V tomto verši Pán Ṛṣabhadeva poučuje Své syny o důležitosti lidského života. Výraz deha-bhāk se vztahuje na kohokoliv, kdo přijal hmotné tělo, ale živá bytost, která obdržela lidskou podobu, musí jednat jinak než zvířata. Zvířata jako psi a prasata mají smyslový požitek z požírání výkalů. Lidé si po těžké celodenní námaze chtějí v noci užívat jídla, pití, sexu a spánku a přitom si musí také zajišťovat náležitou obranu. To však není lidská civilizace. Lidský život znamená dobrovolně podstupovat utrpení ve prospěch rozvoje duchovního života. V životech zvířat a rostlin je samozřejmě také přítomno utrpení, neboť trpí za své minulé přečiny. Lidé by však měli dobrovolně přijmout utrpení v podobě askeze, aby dosáhli božského života. Jakmile ho dosáhnou, mohou si užívat věčného štěstí. Každá živá bytost si chce ve skutečnosti užívat štěstí, ale dokud je uvězněna v hmotném těle, musí zakoušet různé druhy utrpení. V lidské podobě je přítomno vyšší vědomí. Měli bychom jednat podle rady z vyššího zdroje, abychom dosáhli věčného štěstí a vrátili se k Bohu.

Významné je, že vláda a přirozený opatrovatel, otec, mají své podřízené vzdělávat a vychovávat k vědomí Kṛṣṇy. Bez vědomí Kṛṣṇy každá živá bytost neustále trpí v koloběhu zrození a smrti. Aby mohli všichni získat osvobození z tohoto otroctví a být blažení a šťastní, je třeba učit bhakti-yogu. Bláhová civilizace opomíjí učit lidi, jak dosáhnout úrovně bhakti-yogy. Bez vědomí Kṛṣṇy však není člověk o nic lepší než prase nebo pes. Ṛṣabhadevovy pokyny jsou v současné době velice potřebné. Lidé se teoreticky a prakticky učí, jak těžce pracovat pro smyslový požitek, a vyšší životní cíl neexistuje. Muž musí cestovat za živobytím — odejde brzy ráno z domova a nastoupí do vlaku, ve kterém se mačká s ostatními. Hodinu nebo dvě musí prostát, aby se dostal na místo svého pracoviště, a poté ho ještě čeká cesta autobusem. V kanceláři od devíti hodin ráno do pěti hodin večer těžce pracuje a pak mu trvá dvě nebo tři hodiny, než se vrátí domů. Nají se, má pohlavní styk a jde spát. Jeho jediným štěstím za všechny tyto těžkosti je trocha sexu. Yan maithunādi-gṛhamedhi-sukhaṁ hi tuccham. Ṛṣabhadeva jasně prohlašuje, že lidský život není určen pro takovouto existenci, které si užívají i psi a prasata. Ti dokonce ani nemusí kvůli sexu tolik dřít. Člověk by se neměl pokoušet napodobovat psy a prasata — měl by se snažit žít jinak. Zde je uvedená alternativa: lidský život je určen pro tapasyu, askezi. Tapasyou se lze vysvobodit z hmotného zajetí. Když člověk dosáhne úrovně vědomí Kṛṣṇy, oddané služby, jeho štěstí je zaručené navždy. Začne-li praktikovat bhakti-yogu, oddanou službu, očistí se tím jeho existence. Živá bytost hledá štěstí jeden život za druhým, ale všechny své problémy může jednoduše vyřešit praktikováním bhakti-yogy. Pak se bezprostředně kvalifikuje pro návrat domů, zpátky k Bohu. To potvrzuje Bhagavad-gītā (4.9):

“Ten, kdo zná transcendentální povahu Mého zjevení a Mých činností, se po opuštění současného těla nezrodí znovu v tomto hmotném světě, ale dosáhne Mého věčného sídla, ó Arjuno.”

Lidské tělo je jako rozcestí, z něhož se živá bytost může vydat buď cestou osvobození, nebo cestou vedoucí k pekelnému životu. Jak se na tyto cesty dostane, popisuje tento verš. Na cestě osvobození se člověk stýká s mahātmy a na cestě otroctví se stýká s těmi, kdo lpí na smyslovém požitku a ženách. Existují dva druhy mahātmů — impersonalista a oddaný. I když se jejich konečné cíle liší, procesy vysvobození jsou téměř totožné. Oba chtějí věčné štěstí. Jeden hledá štěstí v neosobním Brahmanu a druhý ve společnosti Nejvyšší Osobnosti Božství. Jak uvádí první verš: brahma-saukhyam. Brahman znamená “duchovní” či “věčný”; impersonalista i oddaný hledají věčný, blažený život. V každém případě se doporučuje dosáhnout dokonalosti. Řečeno slovy Caitanya-caritāmṛty (Madhya 22.87):

Aby člověk zůstal odpoutaný od kvalit hmotné přírody, musí se vyhýbat stykům s materialisty (asat). Existují dva druhy materialistů — jeden lpí na ženách a smyslovém požitku a druhý je jednoduše neoddaný. Na pozitivní straně je společnost mahātmů a na negativní straně vyhýbání se neoddaným a lovcům žen.

Ten, kdo má skutečný zájem o duchovní pokrok — ať už je to impersonalista nebo oddaný — se nemá sdružovat s lidmi, kteří se prostřednictvím takzvaného civilizačního pokroku zajímají pouze o udržování těla. Člověk, jehož přitahuje duchovní život, nemá lpět na pohodlí domova ve společnosti manželky, dětí, přátel a tak dále. I když je gṛhastha a musí vydělávat na živobytí, měl by se spokojit jen s takovým výdělkem, aby udržel tělo a duši pohromadě. Nemá vlastnit více ani méně. Zde je naznačeno, že hospodář se má snažit vydělávat peníze pro vykonávání bhakti-yogy—śravaṇaṁ kīrtanaṁ viṣṇoḥ smaraṇaṁ pāda-sevanam / arcanaṁ vandanaṁ dāsyaṁ sakhyam ātma-nivedanam. Hospodář musí vést takový život, aby měl veškeré možnosti k naslouchání a opěvování. Má doma uctívat Božstva, pořádat festivaly, zvát přátele a rozdávat jim prasādam. Peníze má vydělávat pro tyto účely; ne pro uspokojování smyslů.

Tento verš zavrhuje myšlenku, že člověk má žebrat, půjčovat si a krást, aby mohl žít životem plným smyslového požitku, neboť takové vědomí vede do temných, pekelných podmínek. Čtyři hříšné činnosti jsou: nedovolený sex, konzumace masa, požívání omamných látek a hazardování. To jsou prostředky, jež člověku přinášejí další hmotné tělo, které je plné utrpení. Ve Vedách je řečeno: asaṅgo hy ayaṁ puruṣaḥ. Živá bytost není s tímto hmotným světem ve skutečnosti spojená, ale kvůli svému sklonu užívat si hmotných smyslů se dostává do hmotného podmínění. Člověk má dovést svůj život k dokonalosti stykem s oddanými a dále se nezaplétat v hmotném těle.

Lidé si obvykle myslí, že pro úlevu od utrpení je třeba velice zbožného jednání, ale to není pravda. Člověk je neúspěšný, i když se věnuje zbožným činnostem a spekulaci. Jeho jediným cílem má být vysvobození ze zajetí māyi a ze všech hmotných činností. Spekulativní poznání a zbožné činnosti neřeší problémy hmotného života. Člověk se má snažit pochopit své duchovní postavení. Bhagavad-gītā (4.37) uvádí:

“Tak jako planoucí oheň mění dřevo v popel, ó Arjuno, oheň poznání spaluje na popel všechny reakce za hmotné jednání.”

Dokud člověk nechápe vlastní já a jeho činnosti, nachází se v hmotných poutech. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (10.2.32) je rovněž řečeno: ye 'nye 'ravindākṣa vimukta-māninas tvayy asta-bhāvād aviśuddha-buddhayaḥ. Osoba, která nemá poznání o oddané službě, si o sobě může myslet, že je osvobozená, ale ve skutečnosti není. Āruhya kṛcchreṇa paraṁ padaṁ tataḥ patanty adho 'nādṛta-yuṣmad-aṅghrayaḥ — takoví lidé se mohou dostat do neosobní záře Brahmanu, ale protože nevědí nic o oddané službě, znovu poklesnou a vrátí se k hmotnému požitku. Dokud se člověk zajímá o karmu a jñānu, musí i nadále snášet utrpení hmotného života—zrození, stáří, nemoc a smrt. Karmī nutně přijímají jedno tělo za druhým, a co se týče jñānīch, ti se musí vracet do hmotného světa, dokud nedosáhnou nejvyššího porozumění. Jak vysvětluje Bhagavad-gītā (7.19): bahūnāṁ janmanām ante jñānavān māṁ prapadyate. Cílem je vědět, že Kṛṣṇa, Vāsudeva, je vším, a odevzdat se Mu. Karmī to nevědí, ale čistý oddaný, který je stoprocentně zaměstnaný oddanou službou Pánu, dobře ví, co je karma a jñāna, a proto se o ně již nezajímá. Anyābhilāṣitā-śūnyaṁ jñāna- karmādy-anāvṛtam. Skutečný bhakta není poznamenaný žádnou příměsí karmy a jñāny. Jeho jediným životním cílem je sloužit Pánu.

Živá bytost, jejíž mysl je znečištěná plodonosným jednáním, chce dosahovat jednoho hmotného postavení za druhým. Prakticky každý ve dne v noci těžce pracuje, aby zlepšil svou ekonomickou situaci. Dokonce i když člověk pochopí védské obřady, bude usilovat o dosažení nebeských planet, aniž by věděl, že skutečným životním zájmem je vrátit se domů, zpátky k Bohu. Když živá bytost jedná na úrovni plodonosných činností, putuje vesmírem v různých druzích a podobách. Dokud nepřijde do styku s oddaným Pána, guruem, služba Pánu Vāsudevovi ji neupoutá. Aby pochopila poznání o Vāsudevovi, musí projít mnoha zrozeními. Bhagavad-gītā (7.19) potvrzuje: vāsudevaḥ sarvam iti sa mahātmā sudurlabhaḥ. Živá bytost může poté, co po mnoho životů zápasila o existenci, přijmout útočiště u lotosových nohou Vāsudeva, Kṛṣṇy. Tehdy dosáhne skutečné moudrosti a odevzdá se Mu. To je jediný způsob, jak zastavit koloběh zrození a smrti. Totéž potvrzuje Caitanya-caritāmṛta (Madhya 19.151) v pokynech, které dal Śrī Caitanya Mahāprabhu Śrīlovi Rūpovi Gosvāmīmu na Daśāśvamedha-ghāṭu.

Živá bytost putuje po různých planetách v různých podobách a tělech, ale setká-li se shodou okolností s pravým duchovním mistrem, získá jeho milostí útočiště u Pána Kṛṣṇy a začne vykonávat oddanou službu.

Oddaný, který se nachází v nejnižším stádiu oddanosti, není čistým oddaným. Anyābhilāṣitā-śūnyaṁ jñāna-karmādy-anāvṛtam — aby se někdo mohl stát čistým oddaným, musí se zbavit všech hmotných tužeb a být nedotčený plodonosným jednáním a spekulativním poznáním. Na nižší úrovni se člověk může někdy zajímat o filozofickou spekulaci s příměsí oddanosti. V tomto stádiu má však ještě stále zájem o smyslový požitek a je znečištěný kvalitami hmotné přírody. Vliv māyi je tak silný, že i ten, kdo je pokročilý v poznání, zapomíná, že je věčným služebníkem Kṛṣṇy. Spokojeně proto setrvává v životě hospodáře, který se soustřeďuje kolem pohlavního styku. Odevzdává svůj život sexu a přistupuje na to, že bude snášet všechny druhy hmotného utrpení. Kvůli nevědomosti je takto spoután řetězem hmotných zákonů.

Sex vytváří mezi mužem a ženou přirozenou přitažlivost, a když uzavřou manželství, jejich vztah začne být ještě spletitější. Tento spoutávající vztah mezi mužem a ženou vyvolává v živé bytosti iluzorní pocit, kdy si myslí: “Tento muž je můj manžel,” nebo “Tato žena je má manželka.” To se nazývá hṛdaya-granthi, “pevný uzel v srdci”. Tento uzel je velmi obtížné rozvázat, a to i tehdy, když se muž a žena rozdělí, ať už za účelem následování zásad varṇāśramy nebo jednoduše proto, aby se rozvedli. V každém případě muž neustále myslí na ženu a žena na muže, a tak člověk začíná být hmotně připoutaný k rodině, vlastnictví a dětem, přestože to vše je dočasné. Majitel se nešťastně ztotožňuje se svým vlastnictvím a bohatstvím. I po přijetí stavu odříkání někdy člověk vyvine připoutanost k určitému chrámu či těm několika věcem, které tvoří majetek sannyāsīna, ale tato připoutanost není tak silná jako rodinná připoutanost. Připoutanost k rodině je tou nejsilnější iluzí. V Satya-saṁhitě je řečeno:

U vznešených osobností, jako je Pán Brahmā, někdy vidíme, že manželka a děti pro ně nejsou příčinou spoutání. Naopak, manželka skutečně napomáhá dalšímu duchovnímu životu a osvobození. Většina lidí je však spoutána uzly manželského vztahu, a v důsledku toho zapomínají na svůj vztah s Kṛṣṇou.

Když se člověk stýká se sādhuy, vykonává oddanou službu a postupně se díky poznání, praxi a odpoutanosti zbaví hmotného pojetí, uzel připoutanosti v jeho srdci povolí. Tak může získat osvobození z podmíněného života a stát se způsobilým pro návrat domů, zpátky k Bohu.

V těchto čtyřech verších říká Ṛṣabhadeva Svým synům, jak se mohou zbavit nesprávného pojetí své totožnosti, které pochází z falešného ega a hmotného, podmíněného života. Praktikováním výše zmíněných pokynů člověk postupně dosáhne osvobození. Všechny tyto předepsané metody umožňují živé bytosti vzdát se hmotného těla (liṅgaṁ vyapohet) a nacházet se ve svém původním, duchovním těle. Ze všeho nejdříve musí člověk přijmout pravého duchovního mistra. To zastává Śrīla Rūpa Gosvāmī ve svém Bhakti-rasāmṛta-sindhu: śrī-guru-pādāśrayaḥ. Aby se člověk osvobodil ze zapletení v hmotném světě, musí vyhledat duchovního mistra. Tad-vijñānārthaṁ sa gurum evābhigacchet. Kladením otázek a sloužením duchovnímu mistrovi může pokročit v duchovním životě. Když se někdo zaměstná oddanou službou, jeho připoutanost k osobnímu pohodlí — jedení, spaní a oblékání — se přirozeně sníží. Stykem s oddaným je udržován duchovní standard. Velice důležitý je výraz mad-deva-saṅgāt. Existuje mnoho takzvaných náboženství, která jsou zasvěcena uctívání různých polobohů, ale zde slova “dobrá společnost” znamenají společnost toho, kdo za své uctívané Božstvo přijímá Kṛṣṇu.

Další důležitý bod je dvandva-titikṣā. Dokud je živá bytost v hmotném těle, musí prožívat radost a bolest, které se s ním pojí. Kṛṣṇa doporučuje v Bhagavad-gītě: tāṁs titikṣasva bhārata — je třeba se naučit tolerovat dočasné bolesti a radosti hmotného světa. Člověk musí být také odpoutaný od své rodiny a dodržovat celibát. Sex s vlastní manželkou podle příkazů písem je rovněž uznáván za brahmacaryu (celibát), ale nedovolený sex je v rozporu s náboženskými zásadami a brání rozvoji duchovního vědomí. Dalším důležitým slovem je vijñāna-virājita. Vše je třeba dělat vysoce vědeckým způsobem a s plným vědomím. Je třeba být realizovanou duší. Tak je možné se vymanit z hmotných pout.

Jak poznamenává Śrī Madhvācārya, souhrnem těchto čtyř slok je, že člověk se musí zdržet jednání způsobeného touhou po smyslovém požitku a namísto toho má neustále s láskou sloužit Pánu. Jinými slovy, bhakti-yoga je uznávanou cestou osvobození. Śrīla Madhvācārya cituje z Adhyātmy:

Člověk má jednat pouze pro dobro duše a zříci se všech ostatních činností. O tom, kdo je v takovém postavení, se říká, že nemá žádné touhy. Živá bytost ve skutečnosti nemůže být zcela bez tužeb, ale když touží jen po tom, co prospívá duši, říká se, že je prostá tužeb.

Duchovní poznání je jñāna-vijñāna-samanvitam. Vlastní-li člověk v plné míře jñānu a vijñānu, je dokonalý. Jñāna znamená chápat, že Nejvyšší Osobnost Božství, Viṣṇu, je Svrchovanou Bytostí. Vijñāna se vztahuje na činnosti, které živou bytost vysvobozují z nevědomosti hmotné existence. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (2.9.31) je řečeno: jñānaṁ parama-guhyaṁ me yad vijñāna-samanvitam. Poznání Nejvyššího Pána je velice důvěrné; svrchované poznání, pomocí něhož Ho lze pochopit, přispívá k osvobození všech živých bytostí. Toto poznání je vijñāna. Bhagavad-gītā (4.9) potvrzuje:

“Ten, kdo zná transcendentální povahu Mého zjevení a Mých činností, se po opuštění tohoto těla nezrodí znovu v hmotném světě, ale dosáhne Mého věčného sídla, ó Arjuno.”

Procesem osvobození je brahma-jijñāsā, hledání Absolutní Pravdy. Obvykle se brahma-jijñāsā nazývá neti neti — proces, kdy člověk hledá Absolutní Pravdu rozborem existence. Tato metoda se používá, dokud živá bytost nedosáhne svého duchovního života. Duchovní život je brahma-bhūta, seberealizovaný stav. Slovy Bhagavad-gīty (18.54):

“Kdo dospěje do tohoto transcendentálního postavení, okamžitě realizuje Nejvyšší Brahman a je naplněn radostí. Nikdy nenaříká ani po ničem netouží a ke všem živým bytostem zaujímá stejný postoj. V tomto stavu dosahuje čisté oddané služby Mně.”

Cílem je dosáhnout parā bhakti, transcendentální oddané služby Nejvyššímu Pánu. Za tímto účelem je třeba analyzovat svou existenci, ale pokud již někdo oddanou službu praktikuje, nemá se hledáním poznání zatěžovat. Pouhým vykonáváním oddané služby bez odchýlení bude neustále v osvobozeném postavení.

Neochvějné vykonávání oddané služby je samo o sobě brahma-bhūta. Dalším důležitým údajem v této souvislosti je anena yogena yathopadeśam. Pokyny od duchovního mistra je třeba okamžitě splnit. Oddaný se od nich nesmí odchýlit ani se je snažit překonat. Nemá se zajímat pouze o studium knih — musí také vykonávat nařízení duchovního mistra (yathopadeśam). Mystické síly je doporučeno získat pouze kvůli tomu, že umožňují vzdát se hmotného pojetí, ale kdo je již zapojen v oddané službě, nemusí systém mystické yogy praktikovat. Podstatné je, že jógových činností je možné se vzdát, ale v případě oddané služby tomu tak není. Jak uvádí Śrīmad-Bhāgavatam (1.7.10):

I ti, kdo jsou osvobození (ātmārāma), musí být neustále zaměstnáni oddanou službou. Po dosažení seberealizace je možné zanechat praktikování yogy, ale v žádném stádiu nelze zanechat oddané služby. Všechny ostatní činnosti vykonávané za účelem seberealizace — včetně yogy a filozofické spekulace — je možné ukončit, ale oddanou službu je nutné zachovat za všech okolností.

V Bhagavad-gītě (3.26) je řečeno:

“Moudrý člověk by neměl rozrušovat mysl nevědomých, kteří lpí na plodonosných činnostech, tím, že je bude povzbuzovat k nečinnosti; spíše by je měl zaměstnat jednáním v duchu oddané služby.”

Velmi významné je zde slovo naṣṭa-dṛṣṭiḥ, “ten, kdo nedokáže vidět budoucnost”. Život pokračuje z jednoho těla do druhého a činnosti vykonávané v tomto těle přinášejí své radostné či bolestné výsledky — ne-li později v tomto životě, tak v příštím. Ten, kdo postrádá inteligenci a nedokáže vidět budoucnost, vytváří pouze nepřátelství a zápasí s druhými o smyslový požitek. Výsledkem toho je, že v příštím životě trpí, ale jelikož je slepý, jedná i nadále tak, že jeho utrpení bude neomezené. Takový člověk je mūḍha — pouze marní svůj čas a nechápe oddanou službu Pánu. Bhagavad-gītā (7.25) uvádí:

“Nikdy se nezjevuji hloupým a neinteligentním lidem. Pro ně jsem zahalen Svou věčnou tvůrčí energií (zvanou yogamāyā), a oklamaný svět tak nezná Mě, Jenž jsem nezrozený a nikdy nemohu poklesnout.”

V Kaṭha Upaṇiṣadě je rovněž řečeno: avidyāyām antare vartamānāḥ svayaṁ dhīrāḥ paṇḍitaṁ manyamānāḥ. I když jsou lidé nevědomí, přesto se nechávají vést jinými slepci. Všichni proto zakoušejí utrpení. Slepí vedou slepé na cestě vedoucí do propasti.

Existuje mnoho duchovních mistrů, ale Ṛṣabhadeva upozorňuje, že duchovním mistrem se nemá stát ten, kdo nedokáže vysvobodit svého žáka z cesty rození a umírání. Ten, kdo není čistým oddaným Kṛṣṇy, se nemůže zbavit koloběhu zrození a smrti. Tyaktvā dehaṁ punar janma naiti mām eti so 'rjuna. Ukončit rození a umírání můžeme jedině návratem domů, zpátky k Bohu. Kdo se však může vrátit k Bohu, aniž by Nejvyššího Pána pochopil takového, jaký je? Janma karma ca me divyam evaṁ yo vetti tattvataḥ.

V dějinách najdeme mnoho příkladů, které ilustrují Ṛṣabhadevovy pokyny. Bali Mahārāja zavrhl Śukrācāryu, jenž ho nedokázal vysvobodit z cesty opakovaného rození a umírání. Śukrācārya nebyl čistý oddaný, tíhl víceméně k plodonosným činnostem a protestoval, když Bali Mahārāja slíbil, že dá vše Pánu Viṣṇuovi. Každý by měl ve skutečnosti odevzdat vše Pánu, jelikož Jemu vše patří. Proto Nejvyšší Pán doporučuje v Bhagavad-gītě (9.27):

“Ó synu Kuntī, vše co děláš, vše co jíš, vše co obětuješ a rozdáváš, jakož i veškerou askezi, kterou podstupuješ, bys měl dělat jako oběť Mně.” To je bhakti. Bez oddanosti není možné vše odevzdat Nejvyššímu Pánu. Dokud toho člověk není schopen, nemá se stát duchovním mistrem, manželem, otcem ani matkou. Manželky brāhmaṇů, kteří vykonávali oběti, opustily své příbuzné, aby uspokojily Kṛṣṇu. To je příklad manželky zavrhující manžela, který ji nedokáže osvobodit z bezprostředního nebezpečí zrození a smrti. Prahlāda Mahārāja podobně zavrhl svého otce a Bharata Mahārāja svou matku (jananī na sā syāt). Slovo daivam poukazuje na poloboha nebo toho, kdo přijímá uctívání od někoho níže postaveného. Duchovní mistr, manžel, otec, matka či výše postavený příbuzný obvykle přijímají uctívání od níže postaveného příbuzného, ale Ṛṣabhadeva to zde zakazuje. Otec, duchovní mistr či manžel musí být především schopen osvobodit svého svěřence od opakovaného rození a umírání. Není-li toho schopen, potápí se do oceánu viny za své nezákonné jednání. Každý má být nanejvýš zodpovědný a starat se o své svěřence stejně, jako se duchovní mistr stará o svého žáka nebo otec o svého syna. Žádnou z těchto povinností nelze řádně vykonávat, nedokáže-li člověk zachránit osobu ve své péči před opakovaným rozením a umíráním.

V tomto verši jsou velice významná slova idaṁ śarīraṁ mama durvibhāvyam. Obecně se setkáváme se dvěma energiemi — hmotnou a duchovní. Do jisté míry známe hmotnou energii (zemi, vodu, vzduch, oheň, éter, mysl, inteligenci a ego), protože v hmotném světě se tělo každé bytosti skládá z těchto prvků. Uvnitř hmotného těla je duše, ale tu nelze vidět hmotnýma očima. Když vidíme tělo plné duchovní energie, je pro nás velice obtížné pochopit, jak může mít duchovní energie tělo. Je řečeno, že tělo Pána Ṛṣabhadeva je zcela duchovní; proto je pro materialistu velice těžké této skutečnosti porozumět. Zcela duchovní tělo je pro něho nepochopitelné. Když něco nedokážeme pochopit svým experimentálním vnímáním, musíme přijmout údaje Ved. V Brahma-saṁhitě je uvedeno: īśvaraḥ paramaḥ kṛṣṇaḥ sac-cid-ānanda-vigrahaḥ. Nejvyšší Osobnost Božství vlastní tělo, které má podobu, ale toto tělo se neskládá z hmotných prvků. Tvoří ho duchovní blaženost, věčnost a životní síla. Díky Své nepochopitelné energii se před námi může Nejvyšší Pán zjevit ve Svém původním duchovním těle, ale jelikož nemáme s duchovním tělem žádné zkušenosti, jsme někdy zmateni a považujeme Pánovu podobu za hmotnou. Māyāvādští filozofové nikdy nemohou duchovní tělo pochopit. Říkají, že cokoliv duchovního je vždy neosobní, a jakmile vidí něco osobního, považují za samozřejmé, že je to hmotné. V Bhagavad-gītě (9.11) je řečeno:

“Hlupáci se Mi vysmívají, když sestupuji v lidské podobě. Neznají Mou transcendentální povahu a Mou svrchovanou vládu nad vším, co existuje.”

Neinteligentní lidé si myslí, že Nejvyšší Pán přijímá tělo složené z hmotné energie. Hmotné tělo chápeme snadno, ale duchovní tělo nemůžeme pochopit. Ṛṣabhadeva proto říká: idaṁ śarīraṁ mama durvibhāvyam. V duchovním světě má každý duchovní tělo. Neexistuje tam žádné pojetí hmotného bytí. V duchovním světě existuje pouze služba a přijímání služby. Je tam pouze sevya, sevā a sevaka — osoba, Jíž se slouží, služba a služebník. Tyto tři prvky jsou zcela duchovní, a proto je duchovní svět označován za absolutní. Neexistuje tam ani náznak hmotného znečištění. Pán Ṛṣabhadeva je zcela transcendentální hmotnému pojetí, a proto říká, že se Jeho srdce skládá z dharmy. Dharmu vysvětluje Bhagavad-gītā (18.66): sarva-dharmān parityajya mām ekaṁ śaraṇaṁ vraja. V duchovním světě je každá živá bytost odevzdaná Nejvyššímu Pánu a je zcela na duchovní úrovni. I když tam jsou služebníci, obsluhovaný a služba, vše je duchovní a rozmanité. V tuto chvíli je pro nás kvůli našemu hmotnému pojetí vše durvibhāvya, nepochopitelné. Pán je jakožto Nejvyšší nazýván Ṛṣabha, což znamená “nejlepší”. Řečeno slovy Ved: nityo nityānām. My jsme také duchovní, ale jsme podřízení. Kṛṣṇa, Nejvyšší Pán, je nejpřednější živá bytost. Slovo ṛṣabha znamená “vůdce” nebo “nejvyšší” a poukazuje na Nejvyšší Bytost, Samotného Boha.

Slovo hṛdaya zde označuje srdce, které se také někdy nazývá uraḥ, “hruď”. Srdce se nachází v hrudi, a přestože nástrojem ke zrození syna jsou genitálie, ve skutečnosti se syn rodí ze srdce. Semeno přijímá podobu těla v závislosti na rozpoložení srdce. Védský systém proto přikazuje, že člověk má před plozením dítěte své srdce očistit obřadem zvaným garbhādhāna. Srdce Ṛṣabhadeva bylo vždy čisté a duchovní, a z toho důvodu byli všichni synové, kteří se z něho narodili, duchovně založení. Ṛṣabhadeva však přesto prohlásil, že Jeho nejstarší syn je na nejvyšší úrovni, a doporučil, aby mu ostatní sloužili. Všichni bratři Bharaty Mahārāje dostali od Ṛṣabhadeva pokyn věrně Bharatovi sloužit. Je možné položit otázku, proč lpět na rodinných členech, když na počátku bylo doporučeno nebýt připoutaný k domovu a rodině. Dále se ovšem doporučuje: mahīyasām pāda-rajo-'bhiṣeka — je třeba sloužit mahīyānovi, duchovně vysoce pokročilé osobě. Mahat-sevāṁ dvāram āhur vimukteḥ — služba vznešenému oddanému (mahat) otevírá cestu k osvobození. Ṛṣabhadevovu rodinu nelze srovnávat s obyčejnou materialistickou rodinou. Bharata Mahārāja, Ṛṣabhadevův nejstarší syn, byl obzvláště vznešený, a proto dostali ostatní synové radu, aby mu sloužili pro jeho potěšení. To byla jejich povinnost.

Nejvyšší Pán doporučoval, aby se Bharata Mahārāja stal hlavním vládcem planety. To je skutečný plán Nejvyššího Pána. Během bitvy na Kurukṣetře Pán Kṛṣṇa chtěl, aby nejvyšším králem této planety byl Mahārāja Yudhiṣṭhira. Nikdy si nepřál, aby toto místo zastával Duryodhana. Jak je řečeno v minulém verši, srdce Pána Ṛṣabhadeva je hṛdayaṁ yatra dharmaḥ. Charakteristickou dharmu také vysvětluje Bhagavad-gītā — odevzdat se Nejvyšší Osobnosti Božství. V zájmu ochrany dharmy (paritrāṇāya sādhūnām) si Pán vždy přeje, aby Zemi vládl oddaný. Pak vše probíhá hladce a ku prospěchu všech. Jakmile Zemi vládne démon, nastává chaotická situace. V současné době tíhne svět k demokratickému systému, ale jelikož jsou všichni lidé znečištěni kvalitami vášně a nevědomosti, nedokáží za hlavního představitele vlády zvolit správnou osobu. Prezident je vybírán na základě hlasů nevědomých śūdrů; proto je zvolen zase jen další śūdra a celá vláda se tím okamžitě znečistí. Kdyby lidé striktně následovali zásady Bhagavad-gīty, volili by toho, kdo je oddaným Pána. Potom by automaticky byla dobrá vláda. Ṛṣabhadeva proto doporučil za krále této planety Bharatu Mahārāje. Sloužit oddanému znamená sloužit Nejvyššímu Pánu, neboť oddaný vždy zastupuje Pána. Je-li hlavní zodpovědnost svěřena oddanému, vláda je vždy přijatelná a prospěšná pro každého.

V tomto verši je brāhmaṇům přisuzováno vyšší postavení, než jaké má Sám Nejvyšší Pán. Jde o to, že vláda má podléhat vedení brāhmaṇů. I když Ṛṣabhadeva doporučil Svého nejstaršího syna Bharatu za krále Země, i Bharata musel následovat pokyny brāhmaṇů, aby vládl světu dokonale. Pán je uctíván jako brahmaṇya-deva — má velice rád oddané, tedy brāhmaṇy. To se nevztahuje na takzvané kastovní brāhmaṇy, ale na kvalifikované brāhmaṇy. Každý brāhmaṇa má mít osm vlastností (uvedených ve sloce 24), jako je śama, dama, satya a titikṣā. Brāhmaṇy je třeba vždy uctívat a pod jejich vedením má vládce konat svou povinnost a vládnout občanům. V tomto věku Kali bohužel výkonného vůdce státu ani nevolí příliš inteligentní lidé, ani ho nevedou kvalifikovaní brāhmaṇové, a to vede k chaosu. Všichni lidé by měli být vzděláváni ve vědomí Kṛṣṇy, aby demokratickým způsobem zvolili do čela vlády prvotřídního oddaného, jako byl Bharata Mahārāja. Vedou-li hlavu státu kvalifikovaní brāhmaṇové, je vše naprosto dokonalé.

Tento verš se nepřímo zmiňuje o evolučním procesu a do určité míry podporuje moderní teorii, že život se vyvinul z hmoty, neboť říká: bhūteṣu vīrudbhyaḥ — živé bytosti se vyvíjejí z trávy, rostlin a stromů, které jsou nadřazeny tupé hmotě. Hmota je tedy také schopná projevit živé bytosti, a to v podobě rostlin. Z tohoto hlediska život pochází z hmoty, ale i samotná hmota pochází ze života. Kṛṣṇa říká v Bhagavad-gītě (10.8): ahaṁ sarvasya prabhavo mattaḥ sarvaṁ pravartate — “Já jsem zdrojem všech duchovních i hmotných světů. Vše pochází ze Mě.”

Existují dvě energie — hmotná a duchovní — a obě mají svůj původ v Kṛṣṇovi. Kṛṣṇa je nejvyšší živá bytost. I když lze říci, že v hmotném světě vzniká životní síla z hmoty, je nutné přiznat, že hmota původně pochází z nejvyšší živé bytosti. Nityo nityānāṁ cetanaś cetanānām. Závěr je, že vše — hmotné i duchovní — vzniká z Nejvyšší Bytosti. Z evolučního hlediska dosáhne živá bytost dokonalosti, když dospěje na úroveň brāhmaṇy. Brāhmaṇa uctívá Nejvyšší Brahman, a Nejvyšší Brahman uctívá brāhmaṇu. Jinými slovy, oddaný se podřizuje Nejvyššímu Pánu a Pán se stará o spokojenost Svého oddaného. Brāhmaṇa se nazývá dvija-deva a Pán se nazývá dvija-deva-deva — je Pánem brāhmaṇů.

Evoluční proces popisuje také Caitanya-caritāmṛta (Madhya, kapitola devatenáctá), kde je řečeno, že existují dva druhy živých bytostí — pohyblivé a nehybné. K pohyblivým bytostem patří ptáci, zvířata, vodní živočichové, lidské bytosti a tak dále. Z nich jsou za nejlepší považováni lidé, ale těch není mnoho. V tomto malém počtu lidských bytostí je zahrnuto mnoho lidí nízké třídy, jako jsou mlecchové, Pulindové, bauddhové a śabarové. Jim je nadřazen člověk, jenž je natolik pokročilý, že dokáže přijmout védské zásady. Z těch, kdo přijímají védské zásady (obvykle označované jako varṇāśrama a v současné době známé jako hinduismus), je pouze několik lidí skutečně dodržuje. Z těch, kdo skutečně dodržují védské zásady, jich většina vykonává plodonosné či zbožné činnosti, aby dosáhli vyššího postavení. Manuṣyāṇāṁ sahasreṣu kaścid yatati siddhaye — z mnoha těch, kdo jsou připoutaní k plodonosnému jednání, je možná jeden jñānī neboli člověk filozoficky zaměřený a převyšující karmī. Yatatām api siddhānāṁ kaścin māṁ vetti tattvataḥ — z mnoha jñānīch možná jeden dosáhne osvobození z hmotných pout a z mnoha miliónů osvobozených jñānīch se možná jeden stane oddaným Kṛṣṇy.

Podle védského systému jsou brāhmaṇové po vykonání obětního obřadu vybídnuti, aby jedli zbytky obětované potravy. Když brāhmaṇové jedí, je to třeba přijímat tak, že jí přímo Nejvyšší Pán. S kvalifikovanými brāhmaṇy tedy nelze nikoho srovnávat. Dokonalost evoluce znamená dospět na bráhmanskou úroveň. Jakákoliv civilizace, která se nezakládá na bráhmanské kultuře a kterou neřídí brāhmaṇové, je nepochybně zatracena. Současná lidská civilizace se zakládá na uspokojování smyslů, a lidé v důsledku toho čím dál více propadají různým věcem. Nikdo nectí bráhmanskou kulturu. Démonská civilizace lpí na ugra-karmě, ohavných činnostech, a pro uspokojování nekonečných chtivých tužeb vznikají velká průmyslová odvětví; výsledkem toho je, že vláda sužuje lidi velkými daněmi. Lidé jsou bezbožní a nevykonávají oběti doporučené v Bhagavad-gītě. Yajñād bhavati parjanyaḥ — vykonávání oběti způsobuje, že se tvoří mraky a prší. Díky vydatným dešťům se urodí dostatek potravy. Společnost by se měla pod vedením brāhmaṇů řídit zásadami Bhagavad-gīty — pak budou lidé šťastní. Annād bhavanti bhūtāni — když jsou zvířata a lidé dostatečně nasyceni obilím, pak sílí a jejich srdce a mozky jsou pokojné. Tehdy mohou všichni dělat pokrok v duchovním životě, který je konečným životním cílem.

Toto je pravý popis brāhmaṇy. Brāhmaṇa je ten, kdo si ovládáním mysli a smyslů osvojil védské závěry. Podává všechny Vedy v pravdivém znění. Jak potvrzuje Bhagavad-gītā (15.15): vedaiś ca sarvair aham eva vedyaḥ — studium všech Ved má nakonec přivést člověka k pochopení transcendentálního postavení Pána Śrī Kṛṣṇy. Ten, kdo si skutečně osvojil podstatu Ved, může kázat pravdu. Je soucitný k podmíněným duším, které jsou vystaveny trojímu utrpení tohoto podmíněného světa, jelikož si nejsou vědomy Kṛṣṇy. Brāhmaṇa by se měl nad lidmi slitovat a kázat vědomí Kṛṣṇy, aby zlepšil jejich postavení. Samotný Śrī Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, Osobně sestupuje do tohoto vesmíru z duchovního království, aby učil podmíněné duše o hodnotách duchovního života, a snaží se je přivést k tomu, aby se Mu odevzdaly. Brāhmaṇové dělají totéž. Poté, co si osvojí védské pokyny, pomáhají Nejvyššímu Pánu v Jeho snaze osvobodit podmíněné duše. Díky svým vznešeným vlastnostem na úrovni sattva-guṇy jsou brāhmaṇové velice drazí Nejvyšší Osobnosti Božství a rovněž vykonávají činnosti prospěšné pro všechny podmíněné duše v hmotném světě.

Zde je uvedena dokonalá bráhmanská kvalifikace: akiñcanānāṁ mayi bhakti-bhājām. Brāhmaṇové se neustále věnují oddané službě Pánu, a proto nemají žádná hmotná přání a nevlastní žádné hmotné věci. V Caitanya-caritāmṛtě (Madhya 11.8) vysvětluje Caitanya Mahāprabhu postavení čistých vaiṣṇavů, kteří si toužebně přejí vrátit se domů, zpátky k Bohu: niṣkiñcanasya bhagavad-bhajanonmukhasya. Ti, kdo se skutečně chtějí vrátit k Bohu, jsou niṣkiñcana — netouží po žádném hmotném pohodlí. Śrī Caitanya Mahāprabhu varuje: sandarśanaṁ viṣayiṇām atha yoṣitāṁ ca hā hanta hanta viṣa-bhakṣaṇato 'py asādhu — hmotný přepych a smyslový požitek v podobě společnosti žen jsou nebezpečnější než jed. Brāhmaṇové, kteří jsou čistými vaiṣṇavy, neustále slouží Pánu a jsou prosti jakékoliv touhy po hmotném zisku. Neuctívají polobohy, jako je Pán Brahmā, Indra či Pán Śiva, aby obdrželi hmotné pohodlí. Nežádají o hmotný zisk ani Nejvyššího Pána — z toho plyne, že brāhmaṇové jsou nejvyšší živé bytosti tohoto světa. To rovněž potvrzuje Śrī Kapila ve Śrīmad-Bhāgavatamu (3.29.33):

Brāhmaṇové se neustále odevzdávají službě Pánu svým tělem, slovy a myslí. Neexistuje lepší osoba než brāhmaṇa, který jedná tímto způsobem a odevzdává se Nejvyššímu Pánu.

V tomto verši je použité slovo vivikta-dṛgbhiḥ, které znamená “bez závisti”. Všechny živé bytosti jsou sídlem Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství, v Jeho aspektu Paramātmy. Jak potvrzuje Brahma-saṁhitā: aṇḍāntara-sthaṁ paramāṇu-cayāntara-stham. Pán sídlí v tomto vesmíru jako Garbhodakaśāyī Viṣṇu a Kṣīrodakaśāyī Viṣṇu. Je také uvnitř každého atomu. Vedy praví: īśāvāsyam idaṁ sarvam. Nejvyšší Pán sídlí všude, a kdekoliv sídlí, tam je Jeho chrám. Chrámu vzdáváme úctu již z dálky, a stejně tak bychom měli vzdávat úctu všem živým bytostem. Nejedná se však o teorii panteismu, podle které je všechno Bůh. Skutečností je, že vše má určitý vztah k Bohu, protože Bůh sídlí všude. Neměli bychom rozlišovat mezi chudými a bohatými jako hlupáci, kteří uctívají daridra-nārāyaṇa. Nārāyaṇa je přítomný v bohatých stejně jako v chudých. Nesmíme si myslet, že Nārāyaṇa je jen mezi chudými. Je všude. Pokročilý oddaný vzdává úctu každému — i kočkám a psům.

“Díky správnému poznání se pokorní mudrci dívají stejně na učeného a vznešeného brāhmaṇu, krávu, slona, psa i pojídače psů.” (Bg. 5.18) Tento rovnocenný pohled (sama-darśinaḥ) si nesmíme vykládat tak, že individuální živá bytost a Nejvyšší Pán jsou totožní. To je omyl — tito dva se od sebe vždy liší. Každá individuální osoba se liší od Nejvyššího Pána. Přirovnávat na základě pojetí vivikta-dṛk či sama-dṛk individuální živou bytost k Nejvyššímu Pánu je chyba. Pán je vždy ve vznešeném postavení, i když přistupuje na to, že bude žít všude. Śrīla Madhvācārya uvádí citát z Padma Purāṇy: vivikta-dṛṣṭi-jīvānāṁ dhiṣṇyatayā parameśvarasya bheda-dṛṣṭiḥ. “Ten, kdo vidí jasně a je prostý závisti, realizuje, že Nejvyšší Pán je oddělený od všech živých bytostí, i když sídlí v každé z nich.” Madhvācārya dále cituje z Padma Purāṇy:

“Ten, kdo vidí, že živá bytost a Nejvyšší Pán se od sebe vždy liší, je Pánu velice drahý.” Padma Purāṇa také říká: yo hareś caiva jīvānāṁ bheda-vaktā hareḥ priyaḥ — “Toho, kdo káže, že živé bytosti jsou od Nejvyššího Pána oddělené, má Pán Viṣṇu velice rád.”

V Nārada-pañcarātře je řečeno:

To je závěr bhakti. Pán Ṛṣabhadeva po celou dobu zdůrazňuje oddanou službu a nyní uzavírá své pokyny slovy, že všechny smysly je třeba zapojit do služby Pánu. Existuje pět smyslů, pomocí kterých získáváme poznání, a pět smyslů, s jejichž pomocí jednáme. Těchto deset smyslů a mysl je třeba plně zaměstnat službou Pánu. Pokud je člověk takto nezaměstná, nemůže se vyprostit ze zajetí māyi.

Pokyny, které dal Pán Ṛṣabhadeva Svým synům, nebyly určeny přímo jim, neboť Jeho synové již byli vzdělaní a vysoce pokročilí v poznání. Spíše byly určeny pro sannyāsīny, kteří se chtějí stát pokročilými oddanými. Sannyāsīni na cestě oddané služby se musí řídit pokyny Pána Ṛṣabhadeva. Pán zanechal rodinného života a ještě v době, kdy zůstával se Svou rodinou, žil jako nahý šílenec.

Slovo avadhūta se vztahuje na toho, kdo se nestará o společenské konvence, konkrétně o varṇāśrama-dharmu. Taková osoba však může spočívat sama v sobě a být spokojená ve společnosti Nejvyššího Pána, o Němž medituje. Avadhūta se tedy nazývá ten, kdo překonal pravidla a usměrnění varṇāśrama-dharmy. Je již vysvobozen z pout māyi a žije zcela odděleně a nezávisle.

Narottama dāsa Ṭhākura říká: deha-smṛti nāhi yāra, saṁsāra bandhana kāhāṅ tāra. Ten, kdo plně realizuje, že hmotné tělo a svět jsou pomíjivé, se nezajímá o tělesné bolesti a radosti. Śrī Kṛṣṇa radí v Bhagavad-gītě (2.14):

“Ó synu Kuntī, krátkodobé radosti a bolesti přicházejí a odcházejí jako zimní a letní období. Pocházejí ze smyslových vjemů, ó potomku Bharaty, a člověk se je musí naučit snášet, aniž by jimi byl rozrušen.”

Co se týče Ṛṣabhadeva, bylo již vysvětleno: idaṁ śarīraṁ mama durvibhāvyam. Neměl hmotné tělo, a proto snášel všechny potíže, které Mu působily nežádoucí živly ve společnosti. Mohl tedy tolerovat, když na Něho lidé házeli výkaly a prach a když Ho bili. Jeho tělo bylo transcendentální, a proto necítil žádnou bolest. Neustále setrvával ve Své duchovní blaženosti. Bhagavad-gītā (18.61) uvádí:

“Nejvyšší Pán sídlí v srdci každého, ó Arjuno, a řídí putování všech živých bytostí, které jsou usazené jakoby na stroji vytvořeném z hmotné energie.”

Jelikož Pán sídlí v srdci každého, je i v srdcích prasat a psů. Neměli bychom si myslet, že když prasata a psi ve svých hmotných tělech žijí na špinavých místech, tak i Nejvyšší Osobnost Božství ve Svém aspektu Paramātmy žije ve špíně. I když s Pánem Ṛṣabhadevem nežádoucí živly světa zle nakládaly, nijak se Ho to nedotýkalo. Proto je zde řečeno: sva-mahima-avasthānena — “Spočíval ve Své vlastní slávě.” Nikdy nebyl z těchto urážek zarmoucený.

I když bylo tělo Pána Ṛṣabhadeva velmi zanedbané, Jeho transcendentální rysy byly tak přitažlivé, že upoutával i vdané ženy. Spojení krásy a špíny způsobovalo, že Jeho nádherné tělo vypadalo jako posedlé duchem.

Každý zakouší své osudem přidělené štěstí a neštěstí, i když zůstane na jednom místě. To je výrok śāster. Nachází-li se člověk na duchovní úrovni, může zůstat na jednom místě a o všechny jeho potřeby bude řízením svrchovaného vládce postaráno. Pokud nekáže, není třeba, aby cestoval po celém světě. Může zůstat na jednom místě a vykonávat oddanou službu podle času a okolností. Když Ṛṣabhadeva viděl, že Mu cestování po světě přináší pouze potíže, rozhodl se ulehnout na jedno místo jako krajta. Takto jedl, pil, kálel i močil a Svými výměšky si zamazal tělo, aby Ho lidé nevyrušovali.

Z tohoto popisu můžeme s jistotou vyvodit, že Pán Ṛṣabhadeva byl transcendentálně blažený. Jeho výkaly a moč se lišily od hmotných výkalů a moči natolik, že voněly. Dokonce i v hmotném světě je kravský trus považován za čistou látku s dezinfekčními účinky. Lze ho ukládat na jedno místo, a přesto nevznikne žádný nepříjemný zápach, který by byl někomu na obtíž. Můžeme si být jisti tím, že v duchovním světě výkaly a moč také příjemně voní. Výměšky Pána Ṛṣabhadeva svou vůní zpříjemnily celou atmosféru.

Pán Ṛṣabhadeva měl jakožto Nejvyšší Osobnost Božství transcendentální, duchovní tělo. Obyčejní lidé nedokázali ocenit Jeho chování a praktikování mystické yogy, a proto Ho začali obtěžovat. Aby je oklamal, choval se jako vrány, krávy a jeleni.

V Caitanya-caritāmṛtě (Madhya 19.149) je řečeno:

Slovo śānta znamená “zcela klidný”. Člověk nemůže být klidný, dokud nejsou splněny všechny jeho touhy. Každý se snaží o naplnění svých přání; ať už hmotných či duchovních. Obyvatelé hmotného světa jsou aśānta (“neklidní”), neboť mají velmi mnoho tužeb. Čistý oddaný však žádné touhy nemá. Anyābhilāṣitā-śūnya — čistý oddaný je zcela prostý všech hmotných tužeb. Karmī jsou naopak plni tužeb, jelikož se pokoušejí užívat si smyslového požitku. Nejsou klidní v tomto životě ani v příštím, v minulosti, přítomnosti ani budoucnosti. Jñānī zase neustále usilují o osvobození a snaží se splynout s Nejvyšším, a yogīni se ucházejí o mnohé siddhi (“síly”): aṇimā, laghimā, prāpti atd. Oddaný se však o tyto věci vůbec nezajímá, neboť plně závisí na milosti Kṛṣṇy. Kṛṣṇa je yogeśvara, vlastník všech mystických sil (siddhi), a je ātmārāma, plně spokojený Sám v Sobě. V tomto verši jsou yoga-siddhi popsány. Yogī dokáže létat meziplanetárním prostorem bez pomoci jakéhokoliv stroje a cestovat rychlostí mysli. To znamená, že jakmile zatouží dostat se na nějaké místo v tomto vesmíru nebo i mimo něj, může se tam vzápětí ocitnout. Rychlost mysli nelze odhadnout, neboť mysl za sekundu překoná mnoho miliónů kilometrů. Yogīni někdy vstupují do těl jiných lidí a jednají, jak si sami přejí, když jejich vlastní těla již přestávají pracovat. Jakmile tělo zestárne, dokonalý yogī si může nalézt mladé, schopné tělo. Opustí staré, vstoupí do mladého a jedná, jak si přeje. Pán Ṛṣabhadeva jakožto úplná expanze Pána Vāsudeva vlastnil všechny tyto síly mystické yogy, ale spokojil se s oddanou službou Kṛṣṇovi, což se viditelně projevovalo extatickými příznaky, jako je pláč, smích a chvění těla.