impersonalistu osvítí mnohem vznešenější verše Śrīmad-Bhāgavatamu, pak i on se změní v transcendentálního oddaného Osobnosti Božství. S omezeným poznáním se nedokážeme vyrovnat s osobností Absolutní Pravdy a méně inteligentní impersonalisté odmítají přijmout, že Pán jedná osobním způsobem. Logika a argumenty společně s transcendentální metodou, jak se přiblížit k Absolutní Pravdě, však pomohou i skálopevně přesvědčenému impersonalistovi poznat přitažlivou krásu osobních činů Pána. Osobu jako byl Śukadeva Gosvāmī zaručeně nepřitahuje žádná světská činnost, ale jakmile je takový oddaný díky vyšší metodě přesvědčený, začnou ho transcendentální činnosti Pána jistě přitahovat. Pán je transcendentální, stejně jako Jeho činnosti. Není nečinný ani neosobní.

Śrīmad-Bhāgavatam je uznávaná védská moudrost. Védské poznání je přijímáno systémem avaroha-panthā, což znamená, že transcendentální poznání přichází prostřednictvím pravé učednické posloupnosti. Pro rozvoj hmotného poznání jsou zapotřebí osobní schopnosti a touha po poznání, ale jakmile se jedná o duchovní poznání, veškerý pokrok závisí víceméně na milosti duchovního mistra. Duchovní mistr musí být se svým žákem spokojený a jedině tehdy se studentovi duchovní vědy poznání samočinně vyjeví. Nesmíme si tento proces plést s nějakým kouzelnickým číslem, kde by duchovní mistr jako kouzelník nabíjel svého učedníka duchovním poznáním, jako kdyby do něho pouštěl elektrický proud. Pravý duchovní mistr žákovi vše logicky vysvětlí na základě védské moudrosti. Takové učení nelze přijímat čistě intelektuálně — žák se též musí pokorně ptát a musí být připraven sloužit. Podstatné je to, že jak duchovní mistr, tak žák, musí být praví. V našem případě je duchovním mistrem Śukadeva Gosvāmī, který se chystá beze změny přednést to, co se naučil od svého velikého otce Śrīly Vyāsadeva, a žákem je Mahārāja Parīkṣit, velký oddaný Pána Kṛṣṇy. Oddaným Pána Kṛṣṇy je ten, kdo upřímně věří, že odevzdání se Pánovi živou bytost po všech stránkách duchovně zaopatří. Toto učení vložil Pán Samotný do Bhagavad-gīty, kde se jasně říká, že Pán (Śrī Kṛṣṇa) je vše a že ten, kdo se Mu plně a bez výhrad odevzdá, dosáhne nejdokonalejší možné zbožnosti. S takovou neochvějnou vírou v Pána Kṛṣṇu člověk začíná být připraven studovat Śrīmad-Bhāgavatam a jakmile vyslechne Śrīmad-Bhāgavatam od oddaného jakým byl Śukadeva Gosvāmī, je jisté, že na konci dosáhne spasení stejně jako Mahārāja Parīkṣit. Śukadeva Gosvāmī a Mahārāja Parīkṣit nejsou jako profesionální recitátoři Śrīmad-Bhāgavatamu a jako pseudooddaní, jejichž víra se zakládá na týdenním naslouchání. Śrīla Vyāsadeva vyložil Śrīmad-Bhāgavatam Śukadevovi Gosvāmīmu od začátku, počínaje veršem janmādy asya, a Śukadeva Gosvāmī ho stejně tak vyložil králi. Śrīmad-Bhāgavatam (v jedenáctém zpěvu) popisuje Pána Kṛṣṇu jako Mahāpuruṣu v Jeho projevu oddaného, což byl Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu. Śrī Caitanya Mahāprabhu je Pán Kṛṣṇa Samotný v roli oddaného, který sestoupil na Zemi, aby daroval zvláštní přízeň pokleslým duším tohoto věku Kali. Jako modlitby k této Mahāpuruṣa podobě Pána Kṛṣṇy jsou obzvlášť vhodné dva verše:

Puruṣa tedy znamená ten, kdo si užívá, a mahāpuruṣa znamená nejvyšší z těch, kteří si užívají, tedy Nejvyšší Osobnost Božství Śrī Kṛṣṇa. Ten, kdo je hoden přiblížit se k Nejvyššímu Pánu Śrī Kṛṣṇovi, se nazývá mahā-pauruṣika. Každý, kdo od pravého přednašeče pozorně vyslechne Śrīmad-Bhāgavatam, se jistě stane upřímným oddaným Pána, který jediný může darovat osvobození. Nikdo nemohl Śrīmad-Bhāgavatamu naslouchat tak pozorně jako Mahārāja Parīkṣit a nikdo nebyl tak způsobilý přednášet text Śrīmad-Bhāgavatamu jako Śukadeva Gosvāmī. Proto každý, kdo kráčí ve stopách tohoto ideálního přednašeče, Śukadeva Gosvāmīho, nebo ideálního posluchače, Mahārāje Parīkṣita, dosáhne nepochybně stejně jako oni spasení. Mahārāja Parīkṣit dosáhl spasení pouhým poslechem a Śukadeva Gosvāmī dosáhl spasení pouhým přednesem. Přednášení a naslouchání jsou dvě z devíti činností oddaného a každý může nadšeným dodržováním zásad, buď všech dohromady nebo jen některých, dosáhnout absolutní úrovně. Celý text Śrīmad-Bhāgavatamu — od prvního verše janmādy asya po poslední verš dvanáctého zpěvu — Śukadeva Gosvāmī vyložil proto, aby spasil Mahārāje Parīkṣita. V Padma Purāṇě je zmínka, že Gautama Muni radil Mahārājovi Ambarīṣovi, aby pravidelně naslouchal Śrīmad-Bhāgavatamu od samotného počátku do konce, jak ho vykládal Śukadeva Gosvāmī. Kdo se tedy skutečně o Bhāgavatam zajímá, nesmí si s ním pohrávat a číst nebo poslouchat na přeskáčku tu a tam některou část. Musí se držet příkladu velikých králů jako byli Mahārāja Ambarīṣa a Mahārāja Parīkṣit a poslouchat ho celý od pravého zástupce Śukadeva Gosvāmīho.

Předchozí verš potvrdil nezbytnost toho, že člověk musí dosáhnout připoutanosti k Mukundovi. Existují různé druhy lidí, kteří chtějí dosáhnout úspěchu v různých oblastech. Obecně jsou to materialisté, kteří si chtějí na nejvyšší možnou míru užívat hmotného uspokojení. Nad nimi stojí transcendentalisté, kteří dokonale poznali povahu hmotného požitku a jsou proto k takovému iluzornímu životu neteční, neboť jsou na základě seberealizace víceméně spokojení sami v sobě. A nad nimi stojí oddaní Pána. Ti nemají zájem ani užívat si hmotného světa, ani dostat se z něho pryč. Jim jde pouze o to, aby uspokojili Pána, Śrī Kṛṣṇu. Oddaní Pána nechtějí nic sami pro sebe. Přeje-li si to Pán, oddaní přijmou veškeré hmotné zaopatření a pokud si to Pán nepřeje, mohou se vzdát veškerého zaopatření, včetně spasení. Nejsou také spokojení sami v sobě, protože chtějí jen Pánovu spokojenost. Śrī Śukadeva Gosvāmī doporučuje v tomto verši transcendentální zpívání svatého jména Pána. Zpíváním a posloucháním svatého jména Pána bez přestupků se člověk seznámí s transcendentální podobou Pána, pak s Jeho vlastnostmi, s transcendentální povahou Jeho zábav atd. Zde se uvádí, že člověk má neustále zpívat svaté jméno Pána, jakmile ho uslyší od autorit. Vyslechnout autority je tedy první předpoklad. Naslouchání svatému jménu může člověka postupně povýšit k naslouchání o Jeho podobě, vlastnostech, zábavách atd., a tak se začne vyvíjet přirozený sklon opěvovat Jeho slávu. Je to postup doporučovaný nejen pro úspěšné vykonávání oddané služby, ale dokonce ho mohou užívat i lidé, kteří jsou připoutaní ke hmotě. Podle Śrī Śukadeva Gosvāmīho je tato cesta k úspěchu pevně stanovenou skutečností, k níž nedošel pouze on sám, ale i všichni dřívější ācāryové. Není proto třeba dalších důkazů. Kromě těch, kteří chtějí být úspěšní v různých oblastech a ideologiích, se tento proces doporučuje i těm, kteří již svého úspěchu dosáhli — ať už jako lidé pracující pro plody své práce, jako filozofové, nebo jako oddaní Pána.

Śrīla Jīva Gosvāmī radí, že svaté jméno Pána se má zpívat hlasitě a také bez přestupků, jak je doporučeno také v Padma Purāṇě. Člověk se může osvobodit od zpětných účinků všech hříchů, odevzdá-li se Pánovi. Může se osvobodit od všech přestupků proti lotosovým nohám Pána, odevzdá-li se Jeho svatému jménu. Ale ničím se nemůže zachránit, dopustí-li se přestupku proti svatému jménu Pána. Padma Purāṇa uvádí, že těchto přestupků je deset.

Prvním přestupkem je hanobit velké oddané, kteří káží o slávě Pána.

Druhým přestupkem je hodnotit svatá jména Pána světskýma očima. Pán je vlastník všech vesmírů, a proto je na různých místech známý pod různými jmény. To však nikterak nevymezuje plnost Pána. Všechna pojmenování Nejvyššího Pána jsou stejně svatá, protože všechna oslovují Pána. Tato svatá jména jsou stejně mocná jako je Pán. Nikomu v žádné části vesmírného stvoření nic nebrání v tom, aby opěvoval a oslavoval Pána tím jménem, jaké je běžné v té které oblasti. Všechna jména Pána jsou příznivá a není správné mezi nimi vybírat způsobem, jakým se vybírá hmotné zboží.

Třetím přestupkem je nedbat nařízení autorizovaných ācāryů a duchovních mistrů.

Čtvrtým přestupkem je hanobit písma nebo védské poznání.

Pátým přestupkem je definovat svaté jméno Pána na základě vlastního světského uvažování. Svaté jméno Pána je totožné s Pánem Samotným a je třeba chápat, že svaté jméno Pána se od Něho neliší.

Šestým přestupkem je vykládat svaté jméno. Pán není výplodem představivosti, je skutečný a stejně skutečné je i Jeho svaté jméno. Někteří lidé s omezeným poznáním si myslí, že Pán existuje pouze v představách toho, kdo Ho uctívá, a Jeho svaté jméno považují za pomyslné. Pokud někdo zpívá jméno Pána s tímto přístupem, pak mu takové zpívání nemůže přinést vytoužený úspěch.

Sedmým přestupkem je dopouštět se záměrně hříchů na síle svatého jména. Písma říkají, že pouhé zpívání svatého jména Pána může osvobodit od účinků všech hříšných činů. Ale ten, kdo úmyslně pokračuje v hříšném jednání a očekává, že s pomocí tohoto transcendentálního procesu výsledky svých hříchů odstraní, se dopouští u nohou svatého jména toho největšího přestupku. Nemůže se pak už očistit žádnou doporučovanou očistnou metodou. Člověk mohl být hříšný než začal zpívat svaté jméno Pána, ale jakmile jednou přijme útočiště ve svatém jménu Pána a získá ochranu, musí se přísně vyvarovat hříšného jednání s nadějí, že ho zpívání svatého jména ochrání.

Osmým přestupkem je pokládat zpívání svatého jména Pána za jednu z hmotně prospěšných činností. Je mnoho druhů dobré práce, která přináší hmotný prospěch, ale svaté jméno a Jeho zpívání nejsou pouhou příznivou zbožnou službou. Svaté jméno nepochybně poskytuje svatou službu, ale nikdy se nemá pro takové účely používat. Nikdo se nemá pokoušet přivést svaté jméno, které je totožné s Pánem, do služeb lidstvu. Vše je určeno k požitku Nejvyššího Pána, který nikomu nedělá sluhu a neplní ničí rozkazy. Svaté jméno Pána je s Pánem totožné, a proto bychom se neměli snažit využívat svaté jméno ve svých službách.

Devátým přestupkem je poučovat o transcendentální povaze svatého jména ty, které zpívání svatého jména Pána nezajímá. Vysvětlovat tato témata neochotnému publiku je přestupek u nohou svatého jména.

Desátým přestupkem je nemít zájem o svaté jméno Pána ani poté, kdy jsme slyšeli o Jeho transcendentální povaze. Můžeme pozorovat, že zpíváním svatého jména Pána se osvobozujeme od falešného egoismu. Falešný egoismus se projevuje tak, že si myslíme, že my jsme páni světa a že všechno na světě je určené jen pro náš požitek. Celým materialistickým světem hýbe tento falešný egoismus — “já” a “moje” — ale zpíváním svatého jména se od takových mylných představ osvobozujeme.

Śrīla Śukadeva Gosvāmī poučil Mahārāje Parīkṣita o tom, jak důležité je zpívání svatého jména Pána pro každého pokrokového a čestného člověka. Aby povzbudil krále, kterému zbývalo pouhých sedm dní života, Śrīla Śukadeva Gosvāmī prohlašuje, že nemá žádný význam žít stovky let a nevědět přitom nic o problémech života. Je lépe žít jedinou chvíli s plným vědomím svého vyššího zájmu. Nejvyšší životní zájem je věčný, plný poznání a blaženosti. Ti, které matou vnější rysy hmotného světa a žijí životem zvířecích sklonů ve stylu “jez, pij a buď veselý”, jednoduše promarňují své životy a nevidí, jak jim ubíhá drahocenný čas. Máme si být dokonale vědomi toho, že lidský život dostává podmíněná duše proto, aby dosáhla duchovního úspěchu. A nejsnadnějším způsobem, jak tohoto cíle dosáhnout, je zpívat svaté jméno Pána. V předchozím verši jsme tento bod do určité míry rozebrali, a můžeme se ještě dále poučit o různých typech přestupků proti svatému jménu. Śrīla Jīva Gosvāmī Prabhu cituje o přestupcích proti svatému jménu mnoho statí z autentických písem a mistrovsky je dále vysvětluje. Z Viṣṇu-yāmala Tantry dokazuje, že pouhým zpíváním svatého jména Pána je možné osvobodit se od následků všech hříchů. Na základě citátu z Mārkaṇḍeya Purāṇy Śrī Gosvāmījī říká, že nikdo nemá hanobit oddané Pána a nemá ani poslouchat, jak oddané Pána znevažuje někdo jiný. Oddaný by měl takového člověka zastavit a vyříznout mu jazyk, aby pomluvám zamezil. A když to nemůže udělat, má raději spáchat sebevraždu, než aby poslouchal, jak někdo pomlouvá oddaného Pána. Člověk tedy nemá poslouchat ani dovolit takové pomlouvání. Pokud jde o rozlišování svatého jména Pána od jmen polobohů, zjevená písma dávají najevo (Bg. 10.41), že všechny neobyčejně mocné bytosti nejsou nic jiného, nežli nedílné části nejvyššího zdroje veškeré energie, Pána Kṛṣṇy. Kromě Pána Samotného je každý podřízeným. Nikdo není na Pánu nezávislý. Jelikož nikdo není mocnější nežli energie Nejvyššího Pána a nikdo se jí nevyrovná, není ničí jméno tak mocné jako jméno Pána. Zpíváním svatého jména lze obdržet veškerou energii, kterou lze získat ze všech ostatních zdrojů současně. Nejvyšší svaté jméno Pána proto nelze klást na stejnou úroveň s nějakým jiným jménem. Brahmā, Śiva nebo kterýkoliv jiný mocný bůh se nikdy nemůže rovnat Nejvyššímu Pánu Viṣṇuovi. Mocné svaté jméno Pána může bezesporu každého zbavit následků jeho hříchů, ale ten, kdo chce transcendentální síly svatého jména Pána využívat ke svým nekalým činnostem, je tou nejpokleslejší osobou na světě. Těmto lidem Pán ani kterýkoliv Jeho prostředník nikdy neodpustí. Člověk tedy má svého života využít k tomu, aby všemi prostředky a bez přestupků oslavoval Pána. Jednání v tomto duchu — i když trvá jen chvíli — se nikdy nedá srovnávat s dlouhým životem v nevědomosti, jaký mají stromy a další živé bytosti, které mohou žít tisíce let, aniž by se zabývaly duchovním rozvojem.

Plně zodpovědný člověk si má být neustále dobře vědom toho, jaká je prvořadá povinnost jeho lidského života. Zaopatřování běžných nezbytností hmotného života není vším; je třeba si být také stále vědom povinnosti dosáhnout co nejlepší situace pro příští život. Lidský život je určený k přípravě na tuto prvořadou povinnost. O Mahārājovi Khaṭvāṅgovi se zde říká, že to byl svatý král, protože ani ve svém zodpovědném postavení a při starostech s řízením státu nikdy nezapomněl na prvořadou životní povinnost. Podobně tomu bylo s ostatními rājarṣii (svatými králi) jako byli Mahārāja Yudhiṣṭhira a Mahārāja Parīkṣit. Nikdy neopomíjeli svoji prvořadou povinnost a všichni by si proto měli vzít z těchto velkých osobností příklad. Mahārāje Khaṭvāṅgu vyzvali polobozi z vyšších planet, aby bojoval proti démonům, a on bojoval jako král k jejich úplné spokojenosti. Spokojení polobozi mu chtěli požehnat hmotným požitkem, ale Mahārāja Khaṭvāṅga, který si velice hleděl své prvořadé povinnosti, se polobohů dotázal, jak dlouho ještě bude žít. To znamená, že nestál tolik o shromažďování nějakých hmotných požehnání od polobohů, ale o to, aby se připravil na svůj příští život. Polobozi mu ovšem řekli, že bude žít už jen krátkou chvíli. Král tedy ihned opustil nebeské království, které je vždy plné těch největších hmotných požitků, sestoupil na Zemi a odevzdal se Nejvyššímu zachránci — Osobnosti Božství. Tímto svým velkým činem dosáhl úspěchu a získal osvobození. Třebaže se všechno odehrálo během okamžiku, byl úspěšný, protože si vždy hleděl své prvořadé povinnosti. Velký Śukadeva Gosvāmī takto Mahārāje Parīkṣita povzbuzoval, když králi zbývalo již jen posledních sedm dní života na to, aby splnil svoji prvořadou povinnost a naslouchal slávě Pána v podobě Śrīmad-Bhāgavatamu. Vůlí Pána se Mahārāja Parīkṣit během okamžiku setkal s velkým Śukadevem Gosvāmīm, který mu ukázal způsob, jak dosáhnout úspěchu duchovního života, a tento velký poklad je znamenitě zaznamenán na stránkách Śrīmad-Bhāgavatamu.

Śukadeva Gosvāmī nejprve uvedl příklad Mahārāje Khaṭvāṅgy, který se na svůj příští život připravil za velice krátkou dobu, a nyní povzbuzuje Mahārāje Parīkṣita slovy, že jemu zbývá ještě sedm dní a může tedy snadno svého času využít a připravit se na příští život. Gosvāmī Mahārājovi Parīkṣitovi nepřímo řekl, aby se na sedm zbývajících dní svého života odevzdal zvukovému zastoupení Pána a tak dosáhl osvobození. Jinými slovy, každý se může nejlépe připravit na svůj příští život jednoduše tím, že bude naslouchat Śrīmad-Bhāgavatamu, jak ho přednesl Śukadeva Gosvāmī Mahārājovi Parīkṣitovi. Tento obřad není nic formálního, i když existují jisté příznivé podmínky, které je třeba splnit. O tom je pojednáno dále.

Pošetilost hrubého materialismu spočívá v tom, že si lidé myslí, že na tomto světě dosáhnou nějakého trvalého stavu. Je přitom jasné, že všeho, co zde pomocí cenné lidské energie stvoří, se nakonec musí vzdát. Velcí státníci, vědci, filozofové atd. jsou hlupáci, neboť tento život, který trvá pouze několik roků, pokládají za vše a neuvažují, že by něco mohlo být po smrti. O duši nevědí nic. Toto nedostatečné poznání, zasahující i do takzvaných vědeckých kruhů, zabíjí činorodou lidskou energii. Hrůzostrašné výsledky jsou palčivě cítit. Ale pošetilí materialisté se přesto nestarají, co se s nimi bude dít v příštím životě. Úvodním pokynem Bhagavad-gīty je, že individuální živá bytost neztrácí svoji totožnost ani tehdy, když zemře její tělo, které není ničím jiným, než pouhým vnějším oděvem. Individuální živá bytost mění svoje tělo jako když člověk svléká staré šaty, a této výměně těla se říká smrt. Smrt není tedy nic jiného než výměna těla na konci současného života. Inteligentní osoba se na to musí připravit a pokusit se získat v příštím životě ten nejlepší druh těla. Nejlepším druhem těla je duchovní tělo, jež dostávají ti, kteří jdou zpět do Božího království nebo kteří vstupují do oblasti Brahmanu. Tyto věci bude podrobně rozebírat druhá kapitola tohoto zpěvu. Ale pokud jde o výměnu těla, je nutné se na příští život připravovat již nyní. Bláhoví lidé přikládají větší důležitost tomuto dočasnému životu a stejně tak i bláhoví vůdci společnosti apelují pouze na tělo a tělesné vztahy. Tělesné vztahy zahrnují nejen samotné tělo, ale i rodinné příslušníky, manželku, děti, společnost, zemi a mnoho dalších věcí, které končí s koncem jednoho života. Po smrti člověk na vše o svých současných tělesných vztazích zapomíná. Něco podobného můžeme poznat, když chodíme večer spát — je to sice dočasná situace, která trvá pouze několik hodin, ale při spaní zapomínáme na vše, co se týká tohoto těla a jeho dočasných tělesných vztahů. Smrt není nic jiného než několikaměsíční spánek, kdy se vytváří další etapa tělesného uvěznění, které nám zákony přírody udělí podle naší touhy. Je tedy pouze nutné, abychom v době existence tohoto těla změnili svoji touhu, a v tom je třeba se cvičit během lidského života. Je možné začít v kterémkoliv životním stádiu — dokonce i několik vteřin před smrtí — ale obvykle se začíná již v útlém mládí, v období brahmacaryi, a dále se pak pokračuje v duchovních stavech gṛhasta, vānaprastha a sannyās. Instituce, která poskytuje tento výcvik, se nazývá varṇāśrama-dharma neboli systém sanātana-dharma, který je tím nejlepším způsobem, jak dospět k dokonalosti lidského života. Na člověku se tedy vyžaduje, aby se v padesáti letech—ne-li dřív — vzdal pout k rodině a společenskému či politickému životu a aby začal výcvik v āśramech vānaprastha a sannyās, kde se připravuje na příští život. Pošetilí materialisté, kteří se vydávají za vůdce lidstva, lpějí na svých rodinách a ani se nepokusí svá rodinná pouta přerušit. Stávají se tak obětí přírodních zákonů a podle své práce dostávají další hrubá těla. Může se stát, že těmto pošetilým vůdcům vzdávají lidé na konci jejich života úctu, ale to neznamená, že pro ně přestanou platit přírodní zákony, které pevně svazují ruce a nohy všem. Pro všechny je proto nejlepší dobrovolně se vzdát rodinných vztahů a přeměnit připoutanost k rodině, společnosti, zemi a podobně v oddanou službu Pánu. Jak je zde řečeno, člověk se má vzdát všech tužeb spojených s rodinnými pouty. Jediná možnost, jak se zbavit takových nezdravých tužeb, je dostat možnost toužit po něčem lepším. Touha je průvodní jev živé bytosti. Živá bytost je věčná, a její touhy — pro živého tvora přirozené — jsou proto také věčné. Nemůžeme tedy přestat toužit, můžeme však změnit cíl svých tužeb. Musíme vyvinout touhu po návratu domů, zpátky k Bohu, a touhy po hmotném zisku, hmotné úctě a hmotné slávě se samočinně zmenší úměrně rozvoji oddané služby. Živá bytost je určená ke službě, a její touhy se také soustřeďují kolem nějaké služby. Všichni — od nejvyšší hlavy státu po bezvýznamného chudáka na ulici — svým způsobem slouží ostatním. Tento služebnický postoj je dokonalý tehdy, když se touha sloužit jednoduše přeorientuje od hmoty k duši, od Satana k Bohu.

Aby se člověk připravil na lepší život, musí opustit svůj takzvaný domov. Systém varṇāśrama-dharma nebo sanātana-dharma předepisuje stáhnout se co nejdříve po dosažení věku padesáti let z rodinného života. Moderní civilizace se zakládá na rodinném pohodlí a na co nejvyšší životní úrovni a každý počítá s tím, že jakmile odejde do ústraní, bude žít velice pohodlným způsobem v dobře zařízeném domě, který budou zdobit ženy a děti, a ani ho nenapadne, že by z takového pohodlného domova měl odejít. Vysocí vládní úředníci a ministři se drží svých předních míst dokud nezemřou. Nikdy ani nesní o tom, že by se měli zříci pohodlí domova, a ani si to nepřejí. Materialisté jsou spoutáni takovými halucinacemi a různými způsoby plánují, jak žít ještě pohodlněji. Náhle však přijde krutá smrt a veliký plánovač je proti své vůli nelítostně unesen a donucen odevzdat své tělo a přijmout jiné. Podle plodů práce, kterou vykonal, dostane další tělo v jednom z osmi miliónů čtyř set tisíc životních druhů. Lidé příliš poutaní k rodinnému pohodlí dostávají na základě hříšných činů, které za dlouhou dobu svého hříšného života napáchali, obvykle těla v nižších životních druzích a všechna energie jejich lidského života tím pádem vyjde nazmar. V padesáti letech — ne-li dřív — má každý přijmout varování smrti, aby se zachránil před nebezpečím zkaženého lidského života a před pouty k neskutečným věcem. Měli bychom však vědět, že varování nadcházející smrti je zde neustále, i když nám ještě není padesát let, a tak bychom se v každém životním stádiu měli připravovat na lepší příští život. Sanātana-dharma systematicky připravuje své následovníky na lepší příští život bez sebemenšího nebezpečí, že jejich lidský život bude ztracený. Svatá místa po celém světě jsou určená pro ty, kteří odešli do ústraní a připravují se na lepší příští život. Inteligentní lidé tam na konci svého života musí odejít a žít životem duchovní obnovy s cílem zbavit se rodinných pout, která se pokládají za okovy hmotného života. Opustit domov se doporučuje právě kvůli tomu, aby se člověk zbavil hmotné připoutanosti. Ten, kdo až do smrti lpí na rodinném životě, se nemůže zbavit hmotné připoutanosti, a kdo se nezbaví hmotné připoutanosti, nemůže pochopit duchovní svobodu. Nikdo by se však neměl spokojit s tím, že opustí domov, nebo že si vytvoří nový domov na posvátném místě, ať už zákonně či nezákonně. Mnoho lidí opouští domov a jde na svatá místa, ale díky špatné společnosti se z nich následkem nedovoleného pohlavního styku stávají znovu lidé žijící rodinným životem. Hmotná iluzorní energie je tak silná, že jí člověk může snadno podlehnout v každém životním stádiu, i poté, co odešel ze svého šťastného domova. Proto je nezbytné cvičit se v sebeovládání a celibátu a nemít nejmenší touhu po pohlavním životě. Pro člověka, který chce povýšit svoji existenci, je pohlavní život sebevraždou, ne-li něčím horším. Vzdát se rodinného života tedy znamená ovládat všechny své smyslové touhy, zvláště touhu sexuální. Proto je nutné usadit se na náležitě posvěcené místo ze slámy, jelení kůže a koberce, a bez přestupků zpívat svaté jméno Pána, jak bylo předepsáno výše. Celý proces spočívá ve stažení mysli od hmotných věcí a soustředění na lotosové nohy Pána. Tento jednoduchý postup sám o sobě pomáhá dospět na nejvyšší duchovní úroveň.

Oṁkāra neboli praṇava je semeno transcendentální realizace. Skládá se ze tří transcendentálních písmen: a-u-m. Pronášení oṁkāry ve spojení s ovládáním dechu je transcendentální, ale mechanický proces velkých mystiků, jak se dostat do tranzu a takto přivést hmotně zaneprázdněnou mysl pod svoji kontrolu. To je způsob, jak změnit návyky mysli. Mysl není třeba zabít — mysl ani touhy nelze zastavit, ale abychom v sobě rozvinuli touhu používat mysl v zájmu duchovní realizace, je třeba kvalitativně změnit charakter její činnosti. Mysl je střediskem výkonných smyslových orgánů a když se tedy kvalitativně změní myšlení, cítění a chtění, přirozeně se také kvalitativně změní činy výkonných smyslů. Oṁkāra je semenem všeho transcendentálního zvuku a jedině transcendentální zvuk může přivodit požadovanou změnu mysli a smyslů. Transcendentální zvuk může vyléčit i člověka s mentální poruchou. V Bhagavad-gītě je praṇava (oṁkāra) přijatá jako přímé zvukové zastoupení Nejvyšší Absolutní Pravdy. Pokud někdo není schopen přímo zpívat svaté jméno Pána, jak bylo doporučeno dříve, může snadno zpívat praṇavu (oṁkāru). Oṁkāra je formou oslovení Pána “Ó můj Pane” a oṁ hari oṁ znamená “Ó můj Pane, Nejvyšší Osobnosti Božství”. Jak jsme vysvětlili dříve, Pánovo svaté jméno je totožné s Pánem Samotným. Stejně tak oṁkāra. Tímto mechanickým procesem usměrňování dýchání spojeného s opakováním praṇavy (oṁkāry) v mysli se na seberealizaci připravují osoby, které nejsou pro nedokonalost svých smyslů schopny realizovat transcendentální osobní podobu nebo jméno Pána (tedy začátečníci). Jak jsme již několikrát zdůrazňovali, jelikož transcendentální jméno, podobu, vlastnosti, zábavy atd. Osobnosti Božství nelze pochopit našimi současnými hmotnými smysly, je nezbytné tuto transcendentální realizaci uvést do chodu myslí, která je střediskem všech smyslových činností. Oddaní upínají svou mysl přímo na Osobnost Absolutní Pravdy, ale kdo není schopen pojmout osobní rysy Absolutního, tímto neosobním cvičením připravuje svoji mysl na další pokrok.

První metoda pro zduchovnění mysli za pomoci mechanického opakování praṇavy (oṁkāry) a dechového cvičení se odborně nazývá mystický neboli jógový proces prāṇāyāmy neboli naprostého ovládání dýchaného vzduchu. Vrcholem systému prānāyāmy je setrvávat v tranzu, odborně nazvaném samādhi — ale zkušenost dokazuje, že ani tento stav samādhi nezajišťuje ovládnutí hmotně zaměstnané mysli. Například velký mystik Viśvāmitra Muni, přestože dosáhl stavu samādhi, se stal obětí svých smyslů a byl sveden Menakou. Takové příklady najdeme zaznamenané v historických spisech. I když mysl přestane uvažovat o současných činnostech smyslů, vzpomene si z podvědomí na minulé smyslové činnosti a to může narušit stoprocentní soustředění na seberalizaci. Śukadeva Gosvāmī proto navíc doporučuje zaručenou metodu — upnout mysl na službu Osobnosti Božství. Tuto přímou metodu doporučuje i Pán Śrī Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, v Bhagavad-gītě (6.47). Když se mysl duchovně očistí, je třeba se ihned zapojit do transcendentální láskyplné služby Pánu zbožnými činnostmi jako je naslouchání, zpívání atd. Pod správným vedením je tato cesta i pro zneklidněnou mysl tou nejjistější cestou k pokroku.

Pošetilí lidé, zmatení vnější energií Viṣṇua, nevědí, že konečným cílem při hledání štěstí je spojit se přímo s Pánem Viṣṇuem, Osobností Božství. Viṣṇu-tattva je neomezenou expanzí různých transcendentálních podob Osobnosti Božství, a nejvyšší, původní podobou viṣṇu-tattvy je Govinda, Pán Kṛṣṇa, nejvyšší příčina všech příčin. Myslet na Viṣṇua, nebo meditovat o transcendentální podobě Viṣṇua, konkrétně o Pánu Kṛṣṇovi, je tedy nejvyšším úspěchem v meditaci. Tato meditace může započít u lotosových nohou Pána, ale nesmíme zapomenout na úplnou podobu Pána a nesmíme se od ní nechat odvést. Doporučuje se postupně myslet na různé části Jeho těla. Zde v tomto verši je jasně dokázáno, že Nejvyšší Pán není neosobní. Je osoba, ale Jeho tělo je jiné než těla podmíněných osob jako jsme my. Kdyby tomu bylo jinak, nedoporučoval by Śukadeva Gosvāmī pro dosažení úplné duchovní svobody meditaci, která začíná praṇavou (oṁkārou) a pokračuje k údům osobního těla Viṣṇua. Uctívané podoby Viṣṇua ve velkých indických chrámech tedy nejsou nějaké modly, jak si to někdy špatně vykládají méně inteligentní lidé. Jsou to spíše různá duchovní centra meditace o transcendentálních údech Viṣṇuova těla. Pán Viṣṇu a uctívané Božstvo v chrámu Viṣṇua jsou totožní působením nepochopitelné energie Pána. Soustředit se na části těla Viṣṇua v chrámu je podle zjevených písem snadnější příležitostí k meditaci pro začátečníky a lidi, kteří nejsou schopni sedět na jednom místě a soustředit se na praṇavu oṁkāru nebo na tělesné údy Viṣṇua, jak zde doporučuje velká autorita Śukadeva Gosvāmī. Obyčejným lidem může meditace o podobě Viṣṇua v chrámu prospět lépe nežli oṁkāra, duchovní kombinace a-u-m, vysvětlená dříve. Mezi oṁkārou a podobami Viṣṇua není žádný rozdíl, ale osoby neseznámené s vědou o Absolutní Pravdě se snaží vytvořit rozpor a rozlišují mezi podobami Viṣṇua a podobou oṁkāra. V tomto verši je naznačeno, že Viṣṇu je konečným cílem meditace. Je tedy lepší se soustředit na podoby Viṣṇua než na neosobní oṁkāru a je to zároveň i jednodušší.

Lidé, kteří se běžně nechávají vést kvalitami vášně a nevědomosti, nemohou být pravými uchazeči o transcendentální realizaci Boha. Poznání Nejvyšší Pravdy mohou mít jedině lidé v kvalitě dobra. Účinky kvalit vášně a nevědomosti se projevují přehnanou touhou po majetku a ženách. A ti, kteří příliš touží po majetku a po ženách, mohou své sklony napravit jedině tím, že budou neustále vzpomínat na Viṣṇua v Jeho mocném neosobním rysu. Impersonalisté a monisté jsou většinou ovlivněni kvalitami vášně a nevědomosti. Impersonalisté se považují za osvobozené duše, ale nic nevědí o transcendentálním osobním rysu Absolutní Pravdy. To, že jim chybí poznání osobního rysu Absolutního, vlastně znamená, že jsou nečistí v srdci. V Bhagavad-gītě je řečeno, že neosobní filozof se po mnoha stovkách zrození odevzdá Osobnosti Božství. Tomuto začátečníkovi-impersonalistovi poskytuje panteistická filozofie příležitost realizovat přítomnost Boha ve všem a tímto způsobem se kvalifikovat k realizaci osobního aspektu Pána.

Panteismus ve své vyšší formě nepřipouští, aby si student vytvářel neosobní pojetí Absolutní Pravdy, ale rozšiřuje pojetí Absolutní Pravdy i do sféry takzvané hmotné energie. Vše stvořené hmotnou energií lze spojit s Absolutním na základě služebnického vztahu, který je neoddělitelnou částí životní energie. Čistý oddaný ovládá umění, jak oddanou službou dát všemu duchovní rozměr. Teorie panteismu může být dokonalá jedině s tímto oddaným přístupem.

Mystické síly je možné získat pouze s pomocí oddanosti. Panteismus neboli systém vnímání přítomnosti Všemocného všude je určitou přípravou mysli na to, aby si navykla na oddaný přístup. Jedině takový oddaný postoj umožňuje mystikovi úspěšné dovršení jeho mystických pokusů. Bez příměsi oddané služby se žádný úspěch nedostaví. Oddanost vytvořená panteistickým pohledem se později vyvíjí v oddanou službu, a to je jediný přínos pro impersonalistu. Bhagavad-gītā (12.5) potvrzuje, že neosobní způsob seberealizace je mnohem problematičtější, jelikož jde k cíli nepřímou cestou; třebaže i imperonalista nakonec po dlouhé době dospěje k osobnímu rysu Pána.

Příčinou všech těžkostí podmíněné duše je špína v jejím srdci. Podmíněná duše je obklopena mnohým strádáním hmotného bytí, ale pro svoji hrubou nevědomost se nemůže zbavit těžkostí, způsobených špínou v srdci, která se nahromadila během dlouhého uvěznění v hmotném světě. Má vlastně sloužit vůli Nejvyššího Pána, ale kvůli špíně v srdci raději slouží svým vymyšleným touhám. Namísto aby jí tyto touhy přinesly klid mysli, vytvářejí jen nové a nové problémy a tím ji poutají ke koloběhu rození a smrti. Špínu plodonosné práce a empirické filozofie může odstranit jedině společnost Nejvyššího Pána. Pán je všemocný a Svou společnost může poskytnout Svojí nepochopitelnou mocí. Lidé, kteří nejsou schopni svoji víru upnout k osobnímu rysu Absolutního, nemají možnost meditovat o Jeho virāṭ-rūpě — vesmírném neosobním rysu Pána. Vesmírný neosobní rys Pána je rysem jeho neomezených sil, a jelikož síly a jejich majitel jsou jedno a totéž, i meditace o tomto rysu pomáhá podmíněné duši získat nepřímo Pánovu společnost a tak postupně dojít až k osobnímu styku.

Mahārāja Parīkṣit už měl přímý styk s osobním rysem Pána Śrī Kṛṣṇy a pro něho tedy nebylo zapotřebí zkoumat, kam a jak obrátit mysl na neosobní virāṭ-rūpu Pána. Požádal však Śukadeva Gosvāmīho o podrobný popis, aby pomohl ostatním, kteří nemohou chápat transcendentální osobní aspekt Pána, podobu věčnosti, poznání a blaženosti. Neoddaní nemohou myslet na osobní rys Pána. Jejich nedostatečné poznání způsobuje, že Pánovy osobní podoby jako Rāma nebo Kṛṣṇa je úplně pobuřují. Mají ubohou představu Pánovy moci. Pán Samotný v Bhagavad-gītě (9.11) vysvětluje, že lidé s chabým poznáním se vysmívají nejvyšší osobnosti Pána a pokládají Ho za obyčejného člověka. Tito lidé vůbec neznají Pánovu nepochopitelnou moc. Pán může Svojí nepochopitelnou mocí sestoupit do lidské společnosti nebo do kterékoliv společnosti živých bytostí a přesto zůstat stále stejným všemocným Pánem, aniž by se v nejmenším vychýlil ze Svého transcendentálního postavení. Mahārāja Parīkṣit se tedy v zájmu lidí, kteří nemohou přijmout Pána v Jeho osobní věčné podobě, ptá Śukadeva Gosvāmīho, jak na Něho na počátku upnout mysl a Gosvāmī mu dal následující podrobnou odpověď.

Hmotně zaneprázdněná mysl nedovoluje podmíněné duši překročit hranici tělesného pojetí vlastního já. Materialistům je proto předepsán meditační systém yogy (ovládnutí sedu a dýchání a upnutí mysli na Nejvyššího), aby se jim postupně utvořil charakter. Dokud tito materialisté nejsou schopni vyčistit svoji hmotně zaneprázdněnou mysl, nedokáží se soustředit na myšlenky o transcendenci. Mohou proto nejprve upnout svoji mysl na hrubohmotné, vnější rysy Pána, a takto postupně udělat pokrok. Následující verše popisují různé části Pánovy gigantické podoby. Materialisté od jógového systému sebeovládání očekávají, že tak získají nějaké mystické síly, ale pravým účelem tohoto usměrňování je odstranit nahromaděnou špínu, jakou je chtíč, hněv, chamtivost a ostatní hmotná znečištění. Pokud průvodní jevy mystického sebeovládání odvedou yogīna od původního záměru, pak celé jeho snažení bude neúspěšné, neboť konečným cílem je realizace Boha. Doporučuje se proto, aby ustálil svou materialistickou mysl v odlišném pojetí a realizoval tak moc Pána. Jakmile pochopí, že síly jsou projevené nástroje transcendence, automaticky pokročí na další stupeň a postupně se mu otevřou dveře až k plné realizaci.

Vše hmotné i duchovní je pouze expanzí energie Nejvyšší Osobnosti Božství. Jak říká Bhagavad-gītā (13.14), všemocný Pán má Své transcendentální oči, hlavy i jiné části těla dosahující všude. Své sídlo má v absolutním světě, ale může vidět, poslouchat, dotýkat se nebo se zjevit kdekoliv, protože je přítomný všude jako Nadduše všech nekonečně malých duší. Relativní svět je také Jeho projevením, protože to není nic jiného než expanze Jeho transcendentální energie. Setrvává ve svém sídle, ale Jeho energie se může šířit všude — příkladem toho může být slunce, které je zároveň lokalizované a zároveň je všude prostřednictvím svých paprsků, které jsou expanzemi slunce a jako takové se od něho neliší. Ve Viṣṇu Purāně (1.22.52) se říká, že stejně jako oheň šíří své světlo a teplo z jednoho místa, tak Nejvyšší Duše, Osobnost Božství, se expanduje do všech míst Svými rozmanitými energiemi. Vnímatelný projev gigantického vesmíru je pouze částí Pánova vesmírného těla, Jeho virāṭ-rūpy. Méně inteligentní lidé nedovedou uvažovat o transcendentální plně duchovní podobě Pána, ale Jeho různé energie je uvádějí v úžas, stejně jako domorodce ohromuje blesk, obrovská hora nebo mohutně rozrostlý banyánový strom. Domorodci vzývají sílu tygra a slona, protože jejich energie a síla jsou vyšší povahy. Asurové neuznávají existenci Pána, přestože ve zjevených písmech jsou jasné popisy Pána, přestože Pán inkarnuje a ukazuje Svoji neobyčejnou sílu a energii a přestože Ho jako Nejvyšší Osobnost Božství přijímají vzdělaní učenci a světci jako byli v minulosti Vyāsadeva, Nārada, Asita a Devala; přijímá Ho tak Arjuna v Bhagavad-gītě a také ācāryové moderní doby jako Śaṅkara, Rāmānuja, Madhva a Pán Śrī Caitanya. Asurové nepřijímají důkazy zjevených písem a neuznávají autoritu velkých ācāryů. Chtějí ihned vidět všechno svýma vlastníma očima. Proto mohou vidět gigantické tělo Pána jako virāṭ, což vyvrací jejich námitky. A jelikož jsou zvyklí respektovat vyšší hmotnou sílu jako má tygr, slon a blesk, mohou uctívat virāṭ-rūpu. Pán Kṛṣṇa ukázal Svoji virāṭ-rūpu na Arjunovu žádost kvůli asurům. Čistý oddaný Pána, který není zvyklý vidět takovou světskou gigantickou podobu Pána, potřebuje k tomu účelu zvláštní pohled. Proto Pán obdařil Arjunu zvláštním pohledem, aby mohl vidět Jeho virāṭ-rūpu. To popisuje jedenáctá kapitola Bhagavad-gīty. Tuto virāṭ-rūpu Pán neprojevil kvůli Arjunovi, ale pro méně inteligentní lidi, kteří přijímají jako inkarnaci Pána kde koho a matou pak ostatní lidi. Kdykoliv se někdo vydává za inkarnaci, je nejlepší ho ihned požádat, aby ukázal svoji virāṭ-rūpu a tak dokázal, že je inkarnací. Pánova virāṭ-rūpa je výzvou ateistům a současně projevem přízně asurům, kteří mohou myslet na Pána v Jeho podobě virāṭ-rūpy a tím postupně vyčistit špínu ze svých srdcí, aby byli způsobilí v blízké budoucnosti skutečně vidět Pánovu transcendentální podobu. To je přízeň, kterou dokonale milosrdný Pán projevuje ateistům a hrubým materialistům.

Pán má zároveň rozmanité jiné podoby, a všechny jsou totožné s původní podobou Pána, se Svým zřídlem — Śrī Kṛṣṇou. Bhagavad-gītā dokazuje, že Śrī Kṛṣṇa, Absolutní Osobnost Božství, je původní transcendentální a věčná podoba Pána. Může se však Svojí nepochopitelnou vnitřní silou ātma-māyou současně expandovat do rozmanitých podob a inkarnací, aniž by to znamenalo nějaký úbytek Jeho plné síly. On je úplný, a ačkoliv z Něho vychází bezpočet úplných podob, je stále úplný, bez nejmenší ztráty. To je Jeho vnitřní, duchovní síla. Pán Kṛṣṇa, Osobnost Božství, ukázal v jedenácté kapitole Bhagavad-gīty Svojí virāṭ-rūpu jen proto, aby přesvědčil méně inteligentní lidi (kteří nechápou, že Pán se může objevit v lidské podobě) o tom, že má skutečně moc Nejvyšší Absolutní Osoby a nemá soupeře nebo někoho vyššího nad Sebou, jak o Sobě prohlásil. Materialisté uvažují — i když velice nedokonale — o rozsáhlém vesmírném prostoru a chápou, že v něm je nevyčíslitelně mnoho planet velkých jako Slunce. Vidí však pouze nebeskou klenbu nad hlavou a nevědí, že tento vesmír je stejně jako mnoho stovek tisíců dalších vesmírů obalený sedmero hmotnými obaly z vody, ohně, vzduchu, nebe, ega, noumena a hmotné přírody a že pluje jako veliký nahuštěný balón po vodách Oceánu příčin, v nichž leží Pán jako Mahā-Viṣṇu. Zárodky všech vesmírů pocházejí z výdechu Mahā-Viṣṇua, který je pouze částí částečné expanze Pána. A jakmile Mahā-Viṣṇu učiní svůj veliký nádech, všechny vesmíry, v nichž vládnou Brahmové, zaniknou. Takto jsou za svrchované vůle Pána tvořeny a ničeny hmotné světy. Ubohý materialista si jen může představit, jak naivně hloupá je jeho snaha vydávat bezvýznamné stvoření za inkarnaci Boha a takto se Mu snažit konkurovat jen na základě tvrzení obyčejného smrtelníka. Pán záměrně ukázal virāṭ-rūpu, aby takové pošetilé lidi poučil, že chtějí-li někoho uznat za inkarnaci Boha, pak taková osoba musí být schopná ukázat stejnou virāṭ-rūpu jako Pán Kṛṣṇa. Materialista může ve vlastním zájmu podle doporučení Śukadeva Gosvāmīho soustředit svoji mysl na virāṭ — gigantickou podobu Pána, ale musí si dávat pozor, aby ho nezmátli podvodníci, kteří se prohlašují za osoby totožné s Pánem Kṛṣṇou a přitom nejsou schopní jednat jako On a ukázat virāṭ-rūpu, zahrnující celý vesmír.

Projevený vesmír existuje pouze v rámci tělesné existence Nejvyšší Osobnosti Božství. Vše v hmotném světě na Něm spočívá, jak potvrzuje Bhagavad-gītā (9.4), ale to neznamená, že vše, co vidí materialista, je Nejvyšší Osobnost. Představa vesmírné podoby Pána dává materialistovi možnost přemýšlet o Nejvyšším Pánu, ale materialista musí dobře vědět, že jeho vidění světa s panovačným přístupem není realizací Boha. Materialistické choutky vykořisťovat hmotné zdroje způsobuje iluze vnější energie Pána. Chce-li tedy někdo pomocí vesmírné podoby Pána realizovat Nejvyšší Pravdu, musí rozvíjet služebnický postoj. Dokud neobnoví svůj postoj služebníka, jeho realizace virāṭ-rūpy má velice malý význam. Transcendentální Pán není v žádném případě částí hmotného stvoření. Za všech okolností si zachovává Svoji totožnost Nejvyšší Duše a tři hmotné kvality se Ho nikdy nedotknou, neboť vše hmotné je znečištěné. Pán vždy existuje ve Své vnitřní energii.

Vesmír se rozděluje na čtrnáct planetárních systémů. Bhūr, Bhuvar, Svar, Mahar, Janas, Tapas a Satya je sedm vyšších planetárních systémů, nacházejících se jeden nad druhým, a Atala, Vitala, Sutala, Talātala, Mahātala, Rasātala a Pātāla patří k nižším planetárním systémům v sestupném pořadí. Tento verš začíná popisovat vesmírnou podobu odspodu, protože při popisu Pánova těla se má vždy začínat u Jeho nohou. Śukadeva Gosvāmī je uznávaný oddaný Pána a jeho popis je naprosto správný.

Zářící planety jako Slunce a Měsíc se nacházejí téměř ve středu vesmíru, a proto jsou označované za hruď původní gigantické podoby Pána. A nad zářivými planetami, které se také nazývají nebeské planety vládnoucích polobohů, jsou planetární systémy Mahar, Janas a Tapas, a nad nimi je nejvyšší planetární systém Satyaloka, kde sídlí přední vládci kvalit hmotné přírody — Viṣṇu, Brahmā a Śiva. Tento Viṣṇu je Kṣīrodakaśāyī Viṣṇu, který je Nadduší v každé živé bytosti. V Oceánu příčin pluje bezpočet vesmírů a virāṭ-rūpa Pána je v každém z nich, společně s bezpočtem sluncí, měsíců, nebeských polobohů, Brahmů, Viṣṇuů a Śivů, a to vše — jak je řečeno v Bhagavad-gītě (10.42) — je jen zlomkem nepochopitelné síly Pána Kṛṣṇy.

Śrīmad-Bhāgavatam zde dále rozvádí popis gigantické podoby Osobnosti Božství z jedenácté kapitoly Bhagavad-gīty. Tam je psáno (Bg. 11.30): “Ó Viṣṇu, vidím, jak na všech stranách pohlcuješ lidstvo Svými plamennými ústy. Tvé paprsky zakrývají celý vesmír, který spaluješ Svou strašlivou září.” Śrīmad-Bhāgavatam je tedy postgraduálním studiem studentů Bhagavad-gīty. Obě písma se zabývají vědou o Kṛṣṇovi, Absolutní Pravdě, a jako taková jsou vzájemně spojená.

Je řečeno, že pojetí virāṭ-puruṣi, gigantické podoby Nejvyššího Pána, zahrnuje všechny vládnoucí polobohy i ovládané živé bytosti. I ta nejdrobnější část živé bytosti je ovládána zmocněným zástupcem Pána. Jelikož polobozi jsou zahrnutí v gigantické podobě Pána, uctívání Pána — ať už v Jeho gigantické hmotné podobě či v Jeho věčné transcendentální podobě Pána Śrī Kṛṣṇy — uspokojí i tyto polobohy a všechny ostatní části, stejně jako zalévání kořene stromu přinese energii všem ostatním částem stromu. To znamená, že i materialista se uctíváním vesmírné gigantické podoby Pána dostává na správnou cestu. Není potřeba riskovat neúspěch a obracet se pro splnění různých přání na mnoho polobohů. Jedinou skutečnou bytostí je Pán Samotný a všichni ostatní jsou pomyslní, protože On jediný v Sobě zahrnuje vše ostatní.

Z hlediska obyčejného rozumu se zdá být popis v tomto verši poněkud sporný, jelikož jednou se Pánova oční bulva popisuje jako Slunce a podruhé jako oblast vnějšího prostoru. Ale příkazy śāster nestojí na hmotném uvažování. Musíme přijmout popis śāster a soustředit se více na podobu virāṭ-rūpy, než na náš rozum. Náš rozum je vždy nedokonalý, zatímco popisy v śāstrách jsou vždy dokonalé a úplné. Vidíme-li nějaký nesoulad, je to naše nedokonalost a nikoliv nedokonalost śāster. Tak se správně přistupuje k védské moudrosti.

Podle védského podání je toto hmotné stvoření výsledkem Pánova pohledu na hmotnou energii, která se zde popisuje jako nejsvůdnější iluzorní energie. Podmíněné duše, které se tímto materialismem nechaly svést, by měly vědět, že dočasné hmotné stvoření je pouhým napodobením skutečnosti a že ti, kteří jsou v zajetí takových svůdných pohledů Pána, se dostávají do rukou vládce hříšníků Yamarāje. Pán se láskyplně usmívá a ukazuje Své zuby. Inteligentní osoba, která tyto pravdy o Pánu pochopí, se stane plně odevzdanou duší.

Nejvyšší Pán není neosobní, jak si mylně představují méně inteligentní myslitelé. Veškerá autentická védská písma potvrzují, že je Nejvyšší Osobou. Jeho osobnost je ale jiná, nežli si umíme představit. Zde se říká, že Brahmājī jedná jako Jeho pohlavní orgán a Mitrā-varuṇové jsou Jeho dvě varlata. To znamená, že má jako úplná osoba všechny tělesné orgány, které jsou však jiného druhu a mají jiné schopnosti. Když se tedy popisuje Pán neosobním způsobem, měli bychom vyrozumět, že Jeho osobnost není přesně taková, jakou dokáže pojmout naše nedokonalá spekulace. Je však možné uctívat Pána i tak, že se na kopce, hory, oceány a oblohu budeme dívat jako na různé části gigantického těla Pána, virāṭ-puruṣi. Virāṭ-rūpa, jak ji ukázal Pán Kṛṣṇa Arjunovi, je výzvou všem nevěřícím.

Bůh není mrtvý jako kámen ani nečinný, jak se nelogicky domnívají některé filozofické školy. Pohybuje se s chodem času, a proto ví vše o minulosti a budoucnosti a zároveň i o Svém současném jednání. Nic Mu není neznámé. Zná absolutně všechno. Podmíněnými dušemi pohybují kvality hmotné přírody, jejichž vzájemné reakce jsou činnosti Pána. Jak je řečeno v Bhagavad-gītě (7.12), kvality přírody jednají výhradně pod Jeho vedením. V přírodě se proto nic neděje slepě nebo samočinně. Řízení Pána je silou, která hýbe vším děním, a proto je mylné se domnívat, že Pán je nečinný. Vedy říkají, že Nejvyšší Pán nemusí dělat nic Osobně — jak je tomu se všemi nadřízenými — ale pod Jeho řízením se uvádí vše do chodu. Jak je řečeno, bez Jeho schválení se nepohne ani stéblo trávy. V Brahma-saṁhitě (5.48) se říká, že všechny vesmíry a jejich představení (Brahmové) existují pouze po dobu jednoho Jeho výdechu. Zde se potvrzuje totéž. Vzduch, v němž existují vesmíry a planety v těchto vesmírech, není nic jiného, nežli nepatrná část výdechu nepřemožitelného virāṭ-puruṣi. Na Osobnost Božství tedy můžeme myslet i tehdy, když zkoumáme řeky, stromy, vzduch či ubíhající věky. Nic nás nemusí odvádět k beztvarému pojetí Pána. V Bhagavad-gītě (12.5) se říká, že ti, kteří příliš tíhnou k beztvarému pojetí Nejvyšší Pravdy, mají mnohem více těžkostí nežli ti, kteří inteligentně uvažují o osobní podobě.

Estetický cit Pána se projevuje uměleckým pestrobarevným stvořením rozmanitých druhů ptáků jako jsou pávi, papoušci a kukačky. Nebeské druhy lidských bytostí jako Gandharvové a Vidyādharové umí zpívat tak nádherně, že tím přitahují mysl i nebeských polobohů. Rytmus jejich hudby zastupuje Pánův hudební cit. Jak tedy může být Pán neosobní? Jeho hudební vkus, umělecký cit a inteligence, která nikdy nechybuje, jsou různými známkami Jeho nejvyšší osobnosti. Manu-saṁhitā je základní zákoník lidstva a každému člověku se tuto velkou knihu společenských věd doporučuje následovat. Lidská společnost je místo, kde Pán sídlí. To znamená, že člověku je určeno, aby realizoval Boha a sdílel Jeho společnost. Tento život je pro podmíněnou duši příležitostí obnovit své věčné vědomí Boha a naplnit tak své životní poslání. Prahlāda Mahārāja je ukázkovým představitelem Pána v rodině asurů. Žádná z živých bytostí není od gigantického těla Pána oddělená, ale každá z nich má ve vztahu k nejvyššímu tělu svoji určitou povinnost. Neplnění těchto povinností způsobuje mezi živými bytostmi vzájemný nesoulad, ale jakmile je obnoven vztah k Nejvyššímu Pánu, mezi všemi živými bytostmi nastane naprostá jednota, a to třeba i mezi lidmi a divokými zvířaty. Pán Caitanya Mahāprabhu ukázal tuto jednotu všech živých bytostí v džungli Madhja Pradéš, kde se i tygři, sloni a mnoho jiné dravé zvěře společně přidali k oslavování Nejvyššího Pána. To je cesta k míru a přátelství na celém světě.

Tento verš jednoznačně vyzdvihuje monoteismus. Védská literatura se zmiňuje o vykonávání obětí mnoha polobohům pod různými jmény, ale tento verš jasně říká, že všichni polobozi jsou zahrnutí v těle Nejvyšší Osobnosti Božství. Jsou to jen nedílné části původního celku. A stejně tak všechny třídy lidské společnosti — brāhmaṇové (inteligence), kṣatriyové (vládci), vaiśyové (obchodníci) a śūdrové (dělníci) — jsou zahrnuty v těle Nejvyššího. Všem se proto doporučuje taková oběť, která dostupnými prostředky potěší Nejvyššího. Nejobvyklejší je oběť přečištěného másla a obilí, ale lidská společnost s postupem doby vyrobila přetvářením surovin z hmotné přírody nepřeberné množství věcí. Lidé se proto musí naučit obětovat nejen přečištěné máslo, ale šířit slávu Pána i s ostatními věcmi, které vyrobí. To přinese lidské společnosti dokonalost. Inteligentní lidé neboli brāhmaṇové mohou tyto oběti podle pokynů předcházejících ācāryů řídit; vládnoucí třída k nim může vytvořit všechny potřebné podmínky; třída vaiśyů neboli obchodníků pro ně dodá své zboží a třída dělníků neboli śūdrů poslouží svojí prací k tomu, aby se úspěšně uskutečnily. Vzájemná spolupráce všech tříd lidí tak umožní provádět oběť doporučenou pro tento věk — společné zpívání svatého jména Pána—což přinese dobro lidem celého světa.

V Bhagavad-gītě (9.19) Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, vysvětluje, že hmotná příroda jen vykonává Jeho rozkazy. Je jednou z energií Pána a jedná pouze podle Jeho pokynů. On jako nejvyšší transcendentální Pán Svým pohledem pouze probudí hmotnou podstatu a výsledné účinky se pak začnou jeden za druhým projevovat, procházejíce šesti druhy postupného třídění. Tak probíhá celé hmotné stvoření, které se v příslušnou dobu projevuje a mizí.

Méně inteligentní lidé s omezeným poznáním se nedokáží smířit s myšlenkou, že Pán Śrī Kṛṣṇa má nepochopitelnou moc, s jejíž pomocí se může zjevit jako lidská bytost. (Bg. 9.11). To, že přišel do hmotného světa jako jeden z nás, je Jeho další bezpříčinná milost, kterou projevuje pokleslým duším. Pán je transcendentální všem hmotným představám, ale ze Své neomezené milosti ke Svým čistým oddaným přichází a zjevuje se jako Osobnost Božství. Materialističtí filozofové a vědci jsou velice pohroužení do atomové energie a do gigantické vesmírné podoby a mají větší respekt k vnějším projeveným rysům hmotného stvoření, nežli k noumenální podstatě duchovní existence. Transcendentální podoba Pána je mimo dosah materialistických studií. Je velice obtížné pochopit, že Pán může být na jednom místě i všude zároveň, neboť tito materialističtí filozofové a vědci posuzují vše z hlediska vlastní zkušenosti. Jelikož nejsou schopní přijmout osobní rys Nejvyššího Pána, Pán ve Svojí laskavosti projevuje i jiný rys Své transcendentální podoby — virāṭ-rūpu, kterou zde Śrīla Śukadeva Gosvāmī podrobně popsal. Nakonec uvádí, že tato gigantická podoba Pána v sobě zahrnuje vše. Žádný materialisticky uvažující člověk nemůže tuto představu gigantické podoby přesáhnout. Materialistická mysl je těkavá a neustále přeskakuje z jednoho aspektu na druhý; proto se doporučuje, abychom na Pána mysleli prostřednictvím částí Jeho gigantického těla. Za pomoci svojí inteligence Ho můžeme vidět ve všech projevech hmotného světa — v lese, hoře, oceánu, člověku, zvířeti, polobohu, ptáku, šelmě nebo v čemkoliv jiném. Každá věc v hmotném projevu je částí tohoto ohromného těla, a tak lze těkavou mysl upnout na Pána a na nic jiného. Takové soustředění na různé tělesné části Pána postupně zmírní bezbožné démonské sklony a přinese postupný rozvoj oddané služby Pánu. Jelikož vše je nedílnou částí Úplného Celku, začínající student bude postupně realizovat hymny Īśopaniṣady, kde se praví, že Nejvyšší Pán je všude, a naučí se tak umění nedopouštět se vůči tělu Pána žádných přestupků. Toto uvědomění si Boha odstraní naši pýchu a všechny pochyby o Jeho existenci a může nás naučit vzdávat úctu všemu, neboť všechny věci jsou nedílné části svrchovaného těla.

V tomto verši veliký Gosvāmī Śrīla Śukadeva naznačuje, jak vypadá oddaná služba. Snaží se nás přesvědčit, abychom se namísto odvádění své pozornosti do několika odvětví seberealizace soustředili na nejvyšší cíl realizace, uctívání a oddanosti, na Nejvyšší Osobnost Božství. Seberealizace je vlastně bojem o věčný život proti hmotnému zápasu o existenci, a yogī nebo oddaný se proto milostí iluzorní energie střetává s mnoha svody, které mohou velkého bojovníka znovu zaplést do otroctví hmotné existence. Yogī může z hmotného hlediska dosáhnout zázračných úspěchů jako je aṇimā a laghimā — může být nejmenší z nejmenších a nejlehčí z nejlehčích. To platí i pro obyčejné věci — je možné získat mnoho hmotného požehnání v podobě peněz a žen. Člověk je ovšem před těmito svody varován. Znovu se zaplést do takové iluzorní rozkoše znamená vlastní úpadek a další uvěznění v hmotném světě, a proto se má každý držet pouze své vytříbené inteligence.

Nejvyšší Pán je jeden a Jeho expanze jsou mnohé. Je tedy Nadduší všeho. Když se na něco díváme, musíme vědět, že naše vidění je druhotné a prvotní je vidění Pánovo. Nic nemůžeme vidět, aniž by to předtím viděl Pán. To je tvrzení Ved a Upaniṣad. U všeho, co vidíme nebo co děláme, je Pán Nadduší našeho vidění a konání. Tuto teorii současné jednotnosti a odlišnosti mezi individuální duší a Nadduší učil Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu jako filozofii acintya-bhedābheda-tattvy. Virāṭ-rūpa, gigantická podoba Nejvyššího Pána, zahrnuje vše hmotně projevené a je tedy Nadduší všeho živého i neživého. Je však zároveň projevem Nārāyaṇa, Viṣṇua, a když tak budeme postupovat dál a dál, zjistíme nakonec, že Pán Kṛṣṇa je konečnou Nadduší všeho, co existuje. Závěr tedy je, že bychom bez váhání měli začít uctívat Pána Kṛṣṇu, případně Jeho úplnou expanzi Nārāyaṇa, a nikoho jiného. Ve védských hymnech se jasně říká, že ze všeho nejdříve Nārāyaṇa pohlédl na hmotu, a tak započalo stvoření. Před stvořením neexistovali ani Brahmā a Śiva, natož pak ostatní. Śrīpāda Śaṅkarācārya bez výhrad uznal, že Nārāyana je nad hmotným stvořením, zatímco všichni ostatní jsou uvnitř tohoto stvoření. Celé hmotné stvoření je tedy s Nārāyanem totožné a zároveň se od Něho liší. To potvrzuje filozofii acintya-bhedābheda-tattvy Pána Śrī Caitanyi Mahāprabhua. Jelikož celé hmotné stvoření vyšlo z pohledu Nārāyaṇa, neliší se od Něho. Jelikož je to však projev Jeho vnější energie (bahiraṅgā māyi), který nespadá do Jeho vnitřní síly (ātma-māyi), celé hmotné stvoření se od Něho zároveň liší. V tomto verši je velice pěkný příklad se snícím člověkem. Spící člověk vytváří ve snu mnoho různých věcí, sám se stává zúčastněným pozorovatelem snu a také na něho působí jeho důsledky. Toto hmotné stvoření se přesně podobá snu, který vytvořil Pán, ale On — jako transcendentální Nadduše — není nikdy zúčastněný, a není ani zasažený účinky vysněného stvoření. Neustále si udržuje Své transcendentální postavení. Je však zároveň podstatou všeho a nic od Něho není oddělené. Jako Jeho části se tedy bez rozptylování máme soustředit pouze na Něho — jinak nás nepochybně jedna po druhé přemohou síly hmotného stvoření. Potvrzuje to Bhagavad-gītā (9.7):

“Na konci věku vstoupí veškeré hmotné projevení do Mé podstaty, ó synu Kuntī, a na začátku nového věku je opět stvořím.”

Lidský život je příležitostí uniknout tomuto opakovanému tvoření a ničení. V něm má duše možnost dostat se z dosahu Pánovy vnější energie a vstoupit do Jeho vnitřní energie.