Śrīmad-Bhāgavatam 10.29.9

V celém desátém zpěvu uvádí Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura ke Kṛṣṇovým zábavám podrobné poetické komentáře. Není vždy možné sem tyto rozsáhlé popisy zahrnout, ale jeho poznámky k tomuto verši ocitujeme celé. Vřele doporučujeme učené vaiṣṇavské komunitě, aby některý způsobilý oddaný Pána představil celý komentář Śrīly Viśvanātha Cakravartīho k desátému zpěvu jako samostatnou knihu, což nepochybně ocení jak oddaní, tak neoddaní. Tento verš komentuje ācārya takto:

„V této souvislosti provedeme rozbor podle metody, kterou popisuje Śrīla Rūpa Gosvāmī ve svém Ujjvala-nīlamaṇi. Existují dvě kategorie gopī: věčně dokonalé (nitya-siddha) a ty, které dosáhly dokonalosti praktikováním bhakti-yogy (sādhana-siddha). Sādhana-siddhy se také dělí na dvě kategorie: ty, které patří ke zvláštním skupinám, a ty, které ne. A gopī patřící ke zvláštním skupinám jsou také dvojí: śruti-cārī, pocházející ze skupiny zosobněných Véd, a ṛṣi-cārī, pocházející ze skupiny mudrců, kteří viděli Pána Rāmacandru v lese Daṇḍakāraṇya.

Stejné rozdělení gopī do čtyř tříd uvádí Padma Purāṇa:

,Rozumí se, že některé gopī jsou zosobněná védská písma, zatímco jiné jsou znovuzrození mudrci, dcery pastevců nebo dívky z rodin polobohů. V žádném případě však ani jedna z nich není obyčejnou lidskou bytostí, můj milý králi.̀ Zde se dozvídáme, že i když gopī vypadaly jako lidské dívky z rodin pastevců, ve skutečnosti jimi nebyly. Je tedy vyvráceno tvrzení, že jsou smrtelné.

Dcery pastevců, které jsou zde zmíněny jako gopa-kanyāḥ, musí být věčně dokonalé, neboť o nich nikdy neslyšíme, že by konaly jakoukoliv sādhanu. Jejich zdánlivá sādhana, kdy v roli gopī uctívaly bohyni Kātyāyanī, jen projevuje způsob, jakým si hrály na lidské bytosti, a Bhāgavatam o tomto uctívání vypráví jen proto, aby ukázal, jak přijaly role pasaček krav se vším všudy.

To, že gopa-kanyā gopī jsou ve skutečnosti nitya-siddhy, věčně dokonalé oddané Pána, prohlašuje výrok v Brahma-saṁhitě (5.37): ānanda-cinmaya-rasa-pratibhāvitābhiḥ, který dokládá, že jsou Pánovou duchovní energií blaženosti. Rovněž Gautamīya-tanra uvádí: hlādinī yā mahā-śaktiḥ. Dalším svědectvím jejich věčné dokonalosti je, že tyto gopī jsou jako věčné společnice Pána Kṛṣṇy, svého milence, zmíněny společně s Ním v osmnáctislabičné mantře, desetislabičné mantře a dalších, a také to, že uctívání těchto manter, stejně jako śruti, která je uvádějí, probíhá odnepaměti.

Deva-kanyāḥ, dcery polobohů zmíněné ve verši, který začíná slovy sambhavas tv amara-striyaḥ, jsou ve Śrī Ujjvala-nīlamaṇi označeny za částečné expanze těch gopī, které jsou věčně dokonalé. Že śruti-cārī gopī, zosobněné Védy, jsou sādhana-siddhy, se rozumí z jejich vlastních slov, jež cituje Bṛhad-vāmana Purāṇa:

,Od té doby, co jsme spatřily Tvou tvář, která oplývá krásou miliónů Amorů, jsou naše mysli posedlé chtivou touhou po Tobě, jakou mívají mladé dívky, a na všechna ostatní lákadla jsme zapomněly. Vyvinuly jsme touhu jednat s Tebou tak, jak s Tebou jednají gopī, které sídlí na Tvé transcendentální planetě a které projevují Amorovy sklony, když Tě uctívají s představou, že jsi jejich milenec.̀

Ṛṣi-cārī gopī jsou také sādhana-siddhy, jak uvádí Ujjvala-nīlamaṇi: gopālopāsakāḥ pūrvam aprāptābhīṣṭa-siddhayaḥ. Dříve byly všechny mahārṣii žijícími v lese Daṇḍaka. O tom nacházíme doklad v Uttara-khaṇḍě Padma Purāṇy:

Tento verš uvádí, že poté, co mudrci v lese Daṇḍaka spatřili Pána Rāmacandru, zatoužili si užívat s Pánem Harim (Kṛṣṇou). To znamená, že pohled na krásu Pána Rāmy jim připomněl Pána Hariho, Gopāla, jehož uctívali, a chtěli s Ním zakoušet potěšení. Stud jim však zabránil podle této touhy jednat, načež jim Pán Śrī Rāma, který je jako strom přání, udělil svou milost, i když své přání nevyjádřili slovy. Tak se jejich touha splnila, což vyjadřují slova následující po te sarve. Díky svému chtivému zalíbení se vysvobodili z oceánu hmotné existence, koloběhu zrození a smrti, a zároveň dosáhli možnosti stýkat se s Pánem Harim ve vztahu milenecké lásky.

Rozumí se, že ty gopī, které byly donuceny zůstat doma, jak uvádí tento verš Bhāgavatamu, byly ty, které už měly své děti. Tato skutečnost je zřejmá z pozdějších veršů: mātaraḥ pitaraḥ putrāḥ (Bhāg. 10.29.20), yat-paty-apatya-suhṛdām anuvṛttir aṅga (Bhāg. 10.29.32) a pati-sutānvaya-bhrātṛ-bāndhavān (Bhāg. 10.31.16). Śrīla Kavi-karṇapūra Gosvāmī o tom mluví ve svých komentářích k desátému zpěvu. Nebudeme se snažit opakovat všechny jeho myšlenky týkající se tohoto verše, ale uvedeme podstatu jeho výkladu:

,Když mudrci, kteří uctívali Pána Gopāla, viděli osobní podobu Pána Śrī Rāmacandry, okamžitě se povznesli na zralou úroveň spontánní oddanosti a tak automaticky dosáhli stádií pevné víry, zalíbení a připoutanosti. Ještě však nebyli úplně oproštěni ode všeho znečištění hmotou, a proto Śrī Yogamāyā-devī zařídila, aby se narodili z lůn gopī a stali se dcerami pasačkami. Ve styku s věčně dokonalými gopīmi některé z těchto nových gopī hned po dosažení puberty plně projevily pūrva-ragu, láskyplné zalíbení v Kṛṣṇovi (které se rozvíjí ještě před setkáním s milovanou osobou). Jakmile tyto nové gopī získaly možnost přímého setkání s Kṛṣṇou a tělesně se s Ním sdružovaly, spálilo to všechno jejich zbývající znečištění a dosáhly pokročilých stádií premy, snehy a tak dále.

Přestože gopī žily se svými manželi pastevci, vlivem Yogamāyi zůstaly nespokvrněné pohlavním stykem s nimi – měly čistě duchovní těla, se kterými si Kṛṣṇa užíval. Tu noc, kdy zaslechly Kṛṣṇovu flétnu, se je jejich manželé snažili zastavit, ale díky milostivé pomoci Yogamāyi mohly sādhana-siddha-gopī jít za svým milým společně s nitya-siddha-gopīmi.

Jiné gopī ale neměly to štěstí, aby se mohly stýkat s nitya-siddha-gopīmi a jinými pokročilými gopīmi, a proto nedospěly do stádia premy, takže jejich znečištění nebylo zcela spálené. Vdaly se za pastevce krav a po pohlavním styku s nimi porodily děti. Zakrátko však i tyto gopī rozvinuly svou pūrva-ragu díky tomu, že si ve styku s pokročilejšími gopīmi osvojily silnou touhu po tělesném styku s Kṛṣṇou. Když se kvalifikovaly pro přijetí milosti gopī, které již dosáhly dokonalosti, nabyly transcendentálních těl vhodných k tomu, aby skýtaly požitek Kṛṣṇovi. Když jim pak Yogamāyā nepomohla vzepřít se manželům, kteří jim bránili odejít ven, cítily to jako to nejhorší neštěstí. Své manžely, bratry, otce a další členy rodiny viděly jako nepřátele a ocitly se na prahu smrti. Tak jako jiné ženy při umírání vzpomínají na své matky a ostatní příbuzné, tyto gopī vzpomínaly na jediného přítele svého života, Kṛṣṇu, jak uvádí tento verš Bhāgavatamu začínající slovem antar.

Je zde naznačeno, že tyto ženy nemohly odejít, protože je zadržovali jejich manželé, kteří před nimi stáli s holemi v rukách a kárali je. I když byly tyto gopī trvale pohroužené v lásce ke Kṛṣṇovi, v tu chvíli o Něm zvláště meditovaly a v duchu volaly: „Běda, běda, ó jediný příteli našeho života! Ó oceáne uměleckých dovedností z vṛndāvanského lesa! Prosím, nechť se v některém z příštích životů staneme Tvými milenkami, když tentokrát nemůžeme spatřit Tvou lotosu podobnou tvář na vlastní oči. Budiž, budeme na Tebe hledět v mysli.“ Každá gopī tímto způsobem v nitru naříkala, stála tam se zavřenýma očima a hluboce o Něm meditovala.̀“