Śrīmad-Bhāgavatam 10.29.10-11

Śrīla Viśvanātha Cakravartī komentuje tento verš takto: „Zde Śukadeva Gosvāmī hovoří zvláštním způsobem: představuje nejniternější cíl, kterého gopī dosáhly, jako kdyby to bylo něco vnějšího, a tak utajuje jeho pravou povahu před nezasvěcenými. Důvěrným oddaným, kteří jsou dobře obeznámení s vědeckými závěry oddané služby, zároveň vyjevuje vnitřní význam, který je jeho skutečným sdělením. Nezasvěceným osobám tedy Śukadeva říká, že Kṛṣṇa udělil gopīm osvobození, ale důvěrným posluchačům vyjevuje, že když gopī zažívaly odloučení od svého milého, probudilo to v nich nesmírné neštěstí a zároveň i nesmírné štěstí, a tak postupně dosáhly svého vytouženého cíle.

Verš se tedy dá chápat takto: Kvůli nesnesitelnému odloučení od svého milého pocítily gopī hroznou bolest, a tak otřásly vším nepříznivým. Jinak řečeno, když obyčejní lidé slyší o kruté bolesti gopī v odloučení od jejich milého, oprostí se od tisíců nepříznivých věcí – i věcí tak strašných, jako jsou podzemní ohně v miliónech vesmírů nebo prudký jed, který spolkl Pán Śiva. Ti, kdo naslouchají o lásce gopī v odloučení, se zbavují svého hrozivého falešného ega a jsou otřeseni, jelikož se cítí poraženi. Když gopī meditovaly o Pánu Acyutovi, přijal viditelnou podobu a osobně za nimi přišel. Pocítily obrovskou radost, když objímaly Jeho tělo, které oplývalo transcendentální láskou k nim. Zároveň gopī cítily velkou radost projevením osobních vlastností a jisté hrdosti, jež k takové lásce náleží. Ve srovnání s touto radostí se všechno jejich hmotné i duchovní štěstí jevilo bezcenné.

To má za důsledek, že když ostatní lidé vidí, jak byly gopī šťastné, když se Kṛṣṇa projevil přímo před nimi a objal je, i oni pocítí, že tisíce takzvaných příznivých cílů jsou ve srovnání s tím bezvýznamné, ať se jedná o všechny smyslové požitky, které lze najít v miliónech vesmírů, nebo dokonce i o transcendentální požitek z duchovní blaženosti (brahmānandu). Naslouchání o tom, jak jsou gopī nešťastné v odloučení od Nejvyššího Pána a jakou zažívají radost, když se s Ním setkají, může každého zbavit všech následků jeho dřívějších činností, hříšných i zbožných. Vaiṣṇavové si rozhodně nemyslí, že reakce za hříšné a zbožné jednání lze zničit jedině tak, že je člověk prožije, neboť ani odloučení od Nejvyššího Pána, ani přímé sdružování se s Ním nepatří do kategorie karmy. Toto vymazání karmických reakcí nastává ve stádiu bhajanu u těch, kdo pokročili na úroveň anartha-nivṛtti.

A tak gopī myslely na Kṛṣṇu – Paramātmu neboli nejvyšší cíl hodný veškeré lásky – jako na svého milence. I když obyčejně je takový přístup zavrženíhodný, gopī realizovaly Kṛṣṇu ještě úplněji než Rukmiṇī a Jeho ostatní královny, které Ho s velkou úctou považovaly za svého manžela. Důkazem toho, že myslet na Pána jako na svého milence je vyšší úroveň než myslet na Něj jako na svého manžela, je skutečnost, že nespoutaná čistá láska je silnější než láska usedlá. Tuto myšlenku podporují následující slova Śrī Uddhavy: yā dustyajaṁ sva-janam ārya-pathaṁ ca hitvā. ,Tyto ženy z Vraji se vzdaly svých rodin a svých pokročilých náboženských zásad, přestože je to velmi těžké.̀ (Bhāg. 10.47.61)

Kṛṣṇa často ve svých pozemských zábavách proměňuje ty nejnižší činnosti v ty nejvznešenější. Bhīṣma prohlásil, že Kṛṣṇova zábava, kdy jednal jako Arjunův vozataj, je ještě vznešenější než zábavy, ve kterých jednal jako mocný král králů: vijaya-ratha-kuṭumba ātta-totre/ dhṛta-haya-raśmini tac-chriyeskṣaṇīye. ,Nechť se má mysl upíná na Arjunova vozataje, který stojí s bičem v pravé ruce a opratěmi v levé a pozorně chrání Arjunův vůz přede všemi nástrahami.̀ (Bhāg. 1.9.39) Podobně vidíme, že když se Pán zjevil jako Kṛṣṇa, milostná rasa, která je běžně podřadnější, se stává lepší než nálada śānta-rasa, která je běžně vznešenější, milostný poměr s milencem se stává vznešenějším než láskyplný vztah mezi řádně sezdanými manželi a prosté náhrdelníky z bobulek guñjā, ornamenty vytvořené červenou hlinkou a paví pera se stávají lepšími než ty nejvybranější ozdoby z drahokamů.

Někdo však může namítat, že pro Nejvyššího Pána není vhodné, aby si užíval se ženami, jejichž těl si již užívali jiní muži. Odpověď na tuto námitku začíná slovem jahuḥ. Slovo deham je zde použité v jednotném čísle, což vyjadřuje, že i když je gopī mnoho, náleží do stejné kategorie. Některé autority říkají, že působením Yogamāyi zmizela těla těchto gopī takovým způsobem, že si toho nikdo nevšiml, ale jiné autority říkají, že ,tělò, o kterém se zde mluví, je nižší tělo, složené z kvalit hmotné přírody. Z výrazného postavení adjektiva guṇa-mayam lze chápat, že dříve než gopī slyšely tóny Kṛṣṇovy flétny, měly dvojí těla, hmotná a duchovní, a poté, co flétnu zaslechly, se vzdaly hmotných těl, kterých si již užívali jejich manželé. To můžeme analyzovat takto:

Když oddaní začínají s oddanou službou v souladu s pokyny pravého duchovního mistra, zaměstnávají své uši a další smysly na úrovni čisté oddanosti tak, že naslouchají o Pánu, opěvují Jeho slávu, vzpomínají na Něho, klaní se Mu, poskytují Mu osobní péči a tak dále. Zaměřují tedy své smysly na Pánovy transcendentální vlastnosti, jak Pán sám říká: nirguṇo mad-apāśrayaḥ. (Bhāg. 11.25.26) Tímto způsobem těla oddaných překonávají hmotné kvality. Přesto se někdy stává, že zaměřují své smysly na světské zvuky a tak dále, a to je hmotné. Tělo oddaného tedy může mít dva aspekty, transcendentální a hmotný.

Úměrně dosažené úrovni oddané služby začínají převládat transcendentální aspekty těla a hmotných aspektů ubývá. Tuto proměnu popisuje následující verš z Bhāgavatamu (11.2.42):

,Tak jako u toho, kdo jí, s každým soustem vzrůstá uspokojení, výživa a ubývá hlad, objevují se u toho, kdo přijímá útočiště u Nejvyšší Osobnosti Božství, zároveň oddanost, přímé vnímání Nejvyššího Pána a odpoutanost ode všeho ostatního.̀ Když oddaný dosáhne naprosto čisté lásky k Bohu, hmotné části jeho těla zmizí a tělo se stane zcela duchovním. Nejvyšší Pán přesto obvykle nechává svou matoucí energii projevit úmrtí hrubohmotného těla, aby nenarušoval klamné názory ateistů a aby chránil důvěrnost oddané služby. Příkladem toho je odchod Yaduovců ze světa během Mauṣala-līly.

Někdy chce však Kṛṣṇa rozhlásit jedinečnost bhakti-yogy, a tak nechá oddaného jít zpátky k Bohu ve stejném těle, jako v případě Dhruvy Mahārāje. To můžeme doložit citátem ze dvacáté páté kapitoly jedenáctého zpěvu, verš 32:

,Ta živá bytost, která tyto kvality projevené z mysli přemůže, se Mi může odevzdat skrze proces oddané služby, a tak dosáhnout čisté lásky ke Mně.̀ Zde Pán prohlašuje, že přemožení a zničení toho, co se skládá z kvalit hmotné přírody, je možné jedině procesem oddané služby.

Ze stávajícího verše Bhāgavatamu bychom tedy měli pochopit, že nepříznivá, hmotná těla gopī, které nemohly jít za Kṛṣṇou, byla odstraněna či spálena, zatímco jejich příznivá, duchovní těla nebyla ani zdaleka zničena; naopak se projevila ještě výrazněji díky extázi, kterou tyto gopī pociťovaly, když v meditaci objímaly Kṛṣṇu. Jejich pouta tak byla zcela zničena: s pomocí Yogamāyi se zbavily nevědomosti a také zákazů svých manželů a dalších příbuzných.

Neměli bychom se dopustit chyby, že bychom si ztrátu těl gopī vysvětlovali jako výsledek jejich smrti. Pán sám říká (Bhāg. 10.47.37):

,Některé z těchto dokonale požehnaných gopī se té noci nemohly přímo se Mnou těšit z tance rāsa ve tomto vṛndāvanském lese, ale přesto získaly Mou společnost tak, že vzpomínaly na Mé transcendentální zábavy.̀ Použitím slova kalyāṇyaḥ v tomto verši Pán naznačuje: ,Tyto gopī se sice kvůli zákazům svých manželů a kvůli mukám, které jim působilo odloučení ode Mě, chtěly vzdát svých těl, ale jejich smrt na samém začátku nejšťastnějšího svátku tance rāsa by Mě roztrpčila, a tedy by byla nepříznivá. Proto nezemřely.̀

Skutečnost, že gopī, které nesměly jít za Kṛṣṇou, fyzicky nezemřely, dále dokládá sdělení Śrī Śukadevy později v tomto zpěvu (10.47.38): tā ūcur uddhavaṁ prītās tat-sandeśāgata-smṛtīḥ. ,Potom (gopī) odpověděly Uddhavovi, spokojené, protože Jeho zpráva jim připomněla Kṛṣṇu.̀ Zde se rozumí, že gopī hovořící k Uddhavovi byly ty, které neměly příležitost přímo se zúčastnit tance rāsa, protože byly zavřené doma. Závěr tedy je, že opustily hmotná těla, aniž by zemřely. Jejich hmotná těla, spalovaná silným žárem odloučení, pozbyla svého hmotného charakteru a stala se čistě duchovními, podobně jako těla takových velkých oddaných, jako byl Dhruva Mahārāja. Toto je význam výroku, že gopī ,opustily svá tělà.

Následující přirovnání ilustruje postavení různých gopī: Když na stromě vidíme sedm nebo osm zralých mangových plodů, můžeme si být jisti, že všechna manga na tom stromě jsou zralá. Pak je můžeme všechna otrhat a přinést domů, kde jim sluneční paprsky a další činidla časem dodají na pěkném vzhledu, vůni a lahodnosti, takže jsou hodné toho, aby si na nich pochutnal král. Když nastane doba králova jídla, pečlivý služebník může vybrat ty plody, které jsou vhodné k podávání. Podle jejich vzhledu služebník pozná, které jsou uprostřed zralé, ale na povrchu ještě nedozrálé, a proto se ještě pro krále nehodí. Pomocí tepelné úpravy tyto zbývající plody během dvou tří dnů dozrají a pak bude možné králi předložit i je.

Podobně mezi muni-cārī gopīmi, které se narodily v Gokule, ty, jež se zcela zbavily hmotné povahy svých těl a již v rané fázi svého života získaly čistě duchovní těla, dokázaly zůstat nedotčené jinými muži, a tak jim Yogamāyā dovolila připojit se k nitya-siddhám a dalším pokročilým gopīm, když se šly setkat s Kṛṣṇou. Jiné muni-cārī gopī si ještě uchovávaly určité spojení s vnějším hmotným tělem, ale dokonce i ty, poté, co je spaloval žár odloučení od Śrī Kṛṣṇy, se zbavily hmotné povahy svých těl a nabyly dokonale transcendentální těla očištěná od veškeré poskvrny ze styků s jinými muži. Té noci, kdy probíhal tanec rāsa, poslala Yogamāyā některé z těchto gopī ven za těmi, které šly již dříve, a jiné, u kterých viděla ještě nepatrné znečištění, Yogamāyā zadržela, aby se dále očistily žárem odloučení, a pak je poslala ven některou jinou noc.

Když skončila noc, muni-cārī gopī, které se zúčastnily radovánek tance rāsa a dalších zábav s Kṛṣṇou, se vrátily do svých domovů, stejně jako nitya-siddhy a další pokročilé gopī. Teď však Yogamāyā ochránila tyto muni-cārī gopī před hmotnými styky s jejich manželi – tyto gopī byly zbavené jakékoliv sobecké připoutanosti ke svým manželům, dětem a tak dále. Jelikož byly úplně ponořené ve velkém oceánu lásky ke Kṛṣṇovi, ňadra jim vyschla, takže již nemohly krmit svá nemluvňata a svým příbuzným připadaly jako posedlé duchem. Z toho lze vyvodit závěr, že není nic nevhodného na tom, že se gopī, které dříve měly hmotné vztahy, připojily k tanci rāsa.

Některé autority však tvrdí, že gopī, které byly zadržené ve svých domech, neměly děti. Kdykoliv se v nadcházejících verších vyskytnou slova jako apatya (,dětì), vztahují se podle nich na děti spolumanželek, adoptované děti nebo synovce a neteře.“