ŚB 1.10.20

V Bhagavad-gītě se říká, že Osobnost Božství Śrī Kṛṣṇa je cílem všech védských spisů. Literatura, jako jsou Vedy, Rāmāyaṇa a Mahābhārata, popisuje slávu Pána. A v Bhāgavatamu se zvláště vztahuje na Nejvyššího Pána. Proto když ženy na střechách domů hlavního města králů kuruovské dynastie rozmlouvaly o Pánu, jejich slova byla příjemnější nežli védské hymny. Každá chvála opěvující Pána je śruti-mantra. Například písně Ṭhākura Narottama dāse, jednoho z ācāryů Gauḍīya-sampradāyi, jsou psané v jednoduché bengálštině, a Ṭhākura Viśvanātha Cakravartī, další velice učený ācārya téže sampradāyi, je prohlásil za stejně dobré, jako jsou védské mantry. Je tomu tak díky jejich obsahu; jazyk je nepodstatný, ale námět je důležitý. Všechny ženy, pohroužené do myšlenek na činnosti Pána, vyvinuly milostí Pána vědomí védské moudrosti. Proto nevadilo, že nebyly příliš vyspělé v sanskrtu a dalších oborech vzdělání. Cokoliv pronesly, bylo přitažlivější nežli védské hymny. Védské hymny v Upaniṣadách někdy poukazují na Nejvyššího Pána nepřímo, ale zde ženy hovořily o Pánu přímo, a jejich slova byla proto srdci příjemnější. Jejich rozpravy se zdály mít větší hodnotu než požehnání učených brāhmaṇů.